Príspevky užívateľa

"Hmm... To je pravda," zamručím, když si to uvědomím. Jsem prostě v tomhle ještě dost ucho a neuvědomuju si, kolik věcí je ve smečce rozloženo. Já se svou přeakčnělostí si najdu čas na kde co, ale já jsem v tomhle unikát. Způsob, jakým jsem přišel ke svému životnímu stylu by jen tak někdo nedokázal přežít, co si budeme namlouvat.

"Dobře, budu si na tohle pamatovat," přikývnu. Je dobré vědět, že má někdo nějaké omezení. Tím spíše takhle důležité! Nijak se v tom nerýpu, důležitou část informací jsem získal a to mi stačí.
"Myslíš?" ušklíbnu se.
"Pak je domluveno. Můžeš z toho udělat něco oficiálního a společného," pokrčím rameny.

Tvá předváděčka byla rozhodně dost působivá. A hodně toho o tobě prozradila, alespoň pro mě.
"To by mohlo i dost pomoct vlkům ve smečce. Potrénovat přesně takový typ pohybu. Aby si vlk uvědomil své tělo a možnost, jakým by se mohl hýbat. Je to krok k lepším tréninkům boje i sebeobrany." nadhodím. Je to dobrý typ na start.
"Jednoduše. Zaútočím na tebe a ty využij něco z pohybu, cos mi tu předvedl. Nepůjdu na tebe zubama, jen do tebe zkusím narazit a ty zkus uhnout a srazit mě. Jedním z pohybů, co znáš z toho svého tréninku," navrhnu a couvnu dost daleko. A pak už proti tobě vyběhnu.

Velmi mě těší, že se nenecháš unášet mou chválou. Já si uvědomuju, jak mi chvála chyběla a snažím se ji poskytnout druhým. Ale ani to nepřehánět. Mou chválu je třeba si opravdu vysloužit. Ještě víc mě ale těší tvůj zápal a fakt, že se rovnou pustíme do dalšího pokračování. Změna mého útoku přišla opravdu nečekaně a tak mě nepřekvapuje, jak uskočíš. Zazubím se však, když se vytasíš s další taktikou. A je konečně vidět, že se přestáváš hlídat a bereš trénink mnohem výrazněji. Konečně jedeš tak, jak máš.Na tvůj protiútok uskočím, ale hezky mě pronásleduješ a cvakáš mi po nich dál.
"Výborně. A takhle snadno se z toho dostaneš." zazubím se. A jak uskakuju, pozměním dopad zadních nohou, abych se mohl odrazit a vrazit ti do boku.

Samozřejmě, že si všimnu, jak se nadzvednou alespoň tvé koutky. A i to považuju za solidní úspěch! Na tvém věčně nevrlém výrazu i to málo udělalo opravdu hodně. A mě zahřeje u srdce, že jsem ten, kdo toho dosáhl. A třeba jednou dosáhnu i něčeho víc, no ne? Třeba pořádný smích.

Baví mě tě škádlit, ale taky chápu, že ti něco takového nemuselo úplně vonět. Já se naučil na tohle nedbat. Nestarat se o to. Jak jde o jídlo, je to jídlo. A důležitější je se nažrat, ne se ofrňovat nad pachem. Ale musím uznat, že vůně, která se šíří od ryb, je opravdu velmi lákavá.
"To je pravda. To by byla škoda," poposunu se, abych se mohl bezpečně podrbat za uchem.
"No já!" vyhrknu okamžitě. Natáhnu se k rybám. Trochu mě odrazuje, že je ryba horká. A vlk přeci jen neumí foukat. Ale co, spálená tlama je přeci jen nic a tak si nakonec uždibnu kousek.

Sem tam stočím pohled tvým směrem a musím uznat, že si vedeš velmi dobře. Instinkt v tobě se nezapře. Jak se ale přiblížíme, věnuju se lovu, dokud toho bažanta nepřičápnu. Sice trochu váhám, zda to je ve tvém věku vhodné, ale tvé nadšení mě přeci jen přemlví. Zazubím se.
"Takže, když chceš zakousnout kořist, musíš jít vždycky po krku. Ale je důležité vědět kde. Pokud chytíš nahoře za krk, je ti to k ničemu. O něco lepší je krk zespodu, ale tím zajistíš pomalejší smrt. Tam se většinou chytá v boji, když nemáš na výběr, ale na trénink boje máš ještě trochu čas. Ale pak tě rád něco přiučím." okamžitě využiju příležitost slíbit ti svou spolupráci.
"Nejlepší je chytit krk z boku, kde jsou tepny. A pak jde o sílu stisku. Jsi mladý, ještě to nebude tak silné. Nepočítej s tím, že se ti to hned teď povede. Prostě sevřeš krk a skousneš co to jde. Pak pustíš a já to dokončím," nadhodím a ještě ti jen lehkým stiskem na bažantovi ukážu, jak ho máš chytit.

Rozhodně si všímám, jak začínáš zaostávat v protireakcích. Snažíš se pokračovat dál a reagovat, snažíš se dál nějak fungovat. Ale tvé reakce jsou pomalejší a váhavější. Je víc než jisté, že tohle je konec našeho tréninku. Svým posledním výpadem se ti přeci jen dostanu na kobylku. Ale tím to nekončí! Přeci jen se chytíš poslední šance a oženeš se po mě. To je rozhodně překvapující krok. A zatímco ode mě sis vysloužil lehké štípnutí, u mě to dopadá jinak. Ty útočíš prudčeji, jak jsi zahnaný do kouta. A já tohle opravdu nečekal, takže jsem neuhnul. Sice tvůj útok není nijak veliký, přesto se tvé zuby setkají s mou kůží a protnou ji.
"Panečku. Ty jsi plný překvapení," prohodím. Zazubím se.
"Nejsi vůbec špatný!"

Dál už se k tomuhle tématu nevyjadřuju. Vrháme se do úchvatného tréninku. Zprvu si ho i neskutečně užívám. Jsi konečně pořádný soupeř a já se nemusím držet zkrátka. Můžu se konečně vrhnout do boje ve velkým. Přesto ale nepoužívám ani zdaleka všechno, co znám a co umím. Jsou věci, které opravdu používám až když je to nezbytně nutné.
A ač se trochu v boji ztrácím, pořád si uvědomuju, že se boj čím dál více mění. Víc nad tím vším přemýšlíš. Tempo je rychlé a moc prostoru k přemýšlení neumožňuje. O to víc se projevuje zkušenost z boje, kdy některé kroky a výpady jsou automatickou reakcí. Díky tomu získáváš víc času na přemýšlení. Běžný vlk by tenhle malý detail nepoznal, natož aby ho pochopil a přizpůsobil se. Je tak snadné v takovémhle režimu využívat automatických reakcí a víceméně tlačit druhého do těch správných kroků, které mi vyhovují.
I když se ztrácím ve víru boje, uvědomuju si, jak se vzájemně tlačíme do dalších a dalších kroků. Nemám problém se posouvat do strmějšího svahu. Ukazuje to jen na další fakt mých zkušeností. Ač jsou mé pohyby stále rychlé, tlapy kladu s naprostou jistotou. Styl boje se trochu změní. Oproti pevné půdě, kde si dovoluju různé perličky, tady si dávám pozor, abych vždy pevně stál na zemi protlehlýma tlapama a vždy minimálně dvěma.

"Hm. To se dožene, pokud se tomu budeme věnovat. Ale pokud nebudou tréninky, nezískají ani tu techniku," pokrčím rameny. Je to holí fakt, který si moc dobře uvědomuju. Jsem kde jsem jen díky svým zkušenostem a neustálému boji. A je mi moc dobře jasné, že nebýt toho, tak tyhle své schopnosti a znalosti nemám. Jedna věc je teoreie. Druhá zase praxe.

"Nu, to je celkem jednoduché. Budeme to trénovat. Do začátku by bylo ale asi lepší najít si nějaké kluzčí podloží. Bahno, mokrou trávu, led..." prohlásím zamyšleně. Tím by se mohla vychytat technika a pak už to bude hračka i na normálním podloží.
"To fakt nevím. Já jako malej padal hodně, tak mi to asi tak nepřijde." pokrčím rameny. Když se vrhneš do předváděčky, pozorně tě sleduju. Každý krok, každý pohyb svalu, všechno.
"S obratností na tom rozhodně nejsi zle. Moc dobře si uvědomuješ na co dávat pozor a kde a jak se můžeš ohnout. To je super. Takže půjde primárně spíš o to, jak tě je naučit správně používat." podotknu pohotově. Nejsi až tak špatnej materiál, jak se zdá. A to mě těší.

Samozřejmě, že se tvého vtípku chytím a začnu se smát. Ještě jsem neviděl nikoho, kdo by se snažil léčit ryby!! A ta představa... Bouchnu smíchy ještě víc, když si tě představím, jak naháníš nějakou rybku, abys ji mohl léčit. A pak se snažíš to kluzké stvoření namazat nebo ovázat.
"Tak to jo. To je ve tvém případě asi plus," uculím se. Jasně, mě jejich pach nevadí. Ale u tebe by to mohlo být něco jiného, jak se zdá. Holt, ne každý se dokáže odprostit.
"Hmm... To netuším. Můžeme zkusit do ryby drápnout?" navrhnu a zavětřím. Voní opravdu krásně!

Nebudu lhát, trochu mě překvapí, když začne znovu couvat. Přeci jen bych už čekal, že si to v hlavě srovnáš a zareaguješ správně. Ano, nabízí se jisté možnosti, že by to bylo úmyslné. Ale přiznám se, že tentokrát jsem nečekal, že půjdeš do protiútoku. Cuknu ušima, prudce zaryju tlapama do země a uskočím z dosahu.
"To bylo dobré!" zkonstatuju nadšeně. Ikke rozhodně ví moc dobře, kdy využít momentu překvapení.
"Je vidět, že umíš číst v mysli druhých." zazubím se. Ale nehodlám ti to ještě usnadnit. Vyřítím se proti tobě znovu, tentokrát ale čelní útok na poslední chvíli stočím, odrazím se do strany a pak znovu, abych ti nalétl do boku. Jsem jak žába, co uskočí nejdřív doleva a hned na to doprava. Cílem je štípnout tě do boku. A pokud mi uskočíš, tak hnát tě před sebou.

"Jo, jo," vypláznu na tebe špičku jazyka. Neznalý v citech opravdu tak nějak nechápu, že se něco takového plánovat nedá. Ale to je jedno.
"V tomhle tě zklamu, bratříčku. Já nejsem pyšný - jen vím, čeho jsem schopný." zazubím se na tebe. A to je pravda. Nemám problém si přiznat, když je někdo lepší. Ostatně, Feier mi to se svou vytrvalostí a rychlostí může potvrdit. Proto také běh trénuju právě s ním.

Plně se ponořím do našeho tréninku. Přestávám vnímat okolí. Zrychluji tempo a využívám každé příležitosti k zákeřným útokům. V hlavě mi napřed běží všechny možné reakce a manévry. Je znát, že jsem prošel už nejedním bojem a jsem připravený na kde co. A hlavně - nenaletím na falešné skulinky. Ta správná je nečekaná nebo mnou otevřená a já vím, kdy poznat tu správnou.
Reaguju na tvé protiútoky, někdy možná předvídatelně, jindy ale dosti zákeřně. Vidím, jak mě taháš na svah, ale nemám s tím problém. Sice nejsem až tak tekutý, jako ty, ale rozhodně v obratnosti o moc nezaostávám. Stejně tak i ve vytrvalosti. Normální boj už by končil únavou vlků. Ale my se držíme stále a nezdá se, že bychom zpomalovali.

Přeci jen se ale postupně něco mění. Z mého pohledu mizí ta nadšená veselá jiskra a usazuje se zde plně soustředěný pohled taktika v plném nasazení. A zatímco zpočátku bylo i chňapání čelistmi i zákeřné protiútoky s hravým podtextem, pomalu se z mých pohybů vytrácí. Propadám se do víru boje.

"Hlavně aby ty tréninky fakt byli. Zbytek už není problém," přikývnu pohotově. Nemám problém zjistit, jak na tom kdo je a upravit tréninky každému na míru. Ale není jen na mě, aby proběhly...

Chvilku ti přeci jen dám prostor, aby ses s těmi informacemi popasoval. Ale zase ne příliš. Příliš mnoho myšlenek do boje nepatří. Boj je rychlí a nesmí být ani příliš dlouhý. Sem myšlenky tolik nepatří, i když zároveň musíš kalkulovat s tahy dopředu. Jsem rád, že to přeci jen zkusíš. Ve výsledku mi stačí ale couvnout a teatrálně položit tlapu na tvůj bok.
"Musíš jen přijít na to, jak lépe poskládat nohy," prohodím a dloubnu tě tlapkou do žeber. Couvnu a zamyšleně tě sleduju.
"Nenapadlo mě, že by někdo neuměl padat," přiznám. Byla to jedna z prvních věcí, co jsem se naučil. Jinak bych si rozbil hlavu nebo zlámal nohy pomalu každý den. Stalo se to pro mě tak běžné, jako je pro jiné obyčejná chůze.
"Jak moc jsi ohebný a pružný? Předveď se," pronesu zamyšleně.

Dám ti trochu času na promyšlení, ale pak na tebe přeci jen zaútočím. A ano, zaútočím stejně. Je to pro tebe výhoda, ale chci ti dát prostor získat jistotu ve svém konání. V boji je sebejistota důležitým prvkem. Potěší mě, že si opravdu dáš pozor a tentokráte dle mých rad uskočíš. Dokonce se zmůžeš i na protiútok. Tentokrát se ani nepokusím tomu vyhnout a nechám se odstrčit.
"výborně! Tohle bylo skvělé. Při odrážení si akorát dávej pozor. Abys dal dostatečnou sílu do pohybu, ztratíš rovnováhu, která je pro tebe důležitější. Pokud nechceš setrvat v boji, ale získat čas k ústupu, nikdy se nepřiprav o rovnováhu. Využívej zuby. Málokdo se ochotně nechá zranit. Jdi po nohách. Zranění na noze omezuje pohyb." poučím tě. Ale má radost nad tvým postupem je viditelná.
"Zkusíme to znovu. A neboj se mě rafnout. Má regenerace to zahojí. Využij toho, že to můžeš brát vážně," připomenu výhodu tréninků se mnou. Vzdálím se zase od tebe.
"A tentokrát útok trochu změním," upozorním tě ještě.

Zpočátku naběhnu sice proti tobě, ale jakmile se přiblížím, smykem stočím svůj útok na tvůj bok.

"Ach tak. Dobře," přikývnu a zaznamenám si tuhle tvou odpověď do svých znalostí. Určitě se bude hodit, i když už mám své zázemí v naší smečce. Musím se ale pobaveně zazubit, když vidím tvůj škleb na ryby.
"copak? Ryby jsou zdravé," prohlásím pobaveně. Zaujatě ale sleduju, co to po svém návratu vyvádíš.
"To má co být za pokus?" nakloním hlavu ke straně. Nadšeně se mi zavlní špička ocasu, když zapálíš ohniště. Hned se poposunu blíž. Sice nebývám nemocný, ale to nemění nic na tom, že studený mokrý kožíšek není zrovna dvakrát příjemný.
"Ne tak úplně. Sem tam mi něco padne do ohně," ušklíbnu se, zatímco zvědavě sleduju opékání.

I když letím volněji, první pokus nevyšel úplně dobře. Ale to je v pořádku, ani jsem to nečekal. Bylo překvapující už jen to, že jsi dokázala chytit alespoň druhé ukazované místo. A hned jak se tak stane, prudce dosednu. Nemám v plánu táhnout tě za sebou jako škodnou. Kývnu na tebe, abys pustila.
"Tak, určitě mi dokážeš říct, co se nepovedlo, že?" vyzvu tě k sebehodnocení výkon. Během tvých slov se stáhnu zase na své původní místo, připravený na opakování.

"Tak znovu," vyzvu tě poté, co domluvíš. Kývnu na tebe, abych ti dal znamení. Chvilku počkám a pak už se stejnou volnější rychlostí snesu k tobě, abys mohla opakovat úchop.

Uculím se nad tou mrzutostí. Jop, vlčata si o sobě myslí hodně. Ale to nevadí. O to se přeci jen postaráme. Brzo zjistíš, že je lepší si přiznat, když něco nevíš. Nemluvě o ovladatelnosti ocásku, který nádherně prozrazuje, jak na tom jsi doopravdy. Nijak se tím ale nezdržuju a vyrážíme. Hlídám si, kde se nacházíš, abych ti příliš nezdrhal. Veškerá výuka by pak přeci jen vyšla vniveč. Ale taky ti to nedělám úplně jednoduché. Život není peříčko.
"Teď musíme být tiše," prohodím. Rozhlížím se s našpicovanýma ušima, jestli neuvidím nebo nezaslechnu bažanty. Pach je přeci jen čerství, nebudou daleko. Ale umí se neřádi pěkně schovat. Kouknu na tebe a kývnu. Přičápnu se do trávy a podle pachu se začnu plížit dál. Držím se podle pachové stopy. Netrvá to dlouho a na dohled se nám opravdu ukáže bažant vybírající z trávy bůh ví co. Ohlédnu se na tebe a beze slova kývnu. Zadívám se zpět na bažanta.
Všechny další kroky dělám o trochu pomaleji a dost výrazně, abys mohl sledovat a napodovat.
Připravím si zadní nohy pod sebou ke startu. A pak už jen dva skoky, předními přičápnout bažantovi zadní pera a tlamou se mu vrhnout na krk. Kupodivu ho ale nezakousnu. Pořádně ho přičápnu pod sebou tlapama a tělem. A jednou přední tlapou mu přišlápnu krk k zemi, aby se po mě nemohl ohnat.
"Tak co, mladej? Troufneš si zakousnout svou první kořist?" dám ti příležitost se ukázat.