Príspevky užívateľa

Vracel jsem se ze svého špehování, hlavu plnou myšlenek. Zastavil jsem se pouze na svlažení hrdla v horách, když se ke mě doneslo táhlé vytí našeho alfy. Neváhal jsem ani okamžik a co nejrychleji přiletěl. Přistání bylo prudčí, ale zastavil jsem na místě. Chvíli se ještě čeká na ostatní. Ale nestačí, co se událo, přichází další nepěkná zpráva. Švihnu ocasem a napřímím uši, když pozorně naslouchám.
Zajali? Bettu? Co proboha vyváděla? pomyslím a překvapeně zamrkám. Neočekával bych, že zrovna betta bude chycena. Rozhlédnu se po dalších slovech - a opravdu. U ní mě to ale až tak nepřekvapuje. Měli jsme spolu trénink a tam mohlo dojít k situaci, že narazila na lepšího. Ale jak se mohlo stát, že zajmou bettu?? Nechápal jsem to. Měl jsem za to, že alfa a betta jsou ve schopnostech na výši a něco takového se nemůže stát.
Z myšlenek mě vytrhne Rayovo vybídnutí k informacím. A tak tedy učiním.
"Ctěný alfo. Pátral jsem v horách. I mě se povedlo narazit na jednoho z nepřátel, ale povedlo se vše vyřešit slovně a bez potíží. Povedlo se mi navíc vyzískat vcelku důležitou informaci. A nemyslím si, že ten vlk lhal." začnu svou řeč a krátce vyhledám pohledem Adaina.
"Přízrační nenesou vinu za úmrtí mého bratra. Naopak se pokusili pomoci mu, když na něj zaútočil Nimlóg. Vlk, se kterým jsem mluvil, byl přímo u toho, ještě jsem na něm cítil slabě bratrův pach. Byl překvapen zprávou o jeho smrti, když se stáhli, Rivotr byl naživu. Zraněný, ale naživu. Netuší, co se mohlo dále stát. Lež ale poznám a tenhle vlk mluvil pravdu." ukončím své hlášení.
"Co se týká zajatých členů smečky - nabízím své služby a znalosti bojovníka při jejich osvobození." prohlásím pevně.

Musím se uculit, když vidím, jak děláš výrečkovi pohodlí. Je to milé. Zároveň to dokazuje dobré srdce, i když ses prve tvářila tak ostře a krvelačně. To mě celkem těší.
"Aháá. Díky za vysvětlení," zareaguju hned osvíceně. Tohle si rozhodně budu pamatovat. Nedivil bych se, kdyby to používal kde kdo. Jen já jako skoro poustevník vím houby. Mírně sebou ale cuknu, když se ke mě tak přiblížíš.
"Hej, osobní prostor ti nic neříká?" ušklíbnu se. Ale nechám tě zkoumat tlapu a dokonce ti ji přišoupnu trošku blíž, ať se nemusíš tlačit na můj "hliněný" kožíšek.
"Jup. Je to vítaný bonus. I když bych byl radši, kdybych ji uměl ovládat. Má regenerace léčí sama. Ale naštěstí vážnější rány se léčí první," ušklíbnu se.
"Ale jsem za ní rád. Zachránila mi nejednou život, i když ho zčásti i znepříjemnila." zamručím.

"Já tu tou dobou nebyl. Ale slyšel jsem o nějaké temnotě a divných věcech, co se udávali. A že se některé věci trochu změnili." pokrčím rameny.
"Moc jsem tomu nepřikládal pozornost. Pro mě je to všechno celé nové, takže nemám důvod se hrabat v době, která byla před mým příchodem." zamručím.
"Klackům pod nohama?" nechápavě po tobě kouknu, jelikož mi tahle tvá slova nikam nezapadají. Že by zase úřadoval můj fakt, že pokulhávám v komunikaci? Mé zamyšlení nad tvými slovy ale zastaví tvá představa o tom, že jsem léčitel. Začnu se smát.
"Ale kdepak. Já jsem bojovník tělem i duší." prohlásím pobaveně. Kouknu na tlapu.
"Nene. Jen mám schopnost, která pasuje pro mé povolání - regeneraci. Takovéhle malé ranky zahojí okamžitě." pokrčím rameny.

Pozorně tě sleduju. Ale opravdu mě celkem překvapí, že už jsi takový let absolvoval. I když to na sobě nedávám znát. Pořád mi to přijde jako celkem nebezpečné, ale co. Pustit srnu můžu kdykoliv, kdybych se cítil ohrožený. A mrtvé srně pád vadit nebude.
"Když to nepůjde, tak ji pustím a tebe pak majznu po hlavě," zazubím se na tebe. Ale to už si srnu připravím a čapnu ji do zubů. Taky ale nakonec nohu pustím.
"Připadám ti jako začátečník v letu? ale dobrá, odpustím si své akrobatické kousky," ušklíbnu se na tebe. Samozřejmě bych si něco takového v takové situaci nedovolil, ale proč nepozlobit, že? Popadnu zase nohu do tlamy. Zvednu roztažená křídla, kývnu hlavou a odrazím se. Ozve se ode mě zavrčení, jak zpočátku tělo srny opravdu překáží. Až se zhoupne pod nás, mělo by to být opravdu v pohodě. Ale takhle při vzletu je velkou nepříjemností.

"Hodně mi pomáhá Artemis, abych se v tom vyznal. Takže věřím tomu, že ano," přikývnu nakonec. Ale nebudu lhát - těší mě důvěra, kterou ve mě naše betta vkládá.
"S chodem smečky se seznamuju. Ostatně, já i Adain se už účastníme pravidelných obhlídek hranic. S našimi křídly pokryjeme větší oblast." pousměju se. Křídla jsou v tomhle opravdu výhodou. A já jsem rád, že prozatím můžu přispět alespoň něčím takovým. Samozřejmě, hlídat se nedá neustále. Ale přistupuju k tomu zodpovědně. Na tvá další slova přikývnu. Vyptávat se, to mi problém nedělá - což ostatně dokázal můj dotaz ohledně postu betty. Ne že bych měl v plánu vystoupat až tak vysoko. Nemám v plánu řešit detaily smečky, kterým nerozumím. Já chci dělat to, čemu rozumím - bojovníka.
"Děkuji," odpovím a mírně se ukloním. štěstí od betty rozhodně nebude jen tak. A já si toho vážím.
"Můžu mít prosbu?" nakloním hlavu mírně ke straně a v očích mi zahoří očekávání.

Těší mě, jak hltáš můj příběh, i když je notně osekaný a neplánuju ho rozebírat nějak detailněji. Ostatně, má minulost není příběh, který by se měl vyprávět mladým. Je to spíš odstrašující povídka na vyděšení. Uchechtnu se téhle představě. Ale když zapochybuješ o svém štěstí, musím se ušklíbnout. Skloním k tobě hlavu.
"Kdybych mohl prožít mládí ve fungující smečce, bylo by mi fuk, jak jsem se do ní dostal. Ber život jaký je. Nemusíš bojovat o své právo na život." pokrčím rameny.
"Možná sis zažil peklo, než ses dostal sem. Ale tady máš silné a stabilní zázemí a vlky, kteří tě podpoří, povedou a postarají se. Tím tvé peklo končí." zamručím. Nechce se mi zabíhat do své minulosti. Ale pokud ani tohle nepostačí k tomu, abys akceptoval své štěstí a místo na život, klidně se do toho pustím. Aspoň má mizerná minulost bude k něčemu prospěšná.

Uchechtnu se.
"V takových případech se křídla nerozpínají celá. Jen trochu, aby se zvýšila stabilita a jen v určitých okamžicích." prohlásím. A rozhodnu se také ukázat tím, že křídla jen maličko poroztáhnu. Nezabírají o moc větší plochu, jak složená. Ale i to bohatě stačí k tomu, aby se vyrovnala rozhozená rovnováha.

Dokud nemám přelom svahu za sebou a necítím pod nohama zase bezpečnou rovnou zem, neodvažuju se rozptylovat a koukat po tobě. Jakmile to ale mine, otočím hlavu za tebou - právě včas, abych viděl i tvůj odraz a doskok. Musím uznat, že taky umíš. Spolu s tebou zvolna zpomalím, i když úplně nezastavím. To by nebylo dobré pro svaly, které svah namůže víc, než klasický běh.
"Joo, taky jsem na začátku skončil v lepším případě v kotoulech," zazubím se. Holt, chybama se vlk učí, že ano. Zbystřím ale, když navrhneš pokračovat v tréninku.
"BĚH!" vyštěknu s nadšením hned. Je to prvek, který vím, že vůči tobě musím zdokonalovat. A tahle soutěživost mi i zahoří v očích.

Těkám pohledem mezi Feierem a Ikkem. Nejsem si jist, co se tu děje za spiknutí, ale příliš se mi nezamlouvá. Ani Ikkeho pousmání, natož jeho otázky. Stáhnu uši k hlavě a mírně se zamračím.
"Nalákala mě sem Artemis... A... Já nevím... O ostatních jsem moc neslyšel... A podle Artemis to tu byl fajn..." pokrčím nejistě rameny. Ovšem když zmíníš ty deprese, musím nesouhlasit. Uši zase našpicuju.
"Tak to rozhodně není pravda! Pro vlčátka by se z toho vyhrabala. Nenechala by je napospas jen kvůli nějakým depresím!" začnu bránit sílu naší drahé Artemis. Mé drahé Artemis. Pokud o ní někdo pochybuje, není ji hoden! Odfrknu si.
"Chci Artemis samozřejmě dál pomáhat a být ji ku pomoci kdykoliv mě bude potřebovat," zamručím, jako by to byla snad samozřejmost, na kterou není třeba se ptát.

Zadívám se na tebe a na výrečka, který ochotně baští, aniž by se nějak zaobíral strachem. Bašta je prostě bašta.
"Hm. Slyšel jsem, že se tu udály nějaké zvláštnosti. Může být výsledkem právě toho," pokrčím rameny. Moc si z toho starosti nedělám. Stočím pohled zpět k orlíkovi a přisunu mu další kousek hraboše. Do toho už se nepouští tak hladově, jako do předchozích.
"No jo. Umí si s náma pěkně zahrávat. Ale tohle je aspoň celkem milé, ne?" zazubím se. Zachytím pohyb a tak se po tobě kouknu. Právě ve chvíli, kdy padne tvá otázka.
"Copak zaujalo tvou maličkost?" nakloním hlavu mírně ke straně.

Zazubím se, když stáhneš ocas a krátce kouknu po výrečkovi, než svůj pohled vrátím za orlem.
"No, ne vždy se zadaří," pokrčím rameny. Počkám, až si orlík spucuje svého hlodavce, než mu nastrčím dalšího. Vrhne se po něm stejně hladově. Kouknu po tobě.
"Máš tu les, v lese se spíš potká sova, než orel. Ten by měl být blíž k horám, ne tady." zamručím a zacukám ušima. Lehnu si na zem a začnu si jazykem pucovat zbytky krve na tlapách. Jen co zmizí krev, je jasně patrné, že na tlapách žádná rána není.
"Tak jako tak, nemám tušení, proč jsou sami. Ale asi jsme získali mazlíky," uchechtnu se pobaveně, když sleduju, jak spokojeně opeřenci vypadají.

Jsem rád, že se dál nerýpeš v tom lichocení. Ještě bychom se do toho zamotali. A pořád ještě válčím s komunikací s druhými, takže by to mohlo mít i nemilé následky.
"Jasně, okřídlený hraboš, co loví své soukmenovce," uchechtnu se a vzdálím se, abys měla při péči o výrka dostatek prostoru. A aby nehrozilo, že se o mě umažeš.
"Pokud měl předtím zájem, tak si určitě teď poradí snadno," prohodím klidně. Popadnu většího hraboše a jakmile uvolníš ocas kolem orlíka, zachovám se stejně jako ty. Za ocas ho přidržím nad orlíkem. Ten se chová trochu odlišně. Hraboše si stáhne do pařátků, kterými jej přidrží na zemi a začne ho cupovat a polykat po kusech.
"Být tebou, stáhnu ocas ještě o kus dál," prohodím, když vidím, co za nepořádek tímhle způsobem orlík tropí.

Když už jsem přestal hrabat, tak nějak jsem doufal, že už u toho zůstane a nebudu se muset pohroužit zpět do hliněné jámy, která tu ode mě vznikla.
"Pffff. Já nejsem lichotník. Pro to nemám vlohy," prohlásím upřímně. Opravdu si nemyslím, že jsem někdo, kdo by cíleně balil vlčice na sladké řečičky.
"Sedm. To bude rozhodně stačit," přikývnu a vyrazím k tobě. Ještě ze mě sem tam opadává hlína, takže se snažím držet trošku odstup od tvé sněhobílé maličkosti. Nakouknu z obezřetné vzdálenosti na výrečka.
"Myslím, že hlad bude silnější než šok nebo strach. Podrž hraboše za ocas nad ním a uvidíš. Buď si ho sám vezme a nebo jen otevře zobáček." pokrčím rameny.
"Dovolíš?" kývnu ke tvému ocasu. Nechci tě ušpinit a tak počkám, až ocasem uhneš, abych mohl orlíka zkontrolovat.

I když se to tak nezdá, po očku tě sleduju. Přeci jen tě neznám a nejsem sebevrah. Všimnu si tak tvého překvapení. Mě to až tak nepřekvapuje. Vlk vlka sežere jen málokdy. A buď je to chudák nebo krvelačná bestie. A já osobně si troufám říct, že nevypadám ani na jedno. Běžně se tím tedy nechlubím. Ani nevím, proč jsem ti vlastně něco takového řekl. Možná to, jak na mě působíš... Jako bychom SNAD měli něco společného? To nedokážu ani já sám určit. A tak se zaměřím na zuřivé hrabání a propracovávání se do hlubin hraboší nory. Z hrabání mě vyruší až tvůj hlas. Narovnám se a zvednu k tobě hlavu plnou hlíny.
"Jak šlechetné od tvé přenádherné osoby," zazubím se.
"Kolik jich máme?" zeptám se, zatímco se pořádně oklepu, abych se zbavil co nejvíce bordela.

Pobaveně se uchechtnu.
"Když není zbytí, je maso jako maso." pokrčím rameny. Tady není důvod hrát si na neviňátko a ublížence. Život je jaký je. Sice nemám v plánu lovit vlky pro maso, ale něco málo za sebou mám a krize je krize.
"Když je to třeba, nemám problém se umazat. Jen si nech svůj krásný světlý kožíšek čistý. Dneska jsem tu já," mrknu po tobě, zatímco si připravuju výstupy z nor. Když vidím, jak se připravíš, pobaveně se zazubím a začnu zuřivě hrabat. Dokonce jsem si stoupl tak, aby bordel lítal na opačnou stranu, než kde sedíš ty.
No nejsem já to kavalír? pomyslím si. Z nory už slyším poplašený pískot a místy i vidím, jak se mihne nějaké to tělíčko. Samozřejmě se ale mým hrabavým tlapám vyhýbají. Netrvá to dlouho a dojde jim, že jsou východy zablokované. Některé se tedy rozeběhnout přímo do tvé rozevřené tlamy. Ty chytřejší se snaží vyhrabat nové otvory. Ale myslím, že ti hloupí, co ti běží v ústrety nám budou pro opeřence bohatě stačit.

Poklidně sleduju, jak si nabíráš výra a ukládáš ho na svá záda.
"Záleží, jak s nimi jednáš." pokrčím rameny.
"Takticky je lepší manipulovat po jemné stránce, jsou pak ochotnější. Ale někteří by si zasloužili zubama popíchnout," ušklíbnu se, když si vzpomenu na jedno ze svých setkání. Skloním se k vyčerpanému orlíkovi. Sundám z něj tlapu a čumákem mu pomůžu posadit se a schoulit, i křídla upravit, aby se mu dobře držela.
"Nemám s tím problém. Pohlídej i tady tu hromádku neštěstí, prosím. Nalovíme pro oba." nadhodím. Postavím se na zadní a protáhnu se. U toho ale našpicuju uši a natočím je směrem k norám. Hlodavci umí mít dost spletitou změť chodeb. A nejhorší jsou únikové slepé cesty. Začnu větřit a prve se zdá, že se motám jinde, než kde jsou nory. Opak je ale pravdou. Hledám si ony únikové chodbičky, které elegantně zavalím kamínky, aby se má kořist nedostala ven. Nakonec takhle hezky zavalím všechny vchody, kromě dvou. Ten jeden vede blíž k tobě. Kouknu po tobě.
"Teď mají dvě možnosti úniku. Buď mě pod tlapy nebo tobě pod tlamu," zazubím se a u vzdálenější díry se pustím do hrabání.