Príspevky užívateľa

Samozřejmě je potřeba při takovémhle tréninku dávat i pozor. To se mi potvrdilo už se Saturejkou. A dnes s tebou podruhé. Všiml jsem si tě, jak ses přičápl k zemi. S dalším přemetem tak tentokrát dopadnu na zem. Nezůstávám stát, začnu zvolna přecházet sem a tam.
"Dobré instinkty." zhodnotím, jak jsi zalehl a zazubím se na tebe. I přes to vše, co jsem tu předváděl, nevypadám nijak extra zadýchaný. Protřepu si zvolna křídla, zatímco dojdu blíž k tobě a konečně se taky zastavím.
"Tak připravený na lov?" nadhodím, jako by se nic nestalo a já tu jen hezky poklidně čekal na tvůj příchod.

Zase jednou jsem skončil v jehličnatém lese. Je to báječné místo pro zkoušení pohybu v kritičtějším prostoru. Stromy jsou pro letce obecně problematické a je lepší vrazit do stromu, než do skály. Sice i tady hrozí různá rizika, jako třeba vražená větev do těla, ale s mou regenerací se tím tolik netrápím. Ne, že bych na ni extra spoléhal. Spoléhám spíše na svou zkušenost. A tak i tentokrát řádím v lese. Letím mezi stromy, křídla prudce vyklápím nebo skládám k tělu při úzkém průletu. Různě měním směry a někdy využívám stromy i k odrazu tlap, abych dosáhl kýženého přemetu nebo otočky. Je znát, že to nedělám prvně. Někdy sice štrejchnu letkama o strom, ale daří se mi to ustát nebo zajistit pomocí odrazu od stromu.

Pozorně tě dál sleduju. Když se začneš smát, natočím hlavu mírně ke straně. Nejsem si nějak jistý, co si o tobě myslet. Nejsi jako jiné vlčice, které jsem zatím potkal. A čím víc se spolu teď bavíme, tím víc mám pocit, že tu číhá nebezpečí schované pod andělskou rouškou. Ten podvědomí pocit být v pozoru, který mi už nejednou zachránil život... A tvá slova to rozhodně nepodpoří. Tedy alespoň zprvu. Uchechtnu se.
"Krvelačný démonek pod andělskou tvářičkou?" nadhodím svou vidinu, jak na mě tvá slova působí. Ale zároveň... Ti tak nějak věřím... Je to celkem zvláštní.
"Asi ti budu připadat jako blázen, ale jsem ochotný zkoušet i kde jaké šílenosti. Samozřejmě pokud z toho něco padne i mě," ušklíbnu se. Nějaké výhody přátelství a tak, to pro mě nic neznamená. Žiju v rovině obchodu a na cokoliv jiného si teprve zvykám a učím se to.

Nezamlouvá se mi fakt, že alfa zpochybňuje moje závěry. Je mi fuk, co za neshody mají tyhle dvě smečky, ale vím, kdy někdo lže. Odfrknu si.
"I já bych se vydal na pomoc, ať už by byl v nouzi kterýkoliv vlk. V nouzi se nezjišťuje, zda patří do smečky nebo ne. Ten vlk se vydal na pomoc a odešel až poté. Vlka jsem vyzpovídal a sledoval jeho reakce. I sebelepší lhář ve lži udělá chybu nebo bude mít některý z fyzických projevů lži. Ať už zvýšený tep nebo dech, vyhýbání se očního kontaktu, ošívání se, přešlapování, těkavé pohyby, zježená srst... Tenhle vlk neměl ani jedno z toho." prohlásím klidně. Dá sice práci zachovat si klid, ale snažím se mluvit věcně a nepřipouštět si tenhle akt nedůvěry. Chápu, že ještě nemám takové postavení, které by vzbuzovalo důvěryhodnost. Ale i stopy na bratrově těle hovořily jasně.
Ano, je tu ještě možnost, že mohli nimlóga nahnat. Ale ta je mizivá, vzhledem k útočné povaze toho zmetka! pomyslím si.
"Tak jako tak, pokud budete chtít využít naše letecké možnosti, jsem plně k dispozici," dodám ještě. Střelím pohledem do míst, kudy zmizel vlk. Ani mě se nelíbí, jak se vytratil, aniž bych věděl proč.
"Mám se za ním podívat?" navrhnu, když se nikdo k řešení s vlkem nemá. Navíc to vypadá, že se dá trochu prostor pro zjišťování situace, nikoliv přímá akce.

Obezřetně tě dál sleduju. Je mi jasné, že prozrazovat takové informace by mohlo být riskantní. Ale pořád tak nějak sázím na své schopnosti. Bojuju už od malička a jen tak se nenechám porazit. Tvůj pohled na věc ohledně mé obnovy krve má asi něco do sebe. Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Ale když si všimnu, jak se tvé zorničky zúží, zpozorním ještě víc.
"A ty čím dál víc jako nepřítel," prohodím o něco chladněji s varovným podtónem. Rozhodně do sebe nenechám jen tak nějakého cizince hryzat. Svaly na nohou jsou připravené vymrštit mě z dosahu. Ocas mírně obtočím kolem orlíka. Rozhodně bych ho tu nenechal, pokud by se ukázalo, že jsi nebezpečná.

"Proto se snažím nepoučovat hned, ale nejprve zjistit." odpovím jednoduše. Přejít plynule v poučování se může někdy pěkně vymstít. Naštěstí to u mě tak není.

Uchechtnu se a sleduju, jak neposedně zase vyrážíš na kolečko. Jsi horší jak neposedné štěně! Ale tvá odpověď mě celkem zarazí. Nemínil jsem to nijak vážně. A rozhodně jsem nečekal takovou odpověď. Stáhnu uši.
"Promiň, takhle jsem to nezamýšlel," prohlásím rychle. V řečech opravdu nejsem dobrý. A po tomhle mi začíná celá komunikace být tak nějak nepříjemná. Vím, že je to tak trochu z obavy z další chyby a že si couváním nepomůžu. Ale nemůžu si pomoct. Ostatně, každý má právo na svou malou slabost, no ne?

Všiml jsem si toho pohledu, ale nijak ho nekomentuju. Nebylo by to poprvé, co se mi povedl nějaký přešlap. A pokud vlk neřekne, co se mu nezamlouvá, tak s tím stejně nic moc nesvedu. Naštěstí se ale tvůj pohled změní, když se změní i téma. O to víc se tím neplánuju zabývat. Zazubím se.
"Ano, na bojovníka. Od malička se v tomhle oboru motám a vím, že jsem v tom dobrý. Posloužím tak smečce spíš, než v jiném oboru," odpovím. Překvapí mě pak ale, když navrhneš rovnou trénink. Na tváři se mi roztáhne úsměv.
"Tomu říkám správný duch! Rád si potrénuju," prohlásím vesele.
"A nemusíš mě šetřit. Nějaký hryzanec snesu bez následků," mrknu na tebe.

Nakloním hlavu ke straně a pozorně tě sleduju. Samozřejmě ještě pozorněji poslouchám a pečlivě lapám každé slovo, které vyslovíš. Protože tohle je důležité, to je mi jasné. Trpělivě poslouchám i po tvé odmlce, zatímco se mi to vše v hlavě sumíruje a tvoří pro mě jakýsi smysluplný celek. Tedy, smysluplný... Pořád si tím vším nejsem jistý. Nikdy jsem nad něčím takovým nepřemýšlel. Měl jsem radost, kdykoliv jsem Artemis viděl. Rád jsem s ní trávil čas. Ale když jsme spolu nebyli, neřekl bych, že na tebe neustále myslím. Zatřesu hlavou a skloním hlavu k tobě.
"To je obecná definice, nebo tvá?" zeptám se jemně a opatrně. Dávám si záležet, aby to neznělo nijak vyčítavě nebo zle. Ale... Potřebuju si ve všem udělat jasno a vědět, v jaké situaci se vlastně nacházím.

---> Nora, území Ignisu

Tiše vrčím, když se snažím vystoupat na nebe. Je to dřina, ale má cílevědomost mě vede vpřed. Nevzdám to, pokud to nebude nezbytně nutné. A tak se drápu dál na nebe. Uši mám stočené za tebou dozadu, ale jinak se plně věnuju stoupání, které se přeci jen nakonec povede. Oddechnu si, když se chytíme stoupavého proudu, který nám to usnadní. A úlovek, který konečně visí pod námi, je také usnadněním. Konečně mám prostor pro pohyb křídel. Neodvažuju se po tobě ohlédnout. Se srnou vtlamě bych nás tak nehezky rozhodil - to je jasné i mě. A tak jen cílevědomě letím vpřed. Využívám proudy, aby nám let usnadnili. Když se blížíme k noře, zastříhám ušima a velmi zvolna začnu klesat.
"mufmím!" zahuhlám pak kus nad zemí a doufám, že ti dojde, co hlásím - tedy že pouštím srnu. Počkám chviličku, abys zpracoval má slova a pak ji pustím. Hned popoletím o kus dál, kde přistanu a ohlédnu se po tobě.

"Velmi dobře." pousměju se.
"Pomáhá mi i zlepšit komunikaci, ve které pokulhávám," přiznám pohotově. Však ve smečce není třeba držet nějaké tajnosti. A přiznat špatnou komunikaci by mohl být bod pro mě. Nemusela by sis pak brát tolik k srdci některé z mých přešlapů.
"Samozřejmě. Já bývám na obhlídce s Feierem. Celkem si rozumíme, i když naše první setkání tak příjemné nebylo," zazubím se. Tehdy by mě nikdy ani nenapadlo, že bych si s tím bručounem mohl takhle rozumět. Pak ale souhlasíš s mou prosbou a já doufám, že budeš souhlasit i s tím, co vyslovím.
"Bylo by mi ctí, kdyby mi mohla naše betta věnovat trochu času a prozkoušela mou zdatnost v boji. Bylo by to možné?" zeptám se trošku oficiálněji. Na pohledu a postoji je ale jasně patrné, že to myslím vážně.

Stočím k tobě pohled a mírně přimhouřím oči. Ale dál to neřeším. Já neumím s vlky jednat a nejsem nejlepší z těch, kdo by tě měl dostávat z těchhle myšlenek. Jsem tedy nakonec i celkem rád, že to necháváš být a začneš se vyptávat na něco jiného.
"Nejsem tu až tak dlouho. Přišel jsem do smečky letos v zimě." odpovím klidně. Dál na tebe upírám pohled.
"Poslyš, já moc nejsem na řeči. Ale co umím dobře jsou tréninky. Fyzička, boj, let a tak. Není něco, co bys rád vypiloval?" navrhnu narovinu to, v čem jsem mnohem lepší. Slova nejsou moje parketa.

"Kdybych v takové situaci roztáhl křídla úplně, byl by to průšvih. V horch se vine vítr i u země, hrozilo by, že se pod křídla podebere a vyhodí mě to do vzduchu. Taky by hrozilo převážení, pokud bych je neroztáhl stejně ve stejný čas - a pak pád. A pak taky samozřejmě rozhodí rovnováhu. Ale když se jen takhle trochu roztáhnou, tak naopak pomáhají celkem dobře," vysvětlím, jak se v takové situaci zachází s křídly.

Jak kráčíme dál, svaly se zvolna uklidní po tom namáhavém sestupu. Tělem se mi rozlije příjemný pocit, který mám vždy po úspěšném tréninku. Vyloudí mi to i úsměv na tváři.
"Alespoň se potvrzuje to oblíbené pořekadlo - těžko na cvičišti, lehko na bojišti," zazubím se. Mládí sice bylo složité, ale teď to mám relativně lehké. Když zareaguješ na můj výběr pokračování, našpicuju uši. Zazubím se.
"Jen jestli přes křídla tu páteř uvidíš," houkun. Ale nenechám se dvakrát pobízet. Okamžitě odhrábnu a vyrazím vpřed. Nesnažím se za každou cenu předběhnout vlka, který má očividnou výhodu. Soustředím se na svůj vlastní pohyb. Pevně zabírám nohama, které jsou očividně zvyklé i na běh v plné rychlosti. Svaly mi na těle jen hrají, s každým pohybem se pod kůží rýsuje jejich pohyb. I na pozici těla je jasné, že vím, jak si běh usnadnit.

Zarazím se při tom dotazu, čím mě Artemis nalákala. Zamyšleně zamrkám a vybavím si, jak jsme se poprvé setkali. Co mi to vlastně vyprávěla?
"Varovala před vpádem do hranic... Během řeči tak nějak zmínila, že je Ignis víceméně tak trochu smečka mrzoutů.... že je to obávaná smečka, o které se říká: přejdi hranice a chcípneš... že má spoustu vlků, na které se může spolehnout...." jak vzpomínám a vytahuju ty vzpomínky, začínám si tak nějak uvědomovat... že jsem vlastně pro vstup do smečky dal spíše na Artemis jako takovou. Na její chování a její spokojenost ve smečce. Žádné pořádné informace o smečce jsem nedostal... Tep mi mírně zrychlí a já stáhnu uši k hlavě, když si to uvědomím.
Proč tedy bratři šli...? bleskne mi hlavou.

Ušklíbnu se, ale jinak trpělivě čekám, až si prohlídneš cokoliv tě zajímá. Je ale znát, že když se stáhneš, uvolním se. Trocha napětí ze tvé blízkosti přeci jen byla. Orlík se mezitím přikolébá blíž a ustele si u mého ocasu. Obtočím ho kolem něj, ať má větší pohodlí a ohlédnu se po tobě.
Hryzat se nám zachtělo? pomyslím si pobaveně.
"Záleží na hloubce kousnutí. Ale pokud to je jen čisté kousnutí bez škubání, tak se to zahojí před očima. Co se krve týká..." zamyšleně zacukám uchem.
"Přiznám se, že nemám tušení." pokrčím rameny.
"Když ji ztratím příliš, ztratím vědomí. Probouzím se zahojený a unavený. Když méně, nevnímám nijak příznaky. Takže je netuším." vysvětlím ještě trochu obšírněji. Sleduji tě ale již mnohem obezřetnějším pohledem. Takovéhle otázky se nekladou jen tak...

Sleduju tvou blízkost a musím se uculit tvé poznámce.
"Ano i ne. Nechce se mi zvedat a bránit se umím, tak zatím nevidím důvod z toho dělat vědu," zamručím. Po očku tě stále sleduju. Jistá opatrnost v mém jednání stále je, i když není nijak výrazně patrná.
"Tak takhle bych to zase nebral. I taková regenerace má své limity a opravdu nemám zájem pro svou laxnost někde vypustit duši. Navíc, nevím na jakém principu funguje. Pokud je to na principu magie, vždy se může objevit místo, kde nefunguje. A pak by nefungovala ani má regenerace. Je lepší se na ni nespoléhat a naučit se fungovat tak, aby nebyla zapotřebí. Ale je to fajn záloha." spustím, jak vnímám svou regeneraci já. Praktik každým coulem.
"Nah, to neřeš." zamručím mírně otráveně. Ve své minulosti se rozhodně hrabat nehodlám.