Príspevky užívateľa

Ušklíbnu se. Jasně, že to bereš s lehkou hlavou. Ale... Tak trošku si na to začínám zvykat... Pořád je mi to celkem nepříjemné. Ale to se poddá. Nebo ne?
"Hm?" kouknu na křídla, na která upíráš zrak.
"Myslíš let?... No, jak se to vezme. Někdy to umí být dost o život," pokrčím rameny.
"Ale když chytíš klidný proud a jen se vznášíš vysoko nad zemí, pozorující krajinu pod tebou... Vypadá v tu chvíli prázdná... Bez jakýchkoliv problémů... Naprosto klidná a vyrovnaná, bez parazitického pohybu kohokoliv..." prohlásím. Možná trochu zvláštní pohled na krásu pod sebou...

"Pfff. To ti mám věřit?" zavrtím hlavou, abych dal najevo, že na tohle ti rozhodně neskočím. Každý se někdy něčemu diví. Tvá reakce na mou "nadávku" mě prve trochu překvapí. Takhle se přeci na něco takového neodpovídá. A že jsi mě tím mírně zmátl se i projeví na pohledu, který po tobě hodím.
"Tak to jsem zvědav, co tvou chorou hlavu napadne příště. Máš ještě nějaké šílenosti, krom společného letu se srnou?" zastříhám ušima. Asi se budu divit, co budeš schopný vytáhnout z té své makovice.
Býval takový i dřív...?? Kdo z nás vlastně vymýšlel ty šílenosti...? proběhne mi hlavou a na moment se mi očima mihl stín okořeněný zmateností.

"Blízcí?" našpicuju uši a zadívám se na tebe. Nejsem si jist, jak si přesně vyložit tenhle obrat.
"Ano, rozumíme si velmi," odpovím na otázku, která mi smysl dává. Musím se při tom i usmát. Vycházet s Artemis je neskutečně hladké a já jsem rád, že tomu tak je. Ostatně, to ona je důvod, proč tu jsme.
"Tak oproti ostatním toho namluví míň. Ale to nepovažuju za škodu," pokrčím rameny. Drží si sice trochu odstup, ale i k němu se mi daří dosat blíž, než by mě kdy napadlo. Tím spíše se svými komunikačními nedosatky. Které mi ostatně zavařili přímo tady u Roo. Našpicuju uši. Zdá se, že mé vysvětlení stačilo k tomu, aby se uklidnilo toto menší nedorozumění.
"Rád ukážu, co vše se ve mě skrývá a v čem se na mě můžete spolehnout." zavrtím ohonem. Mluvím od srdce a je to opravdu znát. Mám konečně smečku a rodinu a chci ji dát vše, co můžu nabídnout. Teď a tady se můžu prokázat v boji. A tak o dva kroky ucouvnu. Nemám žádný připravený postoj, jako to vídám u jiných vlků. Příliš to poukazuje na úmysly. Přesto je znát, že jsou mé svaly připraveny okamžitě reagovat.
"Kdo bude útočit první?" zeptám se pro jistotu, aby můj případný výpad nebyl brán jako opravdový útok nebo tak. Jedno nedorozumění mi stačilo.

I mě se velmi zamlouvá, jaká nálada panuje po tom všem. Žádné výčitky, osočování, rýpání. Klidná a tichá atmosféra, sladěné tempo. Nikdy bych si nemyslel, že něco podobného zažiju. I s bratry kdysi jsme každý byli jiní a to nás odlišovalo v reakcích i tempu. Teď... Teď tam pořád zeje propast. V okamžicích, kdy není co říct a vlastně ani co dělat si připadám i se svou rodinou jako na trní. Jako by se mělo něco stát. Ale teĎ a tady?
"To zní jako bezvadný plán!" prohodím spokojeně. Mám dobrý pocit z tréninku, ale i z okamžiků potom. Vždy jsem si přál mít někoho ke svému tréninku. Někoho, s kým si budu rozumět při tréninku. Kdo mě něco naučí. A s kým si budu rozumět i po tréninku.
Je si toho vůbec vědom? pomyslím si a stočím k tobě mírně zamyšlený pohled.

Odfrknu si, když Feier vlastně přizná, že na tohle nestačí. Ale nijak to nekomentuju. I já si myslím, že je dobré, když někdo pozná své limity. Je to lepší, než nadělat potíže. Což se stejně ukáže, že je možné i tak. Když zmíní mou původní rodinu a že rok bych si měl pamatovat. Zacukají mi pysky a v očích se mi ostře zablýskne. Je to srážka s jednou z mála věcí, která mě trápí nejvíc. Je dobře, že do toho stačil Ikke zasáhnout. Zarazím se, když zároveň i vysvětlí co a jak. Vlastně tím zodpoví jedno mé velké trápení. Stočím ke slepému léčiteli svůj pohled.
Možná bych si s ním měl zkusit promluvit... přiznám sám sobě nakonec. Ale... Obávám se, že prostě nebudu schopen... Tak jako tak, naštěstí to není teď třeba.
"Takže můžu jít?" zeptám se pro jistotu. A pokud mi to dovolí, na nic nečekám. Ustoupím stranou a rovnou vzlétnu a šupajdím si to pryč. Mám ostatně hodně o čem přemýšlet, jak Ikke sám zmínil.

Pozorně naslouchám všemu dalšímu, co se kolem děje. Věnuju svůj pohled dokonce mladým vlkům a především i Artemis. I když vůči ní mám v hlavě stále zmatek, přesto ji věnuju vlídný pohled a lehký úsměv. Ale je potřeba dál věnovat pozornost Rayovi, takže se zase otočím k němu. Jsem rád, že mi dovolil pustit se do něčeho. Přikývnu.
"Rozumím, za hranice se nevydávat." přikývnu. Nevzlétnu rovnou, zamířim na volnější místo. Cestou ovšem využiju příležitost, když míjím Aceho. Pozastavím se u něj a věnuju mu svůj pohled.
"Mám tě pozdravovat od toho vlka od Přízračných." vyřídím slíbený vzkaz. Pak ale popoběhnu do volného prostoru, kde se již bez zastavení odrazím a vzlétnu. Ne, že bych měl v plánu se předvádět... Cítím od odchodu onoho člena mírné napětí z obav. A tak neváhám a v plné rychlosti, která rozhodně není malá, vyrazím směrem, kudy zmizel. Navíc, neženu se nad koruny stromů. S jistotou vletím mezi stromy. Sice ne přesně v místech, kudy vlk šel - o kus stranou jsou stromy ve větším rozestupu. Ale nejsme příliš daleko, ztratil pachovou stopu. Letím tak rychle, jak jen mi dovolí můj čumák. Nehodlám ztratit stropu kvůli nerozvážnému spěchu.

Pozorně se na tebe zadívám. Vypadá to, že ti to opravdu nevadí. A že jsi si moc dobře vědomá, jak by na tebe mohli jiní reagovat. Když jsi s tím v pohodě, tak to asi opravdu v pohodě a já nemám důvod se v tom dál vrtat. Přikývnu. Je ale stejně fascinující, jak se dokážeš přepnout a chovat se jako vlče. Nakloním hlavu ke straně a sleduju tě. Když se ale přiblížíš, tak instinktivně couvnu.
"Pff. Ne každý reaguje tak v pohodě, jako ty," zamručím. Někteří to rádi nemají a v mé minulosti jsem potkal i takové, kteří na něco takového odpoví zubama.

-----> Vřesoviště

Jelikož je let (v rámci možností) klidný, srna se příliš nehoupe. Let je to sice namáhavý, ale zatím celkem v pohodě. Je plynulý a po celou cestu se žádné neshody nebo potíže neobjevily. Bylo to pro mě vcelku překvapující. Ale taky musím uznat, že bylo celkem náročné neřešit, jak si vedeš ty. Mým úkolem bylo hlídat si plynulost letu a směr. I tak jsem ale rád, když se konečně dostaneme k noře. Z klesání jsem měl trochu obavy. I proto jsem zvolil volnější a plynulejší sestup. Ještě radši jsem byl, když jsem mohl konečně srnu pustit. Hned jak to šlo, tak se ale otočím a sleduju bratra. Naštěstí se zdá, že je vše v pořádku. Tvé veselé zubení to naštěstí potvrdí.
"Nevěřil. Divíš se?" odfrknu si. Dojdu blíž k tobě.
"Blbečku," prohodím a zavrtím nad tebou hlavou.

"Hodně spolu mluvíme. Vysvětluje mi slovní obraty, které neznám. I situace, ve kterých si nevím rady." prohlásím jednoduše. Přesně tak. Je to o tom promluvit si o všem, když se najde čas. Cokoliv, s čím se setkám a nesedí mi. S tím vším nemám problém za Artemis přijít a promluvit si s ní.
"A dost mi s tím pomáhá i Feier a Ikke, když zrovna Artemis nemůže. Nebo na ně narazím dřív," zazubím se. Jsem rád, že jsem neudělal žádnou chybu a vše je v pořádku. Pak se ale zarazím.
"Já ale přeci nikoho nevyzívám. Chci být prozkoušený. Chci ukázat, co ode mě smečka může očekávat. V čem se na mě může spolehnout." vysvětlím a přešlápnu. Nenapadlo mě, že by tohle být problém. Sice souhlasíš, ale chtěl bych, aby v tomhle bylo jasno.

Uchechtnu se. Joo, takový učitele má jeden zprvu sto chutí proklínat, ale potom je blahořečí. I já jsem tak nějak rád za svou minulost. Sice ji nenávidím, ale zároveň ze mě udělala toho, kterým jsem dnes.
"A vida, jaký frajer z tebe je," prohlásím vesele. Ale pak už nezahálím a vyrazím kupředu. Sice mě na jednu stranu dere, jaký máš náskok. Na druhou stranu bych byl hlupák, kdybych se tě pokoušel porazit. Vím, že na to teď nemám a chvíli potrvá, než to budu moct byť i jen zkoušet. A tak se soustředím na běh a doženu tě až později. Ani já rovnou nezastavím. Přecházím spolu s tebou sem a tam.
"To rozhodně," uchechtnu se, mírně zadýchaně.
"Alespoň k něčemu dobrému to bylo." pokrčím rameny a zazubím se. Jsem rád, že od tebe slyším chválu. Našpicuju uši. Trochu mě mrzí, že je konec tréninku.
"Jsem pro!" vyhrknu hned s nadšením.

Čím dál méně se mi zamlouvá, kam tahle debata spěje. Je čím dál náročnější udržet klidný tep a čistou hlavu. Tedy, dokud se neozve Feier.
"Já se nezakoukal!" vyhrknu okamžitě s našpicovanýma ušima. Ale hned je zase stáhnu k hlavě.
"Zapomněls, že mě v jednom roce unesli?!" zavrčím tentokrát už mírně podrážděně.
"Já nevím, jak se vlci normálně chovají. A říkám to už od začátku, co jsem přišel." odfrknu si. Kouknu po Ikkem. Jsem rád, že aspoň on chápe, jaká situace je. Že nejsem jen hlupák.
"Nevím, co bych říkal." zamručím tišeji a ošiju se.

Poklidně čekám a poslouchám, co mi povíš. Jak jsem předpokládal, moc toho není.
"Ano, baští trávu. Ale milují jetel. Takže pokud víš o louce s jetelem, zaručeně se tam budou stahovat. V prvním okamžiku se dávají na úttěk. Jsou mrštní a rychlí, ale především mají dlouhé zadní nohy. Taktikou jejich útěku je ale především kličkování. Umí prudce měnit směr a tím získat náskok. A je velmi náročné je pronásledovat z kopce - tam je to skoro jasný neúspěch. Nežijí v norách, mladé nechávají v trávě. Ale my nelovíme mladé, jinak by za chvíli nebyl žádný zajíc, že ano." spustím. Mluví pomalu a zvolna, abych tě příliš nezahltil. Nakonec se odmlčím a čekám, zda máš dotazy.

Zamručím. Ale tohle nějak půjde, tak přikývnu. Abys měl jistotu, že je to v pořádku. Chytáš se celkem pěkně, tak věřím, že to půjde dobře.
"Dobře. Tak mi zkus říct, co víš o zajících?" zeptám se. Mezitím nadzvednu čumák a začnu větřit, abych zachytil, kde se ti malý neřádi schovávají. Spokojeně zamručím, když zaznamenám, směr. Cestou určitě najdeme nějakou noru, abych tě seznámil s jejich konkrétním pachem. Je ale důležité, abys věděl i něco málo o kořisti, kterou chceš lovit.

Kouknu na tebe, když se pokusíš vyslovit mé jméno. Očividně ti ale nějak nejde přes jazyk.
"Dobrý. Stačí Jari," mrknu na tebe. To by ti mohlo snad jít. Jsem ale rád, že ti mé varování o učení nevzala chuť zkusit to. I to dost vypovídá o tom, co opravdu chceš.
"Dobře. Tak začneme od úplného základu. Abys mohl dobře lovit, musíš být schopný dobře stopovat. Když nenajdeš kořist, nemůžeš lovit," spustím.
"Trochu ti poradím. Tady v lese je možné cítit myš, bažanta nebo zajíce. Bažant se dá celkem snadno rozlišit i po pachu, díky svému peří. Tak pověz, co bys raději lovil? Myš nebo zajíce?" nakloním hlavu ke straně.

Uchechtnu se.
"Tvrdý trénink, prcku." mrknu na tebe. Zarazím se ale, když mě oslovíš "pane".
"Eee. Tak první lekce - Jsem Jarumi, žádný pán," ušklíbnu se. Pak si tě začnu obhlížet. Přesněji řečeno stavbu těla a jak se ti rýsují svaly pod kůží. I podle toho se dá odhadnout dost.
"Předem tě varuju, že nejsem úplně nejlepší učitel. Ale nějak to spolu zvládneme. Tákže! Víš, co tu budeme lovit? Určitě jsi cestou sem zachytil nějaké pachy." začnu rovnou tak, abych tě zapojil. K čemu by ostatně bylo, kdybych ti všechno rovnou vyslepičil?