Príspevky užívateľa

I když jsem se snažil, nevyšlo to a přeci jen tohle setkání nezačalo úplně nejkrásněji. Nic si ale z toho nedělám. Z leknutí jeden udělá i mnohem víc. V klidu si tedy složím křídla na zádech a stočím k tobě pohled. Abych tě nijak dál nedráždil, zůstanu raději stát na místě. Dostatek prostoru může přinést i klid a jistotu. Nakloním hlavu ke straně, když spustíš rovnou tak naplno.
"Od tebe nic. Přiletěl jsem za lovem." odpovím klidně.
"Jsem Jarumi. Ale pokud nemáš zájem o kontakty nebo společný lov s dělbou úlovku, můžu vyrazit zase dál," pokrčím rameny. Nemám důvod chodit kolem horké kaše. I já znám ten pocit, když chci být sám a někdo se zničehonic objeví. Tvůj mrzutý výraz mi toho napovídá víc než dost.

Ani já nemám nějak zájem se jakkolivplácat v tomhle nedorozumění. Lepší je soustředit se na to, co s jistotou zvládnu pořešit. Poradit o místním okolí je pro mě to nejmenší. A ukázat? Ještě menší.
"V pohodě, to není žádný velký problém. Navíc, máme křídla. Nebude to trvat tak dlouho," kývnu. popojdu a roztáhnu svá křídla, abych je protřepal.
"Tak, pokud jsi připravený - letíme." kývnu na tebe a vyskočím do vzduchu. Pár máchnutím křídly se dostanu o něco výš a shlédnu za tebou dolů, jestli mě tedy následuješ. Pokud ne, klesnu zase dolů. Ale pokud ano, vyrazím volným letem směrem k horám.

Během zimy

Je pravda, že jsem magii nezmínil. A důležité je, že sis poradil. Tentokrát jsme si to ale snad již vyjasnili dostatečně, abys ukázal, co v tobě opravdu je. A nakonec ano. Při mém útoky hbitě uskočíš. Nenechám se ale vyvést z rovnováhy. Sice se v prvním okamžiku proženu kolem tebe, okamžitě se ale zapřu o přední tlapy, zatímco zadními se ženu dál. Použiju tak přední tlapy jako osu, kolem které se otočím, abych byl opět čelem k tobě. A znovu skokem k tobě, míříc ti tentokrát na hřbet. V posledním okamžiku to ale změním a smykem se ti vrhnu po tlapách.

Čištění území - Smaragdové údolí

Uchechtnu se.
"Kdo ví? Nedostatek letu, všechny ty komplikace," pokrčím rameny. Ale pravdou je, že ani já si to nemyslím. Zažil jsem mnohem náročnější věci. Zamyšleně se začnu drbat za uchem, když zazní tvůj šílený nápad. Zarazím se v půlce pohybu. Pak se se škubnutím narovnám.
"Ani náhodou!" vyhrknu prudce a i peří na křídlech mi zašustí, jak mnou projede nepatrné zachvění.
"Co kdyby se ti něco stalo?! To nedopustím!" prohlásím pevně. A i srdce mi na moment zrychlí tempo, než ho zase uklidním. I jen představa, že by se ti něco stalo, se mi absolutně nezamlouvala. Nesmlouvavě zavrtím hlavou.

Jsem rád, že se dál v tomhle nehrabeš. A tak se spíše zaměřím na řešení další věci.
"Já si pamatoval jen vás. Ani rodiče si už nevybavuju, natož fungování smečky. Nemluvě o tom, že představa fungování smečky je u mě dost narušená tou, kde jsem nakonec vyrůstal." zamručím. Uchechtnu se, když si vybavím, jak se chovala tahleta "smečka". Spíše to ale podle mě bylo společenství, které tyranizoval jeden jediný nárokující si oslovení alfa. Kouknu po tobě, když mi odpovíš na můj dotaz.
"Pak to neřeš. I kdyby s tím někdo měl problém," pokrčím rameny.
"Jsem rád, že jsi našel své štěstí." dodám a lehce se pousměju. Osud si s námi pěkně pohrál už od našeho narození. Přesto mám pocit, že nejvíc změn se odehrává právě teď, od vstupu do smečky. Zatím si ale nejsem jist, zda dobrým směrem....

Kouknu po tobě. Jsem rád, že to po mě ani nechceš. Já sám vím moc dobře, že na tohle opravdu nestačím.
"Možná sám," ušklíbnu se. Opět narážka na fiasko s tuláky. Nedokážu velet druhým - nebo si to alespoň myslím. Však i Rufus mi později uletěl. Celá tá situace byla...

Jsem ale rád, že se naše debata naopak zvrhne v běh. Osvěžující pohyb, při kterém i dost informací zapadne na své místo. Pohyb má v mém životě mnohem větší váhu, než by kdo mohl myslet. Neplýtvám dechem na zbytečná slova, která stejě nejsou mým kamarádem. Držím s tebou krok, plně soustředěný.

Moc dobře si uvědomuju krajinu kolem nás. I proto nezaváhám. Jsem ti v patách i v místech, kde by kdokoliv jiný zabrzdil. Já ne. Stejně jako ty se skokem přenesu přeš zlom svahu. S křídly mám rovováhu trochu jinak posunutou, ale stačí složená křídla trochu jinak posunout na hřbetě, aby mi usnadnila správné rozložení. Už jen to, že křídla posunu okamžitě a bez váhání nasvědčuje, že ani já nejsem nováček v podobném typu běhu. Našpicuju uši a uhnu mírně stranou, abych neběžel ve tvém těsném závěsu. Soustředím se na svůj sestup. Tlapy dopadají v pravidelném tempu, zatímco si hlídám především křídla stažená co nejvíce vzad.

Miluju let, který pro mě představuje tu nejvyšší svobodu. Ale nespoléhám se na něj a trénuju své tělo, jak jen to jde. Prudké svahy nevyjímaje. I tak je tenhle kousek náročnou zkouškou, zda jsem ve smečce nezlenivěl. Nebo spíše zkouškou, co vše jsem schopen překonat? V jednom okamžiku mi přeci jen tlapa na moment povolí a zvrkne se do strany s ostrým lupnutím. Už už jsem se smiřoval s tím, že skončím v kotoulech. Nakonec se mi to ale povedlo ustát, za cenu sedřené druhé tlapy. Ač mi pak s každým dalším dopadem tlapy na zem vystřelí do těla vlna bolesti, běžím dál. Stáhnu uši k hlavě a tvrdošíjně doběhnu s tebou až dolů.

Po tvém vzoru pouze zvolním v pohybu a pokračuju v pohybu dál. Na první pohled by asi nikdo moc nepoznal. Rytmus v krocích ale přeci jen JE maličko jinačí díky lehkému napadání na tlapu. Navíc se před vlčím čichem nedá skrýt závan krve od rozedrané druhé tlapy. Sice už nekrvácí, ale stopy po sedření zůstávají. Srdce mi bije rychleji, než by jindy tlouklo. Ani ne tak kvůli námaze, jako spíše adrenalinu a faktu, že jsem právě tohle potřeboval, aby se mi do žil rozlila energie. Pohyb!

Konečně nabrala zkouška nějaké tempo a jsou pořádně vidět tvé reakce. To je přesně typ fungování, co jsem chtěl od začátku vidět. Je vidět, že máš hbité reakce a že máš za ušima. Jediným nedostatkem jsou zkušenosti. Ty je třeba nahnat pravidelnými tréninky. Tenhle velký nedostatek je znát při mém posledním útoku. Zatímco by bylo nejsnazší uniknout z předkloněné pozice pomocí válení sudů, pokusíš se uskčit. To tak dobře nejde. Mě tak stačí jen přidat rychlí krok, abych tě přeci jen čapl do zubů. Tentokrát si ale dávám pozor, abys jen cítila pevný stisk. Držím tě tak, zvědav, zda se vzdáš nebo se pokusíš vymanit.

I když moc interakci s druhými nedávám, ani mě neuniklo, jak atmosféra výrazně zhoustla a opanovala ji celková nervozita. Zhluboka jsem se nadechl a dlouze vydechl. Tohle opravdu není můj šálek čaje. A já opravdu nemám rád, když něco svým chováním takhle pokazím. Tohle naše setkání ale nepřišlo v úplně nejvhodnější dobu. Abych dokázal alespoń nějak reagovat, potřebuju mít pod kontrolou sám sebe.
"Promiň... Nejsem příliš zvyklí komunikovat s druhými..." zamručím o trochu tišeji. Sice se snažím v tom všem vyznat, stejně se mi to ale nedaří a stejně to pokaždé pokazím. Další bod k mým pochybnostem vůči mému postavení.
"A ta celá situace s tuláky, co se odehrála, to příliš neusnadňuje." přeci jen ze mě vyklouzne alespoň náznak toho, co mě opravdu trápí.

Všiml jsem si, jak tě můj dotaz zarazil. Jen si nejsem jist, zda je to dobré znamená nebo nikoliv.
"Hmm... S tímhle ti asi moc nepomůžu..." zamručím a stáhnu uši k hlavě. To by hrálo, abych ještě řešil něčí problémy. To by takový vlk rovnou skončil na marách.

"Směle do toho!" zazubím se. Dál se ale věnuju jen běhu. Zatím to není až tak složité a daří se mi s tebou držet tempo. Do očí se mi vrátí jiskry a soutěživost. A také odhodlaný výraz vydržet maximum z toho, co si na mě připravíš. Jsi můj záchytný bod, který potřebuju překonat. Konečně zase důvod pokračovat v tréninzích. A v tomhle směru já laxní rozhodně nejsem.

Střelím po tobě pohledem. O tomhle bychom se asi mohli dohadovat do aleluja. Způsob, jakým to beru já, bys pochopil asi jedině za předpokladu, že bych ti přesně řekl, co mám na mysli. A to by se ti rozhodně nezamlouvalo. Vymlouval bys mi to. A o to já tak nějak nestojím. A tak to zkusím jen v tichosti přejít...

"Je to naštěstí celkem volná smečka. Trocha povinností tu je. Ale stejné by to bylo i vůči rodině." kouknu po tobě.
"A zároveň tím máme podporu a zázemí. Má se kdo postarat, když něco." vytáhnu prostě klady celé téhle záležitosti. A to i přes to, že jak se tohle vše podělalo, vyvstala mi v hlavě i myšlenka odchodu...
"Stalo se. Vadí to?" nakloním hlavu ke straně.

"Ale kuš," ušklíbnu se.
"Na něco takového nejsem ani stavěný," zamručím a švihnu ocasem. Možná to bylo míněno jako vtip, ale zde zaúřaduje trocha má nezkušenost v jednání s druhými a úplně to nepochopím. Naštěstí z toho ale nedělám ani vědu. Žádný průšvih se rozhodně neděje.
"Pořád budeš mít šanci říct, že tohle není ve tvých silách nebo ti to nedovolí tvůj morální kodex," dodám ještě pro vysvětlenou. Abys třeba nebyl na nervy z toho, jak mou případnou žádost odříct.
"Hm? Skal, co nepatří smečce je tu víc než dost. Věžové hory už patří naší smečce, ale na ně navazující nízké hory jsou na volném území. Až na cíp, co zas sahá k Přízračným. Obě jsme ale smečky vstřícné, pokud se nebudeš bránit vykázání z území," pokrčím rameny.
"Ale pak tu máš ještě šedé hory, které neokupuje žádná smečka. Když se vydáš podél lesa, kolem zříceniny a přes řeku, určitě je nepřehlédneš," ochotně vypovím.
"Nebo tě tam taky můžu zavést. Však křídla máme oba," dodám s lehkým pousmáním.

"Ale ano. Polevil jsem a to byla chyba. Dřív bych si tohle nedovolil," namítnu a zamračím se. Raději nezmiňuju důvod, PROČ bych si to nedovolil. Nedůvěřoval jsem nikdy nikomu natolik, abych někoho nehlídal nebo polevil vo stražitosti. Tady se to stalo a mělo to fatální následky. Já si z toho odvodil jediné. I když mám smečku a rodinu, jsou chvíle, kdy nemůžu důvěřovat ani jim.
"Ano, původně vedl Bellatory on." zamručím.

Zamračeně po tobě střelím pohledem, když se začneš smát. Nelíbí se mi, jak ten smích zní. Však nakonec se právě tobě obrátilo vše v dobré, no ne? Původně jste si mě dobírali, že do smečky vstupujeme kvůli mě... A nakonec...
"A já ti říkal, že to bude v pohodě," zatřesu hlavou, abych se i zbavil myšlenek, co se mi drali do mysli.
"Jsem rád, že sis Ikkeho pustil k tělu. Nenech si ho utýct," střelím po tobě pohledem.

Mé milované hory pro mě nebyly dostatečným únikem. Ani tam jeden nenašel chvilka klidu od ostatních. Někdy byli neskutečně vlezlí. Ale ve skutečnosti jsem za ně velmi rád. I když jim to možná nepřijde, pomohli mi překonat celkem náročný a složitý prvek ve svém novém životě. Tenhle let tak díky tomu postrádal depresivní náladu. Naopak, cítil jsem se překvapivě klidný a uvolněný. A let? Ten pocit svobody... Pocit, že nikde v dohledu nejsou žádné potíže... Tady se nemůže nic stát... To vše pomáhá mé hlavě odsunout všechny prvky stranou a nechat si jen ten příjemný pocit prázdného klidu. Až tak, že jsem absolutně nevnímal, kam letím. Nakonec s překvapením zjišťuju, že mi asi nestačila celá ta zima, která už je za námi a já zamířil do chladnějších oblastí.
"No, nevadí, hochu. Mrkneme se po něčem k ulovení," rozhodnu se. Abych po náročné zimě nepřetížil křídla, začnu se snášet k zemi. Jak klesám, všimnu si celkem výrazného kožíšku pode mnou. Stočím svůj let tak, abych tě nevylekal a ni ti neúmyslně neublížil. Plynule dosednu na zem a protřepu křídla, než je hezky složím na svých zádech.

Po očku sleduju, jak je na tobě znát zamyšlenost. Kdo ví, co se ti honí hlavou nebo zda jen zpracováváš informace, které jsem ti dal. Nebo možná porovnáváš? To se asi jen tak nedozvím. A já nejsem z těch, co z tebe budou tahat odpovědi na každou otázku. Musím se ale uchechtnout, když se po mých dalších slovech tak zarazíš. Málokdo čeká tak úslužnou nabídku pomoci od uzavřené smečky.
"Není za co. Léčitelů je málo. Bylo by sobecké si ty své nechávat jen pro sebe, když jsou zapotřebí i jinde," pousměju se.
"Tím se netrap. Jednou pomůžeme my tobě, jindy zase ty nám." pokrčím rameny. Nevidím v tom žádný problém. A ty jsi vcelku milý vlk, nemusel bys toho zneužívat. Snad.

V nastalém boji jsem si přestal tolik všímat mladého vlka a plně se soustředil na nebezpečného protivníka. Rozhodně v sobě má ještě dost sil. Samozřejmě, že schytám nejeden kopanec. Jsou to bolestivé rány, ale díky své minulosti dokážu odolat instinktu pustit a dostat se mimo bolestivé nebezpečí. Místo toho sevřu čelist ještě víc, i když už pocítím ve svalech počínající křeč. Můj řízený pád laně následně sice neměl úspěch, jaký jsem očekával, ale to nevadí. Laň už není tolik nebezpečná, ztrácí sílu. Bolestivé naříkání bodne u srdce, ale já moc dobře chápu to známé pořekadlo: zabij nebo budeš zabit. Bojuju s tímhle cejchem před očima už od mládí a ustupovat tomu nebudu. Jak z lani vyprchává život, škubnu pevně sevřenými čelistmi, abych urychlil její skon.

Nepustím, dokud neucítím, že tep v tepnách ustal a laň zemřela. Teprve poté opatrně vyháknu tesáky z jejího krku. Zakroutím čelistí různými směry, abych uvolnil křeč.
"Tvůj život nepadl marně. Odpočívej v pokoji," špitnu k lani. Pak už se ale otočím k mladému vlkovi, který se alespoň pustil do ošetřování rány. S tímhle moc zkušeností nemám a bojím se nejhoršího.
"Jak je ti?" zeptám se okamžitě a dojdu blíž. Ani neskrývám, jak větřím a snažím se zachytit, zda z rány nevychází nějaký zápach.