Príspevky užívateľa

"Já doufám, že jeho minulost nebyla taková, jako já," ošiju se.
"Ostatně, je rozdíl bojovat ve světě o své místo a být učícím prvkem kam si kousnout." pohodím hlavou. Starost o bratra způsobuje, že mi z tlamy vyletí i víc, než bych jindy řekl.
"ale mám pocit, že Adain se hodně stýká s tím druhým léčitelem," zamyšleně se zadívám k nebi.

Zazubím se na tebe. Jasně, že o takovouhle poznámku jsem si přímo říkal!
"To by bylo nemilé, což? Taková povaha, jako já, to by ti chybělo!" prohlásím hrdě, zatímco mi v očích vesele jiskří. Jakmile se ale zvedáš na nohy, v tu ránu na ně vyskočím i já.
"Tak vyrazíme na Caynu," přikývnu, jako by to byla hotová věc. Pak se zarazím a kouknu na sebe.
"Hubeně?" nadhodím, když si uvědomím, že jsem štíhlí už teď.

Když vyrazíme k řece, jako správný milovník výzev vyrazím za tebou hezky po svých. Další kapka tréninku do mých žil!

Pokrčím rameny. Nevíme to ani jeden, tak proč se tím dále zabývat. To ohledně smečky je to jiná.
"S těmi jsem sám zvědav, jak si poradím," uchechtnu se. Zatím je to tam fakt volné, tak mi to nepřijde. Ale jak dojde na rozkazy... Jak to asi dopadne?
"Na to mám ve smečce hned dva." zazubím se a zavrtím ohonem.
"Ale je dobré vědět i o možnostech mimo domov," dodám o něco jemněji. Mé mezery v komunikaci mi ale brání pochopit, co ve tvých slovech zaznívá a tak se nějak loučení z mé strany nekoná.

Odfrknu si a přimhouřím oči. Sám od sebe vím, jak takový bojovník umí přehrávat. A nezamlouvá se mi to stále.
"A do hlavy jsi ránu nedostal?" zavrčím mírně. Zatřesu hlavou. Musím se sebrat a ovládnout. Debata o magii mi v tom naštěstí také pomůže.
"Já o ni taky prve nevěděl. Nezískal jsem ji hned v roce," zamručím. Maličko se mi zpozdila. Hádám, že to mohlo být stresem, i když nějaký ten týden se asi příliš počítat nedá.
"Tak jako tak, takhle hezky nefungovala hned." opět stočím pohled ke tvé noze.
"Ale trvám na tom, že tu nohu by měl vidět léčitel." trvám si dál na svém.

Nechávám ti čas, aby sis vzpomněla a ukázala mi, kam se správně zakousnout. Přikývnu.
"Výborně." ustoupím tak, že jsme bokem k sobě, ale ty zároveň přede mnou, s tlamou u křídla.
"V tomhle rozsahu, když mě chytíš za křídlo a uděláš kotoul do strany, tak mě strhneš a máš šanci křídlo vyhodit z kloubu. Musíš být ale schopná hned vyskočit na nohy a dál ode mě. Jinak riskuješ, že získáš pro změnu hryzanec ty." spustím hned jeden ze zákeřných kroků pro okřídlence.
"A nebo když se ti to povede, tak po shození na zem přišlápnout křídlo a jít mi po krku. Riskuješ ale, že ti křídlo pod nohama podtrhnu. Je tedy dobré, pokud přišlápneš křídla, nechat si pevnou oporu na zadních nohách." pokračuju v instrukcích.

Tvá pozornost a rychlost reakcí je opravdu skvělá - ale od alfy bych ani nic jiného nečekal. Rozhodně by jen tak někdo nepřišel s tím, že couvne před útokem. Rychle zhodnotím co a jak. Jít proti, skončím ti v zubech raz dva. Couvnout, dám ti prostor k útoku, než stihnu přešlápnout. A tak místo toho udělám úkrok a "taneční půlotočku". Zařadíme se tak vlastně bok po bok. Pořád je šance získat štípnutí a tak skloním hlavu dolů. V tomto případě tak štípneš leda tak do horní části krku, zatímco já mám hezky přístupnou spodní část krku a nohy - na které se zaměřím. Doufám, že tě tím přiměju tentokráte k ústupu a ke krátkému získání odstupu.

Tenhle trénink mě začíná opravdu bavit. Rozhodně máš dobré předpoklady pro boj. Tvá rychlost je nesporným plusem. Vesele se zazubím, když mé klepnutí po čumáku vyjde a zarazí tě. Ale ještě víc mě těší tvá reakce na další útok. Umíš dobře odhadovat situaci a své možnosti. To je pro bojovníka neskutečně velká výhoda. Přikrčit se k zemi ale může být i celkem konečný faktor. Zaberu tlapama a škubnu tělem, abych se k tobě natočil bokem. Hned na to se také přikrčím, takže ve výsledku funguju jako kláda s plánem do tebe vrazit. Sice tím skončíme nejspíš oba dva rozvalení na zemi, ale pokud se povede, je to super ukončení útočné sekvence s časem pro oddech.

Našpicuju uši a ohlédnu se po tobě.
"Myslíš si, že by mohl mít tenhle problém?" viditelně zpozorním. Je znát, že ač to tak jindy nemusí vypadat, na bratrovi mi velmi záleží. A představa, že by mohl být problém ve mě vyvolává přeci jen ochranitelské pudy. I to by tě snad mohlo uklidnit a podpořit v mém následujícím přesvědčovánní o mém rozumném uvažování ohledně tréninku.

Uchechtnu se.
"Ještě se mi nestalo, že by mi regenerace nezachránila život. A že měla nejednou co dělat," ušklíbnu se. Samovolně se mi na moment dokonce svěsí uši.
"Ale prevence je přeci jen lepší. To, že mám regeneraci neznamená, že to nebolí," znovu se ušklíbnu a uši zase prudce našpicuju, když zmíníš rybaření.
"JASNĚ!" vyštěknu nadšeně.

Jsem rád, že můžu opět přispět svou troškou a být opět hezky v centru dění. Být někde na okraji při nudném obhlížení hranic nebo hlídání vlčat, asi bych se zbláznil. Od zjištění, že Rivotr nezemřel ničím přičiněním jsem o něco klidnější. Někde hluboko to sice stále bolí a vypouští pomyslný jed do mých žil, ale na to bude čas později... Jako se vším...
A tak vyrážíme k hranicím. Nechci vypadat jako hrozba a předvoj a tak se držím na zemi, s odstupem za ostatními. Ale zároveň mírně stranou, abych se nemusel v případě boje hnát přes ostatní, ale měl volný prostor před sebou. Hezky strategické místo. Uši mám našpicované a jsem v pozoru, držím si ale svůj uvolněný postoj. Jako vždy. Naučil jsem se startovat i když to na sobě nedávám znát a tuto výhodu si hodlám ponechat i teď.
Když dorazíme na místo, pouze si pohledem přeměřím vlky z druhé smečky a také naše zajatkyně, zda jsou v pořádku. Zdá se ale, že je vše v pohodě. Až na rozhovor. Překvapilo mě, jak Artemis s druhou smečkou jednala. Měl jsem ji vždy za tu jemnou a citlivou vlčici. Ale tady a teď neprojevila vůbec nic z toho. To vlci z druhé strany se zpátky zrovna nedrží. Pozorně si prohlížím jejich stavbu těla a odhaduji, na koho především si dát pozor, pokud dojde na střet. Zdá se, že černobílí (Hariuha) bude dosti horká hlava. Ale větší starost by mi dělal Aikan. Udržuje si chladnou hlavu. To znamená, že neudělá tak snadno chybu. Navíc, jeho zbraň na boku budí respekt. Samozřejmě, že se tu skrývá ještě velmi podstatný, ale skrytý faktor - magie. Ta dost může zahýbat odhadem. Je tedy třeba i nadále zůstávat v pozoru.
O to více, když se na scéně objeví Kardanisis. Protočím oči, když se tak hlasitě projevuje, ale připravím se ke startu. Nikoliv k útoku, ale abych připlácl k zemi toho pitomce, co si tu pouští hubu na špacír po vražedném útoku. Ale opět mě překvapí má milá Artemis. Nejen tím, jak si zjedná pořádek i u našeho šílence (doufejme), ale i dalšími slovy. Cuknu sebou a nevěřícně na ni pohlédnu.
Opravdu jsi teď vykázala člena smečky? Odvrhla ho a nechala na pospas? Já vím, že smečka je hrdá, ale smečka má držet při sobě, nebo ne?? probleskne mi hlavou. Můj pocit ze smečky se nyní těžce otřásl v základech. Naštěstí nastoupí Ikke, který se pokusí vše urovnat. A já jen doufám, že se mu to podaří, abychom urychleně mohli jít každý po svém.

Kouknu po tobě a pak po tvé noze.
"To rozhodně," zamručím a mírně se zamračím, když se zvedáš na nohy. Samozřejmě, že pohledem provázím tvou "zraněnou" nohu. Neunikne mi, že ji odlehčuješ a zamračím se ještě víc.
"Měl by se na ni podívat léčitel," prohlásím bez obalu. Tvůj dotaz na pády z kopců tak nějak ignoruju. Mám svůj prapodivný postup, jak se chovat. Který mi navíc dnes, pro mě záhadným způsobem, ani nepřišel na mysl.

Odfrknu si.
"Přiznávám, že tohle mi zní povědomě. V té době jsem ale neměl jinou možnost. Dnes je to jiné." jednoduše pokrčím rameny. Do minulosti se mi ale příliš zabíhat nechce.
"A můžu tě ubezpečit, že ti nehrozí přehnané léčení mých žáků. Už jsem tu učil a učím i tebe. Přijde ti, že bych tě táhl nad hranice možností? Třeba Saturejku jsem naopak krotil, aby to nepřeháněla." cuknu ušima.
"Tady nejde nikomu o život, aby se museli hnát do krajnosti. Mají čas." zamručím.

Jak ale dojde na žraloka, zazubím se.
"Ale kdepak. Nebezpečné kousky si tropím sám," ušklíbnu se.

Upřeně tě sleduju, zatímco se snažím zklidnit tep srdce. Začnu popocházet sem a tam. Chvilkami i pohodím hlavou, uši stažené k hlavě. Připadám si, jako kdyby se mi nedařilo zklidnit. A absolutně se mi tenhle stav nezamlouvá. Jak korzuju sem a tam, nechávám za sebou krvavé otisky tlap. Až když se ozveš s regenerací, povede se mi tak nějak se probrat. Je to známá věc a obecnná imformace. Zastříhám ušima a kouknu na tebe.
"Za chvíli jsem v pohodě," odpovím. Ostatně, už nedělám další stopy, jak se rány zatahují.

Dál ti pozorně naslouchám. Je znát, že neberu na lehkou váhu, co mi říkáš.
"Netrénuju celý den. To by šlo těžko," namítnu. Je to přeci jen SKORO celý den a to je rozdíl. Alespoň podle mě. Opět ti ale pozorně naslouchám. Na dotaz na zlomeninu zavrtím hlavou, ale opět naslouchám. Tak nějak zapadne pár věcí z minulosti do sebe. Zatřesu hlavou.
"Troufám si říct, že to se u mě nestane. A ne jen díky regeneraci." zamručím. Nevím, zda to možné je. Ale stálým tréninkem v mládí mi přijde, že je mé tělo obecně odolnější. Pak se ale začnu smát.
"Na žraloka bych musel k moři. Ale byl by to zajímavý úlovek pro smečku," zamyslím se.

Náraz samozřejmě očekávám. První náraz nechám volně projet tělem. Až poté se zapřu nohama a máchnu křídli v protisměru, abych nás zastavil. Nakonec se to i povede. Ignoruju zpola stržené drápy i sedřenou kůži na celých délkách tlap a břiše od všeho toho brždění a klouzání. Má pozornost patří jen bratrovi, který lapá po dechu. Neváhám, oběhnu tě a předníma tě praštím přes záda. Není to nijak silně, ale snad dost, abych ti pomohl nahodit dech. Srdce mi v hrudi bije jako splašené, jako by snad chtělo vyskočit z hrudi. I dík tomu zatím absolutně nevnímám bolest od tlap a břicha.

Zbystřím, když mě vyvedeš z omylu. Nastražím uši a vykloním hlavu ke straně.
"Obsese?" dotaz sám tak nějak vypovídá sám o sobě. A tvůj výraz mi napovídá, že teď mán pozorně naslouchat. Což taky udělám. Pozorně si v duchu opakuju tvá slova, ale pak zatřesu hlavou.
"Já nemám problém zůstat v klidu. Kdyby ano, tak tu asi takhle nestojím, ne?" zazubím se na tebe. Pak ale zase zvážním.
"Patřím k těm, co se neustále zdokonalují. Protože pokud si řeknu, že umím dost a budu se tréninkama pouze udržovat, jednou přijde někdo silnější. A pak bych neochránil sebe, natož druhé." povím vážně a odhodlaně.

Tvé zavrčení je pro mě vlastně potěšující zprávou. Dokazuje, že má slova padají na úrodnou půdu.. Tvůj následný úspěšný zákus mi to potvrdí. Kdo by ale ode mě čekal reakci, je na omylu. Nevyjeknu, ani nezavrčím. Ač mi tělem od hřbetu projede bolest, nenechávám to na sobě znát. To byla v mé minulosti obrovská chyba. Pak se ale stane víc věcí naráz. Tvá noha povolí, stejně tak i stisk zubů. Instinktivně po tobě chňapnu a stoupnu si jako zábrana. Což sebou ve výsledku přináší fakt, že se kutálíme oba. Narozdíl od tebe se ale zapřu nohama do země a křídlama párkrát máchnu, takže neskončím vyloženě v kotoulech. Sice sáňkuju po tlapách a břiše dolů. Když se ale ohlédnu po tobě, projede mnou pro mě neznámí pocit. Automaticky sebou škubnu tobě do cesty, abych zabránul i tvému kutálení se dolů.