Príspevky užívateľa

Musel jsem se zasnát tvé reakci na můj další trénink. Setkávám se často s nepochopením, ale nijak mi to nevadí. Zvykl jsem si na to. Spíše mě ale zarazí tvá druhá otázka.
"Samozřejmě, že ano. Každý se přeci musí najíst a vyspat," zavrtím hlavou, jako bys řekl něco hloupého. Fakt, že krom toho je můj čas vyplněn různými druhy tréninku - to je věc druhá. Neustálé trénování a zlepšování se stalo mou součástí.

Zazubím se. Popravdě jsem od svého bratra ani nic jiného nečekal. I tvůj postoj jasně odpovídá tomu, že nejsi z těch, co se vzdávají. A to ani já. Útoky tě tedy nešetřím. Zároveň si ale moc dobře všímám, jak spíše uhýbáš.
"Nezapomínej na mou regeneraci. Braň se! štěknu v zápalu boje. Jenom uhýbání tě od mých výpadů nezachrání. A ten, o který se pokusíš, ten je spíše k smíchu. Odfrknu si. Tělem mi vře kolující adrenalin, který na mě křičí, jak tohle není dost! Tohle je jen vtipné divadýlko. Má vlastní minulost a zážitky útočí na mé podvědomí. Výsledkem je, že další útok je o dost prudčejší.

"Přesně tak. Když tě nedrží a nevadí ti, že mu potrháš kožich, pak ai tou hlavou klidně škubej. Jako léčitel máš aai dostatečnou představu nad tím, co ta škodu tím můžeš napáchat, i když není vidět na povrchu." pokrčím rameny. Věřím, že tady ti nemusím nic vysvětlovat. Dle tvých dalších slov hádám, že dnes je boj u konce. Protáhnu se.
"Hm... asi si najít nějaký jiný trénink," zazubím se, jako správný nezmar, kterým jsem. Z jednoho boje do druhého. Jak je mi ubrána možnost cestovat, nic jiného mi vlastně tak nějak nezbylo.

Natočím hlavu ke straně a pozorně tě sleduju. I když tvrdíš, že jsi v pořádku, nezdá se mi to. Správný bojovník dokáže vysledovat slabinu. A já si té tvé všiml moc dobře. Možná nevím o necitlivosti, ale když jsi ji prohýbával, nechovala se úplně správně. Zastříhám ušima.
"Jestli budeme pokračovat, nebudu tě šetřit." varuju tě a zadívám se ti do očí s pevným výrazem bojovníka, který VÍ! Můj postoj stále neodpovídá připravenosti k útoku, přesto ze mě sálá něco jiného. Teď proti tobě nestojí bratr, ale bojovník.

Pokud nesouhlasíš, budu se zdráhat pokračovat a ustupovat.

Pokud ti ale nevadí, že tě nebudu šetřit, vystartuji proti tobě. Stále jsem nedával žádné signály o tom, že jsem připraven. Přesto byl útok proti tobě rychlí. Mířím ti na tlapy. Těsně před tím se ale stočím bokem k tobě a zadřu drápy do země, abych se odrazil a mohl se ti dvěma neuvěřitelně rychlími skoky dostat na bok. Okamžitě se tě pokousím štípnout, ale zároveň nezpomaluju, připraven kdykoliv tlapama zabrat a změnit směr. Nedám ti čas, neustále si držím takový postoj, abych mohl okamžitě měnit směr.

Zadívám se na tebe celkem potěšeně. Mám radost, že se mi daří vysvětlovat vše rozumně a že to chápeš. Přikývnu na tvé opakování.
"Málokterý vlk v takové situaci čeká protiutok. Většinou instinkt velí uvolnit se ze sevření," vysvětlím, proč je tato varianta lepší. Když padne tvůj dotaz, zavrtím ohonem.
"To je celkem jednoduché. Když začneš škubat hlavou, pohybuješ celým tělem. Svým i protivníkovým. Tedy i tou nohou sevřenou v jeho čelistech," zazubím se na tebe.

Nakloním hlavu ke straně.
"Je stejně zvláštní, že má Ignis takovou pověst a přitom jsou všichni fajn. I ty to potvrzuješ," zavrtím hlavou. Asi to nikdy nepochopím, i když mi to bylo několikrát vysvětlováno.
"Chmpf. Být ve smečce přece neznamená, že jsi neustále s někým. Já ani úplně neznám všechny členy," pokrčím rameny.
"A s těmi rozkazy to u mě taky není až tak žhavý," ušklíbnu se.
"Spíš ale hádám, že stejně jako tvůj pohyb, i tvá mysl je až příliš svobodná, než aby se nechala svázat nějakými pomyslnými hranicemi," zastříhám ušima.

Potěšilo mě, že jsi musel reagovat v takové rychlosti. Ale neunikl mi ten divný zvuk. Trhnu sebou a na moment zaváhám. Místo protiútoku uskočím vzad. Jen co jsem mírně z dosahu, uskočím ještě jednou - tentokráte i za použití křídel. Můj výraz je najednou dost vážný a je jasné, že jsem vycouval z boje.
"Jsi v pohodě?" zeptám se kamenným hlasem s ušima našpicovanýma. A i když to není znát, jsem celý napjatý. Byl bych velmi nerad, kdyby sis ublížil. A i když bych asi jednal stejně (i kdybych neměl regeneraci), neskutečně mě štve, jak jsi dál pokračoval v boji. A dokud nebudu mít jistotu, že jsi v pořádku, znovu se do boje vrhat nebudu.

Velmi mě potěší tvůj přístup k výuce. Zazubím se a zavrtím ohonem.
"Výborně. Tak se ukaž, co vše víš o křídlech? Především jejich slabiny a na co si dávat pozor, protože i křídla jsou pro vlka dost silnou zbraní," vybídnu tě. Přece nebudu jen vykládat - tak si neověřím, jaké znalosti ti uvízli v paměti. Abych ti to usnadnil, tak roztáhnu jedno křídlo v celé jeho délce. Je trošku jinak stavěné, jak bratrovo - každý jsme přeci jen trochu odlišný typ letce.
"Můžeš i ukazovat," vybídnu tě mírně. S ušima našpicovanýma pak sleduju a naslouchám všemu, na co si vzpomeneš. Jsem nesmírně zvědaví, co ti jak dokázal bratr vysvětlit. I když o něm nepochybuju. Už jsem měl tu čest s jeho způsobem výuky.

Kalkulovat umí naše betta dobře, o tom žádná. Zatím jsi ale neukázala nic víc, než jen lehké výpady a útěky z dosahu. Vyloženě jako boj bych to po všech svých zkušenostech nenazval. A mé prvotní nadšení z oponenta začíná slábnout. Jelikož jsi odběhla z dosahu, dovolím si využít okamžiku a oklepat se z čurbesu, co jsem nabral. Držím se čelem k tobě a využívat čas na takové maličkosti se může zdát malicherné. Já tím ale získávám i další čas, abych tě mohl dál pozorovat.
Drobná - jasně že bude dbát spíše úhybům a útěkům, než přímému střetu proti většímu a mohutnějšímu vlku. Těžko říct, jestli nepodceňuje mou výdrž - bojovníci jdou přeci jen víc na sílu. Tak jako tak, jen úhyby by se z boje nedostala, pokud by nestáhla ocas mezi nohy. A to pochybuju, že by jako betta udělala. proběhne mi hlavou. Bude důležité dostat se ti nějak na kobylku. A tak opět vystartuju vpřed. Neběžím ale přímo na tebe, ale abych tě minul a měl volnou možnost zákusu po celé délce hřbetu. Hlavní útok je ale jiný. Oproti klasickým vlkům je můj delší ocas mnohem pohyblivější a ohebnější. A právě toho tentokrát využiju. Mrsknu s tím pod tvoje nohy, abych ti je podrazil - což běžně stavěný ocas do takového úhlu schopný není.

Musím uznat, že mě překvapilo, jak jsi dokázal zareagovat. Úskok z dosahu jsem očekával, ale že se rovnou vrhneš na výpad, to už tolik ne. Ale jako zkušený bojovník přeci jen počítám i s tou nejmenší pravděpodobností. I když jsem překvapen výběrem, rychle se postavím na zadní a dostanu tak svůj krk z tvého dosahu. Zároveň hrábnu tlapou, abych ti "dal po čumáku". Nepoužívám nijak velkou sílu, ale dbám na to, abych tě tím rozhodil a získal čas dopadnou na všechny čtyři. V tu chvíli zaberu zadníma, abych uskočil mírně do strany a pro změnu ti zaútočil na krk. Jsi rychlý, o tom žádná. A tak tě nehodlám úplně snadno řešit.

Odfrknu si. Jasně, nepohybuju se úplně jako kus dřeva. Ale nemám se zrovna za tanečníka. I když je skutečnost jinačí. Já sám sebe nikdy neuvidím jako někoho s elegantními pohyby.
"Jasně, mistře," ušklíbnu se, zatímco sleduju, jak se přede mnou předvádíš. Na jednu stranu tuhle tvou hravost obdivuju. Na tu druhou mi přijde jako zbytečnost a pouhé vychloubání. Naštěstí to netrvá dlouho.

Trochu toho vzájemného tance si přeci jen uštědříme. Jen do okamžiku, než se rozhodnu toto kroužení porušit - i když ne zrovna úspěšně. Sice mě tvé plesknutí rozhodí, nenechám se tím ale zastavit. Plynule se stočím do kotoulu. Místo abych z něj vyskočil na nohy, rozbalím se na boku a vykopnu ti proti tlamě tlapama. Zároveň sebou hodím jak ryba na suchu. Dostanu se tak zubama blíž k tobě a získám čas dostat se na nohy.

Jen přikývnu. Nemám, co dalšího bych k tomuhle řekl. Víme oba dva moc dobře, o čem je řeč. Ty jsi léčitel a anatomie ti není cizí. A já jsem bojovník, pro kterého to platí taktéž. Sice každý známe tahle místa z jiného důvodu a víme oba dva odlišné způsoby, jak s nimi zacházet. Ale základ máme stejný - znát tato citlivá místa.

Když tě pustím, všímám si, jak si oddechneš. Je to opravdu nepříjemné, ale lepší být připraven. Zastříhám ušima.
"Jo, to je fakt." zazubím se.
"Ale teď zpět. Už víš, jak z úchopu shora i zespod. Další typické místo pro útok jsou tlapy. Tady se liší technika podle toho, zda útočník jde po předních nebo zadních." skloním hlavu k tvým předním tlapám.
"Ať už útočí přímo nebo z boku, na tlapy vždy musí hlava klesnout. U předních tlap máš výhodu, nabízí se ti možnost zakousnout se do krku, i když jen z horní strany." nakročím a natáhnu se ti k zadním tlapám.
"Naopak, když ti jde po zadních, nastavuje ti hřbet. I když na tebe půjde z boku, vždy se natoč tak, ať jste víceméně bok po boku a zakousni se do hřbetu. Je to bolestivé a máš možnost využít stisk a tlak vlastního těla, abys nutil útočníka k zemi. Pokud to není idiot, k zemi nepůjde a pustí tě. V žádném případě se NIKDY nesnaž tlapu vykroutit nebo vyškubnout. Potrháš si tím tlapu a budeš v loji." pokračuji a vcelku i zvážním. Očividně jsem si tím prošel i já.
"A dej si pozor na instinkt škubat hlavou, když útočníka chytíš."

Přišla událost, kterou bych po tom všem asi nikdy nečekal. Svatba. Sice tak nějak tuším, co to je za obřad. Ale zároveň nemám příliš tušení, co to obnáší. Je to svazek, smlouva - tomu rozumím. Ale jak se do toho prolínají city, jde to mimo mě.
Přesto i já přilétám, abych svou přítomností vznesl hold této události. I když je zde další věc, která mi příliš nedává smysl - proč u toho musí být všichni? Beru to ale jako další z povinností člena smečka. A tak jsem tady. Postávám spolu s ostatními, i když si hlídám, abych kolem sebe měl svůj prostor a nikdo se na mě nemačkal. Snad jedinou výjimkou je Artemis. S hlavou nakloněnou ke straně celou tu zvláštní situaci sleduju. Občas se rozhlédnu kolem, nechápající, co na tom všem vidí. Ale nedávám na sobě nic znát - to by ostatně nebylo slušné. Nechávám na sobě znát jakousi špetku zvědavosti a zájem. Vidím ale úsměvy. Je to tedy dobrá událost, která se má přát.
A na kterou není vhodné se ptát, napomenu sám sebe. Bude dost příležitostí později. Teď je důležité, že jsem tady. A že ať už tohle všechno znamená cokoliv - přeju těm dvěma jen to nejlepší. I já tak vykouzlím na tváři lehký úsměv. Přidám se ke společnému vytí, i když tady trochu rezervovaně. Nejsem zvyklí dávat o sobě takhle vědět a není mi to zrovna dvakrát příjemné. A jakmile vše skončí, zvolna se zařadím ke gratulantům, někde na jejich případném konci. Je to ode mě tak trochu taktika, abych si vyslechl, co přejí ti přede mnou. Nechci vyžbleptnout nějakou hloupost.

"blbe," ušklíbnu se. Paradoxně ale výrazněji ožiju jakmile se začne s tréninkem. Do očí se vrátí živá jiskra. Zazubím se na tebe, když si tak odtančíš stranou.
"Ale já myslel, že máme trénink boje a ne tance," neodpustím si rýpnutí. Při tvém pokusu chňapnout po křídle jen zvolna uhnu. Dělat výpady křídlem je nebezpečné. Křídla jsou v tomhle směru spíše na škodu. I já se pokouším najít slabinu, čímž na chvilku zastagnujeme ve vzájemném kroužení. Začnu se smát.
"My jsme strašná dvojka." prohodím. A ať už to dopadne jakkoliv, vystartuju ti opět po přední tlapě. Je to bezpečnější místo, jelikož nenastavuju ani krk, ani břicho.

Uchechtnu se.
"Občas. Hlavně u silnějšího nepřítele je to výhodný tah. S takovým na sílu nemáš a jen lest ti zajistí výhru." pokrčím rameny.
"Ano, je to snazší. Ale i takováhle lest se dá skoro bez zranění. Když víš, jak sebou cuknout, zajistíš si, že tě chytne na méně nebezpečných místech. A proti silnějšímu vlku je lehčí zranění lepší varianta, než se nechat rozcupovat." zamručím. Podle slov je jasně patrné, že i s tímhle mám osobní zkušenost.

Pak už ale dojde na ten úchyt. Chvilenku se nic neděje, ale nedivím se tomu. Musí to být nepříjemné a je to tak trochu i na zvyku. Nemám s tím problém a dám ti čas. Jakmile se začneš pohybovat, našpicuju uši. Ač to není na mě nijak znát, bojuji sám se sebou. S vlastním instinktem stisknout. Ale svědomitě držím. Dokonce je patrné, že mi hlavu vyvracíš o něco víc, než když to bylo naopak. Nakonec ale přeci jen pustím. Ustoupím a zatřesu hlavou.
"Výborně. Líbí se mi, že jsi nešel stejným směrem, ale upravil jsi ho podle mého úchopu i následného tahu." zavrtím ohonem.