Príspevky užívateľa

Zasmál jsem se.
"Tak v tomhle směru jsme dva. Kdysi jsem se podle nich dokázal orientovat, ale jen díky tomu, že jsem věděl, kdy kde jaké hvězdy jsou. Tady jsou ale hvězdy trochu jinačí." zvednu pohled zpět k hvězdám, ale jen na chvíli. Zadívám se na tebe. Když ale padne ona otázka, že jsem nervóznější. Ošiju se.
"Ále, to nic. Jen jsem měl jeden zajímavý rozhovor s Feierem, tak se v tom snažím trochu vyznat. A znáš Feiera." zazubím se na tebe.
"Však ono to zapadne na své místo v pravý čas," pokrčím rameny.
"A co že ty tu tak sedíš a koukáš na nebe? Něco tě trápí?" zeptám se pozorněji.

Musel jsem se zachechtat. Ale kupodivu svůj postoj uvolním o něco víc.
"Vážně si myslíš, že ti tu vysypu všechny detaily?" cuknu uchem. Ale pozorně poslouchám tvým slovům. Bez sebemenšího náznaku nějaké emoce, každé tvé slovo.
"Když se zeptáme, kde máme jistotu, že nebudete lhát? Lhát je snadné," odfrknu si. Tady je slyšet až příliš mnoho zkušeností s něčím takovým.
"Kdybych měl jistotu, že jste ho zabili, neplížím se tu a nezkoumám situaci. Jsem zvyklí své odpovědi hledat. Právě v bezpečí domova si jeden spíš pustí jazyk na špacír." mluvím klidně, s přimhouřenýma očima. Z mých slov je dost patrné, že tohle nejsou jen nějaké výmysly, vše je podloženo zkušenostmi.
"Zeptám se tě ještě na něco, než se rozhodnu, zda ti věřím nebo ne. Popiš, jak můj bratr vypadal." pevným pohledem se na tebe zadívám. Tady teprve je znát, proč jsem Riva nepopsal. Vím, že bratr za hranice moc necestoval. Pokud jsi ho opravdu potkal, dokážeš ho popsat.

Pozorně jsem sledoval tvůj výraz a jak se mění. Očividně ti nic nedochází. Tohle není hrané, to je očividné i pro někoho, kdo neumí v druhých číst. Opět hlavu narovnám do normální výšky a zacukám ušima.
"Můj bratr Rivotr byl nalezen mrtvý v horách. Kolem se až příliš prolínaly pachy Igniských vlků a nimlóga. Bratrův pach slabě cítím i z tebe." přimhouřím oči a i já švihnu ocasem. Nic víc.
"Takže ještě jednou. Proč na tobě cítím pach svého bratra?!" další vycenění zubů. Jak jsem řekl prve, jdu si pro své odpovědi a také je získám a to za každou cenu. Trošku mě sice překvapuje, že jsi nezaútočil a zatím se mnou relativně v klidu komunikuješ. Ale nehodlám udělat chybu a okrást se o příležitost vyřešit to v klidu.

Pozorně vlka před sebou sleduju. Rozhodně má kuráž a věřím tomu, že v sobě má neuvěřitelný potenciál. A nebude radno ho podceňovat. I když, jsem si celkem jist, že by nebyl takovým protivníkem, jako některé bestie z mé minulosti. Zatřesu raději hlavou, abych se toho zbavil.
"Upřímně, je mi fuk, jestli zavřeli nebo ne. Pátrám po svých odpovědích a ty vedou k vám," snížím hlavu o něco níž.
"A neodejdu, dokud nezískám své odpovědi." přimhouřím oči a rozkročím se. Pořád ale zůstávám na místě. Teprve nyní mi došlo, že se kolem zvedá mlha.
Ale ale, už saháme po magii, milý zlatý? Mlha? To by bylo nemilé, nemít křídla, pomyslím si. Nelámu si s tím prozatím nijak hlavu. Zadívám se znovu na tebe.
"Chci jen své odpovědi." sjedu tě pohledem a s jistotou se zadívám do míst, odkud zavání slabý pach mého bratra.
"Takže mi pověz... Proč na tobě cítím pach svého mrtvého bratra?" vycením zuby, abych dal najevo, že to myslím vážně.

Zadívám se po tobě. Nemohl jsem si nevšimnout, že příliš nesouhlasíš s mým jednáním.
"Záleží na tom, JAK trénuješ a v JAKÉ jsi kondici," odpovím klidně. Vypadá to skoro až lehkovážně. Ale pohled v očích mluví sám za sebe. To není pohled mladého nadšence, který jde na doraz svých sil. To je pohled vlka ošlehaného životem. Na tvou další otázku pohotově přikývnu.
"Ano." zamručím. Sednu si a podrbu se za uchem.
"Tam, odkud jsem přišel, jsem musel být na špici. Jinak by ze mě bylo žrádlo pro ostatní." zamručím tišeji. Jsou to časy, na které vzpomínám nerad. Ale na druhou stranu ze mě udělali to, co jsem.
"Ale zdá se, že tohle místo mi nabízí nové milníky k překonávání. A fakt, že mi u toho nejde o krk, je celkem příjemnou změnou." zazubím se.

Pousmál jsem se na tebe.
"A já už si říkal, že mi o hvězdách třeba něco povíš," uculím se. Nakloním hlavu ke straně a pozoruju tě.
"Byl jsem na obhlídce hranic. Vracím se najít si nějaké místečko ke spánku," odpovím pohotově. Pak ale přijde tvá otázka a ta mě trochu znejistí. Ošiju se, ale jen krátce a zase naberu zpět svou jistotu a klid.
"Nemyslím si... Nebo máš na mysli něco konkrétního?" našpicuju uši. Mohlo by to snad mít spojitost s tím, o čem mluvil Feier?
že by si i Artemis všimla mého chování? Chovám se snad špatně? zamrkám. A doufám, že se opravdu nechovám nijak špatně.

Poletuju si mezi skalami, testujíc pro jednou zase své dovednosi. Zkouším si najít nějaký nový cíl, který bych pokořil a tak hledám ve vzduchu v těchto složitých skalách místo, které by bylo náročné na průlet. S mými dovednostmi je to celkem složité hledání. Když už se ale zdá, že jsem našel, zahuláká na mě někdo zespod. Prudce máchnu křídly, abych se vzdálil od skal, po kterých se sesype naštěstí jen lehký štěrk. Zamračím se a slétnu dolů. Vidím, že jsi mladá vlčice. A jak zavětřím, sepne mi, že jsi "naše". Odfrknu si.
"Tohle byl pěkný nerozum, který nás mohl ohrozit," podotknu a složím křídla pohodlně na zádech.
"Jsem Jarumi a patřím ke smečce. I když jsme ještě neměli tu čest se potkat." dodám. Měl jsem za to, že je smečka o nových jedincích informována, aby nedošlo k nedorozumění. Možná to ale takhle blíže k hranicím jen mladé vlčici nedošlo.

Po očku těkám pohledem k tobě. Nejsem si jist, jestli tu jen tak sedět a dělat společnost nebo zda se ode mě něco očekává. Nakonec přeci jen stočím pohled definitivně k tobě. Je to především zvědavost. Hvězdy sice krásné jsou, ale nevidím na nich něco až tak suprového, abych je sledoval nějak extra dlouho.
"Něco v nich hledáš?" nakloním hlavu ke straně. V hlavě se mi začnou opět točit slova, která padla u jeskyně s Feierem. Jak to s tebou vidím... jak se hodlám chovat...
Pořád nevím, co si pod tím představit... pomyslím si. Zavřu oči a lehce zatřesu hlavou, než je zase otevřu. Musím si vyčistit hlavu. Teď tu nejde o mě, přeci jen. Pokud máš jakýkoliv špatný pocit, musíme jej přece odstranit. Ať je z tebe zase ta veselá milá mamuša.

Pozorně tě sleduju. A jak ti postupně dochází, co jsem zač, dochází i mě, že je konec hry. Odfrknu si.
A tak krásně to ze začátku šlo, pomyslím si.
Nu, tak jako tak, já útočit první nebudu. I když mě dráždí ta stopa bratrova pachu... pomyslím si. Stáhnu uši k hlavě. Nevylezu hned na vyzvání, ale přeci jen pak postoupím blíže. Jen tak, abych měl prostor, pokud by jsi zaútočil. Ať už ke vzletu, úhybnému manévru nebo k útoku. Držím si hrdý postoj těla, ale nikoliv útočný - aby bylo zcela jasné, že JÁ útočit neplánuju. Sjedu tě pohledem.
"Máš docela koule, mladej," prohodím uznale. Na to, jak prve měl projevy strachu, postavil se tomu všemu čelem. A i když je z cizí smečky a je na něm bratrův pach... Tohle jsou věci, které ocenit umím.

Pozorně ze svého úkrytu sleduju vlka přede mnou. Není nejlepší, že jsem byl takhle objeven. Ale co se dá dělat. Budu muset operovat s tím, co mám. Moc tomu nepomůže fakt, že jsem přeci jen byl objeven. Zatím ale není žádná akce, pouze varovné vrčení. A já si moc dobře všímám, jak máš naježenou srst, jak máš napůl roztažená křídla, připraven vyrazit vzhůru. I tvé hluboké nádechy na tuhle vzdálenost vnímám svýma našpicovanýma ušima. Ty rozhodně nejsi vlk, který je v pohodě. Přesně jak jsem doufal, pach nimlóga mi dává jisté výhody. Abych zamaskoval fakt, že jsem jinak stavěný, vzepnu se na zadní. Při dopadu zpět trošku vysunu prsty vpřed, aby se ozvalo souběžné cvaknutí všemi drápy. Není to tak ostrý zvuk, jako od kopyt - ale pokud máš obavu z toho, že jsem nimlóg, nemuselo by ti to dojít. Přidám k tomu ostré odfrknutí. Mezi jelenovitými je vzepnutí na zadní a frkání varovným znakem. A nimlógové nemají dobrou pověst. Snad to postačí dost k tomu, aby ses dal na ústup - a abych já mohl poté postupovat stejně. A pak průzkum začít jinde.
Tak šup, mladej. Ty nejsi žádný velký bojovník. Vem varování a stáhni se, šup, nabádám tě v duchu. Zadní tlapou, která se víc ztrácí ve stínu, hrábnu drápy do kamené země. Jeden z varovných znaků před výpadem.

______________________________

Poznámka pod čarou:
Před vstupem na území se vyválel v bahně, aby zamaskoval svou barvu a nabral na sebe pach nimlóga, aby překryl svůj vlastní.

Cesta domů bude náročná. Naštěstí se ozveš se snazší cestou. Našpicuju uši a pohlédnu na tebe. Poslušně ale vyrazím za tebou. Čím snazší cesta, tím lépe. Soustředím se na tvé následování. Hezky jednu tlapu za drahou. Soustředit se na směr a na cíl. Nadzvednu hlavu, když promluvíš na sojku.
"To hodně usnadní. Díky," povzdechnu si. Sice jsem neřekl, že to chci všechno řešit já sám. Ale očividně ti to došlo. Ostatně, opravdu jsem to měl v plánu. Přeci jen, je to můj bratr. Já ho našel. Já zkoumal stopy. Je tedy logické, že to budu řešit já. I když hádám, že s tvým čumákem za zadkem.

Je mi naprosto jedno, jak těžké tělo bude a jak náročné to vše bude. Pro mě je nejdůležitější, že brášku dostanu domů. Neumím si představit, co to udělá s Adainem. Ale na to jsem teď myslet nemohl. Teď bylo nejdůležitější dostat ho domů.
"Unesu víc, než myslíš." zamručím. Ale konečně už stabilně leží na mých zádech. Dokonce i křídla jsou upravená, aby se netahala po zemi.
Je opravdu celkem těžký, odfouknu si. Ale to nemění nic na tom, že brášku prostě odnesu a bude.
"Tak jo. Jdeme domů..." zamručím tiše. Pozvolna vykročím směrem domů. Je mi tak trochu jedno, jestli mě následuješ nebo ne. Já se vracím. A budu muset najít alfu...

Už jsem měl v plánu přemístit se z téhle oblasti do další, blíže do údolí. Sice v téhle oblasti by se nimlóg už asi tolik nemotal, ale pořád se to dá zastřít jako zatoulaný kus. I ti se přeci jen občas zatoulají o něco dál. Začal jsem se tedy plížit skrze stíny. Po cestě, podél níž jsem se chtěl držet, se ale směrem k jeskyni vydá vlk. Zastavím a ucouvnu více do stínů a trochu dále od cesty. Díky bahnu nejsem vidět, pokud tedy cíleně někdo nehledá vlka v takové barvě. Svým putováním tady jsem tak trochu roznesl pach nimlóga okolo. Ale jelikož jeho trus nebyl čerstvý, není čerstvý ani ten roznášený pach - což mi také hraje do karet. Co mě ovšem zarazí je pach, který se line od tebe. S ušima našpicovanýma sleduji vlka nevraživým pohledem. Rivův pach poznám kdykoliv a kdekoliv a tenhle vlk jím byl cítit, i když už to je pouze slabší stopa.
V klidu, Jari. V klidu... Neudělej žádnou hloupost, která by ohrozila celou tuhle akci... nabádám se v duchu, zatímco vlka nehnutě pozoruju.

______________________________

Poznámka pod čarou:
Před vstupem na území se vyválel v bahně, aby zamaskoval svou barvu a nabral na sebe pach nimlóga, aby překryl svůj vlastní.

Zastříhám ušima.
"To bych je ale měl nejprve poznat. Nemůžu se spoléhat, když nevím, čeho jsou schopní." zamručím. V tomhle směru jsem mnohem opatrnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Ale neznamená to, že bych tohle vše odmítl. Chápu, že ve smečce je zapotřebí kooperovat. Jen se to musím naučit a zvyknout si. A taky tak trochu zjistit, proč je to potřeba.

To už ale dojde na akci, která mě tak nějak zachrání. Tady jsem si naprosto jistý a je to na mě také perfektně znát. Na mém postoji, na mém výrazu. Pustím krk kořisti, která už to má za sebou. Tenhle lov byl úspěšný.
"Nebylo. Však jsi jen nahnal stádo, tam není co zkazit. Navíc jsi můj brácha, ten jen tak nic nezkazí," namítnu. Sice jsem dosud ještě úplně nezvládal spolupráci, ale to neznamená, že nemám důvěru v tebe.

Vzhledem k faktu, že nejsem úplná hvězda v komunikaci, tak jsem z tohohle setkání mírně nesvůj. Ale nedávám to na sobě znát. Zachovávám si klidný a vyrovnaný výraz i vystupování. K mému štěstí ale netancuješ kolem, ale rovnou jdeš na věc. To mě ale těší. Akci umím víc, než řeči.
"Ano. Nevynechám jediný den bez tréninku, aby tělo nepolevilo." odpovím pohotově.
"Jsem zvyklí být neustále v pohybu. Možná proto se i s ostatními tak nějak míjím," uchechtnu se. Tenotkrát i mírně přešlápnu.
"Ale těší mě, že i ostatní jsou ochotní na různé tréninky. Pomáhám Saturejce získat lepší výdrž a s Feierem trénuju běh. Je fajn potkat někoho, kdo má taky navrch," uchechtnu se.