Príspevky užívateľa

Rozletěl jsem se na průzkum po okolí. Je teď důležité hlídat si nejen hranice, ale i širé okolí. Když jsem zahlédl říčku, rozhodl jsem se přistát a osvěžit se. Vybral jsem si hezké volnější místo, kam jsem se mohl bez problémů snést. Trénink už mám za sebou, tak proč si to ztěžovat. Sklonil jsem se k vodě a začal pít. Uši mám našpicované, pozorně si hlídám okolí. Opravdu nestojím o to, aby mi někdo vpadl do zad.
Je to tu celkem klidné. pomyslím si. Narovnám se a rozhlédnu se okolo. Je to opravdu hezké a klidné místečko. Posadím se, zatímco se stále rozhlížím kolem sebe. Už to ale není tak pozorné, jako dosud. Ano, pořád si hlídám své okolí. Ale teď už si i užívám, jak krásné to okolí je.

Pobaveně se uchechtnu.
"Já nad smečkou nikdy nepřemýšlel. Chtěl jsem jen najít bratry." odpovím. V tomhle jsme tedy asi celkem za jedno. Jaká náhoda. Jedno téma nám nakonec i odpadá. Ale vyvstává jiné, které mě nesmírně mate.
Já? Jak já? Co já? Co jsem provedl...?? běží mi v hlavě jedna otázka za druhou a v očích je jasně patrné velké zmatení. Které se nakonec přeci jen rozhodneš mi trochu osvětlit. Teda...
"Do hlavy...? Víc, než kdo jiný...??" zopakuju stále stejně zmateně. Tohle osvětlení mi tedy rozhodně nepomohlo. Připadám si snad ještě zmatenější.

Grilující pohled mi vážně nevadí. Žádné ošívání, žádné přešlapování. To spíš ta slova. Na slova nevím pořádně jak reagovat a jak s nimi nakládat.
"Když z toho něco mám, tak ano. Teda... Smečka je něco jiného... Tady si máme pomáhat..." odpovím upřímně. Ostatně, nemám důvod něco skrývat, že. Sleduju pak, jak koukáš k nebi, ale něco určitě zapůsobilo, protože začneš jednat normálně. Našpicuju opět uši.
"Proč zrovna s Ikkem?" zeptám se překvapeně. Ale nijak se nedohaduju. Prostě si sednu a čekám, co bude. Nemusím čekat ani nikterak dlouho. Feier se vrátí a spolu s ním i jeho slepí přítel.
"Ahoj..." odpovím a zatěkám mezi vámi pohledem.

Kouknu po tobě, když do mě dloubneš.
"Já a mistrem komunikace? Tak to se asi těžko stane." uchechtnu se. Stočím k tobě pohled a pozorně se na tebe zadívám.
"Myslím, že pokud jsi zvyklá to používat, tak to jen tak používat nepřestaneš," uculím se.
"Ale teď už vím, co čekat. Tak je to v pohodě." pokrčím rameny. Pak se na tebe pozorně zadívám, když vyvracíš, že by šlo o Stadleyho. Ale uklidní mě, že nejde o něj. Překvapí mě ale, když zmíníš mě. Zarazím se, překvapeně zamrkám a našpicuju uši.
"J-já??" i na hlase je znát překvapení. A oproti mé zvyklosti tentokrát mé překvapení nemizí okamžitě. Je tak o to patrnější, jak jsem z toho překvapený.

Vypadám ještě zmateněji, když se začneš smát. Ale když mě označíš za troubu, stáhnu uši k hlavě.
"No jo, no jo. Ještě pořád plavu, co se týče komunikace." zamručím. Ale poté ouška zase našpicuju.
"Ale tomuhle už rozumím. To občas opravdu potřebuje každý. I já to tak občas mám. Ale nenapadlo mě říkat tmu, že "mluvím sám se sebou"." uchechtnu se. Tenhle slovní obrat je opravdu celkem zajímavý. A dost matoucí.
"A které myšlenky mohou trápit zrovna tebe? Neděláš si pořád starosti, co se Stadleym, že ne? Feier ho přece má pod dozorem..." spustím okamžitě starostlivě. Když si vzpomenu, jak jsi se plašila, tak se mi tahle myšlenka ani pranic nezamlouvá.

Mám celkem dobrý pocit z našeho setkání. Tenhle rozhovor probíhal hladce a na přátelské úrovni. Žádné napětí nebo rozdíl mezi postavením. Skoro jako když se potkají dva obyčejní vlci. Ano, jistá "alfa elegance" z tebe vyzařuje a nedovolí tak zapomenout na tenhle fakt. Ale přesto!
"Dobře vedená smečka snad ani nemůže mít negativní reakci," zazubím se na tebe. Díky té pohodové atmosféře ani nemám nějak důvod chovat se nějak uctivěji a opatrněji. A jen doufám, že to nebude bráno jako chyba. A pokud ano, že mě na to upozorníš.
"Zkoušel. A příjemně mě překvapil Feier. Poslední dobou se mi nestávalo, že bych narazil na někoho, kdo je lepší. Zdá se, že Norest pro mě bude mít víc překvapení. A já se těším, až je objevím," zazubím se vesele. MOžná to zní, jako vychloubání. Ale já prostě jen narovinu říkám, jak to je. Tam, odkud pocházím, jsem neměl příliš mnoho soupeřů. Ale zarazí mě tvá nabídka. Popravdě jsem nečekal, že by se i alfa takto aktivně zapojoval.
"Trénink s alfou?" vypadne ze mě zaraženě. Zatřesu hlavou.
"Rád!" vyhrknu, aby to snad nevypadalo, že váhám.

"To ještě tak úplně posoudit neumím. Dalo by se říct, že jsem vlastně v první fungující smečce a s chodem obecně se teprve tak nějak seznamuju." přiznám s mírným zamručením. Ale jsem rád, že jsme se nakonec pochopili. Na svou minulost jen přikývnu. Ostatně, není to tajemstvím.
výborně, pomyslím si, když neodmítneš odpovědět na mou otázku. Našpicuju uši a velmi pozorně ti naslouchám. Umět říct něco o sobě taky dost dokáže vypovědět. A já mám rád, když tuším, proti komu vlastně stojím.
"To se myslím i od bety očekává," prohlásím s úsměvem. Nemyslím to nijak zle, je to jen můj pohled na věc. Během tvých slov tě sjedu pohledem. Slabší povahy by ho asi nazvaly nepříjemným. Je to hodnotící pohled, který očividně velmi dobře zná dobrou stavbu těla. A musím přiznat, že hbitost a rychlost tvé oslavení podporují. Jsi dobře stavěná, o tom není pochyb. Pak ale prohlásíš něco, co mě zaujme.
"Jak se prokáže věrnost smečce?" vybafnu na tebe skoro hned otázku. Není to tak, že bych byl hloupí nebo tak. Ale nemám tušení, jaký je rozdíl mezi vnímáním takové smečky a jednotlivce. Vím, čím bych prokázal věrnost sobě. Ale co když to pro smečku není dostačující?

"Fajn, fajn," uculím se. Ale také si moc dobře všímám, jak jsi u toho zvážněla. Je mi jasné, že tohle bereš opravdu vážně a určitě si dáváš záležet, abys udržela svou čest v tomhle směru. A toho si umím vážit. Což se ale okamžitě zboří, jak hromádka z karet, když se zatočíš dokola.
"Bývá tvým zvykem, že když se s někým potkáš, hned mu začneš cpát hlavu chytrými řečmi?" nakloním hlavu ke straně. Slova o kondici nijak nekomentuju.
Musím se přiznat, že tohle je snad první vlčice, kterou nechápu ani kousíčkem. pomyslím si zmateně. Jak na přepínač. Živelnější snad ještě víc, jak vlče. A chytrá jak nevím co. Nebezpečná kombinace, pokud by si neuměla dávat pozor na tlamu.

Ušklíbnu se při tvých slovech.
"Divila by ses, kam až sahá lavina, když se řítí z prudčího srázu." zavrtím hlavou.
"A i úprk po zemi, pokud nemáš možnost uhnout do stran, tak je celkem cestou do pekel. Ale to víš jistě sama dobře, když už jsi nejednou utíkala." protáhnu se.
"těší mě, Mornie. Rád poznávám dalšího člena." dodám upřímně. I když si umím představit lepší seznámení, jak riziko laviny.
"Nahlásil jsem se jako bojovník," odpovím klidně. Není to ostatně žádným tajemstvím. A věřím, že je to pro mě to nejlepší umístění. Zvykl jsem si, že bojuju každý den a musím přiznat, že mi tak trochu ty boje chybí. Cítím se, jako by něco nebylo správně.

____________________________________

Odpověď jsem situovala podle datumů, kdy byl ceremoniál a kdy jsme začali hru.

Usměju se na tebe, když potvrdíš další prvek, který máme společný. Zavrtím u toho podvědomě i ocasem. Nastane trošku zvláštní ticho, jak se každý potýkáme s vlastníma myšlenkama. Ale jen chvilku, protože zde stále visí ona debata kolem Feiera a tak. Stočím pohled zase k tobě.
Počkat... Rozhovor sama se sebou?? To jde?? pomyslím si, aniž by mi došlo, že to sám celkem často dělávám. Pozorně se na tebe dívám.
"Rozhovor sama se sebou? To jde?" odhodlám se přeci jen zeptat a nakloním hlavu ke straně. Ostatně, ty víš moc dobře, jak jsem na tom, co se týče komunikace s druhými.

"Tady si trochu protiřečíš, bráško. Protože když budu mít někoho vedle sebe, tak to spíš budu dusit v sobě, dokud to nepřekročí jistou mez. A to pak hrozí spíš průšvihem." odpovím ti zcela vážně. Tohle upouští mi přijde spíš jako lepší varianta, než to nechat bouchnout. Už vím, jak to pak vypadá a rozhodně bych to nerad riskoval ve smečce. Kolem těch, které mám rád. Pozoruju tě, jak dojdeš ke mě a posadíš se vedle. Nakloním hlavu ke straně.
"Já přece sám nejsem." pousměju se a zadívám se do dálky.
"Ale jak jsem řekl - V tomhle případě jsou jen dvě řešení. Buď ustoupit tobě a být s někým - pak ale nevyřeším nic. Nebo na chvíli být sám - a pak si to v makovici utřídím a budu zase v pohodě. Takže..." zase se zadívám na tebe.
"Záleží spíš, co ty si vybereš."

Zafuním a střelím po tobě pohledem. Ale nijak tu poznámku nekomentuju. Ani není jak, protože byla pravdivá. Pak už došlo na lov, který přeci jen dopadl úspěšně. Což mě samozřejmě těší. I když spolupráce tu podle mě bylo méně, než jsem očekával. Ale to jsem i rád. Aspoň nic nezkazím.
"Pfff. Ty máš odpověď na vše, co chytrolíne?" rýpnu si s úšklebkem. Ale je to myšleno v dobrém. Máš pravdu v tom, že zkazit se to opravdu mohlo. Ale naštěstí lov dopadl dobře.
"Ve dvojici ne. S Feierem jsme táhli podobný kus na střídačku," odpovím a obhlédnu si pořádně, jak velký kus jsme to vlastně ulovili.

Uculím se.
"Ale já nemyslím jen na trénink, i když to tak možná vypadá. Den je ale dostatečně dlouhý, aby se tam vešel trénink, i spousta jiných věcí," prohlásím vesele a zavrtím ohonem.
"Ale jsem zvyklí trénovat. Dřív jsem trénoval opravdu neustále. Ustálilo se to na tréninku každý den. Jinak bych nepřežil do dnešních dnů. A zvyky se přeci jen těžko mění." dovysvětlím situaci. Pokrčím u toho rameny, až o sebe peříčka na křídlech nepatrně zašustí. Tvá další otázka mě ale zarazí.
"Umh. To se špatně vysvětluje. Ani nevím, jestli to tam mělo nějaké jméno. Totiž - v jednom roce nás s bratry unesli. Každý jsme skončili někde jinde." zamručím zamyšleně.
"A tam, kde jsem skončil já, se nikdo neobtěžoval s osvětou, kde že se to nacházím," uchechtnu se. Zkusil jsem to jednou a už nikdy víc. Pak se na tebe zadívám.
"Můžu se zeptat, čím vynikáš ty konkrétně? A jak ses stala betou?" nechám popustit uzdu své zvědavosti.

Tvá slova o lži nijak nekomentuju. Až na tvou zdvořilostní lítost přikývnu.
"Asi nemůžu počítat s tím, že tohle zůstane mezi námi. Jsem sice členem smečky, ale není tomu tak dlouho." uchechtnu se. Je ale znát, že opravdu nepočítám s tím, že by to tak zůstalo.
"Dám. Nemusel bych, ale za tvou úslužnnost tak učiním. A děkuji za tvůj zájem." tohle jsou upřímná slova. Překvapí mě ale, když zmíníš Aceho. Pousměju se.
"Najdu si ho a pozdravy předám. A nemusíš se o něj bát. Možná tahle smečka má špatnou pověst, ale nejsme bestie, co jsem tak poznal. Pokud ti na Aceovi tak záleží, dám ti na něj pozor," kývnu na tebe. Pak už ale roztáhnu křídla, odrazím se a vyrazím zpět domů.

Uchechtnu se.
"Viděl jsem takové, kteří mi s klidem lhali přímo do očí, i když jsem znal pravdu. Mám raději důkazy," osvětlím. Nemusel bych, ale jsi ochotný mi odpovídat, tak proč bych nemohl i já ukázat, že umím jednat. Pak se zaposlouchám do tvého popisu. Nejspíš tě pak i překvapím. Skloním hlavu níž.
"Díky za tvou upřímnost," hlavu znovu narovnám.
"Znamená to pro mě víc, než si myslíš. S bratry jsme se znovu setkali teprve nedávno." povzdechnu si.
"Své odpovědi jsem dostal. Myslím, že bude jen fér, když spořádané opustím vaše území." Pokročím o krok k tobě. Mohl bych i předtím vzlétnout, ale nechci se tu vytahovat, že zvládnu vzlet i v tak těsném prostoru.