Príspevky užívateľa

-------> Pláň posledních sobů

Cestou do močálů jsem se zastavil u řeky doplnit tekutiny. Přeci jen je dlouhodobí let celkem namáhavý a nechci skončit dehydrovaný. Po očku kouknu směrem m Nihilu. Tady byl ale ples a pochybuju, že by byl důvod hledat Roo zrovna tam... močály mě zrovna dvakrát nelákají. Ale i to je prostor, co se musí propátrat. Nehodlám ale skončit osidlech bahna a tak se snažím držet nad zemí. Samozřejmě jen tam, kde to jde. Kde není možné letět, tam se rozhodnu opatrně procházet.
Vzhledem k tomu, jak vlhké prostředí močál je, nepřekvapuje mě, že pachově nic nenajdu. Naštěstí ale ani žádné tělo. A tak se s radostí přesunu do další oblasti.

-----> větrná louka

<------- Planina Nikdenič

Co si budeme namlouvat, mezi vším tím pachem sobů je trochu složitější narazitna nějaký konkrétní pach. Je to další oblast, kterou vezmu hezky klusem po svých. I bych si ulovil nějakou tu baštu - ale sob pro osamělého lovce je příliš velké sousto. Dalo by se - ale teď není čas na riskování. Pátrání se vyhlásilo s odstupem a pach neustále slábne, že ano.
A tak systematicky pokračuju v pátrání. Něco na zub si ulovím později. Něco menšího.
Když narazím na stádo sobů, decentně se ho pokusím vyhnat na území, kde už jsem pátral. Ale vyhýbám se jakémukoliv riskování. Pokud se semknou, raději oblast vynechám.

-----> Močály

<------ hranice ledovce

Jsem rád, když můžu konečně vypadnout z té chladné oblasti do o něco teplejší. I když ami tady to zatím není žádná sláva. Nemusím už ale brát v potaz sníh a tak letím opět zvolna při země, hezky křížem krážem po celé planině. Je důležité postupovat systematicky, aby mi neunikla ani sebemenší stopa. Jsem pečlivý, ale zdá se, že ani tady se mi nepoštěstí narazit na stopu. Zatřesu hlavou. Přece se nemohla vypařit? Pátrám po okrajových částech a stejně se mi nedaří....

-----> Pláň posledních sobů

<-------- Kaňon písní

Oproti kaňonu je tady celkem kosa. Neláká mě příliš chladné prostředí, ale co se dá dělat. I tady se to přeci jen musí prozkoumat. Nedělám si iluze, že bych našel stopy. I když mezi ledovcem se nachází i zasněžené plochy. Je tu spousta jiných vlků a navíc, Roo se postrádá už déle. A i tady přeci jen fouká vítr, takže navaje sníh přes stopy. Tady půjde především o pach. Je to jedna z oblastí, kde se na křídla spoléhàm na méně dostupných místech. Jinak pátrám po svých a soustředím se na pachy. Na křídlech přelétám praskliny nebo nestabilní místa. Většì praskliny, kde si troufnu se svým umem i proletím, abych měl jistotu, že nemohla nikam zapadnout.
Ani tady se ale nesetkávám s úspěchem. A tak vyrážím dál.

----> Planina Nikdenič

Z nízkých hor to beru přímou čarou nad zemí ke kaňonu. Na pár stop po Roo jsem narazil. Vždy jsem klesl k zemi, abych je lépe propátral, ale žádná z nich nebyla čerstvá. Když jsem dorazil ke kaňonu, nejprve jsem prolétl po okraji jedním směrem a na druhé straně straně opět po okraji zase zpátky. Potom jsem vletěl dovnitř kaňonu a opět letem při zemi zkontroloval, zda nenarazím na stopy nebo, nedej vlku, na její tělo. Naštěstí se tak nestane. Trochu si oddechnu. Využiju vody na dně kaňonu, abych se napil a pozorně se tu rozhlédnu. Je to hodně nebezpečné místo pro neopatrného vlka. Pád v tak složitém kamenitém prostředí si říká o průšvih. Naštěstí se tak ale nestalo a nemusím nad tím přemýšlet. Zatřesu proto hlavou a vzlétnu. Ještě mě čeká dost území....

-----> Hranice ledovce

Zaujatě se poohlížím po vhodném klacku. Ale zároveň se co chvíli otočím a kontroluju si, kde tě mám. Nerad, bych, aby ses mi zamotala někam do davu. Který navíc spustí humbuk kolem vatry. Zvednu hlavu do výšky a zadívàm se tím směrem.
"Zdá se, že dnešní obětí jsou přitroublá vlčata. Ale těší mě, že to není Sani," uculím se. Sani je rozumný vlček, ten by takovou blbost neudělal. Tím jsem si jist. Z myšlenek mě vytrhne, že máš svého vítěze. Kouknu na tebe.
"Kolikt toho chceš opékat?" zazubím se pobaveně. V rychlosti ale vytáhnu typickou co nejrovnější větev.
"Můžem k masu pro výběr toho nejlepšího," zastříhàm ušima. A hned vyrazím vpřed, abych ti vytvořil uličku v davu. Do nikiho ale nenarážím jak buldozer, ale slušně volám "sdovolením"

Zadívám se na ukazovanou velikost a zaujatě přikývnu. Tohle je dobrá velikost na infiltraci. Dokážeš se tak dostat na spoustu míst. Čím menší vzhled, tím lépe.
"To je opravdu ideální velikost pro špeha." přikývnu. Rozhodně bych věděl, jak s takovým špehem nakládat a využít ho. Pak se ale musím uchechtnout.
"Je znát, že o boji nic nevíš. Ale připomněl jsi mi, že pro nás jsou vlastně 3 typy souboje. A probereme si všechny. Začneme klasicky na zemi. I tobě se ale může stát, že nebudeš moct použít křídla. V tu chvíli se ti křídla stávají přítěží. Je to místo navíc, které může protivník využít proti tobě. Pokud bojuješ na zemi, je důležité držet křídla těsně u těla. Útoky bývají zpravidla vedené na krk, hřbet, nohy, břicho a ocas. To jsou místa, které se musíš naučit chránit." začnu s teorií.
"Pokud jsi letec proti pozemnímu vlku, máš výhodu útoku zeshora. NA jednu stranu je to ale nefér. Na druhou, když ti jdeo život, nikoho to nezajímá. Letem získáváš výhodu odstupu a prudčího útoku. Ale musíš mít dost prostoru pro vzlet." pokračuju dál.
"Když jsi proti letci a ve vzdušném souboji, je pro tebe nejlepší variantou srazit protivníka na zem nebo zneškodnit křídla. U letce jsou tvé body pro útok hřbet, křídla a břicho. Ani se nesnaž dostat na hlavu nebo krk, jinak tě umlátí křídly." poučím tě pozorně.
"Tenhle základ si zapamatuj. Dneska bych s tebou rád natrénoval úhybné manévry na všechny varianty. Pokud by to ale na tebe bylo moc, ozvi se! Při tréninku je důležitá komunikace. Ptej se a informuj mě." zastříhám ušima.
"Připraven?"

Pátrat po bettě... Vlčice je to velmi schopná a pochybuju, že po řešení společné situace by bylo nutné zkoumat teď zapojení Přízračných. Ale věřím, že se někdo poptá taky. Já se rozhodnu využít svá křídla a pátrat po odlehlejších místech. Díky plesu určitě můžeme vyloučit i nihil. Rozhodnu se tedy vzít to přes nízké hory, kaňon, ledovec, pláň a kolem dokola nihilského území až do pouště. I když mám křídla, rozhodně mi to nějaký čas zabere.
Teď je ale třeba soustředit se na svou první destinaci - Nízké hory. Nad hlavou se mi vznáší můj opeřený společník. Neletím vysoko, držím se poblíž hor, abych měl dobrý výhled. Přeci jen hledám pozemní vlčici, tak je hloupost držet se až někde u vrcholků. Nenechávám nic náhodě a letím opravdu poctivě skrze hory. Nepřelétám jen nad nimi rovnou čarou k ledovci. Křižuju kolem. V místech, kde jsou hory členitější, sletím níže. Místy dokonce přistanu, abych oblast propátral čichem. Snažím se vyhlížet místa, kde by se mohl vlk snadno schovat. Propátrávám i podezřelé hromady šutrů. to pro případ, že by Roo někdo ublížil a pokusil se skrýt její tělo.
Při svém pátrání využívám všechny své znalosti z domoviny. A to nejen ve stopování kořisti na zemi i ve vzduchu, ale i nemilé znalosti z vlastního zametání stop.

Nejsem asi jediný, kdo doufal, že je problémům na čas konec. Realita na nás ale dopadá s těžkou ranou. Dostali jsme trochu oddechu na plese, abychom se dozvěděli další těžkou ránu. Tedy, aspoň si myslím, že to má být těžká rána. Stále ještě mi nedochází pár věcí ohledně funování ve smečce. Nemám představu, jak moc může rozhodit celou smečku fakt, že se postrádá betta. Pro mě je to jen další člen. Odešla? Ztratila se? Je rozhodně na místě, aby se to prošetřilo. Ale tentokrát rozhodně lepší metodou, než smrt brášky. Tehdy jsme udělali hodně chyb.
Jsem rád, že se můžu zapojit a smečce ukázat svou užitečnost. Má zoufalá snaha někam patřit mě stále žene do myšlenek, zda jsem vlastně dost dobrý. Zda dělám dost, abych zapadl. A tak asi nebude ani příliš velkým překvapením, že se rozhodně vydám na pátrání. Ale co se stane, pokud náhodou naši bettu nenajdeme...??

Má metoda kutálení se přeci jen vyplatila a já dostal příležitost kousnout si. Teda, víceméně. Přeci jen nejsem hulvát, abych tě rafl nějak ve velkém. Obejmu tvou tlapu zubama a jen lehce stisknu, abys to zaznamenal. Oproti tomu si opravdu vysloužím kousnutí od tebe. Ne že bych si to nějak ve velkém nechal líbit. I když jsem na zemi, pořád mám pár es v rukávu. Nepočítám s tím, že bych skončil nad tebou, ale minimálně by nám to mohlo zajistit odstup. A tak i přes tvé zuby sebou mrsknu jak ryba na suchu přímo proti tobě. Buď se mi povede tě srazit nebo, v což doufám spíš, tě tím přiměju odskočit dál ode mě.

Jsem rád, že držíš se mnou a necháváš mou minulost být. Ocením to lehkým zavrtěním ocasu. Zjišťuju, že je s tebou tak nějak jednodužší zamyslet se sám nad sebou. Má to ale i pozitivní vliv i na mě samotného. Pomáhá to i mě si tak trochu urovnat věci. A to je fajn.
"Tak po únosu to byl jeden z mála způsobů, jak si zajistit, že přežiju," ušklíbnu se a trošku přeci jen sklouzneme zase k minulosti. Ale jen na okamžik.
"To by mě zajímalo, co by musel vlk nabídnout tobě, abys mu pomohla?" zaujatě se na tebe zadívám. Tohle mě opravdu zajímá.

Zadívám se na tebe.
"Tohle je na mě trochu moc hrdinsky zmatené," uchechtnu se. Ve skutečnosti to chápu, ale proč to trochu neodlehčit? Vůbec to není pokus o útěk od špatných vzpomínek...
"Nebudu lhát, nejsem typ, co se žene zachránit každou dušičku ve svém okolí. Co jsem utekl, je to trochu jiné. Dřív jsem pomohl jen když jsem viděl potenciál něco z toho získat. To bylo jediné, jak jsem dřív mohl přežít. Ale teď už to není potřeba. Můžu někdy pomoct i jen proto, že se mi zrovna chce...." zamručím mírně zamyšleně. Není to jen o tom to tak nějak říct. Ale i přiznat si to.

Zadívám se na tebe. Tak nějak si nejsem jist, jak k něčemu takovému můžou přistupovat druzí. Kde jsem vyrůstal, byl jsem neustále srážen na kolena a každý můj krok byl podrýván. Tolik věcí jsem dělal s pozitivním odůvodněním, ale dostal jsem studenou sprchu s opačným přijetím z druhé strany. A i když vím, že tady všude jsou vlci jiní... Pořád si nejsem jist, jak by některé věci vzali... Tohle všechnou jsou věci, které doteď nezná ani můj bratr! Když spustíš svou definici hrdinství, pozorně se na tebe zadívám. Naslouchám ti s ušima našpicovanýma. Když skončíš, uši stáhnu k hlavě.
"Takhle jsem na to nikdy nepohlížel..." zamručím tiše.

"Vlastně zkusili..." uchechtnu se mírně rozpačitě.
"První místo jsem zkoušel jinde, abych na něj viděl. Stálým opakováním do čehokoliv to šlo - hlína, písek... - jsem se naučil ten znak už nazpaměť. Proto jsem si později mohl dovolit umístit ho takhle na očích. A to v době, kdy už jsem se uměl bránit," vysvětlím obšírněji. Jsi vlastně první, kdo tohle doopravdy slyší.
"Nepřijde mi to jako hrdinství. Spíš pošetilost. Ten znak mě držel nad vodou. Nutil mě bojovat. Trochu sentimentální, spoléhat se vlastně jen na hloupí znak, který odkazuje na mou rodinu," zamručím.

Střelím po tobě zamračeným pohledem. Je víc než jasné, že se mi to pořád nelíbí. Ale také je mi jasné, že s tím opravdu nic neudělám. Povzdechnu si a stáhnu uši k hlavě. Ale už nemám další poznámky k tomu. Jsou vlastně k ničemu a svůj pohled na situaci jsem už řekl.
"Tohle je trochu složitější..." zvednu tlapu, kde je můžeš vidět sem tam pozůstatky mého znamínka.
"V naší rodině se každý narozený člen rodí s rodovým znakem někde na těle. Já ho měl na tlapě. Když mě unesli, chtěli mě toho zbavit a úmyslně ho opakovaně ničili, až to tak zůstalo. Právě to mě přimělo k tomu udělat to jinak. Když mohlo zůstat poškození na tlapě, můžeš zůstat i jiné opakované poškození. A tak jsem na truc svým únoscům obnovil své znamínko. Jen trošku jinak a just jim všem na očích," ušklíbnu se. Provokace to byla riskantní. A na čas mi dost ztížila mou situaci. Ale bylo mi to fuk.