Príspevky užívateľa

Kouknu po tobě a v očích se mi rošťácky jiskří. Ale těžko říct, zda to myslím vážně nebo tě jen škádlím. Já to ale rozhodně plánuju minimálně zkusit. Je mi fuk jak divně to ode mě bude vypadat a jestli tím udělám smečce ostudu. Je to rozhodně rychlejší, než se poptávat jednotlivě. A vlků je tu dost! Minimálně by tu mohli někoho znát!
"Proč by ses za mě měla stydět? Zas takový buran nejsem!" ohradím se na oko uraženě. Ale trochu jsem tím kdesi hluboko znejistěl. Opravdu je to dobrý nápad? Ale ten tvůj pohled... Trochu tu naskočenou nejistotu udusává.
"Vážně si myslíš, že jsem z těch, kdo na takové oslavy chodí často?" pochybovačně se rozhlédnu. Vlastně ani nevím, jak často se tu takové akce pořádají...
"Nevím. Já viděl bojovníky zdobené leda jizvami," zamručím. Tahle poznámka nebyla ani tak v žertu, vypadla ze mě prostě sama.

"A víš ty co? počkám, až bude po té úvodní akci a pak to vezmu ve velkém hned tu!" šibalsky se zazubím. Zvednu hlavu a obhlédnu, jaké tu jsou možnosti vzletu, abych na sebe upoutal pozornost. Jsem zvyklí létat i v úzkých prostorech, takže to rozhodně půjde!
"To mám zrovna TOBĚ věřit?" neodpustím si poznámku, ale se vší dobrotou. Ale přesto tě nechávám pokračovat v mém zdobení. Jakmile jsi hotové, zacukám i pravým uchem. Je to tak trochu zkouška, zda to i drží.
"No dovol, já nejsem mimo!" ohradím se okamžitě.
"Hm. Něco takového bude ale překážet při letu a při boji," nadhodím prakticky. Přesto si ale tu poznámku uložím do paměti. Temně zelený nebo světle žlutý přehoz přes záda... to si opravdu musím pamatovat!!

Střelím po tobě pohledem.
"Dobře, teď se budu ptát každého, jestli umí tkát!" uchechtnu se a ocásek sebou zavrtí prudčeji. Rozhodně to není řečeno jen tak z legrace. Tohohle se opravdu jen tak nepustím. Nedokážu si ani představit, jak ti to musí slušet. A co máš v plánu s tkaním! vlastně...
Co je tkaní...?? ale ve skutečnosi je to teď vlastně fuk!
"Spousta vlku tady by asi s vytím utekla," uchechtnu se. Neumím si představit, že by ti nafintění vlci vydrželi něco takového. Pak se na chvíli zadívám na to divadýlko. Pohyb vedle mě je ale rozptilující. Ohlédnu se po tobě.
"Copak to vyvádíš?" nakloním hlavu ke straně. Víc, než dění okolo, mě zajímáš ty a co vyvádíš.
"Ne. Co jsem slyšel, Nihil dovoluje i tulákům vstup na území. Je to mírumilovná smečka," pokrčím rameny. Dál tě zaujatě sleduju. Ale už sebou necuknu, když proti mě vystřelí tvé tlapy. Jen překvapeně zacukám levým uchem. Pravým ani nehnu, když za ním kuješ pikle.
"Em... Díky..." prohlásím mírně rozpačitě. Nejsem si jist, čím jsem si to zasloužil. Ale ocáskem začnu mávat prudce ze stranu na stranu.

Klidně naslouchám tvé odpovědi, ocáskem u toho nevědomky vrtím lehce sem a tam.
"Tak to je pro tebe vcelku známá věc. Možná jen v pár věcech odlišná." brouknu. Pak se musím ale zachechtat.
"Jestli tohle je jen TROŠKU, rád bych tě někdy viděl pořádně vyparáděnou!" prohlásím upřímně s čirou nadšeností. Nedokážu si ani představit, jak bys mohla vypadat. Už takhle ti to neskutečně sluší a určitě taháš oči ostatních vlků! Po tvých slovech se taky rozhlédnu.
"No jo, kde kdo. Ale já to raději ani nezkoušel. Ještě bych vypadal jako totální blbec," ušklíbnu se. Se svými nulovými zkušenostmi i vkusem by to vypadalo opravdu příšerně!! Při tvých dalších slovech ale bouchnu smíchy. Ani si nic nedělám z tvého mírně znepokojivého úsměvu.
"Tady? Vážně se ptáš?" troufnu si do tebe i mírně drbnout. Po očku u toho ale sleduju i dění kolem. Pozornost rozhodně neztrácím.
"Hele, už se to hýbe," podotknu, když Rivera spolu s ostatními vyráží do pohybu.
"Není to vtipné, jak je maličká?" neodpustím si poznámku.

Byl jsem vcelku rád, že jsem tu na tebe narazil. A vrtící oháňka to dá i najevo.
"Však proč ne. Příležitost se musí využít," zazubím se.
"Ty jsi už na nějakém plese byla?" chytím se hned příležitosti zjistit nějaké informace. Samozřejmě, že v tomhle jsem naprostý neznalec a nemám ani tucha o tom, co se má dít.
"Trošku?" rýpnu si pobaveně a znovu tě sjedu pohledem. Ale musím uznat, že ti to opravdu sluší. Rozhodně víš, jak na sobě pracovat. Dřív jsem byl vůči tobě dost opatrný, ale tentokrát už nejsem. Když mi upravuješ srst, jen v klidu držím.
"Hm, na co? To je spíš pro vlčice, ne?" uculím se. Možná by se to tu dalo i dohnat, je tu ozdob víc než dost. Ale ani mě nenapadne to zmínit. Naštěstí to i překazí nově příchozí vlčice, které se ujímají slova. Ohlédnu se jejich směrem a zaujatě naslouchám, co mají na srdci.
"To jsem zvědav, co se bude dít." zamručím.

Vcelku mě překvapilo, když dorazilo pozvání na ples i do naší smečky. Po tom všem, co se odehrálo s Přízračnými... Tím spíše, že se tam nacházel i nihilčan - tedy určitě se smečka o tom všem musela dozvědět. Je ale fajn, že se Nihil snaží udržet vztahy v dobrém duchu a neodstřihnout tak žádnou smečku. Pozvání na ples platilo pro všechny bez rozdílu. A tak jsem se i já sem tam zmínil. Přišlo mi to sice na jednu stranu nebezpečné... Na druhou stranu by to mohlo ukázat naši lepší stránku, no ne?
Na ples jsme vyrazili všichni tak nějak společně. Nebyl jsem si jistý, zda je to dobrý nápad. Zda to nepoukazuje na strach nebo naopak jako varování... Ale tak už to bylo, tak co. Ignoroval jsem, jak na nás nejspíš někteří mohli pohlížet. Místo toho jsem si prohlédl krásnou výzdobu okolo. Především jsem ale pohledem pátral po zúčastněných. A nakonec mi i do oka padne hledaný kožíšek. Zazubím se.
"Kdyby něco, křičte," prohodím jakoby nic a proderu se zvolna k andělské vlčici.
"To tě tak ty zvěsti o plesu nadchly, že jsi dorazila?" zazubím se na Euru. Je nádherná, to musím uznat. Jako opravdový anděl.
"Rozhodla ses tu všem vyrazit dech, co?" prohodím a sjedu tě pohledem. Neumím skládat moc poklony. Ale doufám, že to tak nějak pochopíš.

Zamručím, když do mě bráška strčí. Ale pak sebiu cuknu a ostře po něm kouknu.
"No dovol? Podobný jemu?" odfrknu si. Ale vyrazím za vámi, jako poslední. Chci mít jistotu a toho podivína na očích. Když dojdeme na místo, trochu mě překvapí přitomnost kamenů a květin. Taková senrimentalita mě nenapadla. Střelím pohledem po bratrovi. I když jsem to byl já, kdo Rivotra našel, je to právě Adain, na kterého to padá víc. Paradox mé uzavřenější duše. Nepřipouštět si nic, co druzí mohou brát jako slabost. Musím ale uznat, že je opravdu efektivní sledovat ho, když se změní. Kdesi uvnitř se ale napnu v očekávání, co se dozvíme.

Zamručím, jak poslouchám bráškův výlev. Zacukám ušima, abych dal najevo, že přeci jen nějak poslouchám. Jinak na to ale už nereaguju. Uchechtnu se, když vlk odmítá svou kousavost. Ale můj zájem se zaměří na něco jiného. Jak jsme na zemi, konečně se i ke mě donese tvůj zvláštní pach. Zastříhám ušima a zavětřím.
"No jo, no jo. Věřit se po mě snad nechce, ne? Jsem tady." zamručím.
"Začneme?" popoženu nás.

Pozorně sjedu vlka před námi pohledem. Nejsem typ, co by druhé soudil podle vzhledu. Co ve mě probudí pochybnosti je jeho pach. Jak se snášíme dolů k zemi, stále po vlkovi pokukuju a větřím. Přistanu po boku bratra a postavím se do hrdého postoje. Není to snaha na druhého zapůsobit - spíš automatická reakce. Zamračeně vlka sleduju.
"A tebe to zas nepřekvapuje," odfrknu si.
"Beztak budeš šarlatán, co si vymýšlím," prohlásím kysele. Považuji tohle celé za hloupost. Ale jen kvůli Adainovi jsem byl ochoten to podstoupit. Pořád mi ale nedá spát ten podivný pach, co se od vlka line. Jak tohohle vůbec dosáhl?

Celé to bratrovo vyprávění bylo divné. Vlk, co vidí duchy? A ještě s nimi komunikuje? Vůbec se mi to nezamlouvalo a kdyby to bylo na mě, tak se neobtěžuju s někým takovým vůbec bavit. Ale kdepak. Adain je jiný. Ani tak bych se nenechal ukecat... Jenže... Něco v jeho pohledu mě přimělo nakonec souhlasit...
A tak jsme tady, letící přes věžové hory k těm nízkým a hledající černého vlka. Proč? Protože ani jeden z těch idiotů nenavrhl nějaké pořádné místo na setkání. V duchu jsem zaúpěl nad takovou hloupostí. Naštěstí na nebi se hledá snadno.
Nečekal jsem ale, že náš společník bude také ve vzduchu. Sledoval jsem zemi pod sebou a až Adain mě upozornil, že už ho vidí. Vzhlédl jsem s očekáváním, koho uvidím. Překvapeně jsem však zůstal koukat na toho divného černo-zlatého vlka.

Střelím po tobě pohledem.
"Že tu teď vidíší a cítíš jen nás dva neznamená, že se tu nemůže někde v troskách skrývat," namítnu mírně nevrle. Sám si pamatuju, jak náhle se může všechno zvrtnout. A já bych si přeci jen nerad proti sobě poštval Artemis. Sice si nejsem jistý, jak to vůči ní vlastně se mnou je, ale to je teď vedlejší. Důležitější je Sani. Zadívám se na Saniho. Pak si povzdechnu.
"Pohlídej ho chvilku. Obhlédnu to tady, pro jistotu. A jestli se mu něco stane, tak si mě nepřej," varuju tě, aby bylo jasné, že ti ho nenechávám jen tak. Moc se mi to nezamlouvá, ale je to pořád lepší varianta, než ho pustit jen tak nazdařbůh. Ještě jednou po tobě střelím pohledem, než vzlétnu a v rychlosti trosky obletím. Pozorně sleduju všechna zákoutí. Nakonec přistanu kousek od vás.
"Dobrá. Vypadá to tu pustě. Ale Sani - kdyby něco, řvi co ti hlas stačí!" prohlásím, zatímco k vám dojdu. Na Saniho se zadívám se svou poučkou vážně.
"Nevzdaluje se od trosek. A vrať se brzy." dodám ještě. Je ale znát, že se mám stále jisté pochybnosti.

Zavrtím ohonem.
"Je dobré sledovat i strukturu dna. Vidíš? V místě, kam jsi to házel, je hodně vystouplých kamenů. Ty mění proud vody. Když si vlezeš do míst, kde je písečné dno nebo jsou kameny zhruba stejně velké, neměl by se proud tolik měnit." zamručím.
"A než je začneš lákat, je dobré zjistit si rychlost proudu. Hodit do něj list a počítat. Podle toho dokážeš pak odhadnout i správnou vzdálenost. Rybky jsou zvědavé, netrvá jim většinou dlouho, než dorazí k návnadě. Když je správná." podotknu. Hodím do vody list a nahlas začnu počítat.
"Udrž si odstup asi 3-4 kroky od návnady, v tomhle proudu." poradím.

Nejdřív se ale rozhodnu ukázat ti svou metodu.
"I na tenhle lov využívám raději stabilnější dno, které tolik nezkresluje pohled. Rybky zajímají i tvé nohy, proto když se dostatečně dlouho nehýbeš, začnou tě okukovat. Toho je dobré využít. Zavři oči a vnímej proud. A řekni mi, až připlavou ryby. A nepodvádět! Žádné nakukování!" zazubím se na tebe.

"Taková křehotinka nejsem," uchechtnu se. Ale zpozorním, když dojde na Saniho reakci. Přeci jen to nedàvno neměl moc snadné a já bych uo nerad stresoval. I mě je jasné, že už se nálada nevràtí do stavu, jako byla předtím. Povzdechnu si. Nechci Saniho nijak stresovat, ale taky vím, kde jsou mé hranicev interakci s druhými. Nejsem si jist, jak se teď zachovat. Naštěstí do toho vstoupíš. Nebo ne? Zastříhàm ušima.
"Nejsem si jist, zda je bzepečné Saniho pouštèt o samotě...." zamručím. Rád bych si s tebou promluvil o samotě. Ale tahle varianta se mi moc nezamlouvá. Přeci jen máme stále jistá opatření...

Uculím se, když zmíníš, že je to roztomilé. Všimnu si samozřejmě, jak zpozorníš. Ale pohybuju se tak, abys ve mě neviděla hrozbu - možná i proto mi to nakonec projde. Kdo ví? A vlastně je to i fuk.
"Jen seneboj, mě jen tak neupadne," uculím se. Pak shlednu na Saniho, když se tak dožaduje pozornosti a ještě nabìzí, co se naučil od toho mrzouta. Musím se pousmát. On opravdu JE vyjímečný.
"Jsi hodný, Sani," pousměju se. Na tebe ale kouknu pohledem, který jasně říká, že se na to jednou budu ptát. Tohle není jen ta, ledajaké zranění...

Zazubím se na tebe.
"Proč mám pocit, že až si vysloužím hryzanec, budu za tu regeneraci rád?" uchechtnu se. Samozřejmě, že jsem si toho kratičkého okamžiku všiml. Ale... nějak z toho nemám obavy. Našpicuju uši na tvou reakci na mou starost. Jakmile tě ale Sani přeruší a vidím tvůj překvapený výraz, bouchnu smíchy.
"Byla jsi bez milosti adoptována!" prohlásím pobavenè. Tohle už ti zůstane. Tím jsem si jist. Ale vlídně se pousměju na tvé ujištění, že jsi v pořádku. Stejně ale dojdu blíž a nečekaně se ti otřu o tvář.
"Omlouvám se. Budu si dávat pozor," brouknu jemněji.