Príspevky užívateľa

POřád ještě tápu v komunikaci a hádám, že ještě dlouho i budu. Možná i proto mi často nedochází, co vše se dá vyčíst ze slov - jako třeba teď. Ale zároveň mě to tak trochu ani netrápí. Hlídat si, co říkám, to by mi nebylo příjemné. Sleduji pořád vlčici před sebou. Neustálá změna z vážnosti ve veselost a neposednost. Je těžší se v ní vyznat a mate mě to o to víc. O to problematičtější pro mě osobně konverzace je.
"Ignis je báječná smečka!" prohlásím pevně s naprostým přesvědčením. Jasně, asi by se nějaké chybky našly. Ale proč je hledat? Hledat jenom chyby by znamenalo, že ze života nebudu mít vůbec nic. A to já nehodlám dopustit.
"Proč ty nejsi ve smečce?" zeptám se zvědavě.

____________________
sorry, pokud se už ptal, trošku jsem ztratila nit.

Uchechtnu se a zavrtím hlavou.
"Proč by někdo takový riskoval na okraji propasti," prohodím. Na tónu je ale znát, že je to spíše řečnická otázka. Téměř okamžitě se mi v hlavě vybaví snad milion možností, jak by i rozumný vlk mohl skončit na takovém místě. Ale připadá mi, jako by jsi něco takového už zažila. Nejspíš ne na vlastní kůži, ale i tak. Chvilku se na tebe zamyšleně zadívám. Mírně zatřesu hlavou, když se debata stočí ke smečce a mé minulosti. Odfrknu si.
"Každá smečka je nějaká," prohodím neurčitě a pokrčím rameny. Vlastně ani neodpovím na tvou otázku. A popravdě to ani nemám v úmyslu. Má minulost ještě cíleně nemá otevřená vrátka ani mým nejbližším. Některá místa jsou pevně uzamknutá. A ta další? Kdo ví.

"Kdo mluvil o všech?" zazubím se na tebe. Popojdu k tobě blíž a drbnu do tebe bokem. Jen lehounce, ale i tak. Takový náznak, že je vše v pořádku? podpora? kdo ví. Já sám rozhodně ne. Zase se ale vzdálím, jako by to byl jen omyl během obcházení. A jsem rád, že jsem tak udělal. Sotva poinformuješ, do čeho se pustíme, rovnou vyrazíš proti mě. Napřímým se, našpicuju uši. Abych získal drahocený čas k reakci, uskočím vzad, dál od tebe. A ještě že tak. musím se zazubit.
"Ale ale, bráška umí být zákeřný," brouknu zvesela. Je mi jasné, že dostat se tobě na kobylku nebude nic snadného. Přesto bez váhání rovnou startuju po tvých tlapách. Nepočítám ale s tím, že bych zasáhl. Naopak mám tlapy v postavení, abych mohl okamžitě zabrat a uskočit.

Musím uznat, že naše beta je opravdu neskutečně rychlá a mrštná. Takový protivník bývá nebezpečný. Jednou z nějvětších možných slabin by mohla být kondička - ale pochybuji, že zrovna beta ji bude mít zanedbanou. Takže jediná naděje k jakémusi úspěchu může být lest.
Jari, Jari, tady musíš být rychlí a chytrý, pomyslím si. Oči se mi blýskají nadšením nad složitým oponentem.
Tohle je mnohem lepší, než tréninky!! bleskne mi hlavou, když získám šrám na čumáku. Nic si z toho nedělám - ostatně, zmizí skoro okamžitě díky mé regeneraci. Zazubím se. Sjedu tě pohledem, když se vzdálíš. Můj pohled sleduje především tempo nádechů patrný na hrudníku, pohled ve tvých očích a postoj. To vše mi dostatečně poradí, v jaké kondici a rozpoložení se nacházíš. A zároveň tenhle můj sken netrvá nijak dlouho. Prudce vystartuju vpřed, ale když se přiblížím, plácnu sebou na bok a smykem se prosmýknu k tobě. Dostávám tak prostor nejen cvaknout po tobě čelistmi s úmyslem štípnout kamkoliv do kožichu. Zároveň vykopnu nohy, abych ti ty tvé podrazil. Jsem ale i připraven, že kdybys uskočila, škubnu sebou, abych se dostal zase zpět na nohy.

Mám opravdovou radost, že se o to vše tak zajímáš. A i že přistupuješ na mé techniky zkoušení. Je to mnohem lepší, než nějaká teorie. Ne vše se dá dostatečně vysvětli.
"To máš pravdu," zazubím se vesele. Já aspoň vím, kdy mám ten stisk povolit.
"A hlavně, když víš, jak se dostat z takovýchhle patálií, máš navrch. Můžeš vést boj a navádět protivníka do situací, ze kterých se dostaneš a otočíš to ve svůj prospěch," zastříhám ušima. Podle tónu je jasné, že jsem tuhle metodu už nejednou použil. A prohrou jsem rozhodně neskončil. Sjedu tě zamyšleným pohledem.
"Letec se ti seshora dostane možná spíš. Ale větší šanci na střet máš podle mě s pozemním vlkem. Takže natrénujeme útok zespoda." přikývnu.
"Můžu?" optám se a počkám na souhlas. Až poté se bleskurychle pohnu a čapnu tě za kůži na krku pod bradou. I když byl pohyb rychlí, přesto můžeš cítit, jak jsem stisk zastavil v přesný okamžik. Stisk je dost pevný, abys mi nevyklouzl, ale zároveň tě neohrožuje.

Odfrknu si.
"Záleží na tom, CO se nepovede," zamručím. Jsou věci, které dokáží zkazit snad všechno. Naučil jsem se to odsunout a pracovat na tom postupně. Ale nemění to nic na tom, že ten stín tu zůstává.

"V tom máš pravdu. Smečka je paradoxně větší riziko útoku. Ty špatně vedené si zase myslí, že za nimi stojí ostatní, tak si mohou dovolovat." uchechtnu se. Ano, právě v takové jsem vyrůstal. Je skoro až s podivem, že já si zachoval to pravé srdce, které má tlouct pro smečku a blaho.
"Předsudky... Chmpf..." odfrknu si. Je to jedna z mála věcí, které nemám rád.

Nečekal jsem, že by se na můj výkřik do prázdna někdo ozval. Ale stalo se. Okamžitě zvednu hlavu.
"Ty neřáde, takhle se schovávat v mracích?!" houknu na tebe pobaveně. Na první pohled se může zdát, že jsem v pohodě. Jako by se nestalo nic zvláštního, natož zdrcujícího. Jakmile přistaneš, jsem okamžitě na nohou, oči mi hoří nedočkavostí.
"Vážně se ptáš?" ušklíbnu se. I přes tu všechnu veselost a nedočkavost, v mém pohledu pod tím vším doutná spáleniště po nedávných situacích.
"S čím začneme?" nadhodím a mrsknu ocáskem. Už to čekání na tebe tu bylo jako věčnost a já rozhodně nechci otálet a zameškat další drahocený čas. Navíc... Tak trochu tím maskuju svoji vlastní nejistotu.

Pozorně se na tebe zadívám.
"To dává rozum. Těší mě, že to tak vidíš," přikývnu. Roztáhnu křídla.
"Jak jsi obeznámena s jejich stavbou? Znáš slabá místa křídel? Na co si dát pozor?" spustím. Bylo by fajn vědět, co od křídel u protivníka vlastně vůbec očekávat.

Než dojde na boj, tak křídla samozřejmě zase složím. Dál si udržuju klidný postoj. Dokonce uši natáčím po zvucích okolo. Na první pohled se tak opravdu může zdát, že se nic neděje. Můj pohled ale přesně sleduje ležérně tvou postavu. Přesto si všímám toho, jak se pohybuješ a hlavně - jak se pohybují svaly pod tvou srstí.
"Hlavně si pamatuj, že boj musí být rychlí. Dlouhý boj vysílí oba dva. A pokud je někdo s vytrvalostí výš, než ty - prohraješ." upozorním.

Snažím se mluvit opatrně, abych ti svými slovy nijak neublížil. Když se ale zvedneš, tep mi o stupeň zrychlí. Zadívám se na tebe a mám nepříjemný pocit, že jsem něco pokazil. Tím spíše po tvých slovech. Skloním uši k hlavě.
"I já tu vždy jsem a budu pro tebe, Artemis. Ať už půjde o cokoliv," odpovím ti o trochu tišeji. Na tvá další slova nereaguju, jen chvilku sleduju, jak kráčíš za prcky. Zatřesu hlavou.
Jarumi, Jarumi... S tímhle... povzdechnu si. Vyskočím do vzduchu a roztáhnu svá křídla. Zamířím do výšky, kde zavřu oči a nechám se unášet klidným proudem. Let krásně čistí hlavu...

Nečekal bych, že by boj s betou byl nějaký krátký nebo že bych ji snad mohl nějak převyšovat. Beta má být schopná v boji a tahle maličká rozhodně má v sobě dost, aby si svůj post zasloužila. Už od začátku je mi jasné, že vítěz nebudu, ale nijak mi to nebrání. Vidám ze sebe vše, abych pořádně ukázal, co se ve mě skrývá a že jako bojovník budu pro smečku neocenitelný. Tvůj útok zubama ze strany mě tak nějak nechává chladným. Bok není až tak kritický. Tentokrát se soustředím spíše na to, abych tě převálcoval, smetl tě svou vahou. Vrazím do tebe jak beranidlo. Jen škoda, že se nemůžu převalit přes tebe. Důležitjěší je pro mě získat zpět rovnováhu. A tak o krok ustoupím. Nedávám ti ale prostor na oddech, zaútočím zpříma zubama. I kdybych ti měl cvaknout jen ucho. Jako rozptýlení to bude dostačující.

"Výborně. Nemusíš se být, že bych tě skutečně zranil. I kdybych tě chytil do zubů, dám si pozor. Oproti tomu ty se tímhle netrap. Držet se zpátky je pro začátečníka velké mínus a ubírá ti to na soustředění. Mám regeneraci, takže se neboj zahryznout." upozorním tě. Ale ani nečekám na odpověď. Poskočím k tobě blíž. Vypadá to, jako by do tebe chtěl narazit tlapama a srazit tě k zemi. Ve skutečnosti ale tlapy dopadají těsně k tobě a opravdovým zákeřným výpadem jsou zuby, které ti míří na hřbet. Je to zákeřný a velmi rychlí výpad, který má prozkoušet především tvou reaktivnost a úhybnost.

Je mi jasné, že se ti do toho moc nechce. Ale jinak by to nevyšlo. Sice by bylo záhodno stisknout ještě víc, ale nevadí. I tohle postačí.
"výborně," pochválím úpravu stisku a pustíme se do akce. Celkem se držíš a to mě těší. Přeci jen ale nakonec povolíš a ustoupíš. Okamžitě se narovnám. Švihám ocasem do stran a tlamu mám ve veselém šklebu pootevřenou. Opravdu mě těší, že se mohu o své znalosti dělit s někým dalším. Ale překvapí mě, když to chceš také vyzkoušet. Nakloním hlavu mírně ke straně.
"Až tak?" prohodím. Narovnám se a uklidním ocas. I pohled mi nabere vážnějšího výrazu.
"Jak je libo. já jsem ti plně k dispozici." prohodím. Bude to sice trochu složitější, jelikož si musím dávat pozor, abych ti neublížil. Ale jsem si naprosto jistý, že to zvládneme. A hlavně - já jsem zvyklí na kde jaké pohyby, takže ti ukážu, kam až zvládne v tomhle pohybu vlk jít. I to je dosti dobrá lekce do budoucna!

Střelím po tobě pohledem. Nejsi první, kdo vidí svět v jeho krásných barvách a bezstarostnosti. Neberu jim to, dokud se mi nesnaží tlačit tenhle jejich pohled na svět. což naštěstí neděláš. Odfrknu si a zastříhám ušima.
"Jak vidíš, svět není vždycky tak pestrý a barevný." zamručím. dám si ale záležet, aby na hlase bylo jasně znát, že svou minulost a zkušenosti neplánuju nějak ve velkém rozebírat.

"I tulák může být rizikem. Nikdy nevíš, zda nespolupracuje s někým jiným." pokrčím rameny.
"Ale v tomhle s tebou souhlasím. Ani já nechápu, proč má naše smečka tak špatnou pověst." zamručím a zavrtím pro změnu hlavou zase já. I kdyby v tom bylo něco z minulosti - teď je přeci jen vše jinak.

pozorně se na tebe zadívám, očekávajíc cokoliv. Zazubím se na tebe.
"Jen pokud je to předem domluvené. Třeba s Feierem jsem trénoval, jak dostat k zemi vlka ze vzduchu, tam to bylo třeba." odpovím pohotově.
"Takže pokud nechceš, nechám křídla hezky u těla," dodám, abys s jistotou pochopila, jak to míním. Zatím si oproti tobě udržuju uvolněný postoj. Vlastně - já si ho držím vždycky. Dokáže to dokonale zmást nepřítele. Ale ve skutečnosti jsem připraven kdykoliv uskočit, abych získal čas na protiútok nebo adekvátní reakci s ohledem na situaci. Kdybych byl připravený na útok, tak jako ty, příliš bych toho na sebe prozradil.

Přitáhnu uši, když nastane ticho. Udělal jsem snad něco špatně? Řekl jsem něco, co jsem neměl? Nejsem si jistý vůbec ničím. Ale hlavně bych ti velmi nerad ublížil. Na to tě mám až příliš rád - alespoň tím jsem si nakonec přeci jen dostatečně jistý. Nakonec ale přeci jen promluvíš a mé napětí maličko opadne. Našpicuju uši a zase je přitáhnu k hlavě. Potěší mě, když mi řekneš, že nedělám nic špatně. Ale tvá další slova...
"Obávám se, že v tomhle mi jen tak někdo opravdu nepomůže. Na to si k sobě..." zarazím se. Koho já si vlastně k sobě pouštím?? Nervózně se zasměju.
"Já si k sobě vlastně nejvíc pouštím jen tebe." uchechtnu se. Je to pobavené, ale zároveň nejisté. Povzdechnu si.
"Ale... Pořád jsou věci, které nedokážu ani tobě říct..." přiznám tiše.
"Takže... Není tvou chybou, že jsou věci, se kterými mi nedokážeš poradit... Ano?" nakloním hlavu ke straně a něžně se na tebe zadívám. Nechci, aby ses trápila.