Príspevky užívateľa

Nespokojeně odfrknu.
"Jak bych nemohl, když tě to postupem času bude tolik omezovat? Jak se pak můžeš proběhnout nebo proletět a užívat si ten pocit? Jak se pak můžeš k němu přitulit?" další odfrknutí. Pokud je problém samotný pohyb, přijdeš o tolik krásných věcí... Zarazí mě ale, jak se nakloníš dopředu. Zamrkám. Na jizvě je patrné, že některé místa na samotných okrajích jsou zahojenější, než jiná. Znak z dálky vypadá perfektně, ale zblízka jsou okraje nepravidelné, jak byl znak opakovaně vyrýván a ne vždy jsem se trefil stejně. Když ale zmíníš zahojení mé jizvy, ucuknu vzad.
"Kdepak. Za prvé, dalo mi práci, aby mi ta jizva zůstala. A za druhé nemám v zájmu ubírat ti pokojné dny." prohlásím neoblomně. Ani mě nijak netrápí tvá slova o tom, že si vybíráš, komu pomůžeš a do tohohle se pouštět nebudeš. Dal jsem ti svými slovy vlastně i nápovedu na tvou další otázku.
"Pfff, tohle? Ani náhodou. Měl jsem mnohem horší, co mě neodrovnaly," zatvářím se na oko uraženě, že mě máš za takového slabocha.

Těší mě, že se mi daří u tebe udržet tak dobrou náladu. Mám z toho neskutečně příjemný a hřejivý pocit v hrudi. Též se zachechtám na to tvé zdlouhavé oslovení.
"Taky budu, má paní," zazubím se.
"Lov klacků budiž zahájen!" dodám vesele a vyrazím za tebou. Hravě cvaknu čelistmi po tom tvém chundelatém ocasu. Vykračuju si to hezky vedle tebe, ale o dva kroky vzad. Využívám tak hezky nejen tvé světélkující peříčka, ale abych do tebe sem tam mohl dloubnout nebo ždibnout a přitom se tvářit jako naprostý svatoušek. Samozřejmě ale u toho i pokukuju po vhodném klacku.

Pozorně tě u tohohle rozhovoru sleduju. Nevím ani pořádně proč, když stejně příliš nerozumím, co by mi tvá řeč těla řekla. Jsem zaměřený spíš na bojovnost - hlídat si, co se kde a jak stane, abych předešel fatálnímu útoku. To je asi tak vše, co jsem schopný s jistotou vyčíst.
"Nejspíš. Ale když to přeženu, tak mě to odrovná a pak mě může kdokoliv zakousnout," ušklíbnu se. Vše má holt své pro a proti. Když se mi ale zadíváš do očí, tak nějak tuším, že mi nepovíš moc dobrou zprávu. Co mi ale řekneš, to mě opravdu šokuje. Jednou lapnu po dechu a zamrkám.
"To je zvrácené!" prohlásím rozhořčeně. Za to, že můžeš léčit a pomáhat druhým ty musíš skončit v bolestech a utrpení? Takové utrpení pro šlechetné činy. Přijde mi to velmi nespravedlivé.

Zacuká mi špička ocasu, když potvrdíš mě doměnky. Přirovnání se znakem pod okem, což je očividná vydrápaná jizva, je tak trochu hloupé. Ale důležité je, že mě to dává smysl.
"No já nevím. Má magie funguje sama o sobě a bere si jen energii, kterou pak odpočinkem doplním..." odpovím mírně skepticky. Moc se mi to nezamlouvá a na mysl mi přichází stovky dopadů, co by tohle šíření mohlo nakonec provést... a ani jedno z toho se mi nezamlouvá... stáhnu uši k hlavě.
"Dobře, ale jaký je ten dopad? Co se stane nakonec?" sleduju tě s přimhouřenýma očima. Nejsem si jist, zda chci odpověď slyšet...

Zatěkám k tobě pohledem. Minimálně ten tvůj jazýček poukazuje jasně na to, že tohle celé je opravdu kouzelné škádlení. Vypláznu na tebe jazyk pořádně.
"Tak to abych byl pořádný buran, ne?" uchechtnu se. Ocáskem vrtím lehce ze strany na stranu. Škádlení mě rozhodně baví.
"A projde mi to?" zareaguju okamžitě. I když popravdě nemám tušení, co je na tom špatného. Jako zdroj světla tu mají kde co. Ale oheň? Kde je tu další, že by se dalo maso hezky opéct? Mé domněky přeruší až tvá poslední slova, na která zareaguju smíchem. A je mi fuk, jestli je vůči ostatním v nepravou dobu.
"Výborně! Jde se pro klacky!" prohlásím bez skrupulí.

Pozorně ti naslouchám, ale také se hned podívám na tvou tlapku. Poposunu se u toho blíž k tobě.
"Takže... To je něco jako můj znak pod okem?? Jen... V tom probíhá magie??" snažím se pochopit princip takové pečeti. Je to pro mě něco nového. Ale velmi rád se něco přiučím.
"Jo, jizvy asi umí být trochu zlobivé... Počkat!! Tobě se šíří??!!" div nevyjeknu překvapením, když mi dojde, co jsi právě řekla.
"Co to pro tebe znamená, že se šíří...?" zatěkám pohledem mezi tebou a tlapkou. Nevím proč se mi moc nezamlouvá, že se ti to rozlejzá. Se mnou to přeci nemá nic společného a až tak moc se přeci neznáme. A jelikož tomu nerozumím, tak to prozatím odsunu do pozadí.

Kouknu na tebe a tvé pobavení je víc než jasně zřetelné.
"Oh, těší mě, jak se bavíš!" uchechtnu se. Je mi jasné, že důvodem toho pobavení jsem nejspíš já. Ale čert to vzal. Překvapí mě ale tvé prohlášení. Kouknu na tebe.
"Vtipné chápu. Ale rozkošné? Co je na tom rozkošného?" zeptám se s upřímnou nechápavostí. Nijak se za ni nestydím. Je jen v pořádku dozvědět se to, co nechápu. Ovšem na pečeni se nadchnu. Zavrtím ohonem, protože vidím, že i tobě se to zamlouvá. Ovšem trošku jinačím způsobem. Uchechtnu se.
"Myslím, že tím by tu nikdo nadšený nebyl, má paní." rozhodnu se zkusit zůstat v téhle naší hře.
"Ale myslím, že nikomu nebude vadit, když si na té hranici opečeme nějaký ten kus masa připravený k hostině," nabídnu trošku jinačí metodu, jak ukojit mlsný jazýček.

Nebýt tu Sani, tím spíše oddělený ode mě, asi bych se tvým klidem nechal zlákat. Ale takhle? Je to o dost jiné. A ve mě se cosi tříští. Něco, co by si přálo, aby tu Sani teď nebyl. A něco, co je za jeho rozptylování tady vděčno. Pořád si trochu nejsem jist, co od tebe očekávat. Co jsi vlastně zač. Díky Sanimu se mi povedlo proniknout trochu skrze tvou masku. Ale přineslo to i pár otázek navíc. Řekla by jsi takové věci, i kdyby tu Sani nebyl? Nebo to bylo jen díky němu? Nejsem si jist, zda by se mi odpovědi na tyto otázky zamlouvaly... A tak zůstávají v bezpečí mé hlavy. Pozorně tě sleduju a na tvá první slova jen cuknu ušima. Jsem trpělivý, když na to dojde. A právě teď prostě jen trpělivě čekám, co z tebe vypadne. A nakonec se přeci jen dočkám! Uši okamžitě našpicuju, jak pozorně naslouchám tvým slovům.
"To ti tu magii nějak vypálili do těla či co?" zeptám se opatrně. Hlavu nakloním mírně ke straně. Očka mi krátce zatěkají mezi tvou tváří a tlapkou.
"Zlobí to stále...? Nebo jen při doteku...?" zeptám se překvapivě jemněji.

Uchechtnu se na tvou poznámku.
"Učit se etiketu? Za dobu, co jsem tady, jsem se ještě ani nenaučil pořádně komunikovat s druhými a chápat principy pocitů." přiznám s úšklebkem. Je to dost zvláštní, přiznat si něco takového. Ale je to prostě tak.
"Rytíř buran... to se asi jen tak nevidí, co?" uchechtnu se po tvém vzoru.
"Hmmm... Ten věnec tam taky mohli dát. Obětina by asi fakt neprošla. Ale na tom jsme se už shodli. I když - kdyby tam jen hodili něco z úlovku, prd by se stalo," uculím se. Když prostor ozáří jas ohně, ihned stočím pohled k tobě. Jasně, že si tě chci pořádně prohlédnout. Ve světle přece musí tvá andělská krása vyvstat ještě víc!
"Jo, to tady z toho je tak nějak taky." podotknu. A když se na mě otočíš, elegantně se honem rozhlédnu kolem.
"Ukazovali tu něco na zub. Nedáš si?" prohodím, abych nás (a hlavně sebe) nějak zabavil. Připadal jsem si po tom tvém okukování trochu divně....

Uraženě si odfrknu. Podobnost s tímhle individuem? Nejen, že divně páchně! Celý je divný! A vůbec se mi nezamlouvá! A svým ostrým pohledem se to nebojím dát najevo.
Ach bráško, s kým ses to zapletl... Jak ti jen mohl takhle poplést hlavu... běží mi hlavou, když se přesouváme k místě nálezu. Pozorně vlka sleduju a neskrývám svou obezřetnost. Když není v pozoru bráška, budu já! Ohlídám, aby mu tenhle podivín nic neudělal! Už jen fakt, že ho přiměl jít sem. Moc dobře si všímám, jak to s bráškou mává. A o to víc se ve mě vzdouvají ochranitelské vlny.

Jsem rád, že mě chápeš a dál se nesnažíš vyzjistit informace. Obávám se, že by to tady opravdu náladu zkazilo. I když se zdá, že se všichni starají sami o sebe, je tu přeci jen příliš mnoho uší. A já bych se nedivil, kdyby členové Igniské smečky byly pod drobnohledem. Zazubím se na tebe, když přijmeš tuhle mou rádoby okázalou hru. Ocáskem začnu vrtět ze strany na stranu.
"Já a rytíř? To by byla pěkná sranda teda." uchechtnu se. Se svým vyjadřováním by to opravdu bylo vešelijaké. I rytíř se přeci musí umět chovat.
"U vás byli nějací rytíři?" využiju opět další krok k poznání tvé maličkosti. Jen po očku sleduju dění u hranice, kterou pomalu díky dobrovolníkům a panovnici pohlcuje oheň.
"Tolik tiátru pro zapálení?" nakloním hlavu ke straně. V tomhle se opět ukazuje má neznalost sociální interakce.

Stejně jsem trochu nesvůj z toho, že ho tu nechávám. Ale přesto se vydám na obhlídku. Jsem pozorný, ale zbytečně to neprotahuju. Během chvíle se tak vrátím zpátky. Jasně, že se mi to pořád tak nějak nezamlouvá. Ale vidět Saniho nadšení mě přeci jen obměkčí. Pousměju se. Po tobě jen střelím pohledem, když do mě drbneš.
"Tak upaluj, škvrně. A pamatuj si, jak se chovat!" připomenu přeci jen a sleduju, jak uhání.
"Takže?" stočím pohled po chvilce k tobě. Nestojím úplně uvolněně, připraven kdykoliv vyrazit Sanimu na pomoc. Sice jsem to tu obhlédl, ale to pořád nemusí nic znamenat. Ale rozhodně nehodlám promeškat příležitost a zjistit maximum, co jsi mi ochotná říct.

Zastříhám ušima a pozorně ti naslouchám.
"V ptáka? V jaké velikosti?" zajímám se. Rozhodně ale musím uznat, že to ti v roli špiona opravdu pomůže. Jsem vlastně rád, že někoho takového máme ve smečce. A je dobré o tobě vědět!
"Ne, jeden na jednoho. Ale je rozdíl, pokud útočíš na pozemního vlka a na letce. Chci vědět postup u obou případů. Tedy když potkáš vlka a pak když potkáš letce. Co uděláš?" dovysvětlím. Nic si nedělám z toho, že jsi mě nepochopil. Mé vyjadřování taky není vždycky úplně perfektní.
"Pokud by ses dostal do přesily, tak je opravdu na místě útěk. V tom jsi odpověděl dobře. Je dobré umět zhodnotit své schopnosti a raději utéct než riskovat smrt." dodám ještě, aby sis nemyslel, že i tahle odpověď se nepočítá.

Poklidně stojím ve vodě kousek od tebe a sleduju tě zčásti s odhodláním a z části pobaveně. Nemůžu si pomoct, ale jak jsi frustrovaný, tak jsi zároveň i roztomilý.
"Jsi moc napjatý, nic víc v tom není. Jak se ryby hýbou, čeří vodu. Na pohybu vody poznáš, že se k tobě něco blíží," vysvětlím poklidně. Zamyšleně se na tebe zadívám.
"Ale jo. Tobě by možná víc vyhovoval lov ze břehu za pomoci oštěpu. Ten ale nemáme." dojdu k tobě a dloubnu do tebe čumákem.
"Hybaj na břeh, bručoune." pokynu ti a pokud se nehneš, dloubnu do tebe znova a znova, dokud tě nevystrkám na břeh. Pak zůstanu stát ve vodě, dokud se rybky nevrátí. A hezky po svém se dám do lovu. Ulovené ryby pak hážu za tebou na břeh. Když už jsem ulovil tu jednu, tak si dáme do čumáku, no ne?
"Máš na starosti ohýnek, ať si je opečeme. Zkus vyhrabat díru, ve které zapálíš oheň a pokud najdeš placatý šutr, co půjde dát přes tu díru, bude to super." zainstruuju tě, zatímco čekám na opětovný návrat ryb.

Všimnu si, že mou poznámku o buranovi nijak nekomentuješ. A trošku to ve mě zaseje semínko nejistoty. Ocas sebou přestane mávat. Zadívám se na tebe o trošku pozorněji, jako bych snad něco hledal. Samozřejmě, že mi to ale naprosto nic nepřináší.
"Pfff. Řekl bych o tom svoje, ale nerad bych tu vynášel nějaké informace. A mimo jiné bych taky nerad kazil tu atmosféru tady," zamručím. Asi by opravdu bylo na nic, kdyby se to tu okolo pohybující vlci doslechli. Krátce po tobě kouknu, když se rozhodneš usadit. A pak se přeci jen posadím vedle tebe.
"Tobě to velmi sluší, má paní," prohlásím. A snažím se, aby to opravdu nevypadalo, jako posměšek.