Príspevky užívateľa

Jsem rád, že od minule už nejsi tak zdráhavý a přistupuješ na můj způsob tréninku. Ano, zranění mě stále bolí. Ale tady můžu dostatečně odpočívat a tak mi nevadí využít svou regeneraci alespoň k něčemu užitečnému. Dobrému bojovníkovi jinak přijde víceméně k ničemu, což je vlastně i škoda. Ale takhle?
"Stiskni pořádně, jinak se ti vykroutím bez problémů a lekce bude k ničemu," vybídnu tě. Je mi jasné, že se ti do toho nechce, ale nedá se nic dělat. Je potřeba cítit ten správný odpor při výkrutu. Počkám tedy, až sevřeš víc.
"U menšího nebo stejně velkého vlka je to snazší. Mnohem dříve mu zkroutíš hlavu, takže pustí. Ale i u vyššího vlka to jde snadno. Povol trochu svaly, ať nejsi tak napjatý," popíchnu tě. Nedám ti na to ale moc času.
"Nepouštěj, dokud ti neřeknu nebo dokud to pro tebe nebude nepříjemné." poučuju, zatímco skloním hlavu k zemi a přinutím tě vlastně sklonit i tvou hlavu. Pokud mě nepustíš a držíš, musíš víceméně následovat můj pohyb. Když už to níž nejde, otočím se tak, abych se o tebe opřel svým druhým bokem. Znamená to sice, že mi tím kroutíš kůži na krku, ale zároveň tě to nutí vytáčet hlavu do úhlu. Čím níž ti hlavu držím a čím víc se přitisknu k tobě bokem, tím víc vykláním i tvou hlavu. Podpořím to ještě tím, že do tebe začnu tlačit ve snaze tě srazit do boku.
"Můžeš kdyžtak pustit." zahlásím, pokud jsi to už neudělal.

Ani za mák se mi nezamlouvalo, na co jsem přišel. O to víc, že kdyby padlo rozhodnutí o něco dříve, nemuselo to takhle dopadnout. Co jsem zjistil nám ztíží veškerou situaci. Není proto překvapením, že jsem to vzal co nejrychleji zpět. Vzlétl jsem prudce vzhůru a plnou rychlostí se přehnal nad korunami stromů zpět na naše území. Prudce jsem se přehnal nad pramenem a s prudkou otočkou se otočil zpět k přistání. Vybral jsem si místo kousek stranou od ostatních, protože i mé přistání je velmi prudké a rychlé. Je slyšet jasné DUS, jak dopadnou mé tlapy na zem. Křídla nechám zvednutá do vzduchu. Nezastavím se po přistání, to by v mé aktuální rychlosti ani nešlo. Místo toho využiju veškerou rychlost a setrvačnost, abych přeběhl zbývající vzdálenost za Rayem.
"Máme problém! Zastavili mě až hranice, za které se náš vlk vydal. A obávám se, že má na svědomí smrt vlka. Viděl jsem mrtvolu za hranicemi směrem, kam vedl jeho pach." zahlásím a stáhnu uši k hlavě. I když jsem se hnal o překot, můj dech je jen mírně zrychlený. Až po předání hlášení zvolna mávnu křídly nahoru a dolů a složím je zpět na zádech. Krátce svým pohledem vyhledám Adaina.
Promiň, bráško, že jsem tě zatáhl do něčeho takového, bleskne mi hlavou. A pokud si stále rozumíme, jako kdysi, tu zprávu dokáže vyčíst z mého pohledu.

Nesmírně jsem se těšil, i když jsem zároveň byl nesvůj. Mám rád svého bratra. Mám rád čas strávený s ním. Ale zároveň mám obavy z toho, co vše bych mohl pokazit. Už se mi to kapku i povedlo tam v horách, když mě přistihl. A od té doby se nervozity prostě nemůžu zbavit. Možná i proto jsem na naše setkání dorazil dřív. A navíc ještě v dost agresivním tempu, abych se trochu unavil. Jsem rád, že se mi povedlo dorazit prvnímu. Mám tak čas se uklidnit. Zvolna obcházím vršek jednoho kopečku a okukuju nebe, kdy se objeví můj tmavý bráška.
"Jsem zvědav, co si vymyslí tentokrát." zamručím. Sednu si a zvednu hlavu k nebi. Ocasem zvolna vrtím. Ale čekání se neukázalo jako úplně nejlepší.
"aaaagh." zatřesu hlavou.
"Adaine, kde tě mám!" štěknu jen tak do prázdna.

Kouknu po tobě.
"Vidím svět takový, jaký je. Už od mládí je každý krok rizikem a každé slovo se otočí proti." odfrknu si. Poodhaluju tak pláštík své minulosti, i když ne nijak extra výrazně. Přeci jen je pro mě těžší o minulosti mluvit. Tím spíše s cizinci. Naštěstí jsou lepší témata a já doufám, že u nich zůstaneme. Ale zarazí mě, do kterého směru nakonec krásu letu stočíš. Kouknu po tobě.
"Já jsem jen velmi opatrný. Každý nový jedinec je v první řadě potenciální riziko. " odfrknu si.

Pozorně tě sleduju. Nakloním hlavu ke straně. Tak trochu jsem doufal, že mi toho řekneš víc. Zastříhám ušima a povzdechnu si.
"Nemám rád, když mám v sobě zmatek. Kdykoliv to tak bylo, skončilo to špatně..." přiznám zvolna a opatrně.
"A já nechci, aby se teď dělo cokoliv špatného. Protože konečně vím, že můžu být někde v klidu. A konečně poznávám i příjemné věci a příjemné vlky," pousměju se a zlehka se ti otřu čumákem o ten tvůj.
"Nechci se toho vzdát." brouknu tišeji.
"A tak se snažím ten zmatek co nejrychleji uspořádat." dokončím tak nějak vysvětlování, jak celou situaci vnímám aktuálně já. Fakt, že nemám absolutně představu o tom, co se děje, mi tohle vše ve skutečnosti vůbec nepomáhá. A občas je to i frustrující.

Musím se na tebe zazubit, když tohle prohlásíš.
"Nic jiného bych od tebe ani neočekával," uchechtnu se. Pak se na tebe zadívám. Opravdu nevím, jak bych mohl dát najevo, jak moc tě mám rád. I když si dál víceméně žijeme vlastním životem. Teď se ale potkáváme. A to je hlavní.
"To zní dobře," brouknu a následuju tě ven.
"Aspoň zjistím, co v tobě je," ušklíbnu se.

"Ne, to je mé přirovnání poté, co jsem jednou viděl skončit jelena v mraveništi." ušklíbnu se. Bylo celkem vtipné sledovat, jak se snažil pohybovat, aby mraveniště ještě víc nezničil a zároveň aby utekl z dosahu štípajících mravenců. Holt, každého učí jeho život. Stejně jako mě ten můj. A tak jsem přišel se svými vlastními průpovídkami a přirovnáními. Asi je budu muset často vysvětlovat, ale co se dá dělat. Já se zase musím vyptávat na ty, co jsou pro druhé běžné.
Ale jakmile dojde na trénink, jsem ve svém živlu. Čekal jsem samozřejmě, že uskočíš. A nezklamala jsi. Nesmírně mě to těší. Tvůj úhyb byl hezky rychlí. A ještě víc mě těší, že okamžitě přecházíš do protiútoku. Zaryju zadní tlapy do země a bez zaváhání uskočím do strany, jako bych byl snad křížený s cvrčkem. Okamžitě se zase odrazím, abych pro změnu zaútočil já na tvůj bok. Oči mi jiskří nadšením.
Téhle nebude tak snadné dostat se na kobylku. pomyslím si vesele.

Rozhodně nemám v plánu tahat nějaké špatnosti na smečku. Tím spíše, když teď opravdu zatím žádné nevidím. Jsem tu spokojený a to budu opakovat dál a dál - protože tak to prostě je. Jsem ale nesmírně zvědavý, jak bude probíhat náš trénink. S potěšením si všímám, jak napneš svaly a připravíš se. Jsi pozorný, což mě těší. A tak opravdu v poslední chvíli zadřu tlapy, abych stočil svůj útok na tvůj pravý bok. Jsem zvyklí útočit naplno, ale také se ovládat. Takže nerozevírám čelisti naplno a útočím pouze s úmyslem štípnout tě do boku. Popravdě ale nečekám, že bych se trefil. Očekávám úskok, ale i protiútok.
Při změně směru jsem využil záběr zadních nohou. Abych byl schopný protireakce, dopadnu na roztažené přední nohy a zatímco se pokouším o ono štípnutí do boku, hodím zadkem tak, abych měl tělo opět v hezké rovince a mohl se opět odrazit zadníma nohama.

Pozorně ti naslouchám. Znáš z hlediska anatomie dobře co a jak. O tom jsem ale vůbec nepochyboval. Jsi snad ten nejlepší léčitel, jakého jsem měl možnost potkat. Pousměju se.
"Za kůži zeshora se nejčastěji chytá, když chceš vlka znehybnit nebo alespoň zbrzdit. Zespod pak bývá jasný účel zabít. Je tedy samozřejmě nejlepší se chycení zespod vyhnout. Ale začneme zeshora. Chyť mě," vybídnu tě a stoupnu si k tobě bokem, aby ses mi dostal na krk zeshora.
"Nejjednodužší, pokud ti nevadí se trochu zranit, tak je donutit vlka pustit. Toho dosáhneš vcelku jednoduše, ale vždycky záleží na tom, jak tě chytí. Musíš vlkovi vykroutit hlavu. Nedovolit mu upravit postoj těla a donutit ho, aby pustil, pokud si nechce ublížit." spustím zároveň i slovní vysvětlení.

Zamyšleně tě sleduju. A když tak uhneš hlavou, tak si vedle tebe lehnu. Což mi umožní pohodlně obtočit svůj delší ocas kolem tebe. Položím si hlavu na tlapy, ale vytočím ji tak, abych se na tebe mohl dál dívat.
"Já... Takhle přesně popsat asi neumím..." zamručím zvolna a opatrně.
"Vím, že v sobě mám velký zmatek. Neumím si vysvětlit některá svá rozhodnutí. A pár reakcí..." pokračuji zamyšleně, jak se snažím najít aspoň maličký řád v tom všem. Přitáhnu uši k hlavě.
"Když nad tím přemýšlím, nejsem za to rád. Zmatek nikdy nepřinesl nic dobrého. Ale... Když jsem s tebou. Jako by vše ztrácelo na důležitosti." snažím se slova vybírat opatrně, aby to nevyznělo špatně. I tak mám ale nemilý pocit, že se mi něco špatného povede.

Zarazím se, když tu mou poznámku vezmeš víceméně vážně. Překvapí mě, že je to tvůj způsob, jak se vypořádávat se světem. Chvíli jen v tichu stojím. Ne proto, cos na sebe prozradil. Vyrojilo to ve mě vlastní otázku.
Jak JÁ se vypořádávám se světem..?? zatřesu hlavou.
"Fajn. Když to budeš přehánět, tak s tebou fláknu o zem a bude." ušklíbnu se na tebe ve snaze to obrátit ve srandu.
"Ani já jsem vás nepřestal hledat. Už jen fakt, že jsem to nevzdal je jen díky vám. I já tě mám rád, bráško. I když to možná neumím úplně dát najevo." odpovím o něco vážněji.

Nějakého vysvětlení, jak tohle myslíš, se mi nedostává. A pokračuješ dál, tak se k tomu ani já nehodlám vracet. Jen si podvědomě udělám poznámku - další obrat, na který se musím vyptat. Tyhle díry je potřeba zaplnit a nenechat je vyhnívat. A ano, Feierova mlčenlivost rozhodně není na škodu. Nemusím řešit podobné trapné situace, jako tady s tebou. Běžná řeč a kolik kopanců mě se v tom povede? Neskutečné!
"No, jo. Když něco, tak se mi taky snaží vysvětlit, co znamená jaký obrat a tak. I když občas je jak jelen v mraveništi," ušklíbnu se. Občas se v tom chudák sám zamotá.
"Já jsem k tréninkům vždy ochotný a připravený. A život naučí v mnoha směrech, nejen v boji." prohlásím potěšeně, že i beta ve svém náročném povolání je ochotná střihnout si vícero tréninků. Pak už ale zpozorním. Obcházení bývá běžná prvotní taktika. Odhad nepřítele, podle stavby těla a jeho držení. Proto jsem se naučil startovat z uvolněného postoje. Na potvrzení, že mám začít, přikývnu. A jak už to psovité šelmy umí, v mžiku odhrábnu a vyrazím proti tobě. I já si tě chci prvně tak nějak oťukat, takže útok je přímý.

Zdá se, že ani ty nebudeš vlk, co se ohání slovy. O to jednodužší to bude pro mě. Držet se praktických věcí, to zvládám. Ale běžná debata, to moc ne. Je to moje slabá stránka a je to znát.
"Výborně. Boj je rozhodně potřeba znát. Ale prvně bych se zaměřil na obranu." souhlasím víceméně s tvým požadavkem. Zamyšelně se na tebe zadívám. V duchu se bavím nad tím tvým protažením.
"Tak si prvně vyzkoušíme, jaké tvé reakce jsou. Třeba bude na čem stavět a půjde jen o úpravu tvé stávající taktiky. Prvně se zaměříme na klasické výpady ze země od běžných vlků. A pak bych tě mohl přiučit, jak se bárnit létavcům. Co ty na to?" nadhodím. Je víc než dobře patrné, že v téhle komunikaci jsem si mnohem jistější, než při naší předchozí konverzaci.

Další společná hlídka nám skončila a podle dohody jsme vyrazili na úpatí za dalším tréninkem. Ač cesta byla v tichosti, bylo to takové to příjemné ticho, které hladí po duši. Dřív by mě asi nenapadlo, že bych mohl toho mrzutého a odtažitého vlka mít rád. Ale opak je pravdou. Tak nějak si k sobě pomalu hledáme klikatou cestičku. Pořád ještě kolem sebe našlapujeme opatrně. Ale přest mi přijde, že nás něco spojuje. Je to neskutečně příjemné. Nové a příjemné. A sem tam mi to vykouzlí i úsměv, který přichází jakoby odnikud. Občas se mi začnou loudit i myšlenky, že takhle nějak by mohl vypadat kdysi můj život s naší rodinou smečkou. Nebo také, že bych takhle měl trávit čas spíše se svým bratrem, Adainem. Ale od chvíle, kdy mě odchytil tehdy v horách, cítím se v jeho přítomnosti napjatější. Trápí mě to. Ale musím si najít cestu, jak z toho ven a jak být zase v pohodě. Což naštěstí teď řešit nemusím.
"Přemýšlel jsem nad tím. Běžnou obranu proti vlkům určitě zmáknutou nějak máš. Ale umíš se dostat ze sevření vlka, když tě chytí za krk?" nakloním hlavu ke straně.

Podle pokynů jsem letěl po stopách Kariho. Sice jsem se s tímhle vlkem nesetkal, ale patřil ke smečce a to bylo to jediné, na čem teď záleží. Sice jsem zvolil cestu na křídlech skrze stromy, abych mohl pečlivě sledovat jeho stopu, ale to proto, že jsem byl rychlejší, než na nohou. Znamená to trochu upravovat trasu a hodně kličkovat, ale lépe tak držím pachovou stopu a nekřížím ji tou svou, kdyby bylo třeba ji opět sledovat. Avšak i tak se mi ho nepovedlo dohnat. Zastavil jsem u hranic a přistál. Kariho pach se táhl dál za hranice a to se mi za mák nelíbilo.
Ale dostal jsem jasné pokyny, pomyslím si. Jsou sice situace, kdy je rozumnější je porušit... Ale to není tahle situace.
"Co je to...?" unikne mi nahlas, když se vítr na okamžik stočí a mě do čumáku udeří pach smrti a krve. Instinktivně prve vzlétnu nad koruny stromů. Dívám se směrem, odkud zavanul ten pach a trhnu sebou. Skrze stromy je celkem solidně viditelné nehybné tělo. Opět přistanu a popojdu tak, abych i mezi kmeny mohl zahlédnout nehybné tělo a okolí zbarvené krví.
"A sakra..." unikne mi. V mžiku jsem opět ve vzduchu a co nejrychleji se ženu zpět na setkání. Tohle smrdí průserem. Pach našeho vlka mířil přímo tím směrem. A teď je tam nehybné tělo, krev a pach smrti. Tohle staví naši smečku do mnohem náročnější situace, než jsme byli dosud. Jedna věc je vniknutí vlka na území. Druhá je zabití....