Príspevky užívateľa

I já si poklidně sednu, ale hezky po svém způsobu. I když svou jistou osobitou dávku elegance neztrácím, můj posez je spíše účelný. Jsem vždy připraven být rovnou v akci. I když se posadím, tak si nechávám volný prostor pro aktivní posun.
"Kort s tím vším, co se odehrálo... Znáš Artemis?" nakloním hlavu mírně ke straně. Pak se ale uchechtnu.
"Vypadám na to? Kdepak. Naučil jsem ho na přivolání, tak má volnost, když zrovna netrávíme čas spolu." odpovím poklidně. S jistou dávkou pobavení ale sleduju Saniho. Musím ale uznat, že se mu posez tvého stylu povedl. A hlavně - sluší mu.

Krátce kouknu po Sanim a uchechtnu se.
"Si myslíš, že jsme zamčení na území nebo co?" uchechtnu se. Pak se ale zarazím.
"Nenene! Ten není můj!" vyhrknu rychle.
"Patří Artemis. Jen už je mu území smečky malé a sám za hranice nesmí, tak jsem ho vzal aspoň tady kousek," osvětlím jen o maličko pomaleji, než předtím. Když ale dosedneš na trosky, mám co dělat, abych nebouchl smíchy. To tvé divadýlko nemá chybu a já jsem si jist, že má Sani oči navrch hlavy.
"Kde máš svého opeřence? Snad ti zase nezdrhl?" uchechtnu se provokativně.

Zadívám se na vlče, které se hned chytá mých pouček. A to mě nesmírně těší. Zlehka zavrtím ohonem.
"Ano, přesně tak. Nikdy po běhu nezastavuj, ale zvolni a zastav až poté." přitakám. Poté se zadívám na pozůstatky znaku kolem.
"Já a bratr máme přeci jen výhodu - naše křídla. V průběhu stavění znaku tak mohl kontrolovat jeho vzhled ze vzduchu. Ale co vím, dá se takhle stavět i ze země. Jen je to složitější, chce to představivost a odhad, propočítat si to vše." odpovím a pousměju se. Pro pozemní vlky je to mnohem složitější. A navíc - nikdy neuvidí tu krásu. Zadívám se na mladého vlka, kterému oči září nadšením. Tak nějak chápu jeho chuť po objevování.
"Vím, že se situace uklidnila, ale i tak buď na po..." zadrhnu se a prudce vzhlédnu, s ušima našpicovanýma. Když ale vidím, čí tichounký šum se tu nese, musím se uchechtnout.
"Dlouho jsme se neviděli," brouknu směrem k bělostné vlčici.

Nebývám ve stavu hlídače často a podle mě to dokonce už ani vlčata nepotřebují. Ale teď je to jiné. Malý Sankari se snaží zajistit si tréninky všeho možného a rapidně se učit. Navíc se pídí i po příbězích. A jedním z mála, který jsem mohl nabídnout, je vyprávění o znaku, který jsme vytvořili na Troskách Othamu. Sani ho neskutečně chtěl vidět a s jelikož už je situace s Přízračnými už se uklidnila, rozhodl jsem se Saniho vzít na procházku. Ostatně, trosky nejsou daleko, kdyby byl problém.
Volným klusem tak vyrazíme podél řeky. Alespoń se trochu protáhneme a já zjistím, jak na tom je s kondičkou. Je mladý, energie by měl mít víc než dost. Ale energie a kondička, to jsou dvě různé věci. Energie může mít přehršel, přesto kondice těla nemusí výdeji stačit. Během cesty nárazově přidávám i do trysku a zase zpomaluju do klusu - ale Sani se statečně drží. Do kopce na trosky to vezmeme opět rychleji.
"Nezastavuj, zvolna se tu projdeme a zastavíme později. Jinak dostaneš křeče do svalů," upozorním Saniho a taky vyrazím na obchůzku. S naprostou jistotou vyhledám kameny vyskládané do našeho rodového znaku.
"Tady jsou, vidíš? Díky Adainově nápadu jsme byli schopní se setkat. A znak tady zůstal, i když zčásti pomalu zarůstá vysokou trávou," mírně se pousměju.

Nebyl jsem si jist, kdo se to za mnou plíží, proto mě trošku i překvapí jehličky, které se mi zaryjí do ocasu. Jsem zvyklí ale i na mnohem bolestivější rány. A tak jen s naprostým klidem otočím hlavu dozadu a s údivem se zadívám na vlče zahryznuté do mé oháňky. Nakloním hlavu mírně ke straně a zastříhám ušima.
"A to ti ty moje chlupy vyválené v kde čem chutnají?" prohodím s hraným údivem. Jasně, že jen provokuju. O svůj kožíšek samozřejmě taky pečuju! Musel jsem se ale v duchu smát nad tou odhodlaností tohohle malého prcka. Má skvělý potenciál!
"Věděl bych o lepší kořisti, než o umolousaném ocasu," zazubím se na tebe.

Spokojeně se zazubím, když se pokusíš odskočit do strany. Přesně podle plánů. A já dokonce dovolím, aby ten úskok prošel - nebo jsem opravdu jen minul? Těžko říct. Tak jako tak, i já následně uskočím, čímž od sebe získáme odstup. Vesele se na tebe zazubím. Tenhle souboj se mi nesmírně zamlouvám. Nebýt si jistý žádným dalším krokem, to je vítaná změna oproti běžným soubojům, kterým jsem byl vystavený. Nemění to ale nic na tom, že se snažím neustále být o krok vpřed. A tak při každém svém útoku vyhodnocuju pohyblivost nepřítele a otevřené prostory, které svým útokem odkrývám. Dokážu tak celkem snadno odhadnout, které protiútoky budou následovat.
Má mysl funguje na prapodivném režimu. Mám skvělou představivost a předvídavost na bitevním poli. Ale do běžného života se příliš nehodím. Tam jsem jako slon v porcelánu.
Teď a tady jsem ale ve svém živlu. Jak jsme od sebe, dovolím si přimět tě obcházením k neustálému pohybu. Nesmím dovolit, aby ses zastavil. Sem tam popoběhnu. Vypadá to, že se ti snažím nějak nadběhnout. Většinou to přiměje k rychlejšímu pohybu i protivníka, tedy tebe. Já pozorně sleduji, jak na tyhle mé pokusy reaguje.

Pokud se opravdu snažíš udržet si mě stále v zorném poli - a tedy zrychluješ a točíš se podle mě - pak jsi v nejvyšším pozoru a opravdu mě vnímáš jako hrozbu. To mě těší, i když mi to znesnadňuje útok. Mít hlavu pořád na dosah znamená utržit zranění nebo klamat. A já jsem cílevědomí parchant, který se nakonec rozhodne pro přímý útok. Pečlivě si ale hlídám, abych měl vždy jednu přední a jednu zadní tlapu na zemi a mohl jsem tak prudce zabrat a změnit směr - v závislosti na tvém útoku.

Pokud ale mou lest prohlédneš a točíš se jen tak, aby sis mě udržel v zorném poli, znamená to pro mě, že jsi rezervovaný a šetříš síly. To je rozumné a udělá to na mě dojem. V takovém případě startuju do útoku na bok, který v poslední chvíli strhnu na tvé nohy.

"Hm?" našpicuju uši. poznámku s ptáky jsem tak úplně nepochopil. Ano, máme křídla, ale proč sem zrovna teď plést takto ptáky, to mi unikalo. Ale tak trochu to nepovažuju úplně za důležité. Pro mě je důležité, že jsi rychlí a máš postřeh. A s tím se dá skvěle pracovat!
"To je velmi dobře. Není dobré spoléhat se jen na křídla. Je důležité naučit se pohyb nejen ve vzduchu, ale i na zemi," přikývnu s lehkým úsměvem. Těší mě, že potkávám rozumného, který dbá i na svou běžnou fyzičku.
"Takže, máš určitě nějakou fyzičku. Máš dobrý instinkt, máš postřeh a jsi rychlí. Jsou to skvělé předpoklady pro bojovníka lehčí váhy. Takže... Přesuneme se k názorným útokům?" nadhodím a střelím po tobě pohledem s lehkým úsměvem na rtech.
"Naučím tě, kam je ideální útočit a za jakých podmínek. Jak se dostat ze sevření. A jak se vyhnout některým útokům. co ty na to?"

<<< úpatí

Stáhnu uši. Pořád si moc dobře uvědomuju, že sem šel kvůli mě. A stále si nejsem jist, zda byla správná volba ho sem takto přitáhnout. Tím spíše, když si ani stále nejsem jist, zda to byla dobrá volba pro mě samotného. Byl jsem si tím vším tak jist... Ale ta jistota pomaličku odpadává.

Naštěstí ale vyrážíme na cestu a tak mohu svou nastupující depresi zakopat do kouta. Díky bohu za možnost věnovat se jiným věcem. V přítomnosti kohokoliv jsou tyhle mé stavy, z mého pohledu, dosti nebezpečné. Naštěstí to nebývá nijak často. Soustředím se tak jen na následování tvého pachu. Ani se nesoustředím na tvou osobu jako takovou, protože to by byla jistá cesta do pekel. Byla by to hra na štvanou zvěř - ale otázka je, kdo by skončil uštvaný. Bohužel si odpověď umím dost jistě představit. A neskutečně mě dráždí!!

Nakonec ale doběhnu do cíle, i když se zpožděním. Na druhou stranu ale ze mě není uštvané zvíře. Zadýchaný jsem, o tom žádná. Ale nic, co by chvilka oddechu nezachránila. Nejsem ale hlupák, abych zastavoval hned. Po tvém vzoru, jak se přiblížím k řece, začnu zvolňovat do klusu a později do kroku. Dojdu k tobě nakonec dojdu volným krokem. Střelím po tobě pohledem a zazubím se. Jako první se ale věnuju hledání cestičky k vodě, abych se mohl napít. I na strmých březích zvěř jistě nějakou vyšlapala.

Nemyslel jsem si, že by mi tu hrozilo nějaké nebezpečí. Přesto mi k myšlenkám pronikne šustění trávy. Zacukám ušima a stočím je po zvuku. Jistojistě to znamená, že se ke mě někdo blíží. Ale jsem na území smečky, tak tomu nepřikládám až takovou pozornost. Třeba je to Artemis. Nebo bráška. Adain už jednou předvedl, jak se ke mě dokázal přiblížit. Tehdy jsem měl svou slabou chvilku - mohl by si myslet, že ji mám i teď. A já jsem připraven ho tentokrát vyvést z omylu. S lehkým úsměvem na rtech ale trpělivě čekám, až můj narušitel ukáže, kdo že je to vlastně zač. Rád druhé překvapuju tím, že o nich vím.

"Kdo ví," pokrčím rameny. Dál se k tomu ale nehodlám vyjadřovat. Do budoucnosti nikdo z nás nevidí, že ano.
"Nevím, jak dlouho tam jsou. Ale málo nás rozhodně není úplně není. Alespoň podle mě," uchechtnu se. Jasně, nemám představu, co by pro druhé mohla znamenat velká smečka. Pro mě je ale tahle velká víc než dost.
"Pfff. Koukej si ulovitt něco pořádného, ztřeštěnče." prohodím. A zatímco ty vyrazíš k planinám, já roztáhnu křídla a odrazím se, abych vzlétl zpět ke své nové domovině.

"jo, jo, jasně, pane všeuměl," zamručím mírně kysele. Nevím teď tak úplně, jak se zachovat. Jelikož všechno, co se odehrálo, bylo tak rychlé a podvědomé. Nedokážu si tu reakci vysvětlit a to mě tak trochu užírá. Kolik takových nečekaných akcí se mi stane? Nakolik to ohrozí mé bojové schopnosti? Za boje je potřeba chladná hlava a přesných reakcí. Ne takovéhle hlouposti!! A já si toho jsem až moc dobře vědom. Přemýšlel bych nad tím vším dál, kdybys do mě nestrčil. Ohlédnu se po tobě.
"To já taky. Mám koho provokovat." prohodím, abych zkusil své myšlenky tak nějak rozptýlit a odlehčit.
"Rozhodně. A dej mi pak vědět," kývnu. Narozdíl od tebe nechávám křídla složená. Proč bych tě jako kvočna následoval k léčiteli? Věřím, že to dodržíš a opravdu za ním zaletíš. Nepotřebuješ mě za zadkem. A já mám dost myšlenek, které se mi točí v hlavě.

Jakmile tě smetu, okmažitě svůj pohyb zastavím a vyskočím na nohy. Vztyčím se nad tebou, tlamu od ucha k uchu v úsměvu.
"Hehe. Právě to je pro tebe největší zbraň. Moment překvapení určuje mnohdy i vítěze," mrknu na tebe.
"Ale musím uznat, že jsi pěkně hbitý. To je pro tebe velké plus. Zajímalo by mě, jak daleká je tvoje vytrvalost." nakloním hlavu ke straně.
"Jak moc se spoléháš při pohybu na svá křídla?" zaměřím se jinam. Letci mívají ve zvyku k rychlému přesunu používat křídla a opomínat tak vlastní fyzičku. To by byl problém, který by bylo třeba dohnat.

Zarazím se a ohlédnu se po tobě.
"Myslíš, že by mi to řekl?" vypadne ze mě zcela vážně. Jako by snad existovala možnost, že by přede mnou můj bráška něco tajil. Ostatně, je to sice zvláštní, ale o naší minulosti jsme příliš nemluvili. A já si navíc sám nejsem moc jist, zda bych to dokázal.
"Naše magie se má objevovat v jednom roce. Nás v jednom roce unesli, ale mě se magie spustila až o něco později. Tou dobou už jsem nějaký ten hryzanec utržil," odpovím jednoduše, jako by o nic nešlo. Úmyslně ale nezabíhám nijak do detailů.
"hm. Myslím, že se s ním stýká celkem hodně," odpovím pohotově.

"Že jo!" vyhrknu okamžitě nadšeně. Ocasem mávám sem a tam a spiklenecky se na tebe zubím. Tahle hra se mi zamlouvá.
"No, asi aby sis na tu představu zvyknul. Neumím se sušit, jako můj bráška," prohodím, než vyrazíme kupředu. Nesnažím se s tebou úplně držet krok. Je mi jasné, že snažit se držet se tvé úrovně, tak nevydržím dlouho. A tak ti nechám náskok a jen se držím tak, abych tě neztratil z dohledu. Ženu se sice na krajnosti tempa, které vydržím. Ale pořád v bezpečné hranici, abych to zvládl i dlouhodobě.

>>> Cayna

Naše smečka si poslední dobou prošla mnoha změnami a událostmi. A mezi ně patří i další mladí jedinci. Vlastně už si ani trochu nejsem jist, kdo všechno přibyl. Bylo by třeba trochu klidu, abych si mohl všechno pořádně utřídit. Možná i proto teď sedím právě tady, ve smaragdovém údolí. Dívám se na ty dlouhé lány tady a třídím si v hlavě zvolna informace. Jsem celkem blízko k noře, ale je tu teď klid a tak mi to ani tak moc nevadí. Pohled mám upřený na nebe. Na mraky, které se líně posouvají po nebeské pláni. Nakloním hlavu mírně ke straně. Uši mám ale našpicované a poslouchám zvuky kolem sebe. Přeci jen je potřeba neustávat v ostražitosti. Když bych jednou povolil, už by má ostražitost nebyla taková.
Je toho hodně, co se mi honí hlavou. A je toho hodně, co si musím urovnat. Závisí na tom důležitá rozhodnutí. Feierovi pro radost mě to vše pro jednou přimělo zůstávat v klidu a nechat odpočívat tělo. Určitě by měl radost, když má takovou obavu, že neumím odpočívat. Otázka je, zda se to dá považovat za odpočinek, když mi hlava jede na plné obrátky.
Ale že by se dobrala výsledku? To už je něco jiného....

Zavrtím hlavou.
"Asi o tom nějaký čas budu pochybovat," prohlásím s povzdechem.
"No, kdyby se projevila dřív, tak bych byl radši," uchechtnu se. Nepřímo tak prozradím maličko ze své minulosti. Ale je až s podivem, že z téhle ranné doby po únosu nemám žádné jizvy. Tedy, pokud nepočítáme můj znak pod okem.
"Hm..." zamručím a kouknu po tobě. Je mi jasné, kam se tvé myšlenky ubírají. Ponechávám si sám pro sebe, že to ve skutečnosti není až taková výhra. Tvá noha je ale naštěstí dostačujícím rozptýlením.
"Hned?" nadhodím okamžitě.