Príspevky užívateľa

Líbí se mi, jaký máš názor na magii. Pousměju se.
"Nejen to. Už jsem se setkal s vyprávěním o situacích, kdy magie přestala fungovat. Ti, co na ni byli zvyklí a spoléhali se na ni, byli najednou nahraní. Je lepší ji využívat jen jako bonus." doplním tvůj názor.
"Horší to je u takových, jako jsem třeba já. Já mám regeneraci, která reaguje sama, bez mého vědomí. Je těžší se na ni nespoléhat, když to nemám v tlapách." zamručím.
"Zranění se mi hojí sama a jen se liší dopad na mě podle závažnosti. Jak se pak chovat, když by odpadla? Proto jsem se snažil s tréninky dostat na úroveň takovou, aby mi zranění pokud možno nehrozila. Protože to je pro mě jediný důvod, jak se vyhnout jejímu účinku." osvětlím ti, jak se dá naložit i s něčím takovým. Pak se musím ale zasmát.
"Ano, nejde být mistrem ve všem," přitakám pobaveně. Zadívám se na tebe.
"Jsem rád, že jsi se něčemu přiučila." odpovím s lehkým úsměvem. Nesmírně mě to zahřálo u srdíčka. Něco se mi povedlo a to je fajn. Tím spíše, když mi interakce opravdu nejde.
"Nejsem proti. Tak tedy zítra ráno," přitakám a potvrdím tak náš další společný trénink.

Poklidně tě sleduju a čekám, až se vydáš za výrem. Bylo by dobré oba co nejdříve nakrmit, aby nepošli hlady. A aby mě orlík samým hladem nesežral. Kouknu po něm, ale naštěstí už zůstává jen ležet vyčerpáním. Stočím pohled zase zpět k tobě.
"Tady je celkem dost ochotných vlků pomoct." prohodím. Ostatně, mám s tím svou vlastní zkušenost, když jsem hledal brášky. Stačil dobrý přístup a kde kdo se mohl samou ochotou doslova přetrhnout. Nakonec to ani moc nebylo zapotřebí, našli jsme se sami. Ale to je vedlejší.
"Máme to ale vhodné místo. Ideální pro lov myší pro tyhle dva hladové zobáčky," uchechtnu se pro změnu já. Se vším tím naším pachem kolem to ale znamená celkem nepříjemnou aktivitu - hrabání. Nu, na druhou stranu... Trénink hrabání si jeden jen tak nestřihne, že ano.

Zadívám se na tebe a musím se pobaveně uchechtnout.
"Tak to jsem rád, že jsem poznal jen tebe. Víc takových bych asi jen těžko dával," ušklíbnu se.
"Nic proti, já se rád přiučím, co nevím. Ale co nevím, ne poslouchat takové řeči i o věcech, co znám," dodám. Dám ti tak najevo, co se mi vlastně moc nezamlouvá. Nejsem přece žádný idiot, že ano.
"Prosím, do detailů nezabíhej," uchechtnu se na tvou poznámku o učení se na léčitele. Umím si představit, že kdybych projevil jen lehký zájem, spustíš mi tu přednášku o tom, jak taková výuka vypadá. Už jen z té představy se mi chce skučet.
"Ty jsi hodně neřízená střela. Až je to dost s podivem, že jsi ještě neustřelila až moc," ušklíbnu se. Někomu by se tohle chování mohlo zdát až příliš a vyřešit to po svém.

Zadívám se na tebe dost vážně. Je mi jasné, že bys rád o všem věděl. Že bys byl rád, abych nic z tohohle neměl a byl pohodový. Ale není tomu tak a i já si nosím své stíny. Není to se mnou tak jednoduché. A já nejsem rád, že jsi na tuhle mou stránku přišel. Ale právě teĎ ani nevím, jak ti mám vysvětlit, že VÍM, jak si v tomhle pomoct a co mi pomůže víc. Už jen tahle debata dělá víc škody, než užitku a já si připadám víc a víc zaháněný do kouta. Ošju se. Nakonec ale celkem ve spěchu vyrazíš pryč. Zaraženě sebou cuknu a překvapeně tě sleduju.
"A-adaine..." zašeptám. Zachvěju a skloním hlavu.
"tohle jsem asi podělal...." povím ještě tišeji.

Ušklíbnu se. Kdo si z nás asi někdy nenabil čumák. Ale zdá se, že tobě to nijak nevadí a dál si jedeš po svém. To pro mě to znamenalo nikdy něco takového neopakovat. Být v pozoru a dávat si bacha. Je skoro až neuvěřitelné, jak podobný osud jsme vlastně zažívali. A přesto jsme skončili každý naprosto jiný. Pozorně se ale zaposlouchám do tvých poznámek.
"Ty už jsi takhle někdy letěl, co?" nadhodím, když si tě vyslechnu. Nepřijde mi to zrovna jako bezpečný a lákavý způsob. Oklepu se a protáhnu si křídla.
"Nu co. Za zkoušku nic nedáme. Maximálně se tu párkrát vyválíme a nakonec ji odneseme po svých," pokrčím rameny. Dojdu k přednám nohám srny a popadnu jednu nohu do tlamy. Jak jsi sám naznačil, tak ji za přední natáhnu, co se dá a postavím se na její bok. Roztáhnu svá křídla do celé délky.
"Můvem?" zahuhlám s plnou tlamou.

Se zamručením tedy čekám a čekám. Nakonec dorazíte. Samozřejmě si hned všimnu, jak Ikke pajdá. Stočím pohled k jeho zadní noze a povytáhnu obočí. Ale nijak to nezmiňuju. Však jsou to oba dva léčitelé. Víc se spíše zaměřím na to, co následuje. Ošiju se, když se pozornost Ikkeho zaměří na mou maličkost. Ovšem jeho otázky jsem nečekal. Doufal jsem ve vysvětlení, nikoliv v otázky.
"Umh... No... Já si úplně nejsem jistý proč..." zamumlám zamyšleně.
"Prostě mi to tady přišlo fajn?" pokrčím rameny.
"A Artemis... Je to fajn vlčice. Strašně milá, přátelská, ochotná pomoct. Je to úžasná osobnost, která skoro nikdy nemyslí na sebe. S tím by potřebovala pomoct, protože jinak se rozdá a nic z ní nezbyde." vychrlím okamžitě.

Odfrknu si. Není to myšleno ve zlém, ale přijde mi, že tahle komunikace nikam nevede.
"Bráško, když si nedovolím nad tím přemýšlet s někým poblíž, jak o tom mám mluvit?" zavrtím hlavou nad takovou hloupostí.
"A v tomhle se pleteš. Rovnám to v sobě. Ale po částech." zamručím. Pustit proti sobě všechno, tak se sesypu jak domeček z karet. I Riv by v ten okamžik byl rozjuchaný veselý vlček proti mě. Protočím oči.
"Tady nejde o to, kdo je nebo není vhodný." povzdechnu si. Nejsem z těch, co i takovýhle problém nechávají ladem a jen to přechází. Ale mám teprve krátký čas na to, abych na tom všem mohl pracovat.

Střelím po tobě pohledem, když na mě vyplázneš ten jazyk. Jasně, tímhle jsem si nehezky naběhl a ty jsi toho jednoduše využil.
"Pfff. Jednou si ten čumák nabiješ, chytrolíne," ušklíbnu se. Ale aspoň někdo si umí s druhými poradit, narozdíl ode mě. A to mě těší. Máš lepší předpoklady fungovat ve smečce, jak já. Ale jak jsi sám zmínil, byl to můj nápad. Ale vím jistě, že se s tím nějak popasuju. Stejně tak i s přesunem úlovku.
"Máš v tom jednu nejasnost, bratříčku. Jak ten vepředu potáhne zvíře? Když ho budu držet do boku, bude mi překážet při letu. Když ho budu držet pod sebou, sebemenší pohyb kořistí ze tvé strany mě rozhodí," namítnu.

"Přesně tak. Ale doufám, že to nebude nic příliš složité a poradím si s tím," přikývnu. Opravdu mám celkem snahu zapadnout, i když se to zatím příliš nedaří. Na tvá další slova přikývnu. Hlupák by se betou rozhodně stát nemohl. Inteligence, logika, správné rozhodování a také správné chování vůči vlkům - alespoň tak si představuju dobrého alfu i bettu. Mé představy se ale mohou dost lišit oproti realitě. Uši pozorně našpicuju, když mi odpovídáš. Nelze si nevšimnout tvého pozvedlého obočí.
Tohle asi nebyla nejchytřejší otázka, pomyslím si. Ale už se stalo.
"Ano, na ceremoniál už se těším. Dobrá příležitost ukázat, co se ve mě skrývá," v očích se mi zablýskne. Trochu se zamyslím, zda se ptát, co je vlastně prospěšné pro smečku. Přijde mi, že tahle smečka funguje, aniž by vlastně cokoliv potřebovala.

"Tak samozřejmě. Ale já zatím nic špatného neobjevil," uculím se. Ještě jsem toho kolem smečky dost neobjevil, jelikož je má kooperace s ostatními trošku menší. Ale to nevadí. Až se vypracuju, bude to určitě lepší! A na tom rozhodně pracuju ve velkém. Pro mě to ani příliš práce není. Držím se víceméně toho, čeho jsem zvyklí.
"Jasně, ani alfa si nemůže dovolit lenošit," zavrtím ohonem. Náš alfa rozhodně je charakter. Jsem rád, že s tebou takhle pohodově vycházím. A ani mi nevadí, že mám být já tím, kdo bude útočit. I na to jsem si už navykl za dobu svého dospívání. Rychle tě sjedu pohledem. Jako od létavce se ode mě víceméně očekává útok zeshora. Většina létavců, co jsem potkal, tak si svůj život křídly dost usnadňuje. Já takový ale nejsem. Vyberu si místo toho přímý útok. Hlídám si ale, abych měl stále kontakt se zemí. Útok totiž sice je přímý, ale díky tomu, že jsem stále tlapama na zemi, můžu zákeřně na poslední chvíli hrábnou tlapama a útok stočit do boku.

Kouknu po tobě. Jsem rád, že uznáváš mou poznámku. Ale jak se zdá, je vše mnohem složitější, než by mě kdy napadlo. Mou omluvou tak trochu je fakt, že jsem měl opravdu o dost jinačí podmínky, když jsem takovéhle sešupy musel provádět. A také - nebýt mé regenerace, tak tu dnes nestojím. Ale to nemusíš vědět.
"Máme výhodu, že nám se stabilitou mohou pomoct křídla. Když k tomu je prostor," přisvědčím.
"I pokud máš velkou praxi, jsou situace, kdy to neuvidíš." zamručím neurčitě. Když se za tebou žene bestie, na kterou nestačíš a utíkáš, opravdu nemáš čas sledovat žádné detaily. Ale opět je to další věc, kterou neplánuju vytahovat.

Naštěstí už pak vyražíme, v čemž neváhám. Uši mám přitažené k hlavě a pozorně sleduju terén, po kterém se ženu dolů. I když jsem už tyhle sešupy zažil, nejsem laxní a dávám si pozor. Na takovémhle svahu opravdu stačí sebemenší chybička, aby byl problém. Ale jinak je svah bez problému a pozvolna se blíží jeho konec. Mám tendence si vypomoct křídly, ale vzhledem k tomu, že ty je nemáš, používat se mi je nechce. A tak se hlídám, abych křídla nepoužíval. Na zlomu svahu se pak odrazím a pružně doskočím již na rovinku. Žádné zastavení se ale nekoná, běžím dál. Pouze si tě zkontroluju pohledem, zda mám zastavti. V takovém případě zvolna zpomalím a zastavím.

V hlavě se mi točí milion obav. Nejen rozhovor s Feierem a Ikkem, ale i tvoje narážky a poznámky teď. Motá se mi to v hlavě a tvoří zmatek ještě větší, než jsem tam měl předtím. Co mě ale děsí - opravdu děsí - nejvíc je, že nevím co s tím vším dělat. Přitáhnu uši k hlavě, zavřu oči a zatřesu hlavou, aby se pomíchané myšlenky vrátily všechny zpátky na své místo. Až po chvilce mi dojde, že na mě vlastně mluvíš.
Fajn, Jarumi. Uklidni se. Jdi na to s chladnou hlavou a rozvahou. Je to stejné, jako cokoliv jiného... uklidňuju sám sebe. Následně sebou cuknu, když mi dojde tvá otázka.
"Láska?" zopakuju překvapeně. Snažím se vzpomenout, kdy jsem vůbec něco takového slyšel jindy, než jen v rodinném kruhu. Přitáhnu uši k hlavě, když si uvědomím, že vlastně nikdy.

Svými slovy mi potvrdíš, že se opravdu jedná o výrečka. A musím uznat, že opravdu je rozkošný a netypický.
"To souhlasím, opravdu je to rozkošný malý drobeček," potvrdím s přikývnutím.
"Nu, já teď tady pána pohlídám, tak se můžeš věnovat výrečkovi," nadhodím. Stočím pohled k orlíkovi, který se již přestal bránit. Ani jsem nevnímal, že mě celou dobu v pokusu o svobodu ždibal zobákem do tlap. Jsou sice trošičku od krve, jak ostrým zobáčkem občas zajel hloubeji, ale hlavu si z toho nedělám. Byly to drobné ranky, které regenerace hned zahojila.
"Těší me, Euraidd. Běž si zkusit chytit toho prcka. Já tohohle hladovce pohlídám a pak jim můžeme společně sehnat pořádné množství jídla." navrhnu přátelsky.

Stojím naprosto klidně, ale se zájmem si prohlížím tvou maličkost. Okřídlení vlci pro mě nejsou nic nového. Ale přeří nad ocasem a kolem tvé hlavy, to je pro mě něco nového. Tím spíše, když ho všechno zvedneš. Vypadáš komicky a roztomile zároveň. A mě to nedá, ale musím se začít smát. Tím spíš, když se k tomu přidá tvůj slovní výlev.
"Já jsem Jarumi." prohlásím a zvolna uklidním smích, abych ti vysekl uctivou poklonu.
"Můj pták to není. Ale je mladý a hladový. Je logické, že šel po snadné kořisti." nakloním hlavu ke straně.
"smím vědět, kterou zábavu ti tady to pískle plaší?" zeptám se poklidně. Zatěkám pohledem kolem. Pohled mi padne na vyplašeného výrečka. Pak na mrtvou myšku,
"že by to byla támhleta opeřená kulička?" nakloním hlavu ke straně a pozorně si drobka prohlédnu. I on je očividně hodně maličký a vyhladovělí.
"Můžu ti nějak pomoct?"

Vykročím hezky po svých, po zemi, pozorně se rozhlížející kolem. Při svém pátrání po bratrech jsem nikdy nesledoval okolí až tak detailně. Hledal jsem stopy a kohokoliv, kdo mi pomohl. Ale teď? Teď se můžu soustředit na něco jiného. Sice můj život nabral nehezké obrátky, ale žít se musí dál. I se svým zlomeným srdcem nad ztrátou bratra se musí jít dál. Mám tu ještě Adaina... A smečku...
A já nedovolím, abych o tohle přišel... pomyslím si. Z přemýšlení mě ale vyruší skřek mladého orla. V takovémhle lesíku bych zrovna orla nečekal. Zpozorním a vyrazím za tím zvukem, aby se mi naskytl vcelku zvláštní pohled. Překvapeně zamrkám, když vidím vlčici, jak se vrhá proti mladému hladovému orlovi.
"Hej!" houknu po tobě. V mžiku jsem ve vzduchu i v tomto stísněnějším prostoru. Elegantním obloukem prosvištím těsně před tvým čumákem. Popadnu sice orla do zubů, ale stisk není nijak silný. Nechci mu ublížit. A tak o kus dál přistanu. Jen tak, abych měl přehled nad tvým pohybem a měl dost prostoru pro reakci. Orla položím na zem, ale jemně ho přišlápnu. Je to jen pro jistotu, aby zase nevyletěl a nestal se opět kořistí.
"Čekal bych, že vlk bude lovit když už, tak bažanta, který má víc masa." houknu tvým směrem.