Príspevky užívateľa

Během zimy

Byl jsem velmi zvědavý, jak se pokusíš vyřešit tenhle můj útok. Úskok vzad je perfektním manévrem, který kvituju. Ještě víc pak fakt, že se rovnou odrazíš do protiútoku. Bod pro tebe. V mé rychlosti a postavení tentokrát není možné zareagovat hned a tak přeci jen dostaneš příležitost se zakousnout. Ale není to na dlouho. Sotva se mé tlapy dotknou země dost na to, abych získal stabilitu zpět, trhnou sebou do boku. Opět sáhnu k osvědčenému válení sudů. Ale jakmile je vlk zakousnut, je to nejsnazší způsob, jak jej přinutit pustit. Protože buď bude smeten se mnou nebo se raději pustí. Vzhledem k rozdílu velikosti a mohutnosti doufám, že tohle vzdáš a pustíš se. Nerad bych ti ublížil.

"Samozřejmě si to energii bere. Ale tohle by tolik nebralo," zamručím. Zamrskám trochu ocasem. Na jednu stranu mě sice tvá starost těší. Ale také z ní nejsem úplně nadšený. Přežil jsem mnohem horší zacházení bez jakéhokoliv zásahu. Není třeba kontrolovat každou prkotinu! Mírně se zamračím. Tvá další slova mi ale na náladě taky moc nepřidají. Mé zamračení je hned o něco výraznější. I když v tom na konci zaznívá přátelský tón, nejsem to schopen teď konkrétně to tak brát. Ten běh pomohl trochu upustit páru, ale nebylo to dostatečně. Poslední zbytky deprese se mě držely. Jen se teď zamaskovaly do podoby mrzutosti. A jak jsi sám zmínil, tak se toho hned chytím. Křídla roztáhnu v celé jejich parádě.
"Máš pravdu, mám křídla. A když šetřit, tak šetřit." do tónu se mi vrátí jakási odtažitost a uzavřenost, kterou jsem používal kdysi dávno, když jsme se setkali. Ach ta propastná slova, která mě zase dráždí. K čemu jsou vlastně potřeba, když je tak složité se mezi nimi vyznat? Má zouha zmizet a zůstat aspoň chvíli sám rapidně zhoustla.
"Dám si při dosedání pozor," přeci jen zmíním, abych tě jakž takž uklidnil. Pak ustoupím a s odrazem vzlétnu. Neutíkám ale úplně. Vystoupám kus nad tebe, kde se držím v kruzích.

Vypadá to, že se mi přeci jen povedlo trochu napravit situaci. Za to jsem opravdu rád, nejsem zrovna ideální na slova. Trochu mi ale přeci jen zvedne náladu už ten fakt, že se mi něco povedlo spravit. A pak přijdou i ta tvá slova, při kterých se přeci jen musím pousmát.
"O svůj kožich se nebojím už od svého mládí. Ale nikdy jsem se nestaral o druhé. A teď najednou mám na starost životy druhých a jeden z nich pod mým velením vyhasl. Obávám se spíš, jak to vezmou ostatní..." stáhnu uši. A pak sebou mírně cuknu, když si uvědomím, jak jsem ti všechno tak nějak zkráceně vyklopil. Jak se ti šmarja povedlo to ze mě dostat?

Nakloním hlavu maličko ke straně, když zprvu mlčíš a nepodělíš se o své jméno. Ale co, třeba se tak stane později. Nic si z toho nedělám. Ale přeci jen nabídka lovu pomůže prolomit ledy. Pousměju se.
"A co bych z toho měl, kdyby ne? S velkým úlovkem bych neuletěl," uchechtnu se. Popravdě, možná i ano, ale to je vedlejší.
"Já toho moc nepotřebuju. Ale než lovit pořád jedno a to samé, rád si zalovím i v jiných vodách. Sob se ale v jednom loví těžko. Já na tom získám také," pokrčím rameny. Ale můžu tě přemlouvat horem dolem, když ty sama nebudeš chtít, nepřesvědčím tě nijak.

Stojím ve vzduchu a sleduju, jak se připravuješ ke vzletu. Jsi trošku těžkopádný, ale nakonec se přeci jen dostaneš do vzduchu.
"Poslyš, co to sebou táhneš, že jsi tak těžkopádný?" nakloním hlavu mírně ke straně. Jsi sice jinak stavěný, ale rozhodně mi nepřijde, že bys měl mít při vzletu takové potíže. Máš křídla pro svou postavu akorát. Chvilku počkám, jestli se dočkám odpovědi.
"Tak letíme," prohlásím a vyrazím vpřed. Co chvíli se ohlédnu, abych si zkontroloval, jak na tom jsi. Dokonce upravím i rychlost letu, abych ti příliš neunikal dopředu.

>> ostré vrchy (můžeš psát už tam)

I když tvé kousnutí zabolí, pro mě to není skoro nic. Jsem zvyklí na mnohem horší rány a tak mě to ani nijak nezastaví. To až fakt, že ty se zastavíš. Kdybych se na tebe hrnul zase dál, tak nestihneš zareagovat. Líbí se mi ale, jakou máš radost. Je oprávněná.
"Však jsi na sobě očividně i hodně pracoval. To samozřejmě nese vždy své ovoce," přikývnu.
"Ale neusínej na vavřínech. Kousl sis, ale do míst, která mě nezastaví. Být to regulérní boj, pokračuje a svým zastavením bys dal soupeři prostor." upozorním tě. Zavrtím lehce ocasem a pousměju se.
"Nikdy nezastav, i když je to jen trénink a je to úspěšný zásah," mrknu na tebe. Rozkročím se, dám ti čas se připravit a vrhnu se opět proti tobě, mířím přímo na tvůj krk.

Střelím po tobě pohledem, když se uchechtneš. Ale nemyslel jsem si, že bys tomuhle věřila. Ale taky jsem nečekal, že by ses tak lekla mé prudčí reakce. I já couvnu.
"Promiň..." prohlásím tišeji. I já stáhnu uši a mírně skloním hlavu.
"Jen... Zařekl jsem se už v mládí, že nikdy nezaútočím na nevinného... Natož na někoho, koho mám rád..." pokusím se vysvětlit. A popravdě, ani mi nedojde, co jsem tak úplně na konci řekl. Kdybych se měl zamyslet nad tím, co to je mít rád a jak se to projevuje, asi bych to takhle snadno nedokázal říct.

Kouknu po tobě a neochotně si vzpomenu na alfu té sebranky.
"Byla to smečka plná rváčů. Dovolovali si na kohokoliv, kdo byl slabší. Kdyby nebyl silný, nebude alfou." zamručím.
"Pamatuju si, že ho jeden vlk chtěl porazit. Nerozpakoval se ho zabít." dodám. Zatím to ani nerozvádím nijak víc. Doufám, že tohle bude bohatě stačit.

Ušklíbnu se. Líbí se mi, jak si chráníš své štěstí a svého milovaného.
"Myslím, že kdybys to přeháněl, tak ti to Ikke řekne." zamručím celkem s jistotou. Ikke to se slovy umí dobře. A ví, jak k druhým mluvit. I proto se mu tak nějak vyhýbám. Obávám se, že by ze mě dostal víc, než bych dokázal unést. Navíc... Mu tak nějak závidím...

Zamručím trochu mrzutě. Je pro mě nezvyk tak velká starostlivost od někoho, ale asi je na místě si na to taky trochu zvykat. Tlapu po opláchnutí ale přeci jen poslušně nastavím.
"Já vím. Není to tak, že bych na ni úplně spoléhal. Ale vím celkem dobře, kdy je průšvih a kdy ne. Kdybych ji ovládal, tak některé zranění nechám na přírodě a času. Ale ona jedná sama, automaticky." zamručím. Překvapí mě ale, když přidáš tak očividný rozkaz. Stáhnu uši.
"Nejsem si jist, jak moc budu poslouchat zrovna tenhle rozkaz," prohlásím upřímně. Své povinnosti plním, ale to je trochu jiné oproti rozkazu. Tím spíše, když je spojený s fyzickou aktivitou.
"Není to na truc. Ale ten pohyb je prostě mojí součástí." dodám trochu na vysvětlenou. Když mi pak zatáhne za tlapu, ani sebou necuknu.

Kouknu po tobě, ale pak zase před sebe. Ale tohle krátké kouknutí na tebe ještě několikrát zopakuju. Ošiju se. Tak nějak tuším, že jsem udělal chybu. Ale naprosto netuším, JAKOU. Jsem z toho ještě zoufalejší, než dosud. Znovu si povzdechnu.
"Ty mě přeci nijak nezatěžuješ, Eirlys. Na tebe si udělám čas vždycky," brouknu o něco jemněji. Zadívám se zase do dálky. Snažím se přesvědčit sám sebe, že nemluvím k někomu druhému. To by mi snad mohlo pomoct, no ne? Pomoct otevřít se a mluvit...
"Jen čekám, kdy přijde někdo, kdo mi zase půjde po krku, po tom co se stalo..." vypadne ze mě nakonec.

Potěší mě, že se nevzdáváš okamžitě a přeci jen se prvně zkusíš nějakým způsobem vymanit nebo vykroutit. Samozřejmě, že je to odsouzeno k nezdaru - z držení za zátylek se jde vykroutit jen velmi těžko a většinou jen s vidinou vlastního zranění. Vím to, jelikož jsem díky své regeneraci různě riskoval a zkoušel. Jsou to pro mě vlastně neocenitelné zkušenosti. A jsem rád, že je můžu předávat dál, aby si něčím podobným nemuseli naši vlci procházet. Nakonec tedy přeci jen povolím stisk a ustoupím.
"Gratuluji ti k úspěšnému složení testu z boje. Jsem rád, že jsi projevila svou nezdolnou povahu, ale i rozum. Víš, kdy je třeba jít do všeho s vervou a kdy ustoupit. Vezmi si svůj parůžek a upaluj dokázat, že patříš k nám," pousměju se.
"Ale nezapomeň i své záváží." dodám a zazubím se.

Poté, co dokončím zkoušením svých dvou vlčic, je na čase vydat se zpět na místo setkání. Příliš se mi tam ale nechce. Obávám se, že nebudu schopen předvést správnou radost nad postupem našich nových přírůstků. Nemluvě o tom, co se stalo u zkoušky Mensis... Byl to můj hrubý nedostatek, který si velmi dobře uvědomuju.
Naštěstí mám křídla! A tak toho využiju, abych se nejprve přenesl k řece, kde strčím hlavu do proudu. Nejen proto, abych se vzpamatoval. Poté, co Mensis odběhla, narazil jsem v plné rychlosti hlavou do skály - to se přeci jen bez nějaké té krve neobejde. Regenerace už zbytek pořešila, takže jde pouze o odstranění zbytků krve. Zároveň se trochu víc vzpamatuju a zmírním zvonění v hlavě.
Jakmile jsem si jist, že jsem se jakž takž vzpamatoval, přeletím na místo setkání. I tak ale přistanu trochu bokem. Důležité je, abych byl přítomen a projevil našim postupujícím úctu. Nemusím být zrovna vystavený v centru dění.

Rozhodně je znát, že ti hlava funguje správným směrem. Nesnažíš se zbytečně ztrácet síly a raději se stáhneš. Okamžitý protiútok na mě udělá dojem. Reakce máš rozhodně rychlé a i tvůj instinkt a výběr místa jsou víc než dobré. Spolu s tvou rychlostí jsou téměř vstupenkou do síně vítězství. Správný zkušený bojovník ale moc dobře ví, na co si má dávat pozor. Které partie si hlídat.
Zareaguju na tvůj výpad s lehkým zpožděním. Přičápnu se okamžitě k zemi. Nevyhnu se tak sice tvému zásahu, ale místo na slabiny ho stáhnu na méně nebezpečné místo - hřbet. Nijak však neváhám. Okamžitě se převalím přes hřbet válením sudu. Spoléhám na to, že takhle buď pustíš a nebo tě převálcuju pod sebe.
Tak jako tak, počítá se ti zásah!

Moc se mi nechce mluvit o své minulosti. Ale... asi bys měl vědět, jak moc zkažený pohled na smečku vlastně mám a s čím vším musím nakládat s každou minutou strávenou ve smečce. Možná i proto hůře řeším sebemenší komplikace, které tu nastávají.
"Tam byla poslušnost vždy. Ale ne kvůli respektu. Všichni měli strach postavit se alfovi. Nebo mu jen v čemkoliv odporovat. Každý se mu klidil z cesty. Nikdo si nedovolil ani líznou z kořisti, dokud alfa neodešel." zamručím.

"To je dobře. Jen blbec odsuzuje lásku druhých. A nebo závistivé hovado." zamručím s naprostou jistotou. V tomhle mám zase celkem jasno. Sice nevím, co přesně láska je, ale vím, jakou sílu pro ty zamilované má.
"Hlídej si hlavně to své štěstí. Rádo vyprchává." prohlásím tak nějak bez přemýšlení.

Střelím po tobě pohledem. Ale... Tak nějak mi pomohlo právě tohle. Právě tohle ujištění, že můžu dál fungovat i sám, jak to nejlépe umím. Nevyjadřuju se k tomu dál. Ale myslím, že to ani není potřeba.

Běh a sešup byly jen třešničkou na dortu pro mou potřebu pohybu. V tu chvíli mi ani nevadilo, že mám společnost. Nemluvilo se, nikdo neřešil mé potíže. Zůstal jen pohyb - šílený pohyb na hraně možností. Přesně to, co nám připomene, kolik života nám koluje v žilách. A i když dole zpomalíme, energie nabraná při běhu mi vrací zpět jiskru do očí. A ta naštěstí zůstává i v okamžiku, kdy zastavíme u potoka.
"Jsem v pohodě. Jen drobné oděrky, co už pořešila regenerace." prohlásím. Než ale tlapy ukážu, tak vstoupím do potůčku, aby se smyly i poslední zbytky krve. Nebudou tak alespoň mást. Navíc, chladná voda potoka je celkem příjemná na vyvrknutou tlapu.