Príspevky užívateľa

Pousměju se, když zmíníš můj znak.
"Je to rodový znak mě a mých bratrů, Adaina a Rivotra. Každý ten znak máme někde na těle - ten můj byl původně na tlapě, ale zničili mi ho. Odmítal jsem ale zapomenout a tak si to zajistil." vysvětlím.
"Když jsme se ale hledali, Adain vytvořil tenhle znak z kamenů u trosek, abychom se našli." dodám pohotově. Mírně skloním hlavu, abys na znak viděl lépe. Tím můžeš zjistit, že je to vlastně celé jizva.
"Naše beta... Překvapivé." zadívám se na tebe.
"Hm. I já se svými bratry jsem přišel o rodinu. V jednom roce nás unesli z naší rodné smečky." narovnám se.
"Já neměl štěstí jako ty, abych našel takhle fungující smečku. Co mě unesli, bojoval jsem o svůj život. O každé sousto jídla, o každou minutu spánku. A popravdě - nevím, kde bych teď byl, nemít svou regeneraci..." zamručím.

Nijak nereaguju na tvá slova ohledně toho, co je očividné. Co je mrtvé, to mrtvé i zůstane. S tím se prostě nedá nic dělat. Odfrknu si.
"Nejsem hlupák, Ikke. Jestli se obáváš, že naběhnu na území přízračných a budu řádit nebo že bych útočil na každého z nich, koho potkám, tak tě zklamu. Nic takového nehodlám dělat." zamručím kysele.
"není potřeba nic hledat. Jen mi ho pomoz nahodit na záda." odpovím neoblomně. Rovnou také dojdu k tělu bratra a začnu si ho nahazovat na záda. Je mi jedno, jak je těžký a jak je to nepraktický. Nebudu tělo bratra tahat za sebou jako nějakou mršinu.

Kouknu po tobě, když se pustíš do odpovědi.
"U trávy zase nemáš jistotu, jak moc je navlhlá. Vlhká tráva by mohla být taky problematická," nadhodím reálnou možnost. čímž samozřejmě nechci nijak schazovat tvou zkušenost. Ale obhájit si své. Dál pak poslouchám.
"Já tuhle oblast neznám, proto mě ani nenapadlo volit cestu mezi balvany. Příliš velké riziko. Navíc, ve větší rychlosti, která na takovémhle svahu naskáče, hrozí i riziko špatného dopadu po doskoku." kouknu po tobě a pak po balvanech.
"Takovýchhle detailů si při ústupu nevšimneš. Nemáš na to dost času," nadhodím. Ale jakmile zmíníš, že jdeme na věc, jsem okamžitě na nohou.
"Výborně, konečně se něco děje," zazubím se vesele. Ne, že bych neposlouchal, co mi říkáš. Ale pohyb mám raději. A tak prudce odhrábnu a vyrazím dolů, po cestě, kterou jsem si zvolil.

Prozatím se zdá, že mám cestu volnou. Hodlám se prozatím držet dál v horách, kde se dá zatoulaný nimlóg i jakž takž očekávat. Držím se i nadále ve stínech a v krytých místech, i když se nebojím přibližovat. Narazil jsem na jeskyňku, kde jsem zaznamenal i pohyb. Skryt ve stínu a proti větru, aby mě neprozradil ani můj pach a nehrozilo, že bych někoho vyplašil. Ale neděje se zde nic podezřelého a tak pokračuju dál. Pohybuju se pomalu a tiše. Dávám si pozor s každým krokem. uši našpicované. Pozorně vnímám každý zvuk, každý pohyb i každý pach. Ale ač byly stopy všude kolem bratrova těla, nezdá se mi, že by jakákoliv stopa vedla sem, na jejich území. A to mě paradoxně hluboko v duši dráždí ještě víc, než cokoliv jiného. Postupně mé kroky pohořím vedou dál, směrem k údolí.

______________________________

Poznámka pod čarou:
Před vstupem na území se vyválel v bahně, aby zamaskoval svou barvu a nabral na sebe pach nimlóga, aby překryl svůj vlastní.

Přešlápnu, trochu nejistě.
"Umh... Snažím se chovat přátelsky... Podporovat ji... Pomáhat ji..." odpovím mírně zmateně.
"Jako vlče určitě ano... Ale to už je dlouho a vzpomínky na vše kolem, mimo bratrů, je nejasné." přitáhnu uši k hlavě.
"A můj život po únosu... Nic z toho nechci ve svém vlastním životě praktikovat, co se týká chování k vlkům." zamručím. Nad tvými slovy se ale dost zamýšlím.
"Já... Abych pravdu řekl... Já nevím..." zamručím tišeji. Povzdechnu si.
"Asi... bych si s ní měl promluvit... O tom všem..."

Zamručím. Pokud to není přímá kooperace, ale jen tahle naháněčka, tak by to fungovat snad i mohlo. Tam bych snad neměl co pokazit. Není to ani o tom, že bych se musel nějak výrazněji na někoho spoléhat. Sice teď jsem tu se svým bratrem, ale i tak...
"Chmpf. Není dobré spoléhat se na druhé. Znáš jen své vlastní síly a na ty se můžeš zcela spolehnout," zamručím. Slova ze mě vypálí, aniž bych si uvědomoval, kolik toho tím můžu odhalit.
"Ale fajn, fajn. Jdeme na to." zamručím a couvnu o trochu více do křoví, abych byl pořádně schovaný. Naštěstí není třeba tě popohánět a vyrazíš. Mírně se zamračím.
Kolik stínů na nás ještě vyplave?? pomyslím si. Neunikl mi ten krátký smutek, který se u tebe objevil. Ale nijak jsem to nekomentoval. I když se ztratíš z očí, pořád vnímám, kde se pohybuješ. Zčásti odhad, zčásti drobné náznaky, které by mohli nevědomému uniknout. Tak jako tak, brzy stádo vyrazí vpřed. Připravím si pod sebe nohy a pohledem si vyhlédnu naši dnešní kořist. Starší kus, který dokonce při rychlém běhu napadá na zadní nohu. Už už to vypadá, že jsem snad vzal roha a stádo jen proběhne místem, kde jsem měl být schovaný. Já ale jen počkám na vhodný okamžik, než jak střela vystartuju. Jedním elegantním skokem se dostanu zvířeti zespod ke krku. SEtrvačnost mého skoku mi pomůže nabrat sílu, abych kořist srazil na bok k zemi. Během pádu přidám stisk mých zubů s plnou silou, abych zvíře usmrtil.

Je mi jasné, že jsi až příliš rozumný a máš postřeh. A i když si s Rivem nevíš rady, pořád starost máš. A teď navíc i o mě, což se mi nezamlouvá. Nejen kvůli tobě, ale i kvůli mě samotnému. Jsou věci, které si raději řeším sám. Sleduju, jak se ke mě přiblížíš a strčíš do mě. Narozdíl od Riva neutíkám, nestahuju se. Naprosto chápu, jak to myslíš. A tak se to pokusím vysvětlit ze svého pohledu. Stáhnu uši k hlavě.
"A jak bys chtěl něco takového řešit? Neumím mluvit s vlky ani o běžných věcech. Natož o těch, o kterých se mi ani mluvit nechce," zamručím tentokrát upřímně a bez skrývání. I tak je to jen pomyslný okraj ledovce, do kterého nechci kutat hlouběji. Můj život nebyl nic pěkného. Ale fakt, že jsem v tom všem byl utopený naprosto o samotě po celou dobu byl ještě děsivější, i když na to pomyslím jen sám. Neměl jsem příležitost získat přátele jako ty. Ale taky to nechci tahat na povrch.

Celý jsem se třásl, zatímco jsem dál strkal do bratra. Dokud na mě neštěkneš. Trhnu sebou a s vrčením se po tobě ohlédnu. Hned ale vrčet přestanu. Celý se třesu. Ale tvé rozumné jednání mi vrátí do hlavy řád. Máš pravdu, že je potřeba zajistit okolí. Není čas se tu hroutit. A jsi léčitel!!
Logiku zpět, Jarumi! napomenu sám sebe a prudce vyrazím po okolí. Cítím tu hojně stop po krvi. Pak po Nimlógovi. A po přízračných. Stopy se ale příliš prolínají a nejsou úplně čerstvé. Je těžké odhadnout, kdo tu byl dřív a co se vůbec stalo. SE zavrčením stáhnu uši k hlavě a vrátím se k vám.
"Je mrtví, že..." ozvu se tiše kamenným hlasem. Ani nečekám na odpověď.
"Jsou tu stopy po nimlógovi a přízračných. Jsou zhruba stejného stáří. Nedokážu určit, kdo mohl mít tohle na svědomí." hovořím dál tím kamenným klidným hlasem. Stáhnu uši k hlavě.
"Chci ho vzít domů..." zašeptám.

Zaraženě na tebe zůstanu koukat, když si s povzdechem lehneš a po chvíli vstaneš. Přešlápnu. Takové chování je pro mě novinkou a já si nejsem jistý, co to má znamenat. Našpicuju uši, když začneš mluvit.
"Ze vztahu..." zopakuju prve, jako bych to slovo snad ani neznal. Trhnu sebou ve chvíli, kdy mi konečně docvakne, co tím myslíš.
"POČKEJ!" vyjeknu a kecnu si na zadek. Stáhnu uši k hlavě, ale pak je zase narovnám.
"Chceš říct... že takhle to vypadá, když jsou dva ve vztahu??" nakloním hlavu ke straně. A je až příliš očividné, že tohle není pouhá hra, ale opravdu absolutně netuším, co tohle znamená.
Je možné, že právě proto si mě bráškové tak dobírali?? Bylo to tak moc patrné už tehdy?? bleskne mi hlavou.

Musím se uculit při tom všelijakém pozdravu. Ale hlavu si z toho nedělám. Už jsem mohl poznat za tu dobu, že jsi trochu bručoun. Ale taky jde dobře rozeznat, kdy to nemyslíš úplně vážně. Jako třeba teď. Popojdu k tobě a postavím se ti po bok. Zadívám se ze svahu.
"Ano, několikrát. Pokaždé to bylo s nebezpečím v zádech." zamručím. Tady mám obrovskou výhodu v tom, že si terén můžu pořádně prohlédnout.
"Rozhodně ne suť, i když by kde koho mohlo lákat nechat se svézt," ušklíbnu se a v hlavě se mi vybaví jedna z mých vzpomínek. Tehdy jsem byl opravdu rád za svou regeneraci...
"Přítomnost větších šutrů i travin je taky víc na škodu. Stačí špatný krok..." a kutálíš se v kotrmelcích. Hlava a záda pak bolí jako střep.
"Zvolil bych asi úsek mezi středem a pravou stranou. Je to krásný přímý směr a vypadá na dost stablní cestu bez větších překážek." zamručím a ukážu prostor, který mě zaujal.

Odfrknu si. Nezamlouvá se mi, co bys mohl těmihle narážkami mínit. A hlavně - vůbec je nechápu! Kam tímhle vším míříš?
"Kam bych ocházel? Jsem členem smečky." prohlásím, jako by to byla samozřejmost. Ze smečky se přeci jen tak neodchází! Jak mluvíš ale dál, tak sebou cuknu. Zůstanu na tebe chvíli zaraženě koukat, zatímco mi v hlavě pozvolna zapadá, co tím myslíš. Však něco podobného se probíralo tehdy na Troskách, kdy si ze mě dělali bráškové legraci. Velmi rychle se ale zaražený výraz vytratí a já naberu zpět svůj vyrovnaný. A je moc dobře patrné, že v tomhle maskování mám velkou praxi.
"Jak to myslíš...?" zeptám se mnohem klidněji. Po předchozím výbuchu není ani stopa. Jen lehounké přešlápnutí vypovídá o mé rozpoložení.

Jen co Rayův proslov skončil, popřemýšlel jsem co a jak dál. Nejprve jsem zaletěl do Věžových hor. Do míst, kde jsem našel svého bratra. Pak už ale zamířím k hranicím. Vyválím se prve v bahně, abych zamaskoval svůj pach i barvu. Zvolna vzlétnu, aby lehký vánek usušil bahno na mě. Najdu si pak neochotně ještě jednu hromádku trusu nimlóga, ve které se vyválím. Není to nic příjemného, ale zajistí mi to větší míru bezpečného pohybu. Pak už zamířím za svým úkolem - špehováním. Když se přiblížím k hranicím, prve jen tiše obhlížím, abych měl jistotu, že se zrovna nikdo neometá kolem hranic. Až poté hranice překročím. Zůstávám v hornaté oblasti, aby můj převzatý pach nimlóga pasoval. I tak se držím v místech, kde se mohu skrýt. Žádné otevřené oblasti. Naopak, držím se v horně hornatých, kde se dá snadno motat za různýma skalama. Uši mám našpicované, aby mi neunikl sebemenší zvuk. Křídla mám připravená k rychlému ústupu, kdybych náhodou byl odhalen.

Pozorně tě sleduju. Ale je mi jasné, že ti tohle opravdu stačit nebude. Tvůj výraz je víc než dostačující. Přitáhnu uši a zamručím. Nechci se v tom nijak moc rýpat. Proto jsem se vzdálil z území smečky, abych byl neviděn a sám. Jak "překvapivý" byl osud, že to tak nevyšlo.
"Dvakrát? Vážně?" podivím se. Tohle opravdu dost jasně napovídá samo o sobě, že jsem vážně nevnímal. Ošiju se. Tohle už opravdu nijak neokecám. Stáhnu uši až k hlavě a povzdechnu si.
"Nemusíš se tím trápit, Adaine. Jsem v pohodě. Jen sem tam se ozve minulost a potřebuju chvilku, abych si to srovnal. Nic víc v tom není." řeknu upřímně.
"Nepřidělával bych ti starosti, Adaine. Jen... I za slunného dne se objeví stíny," pokrčím rameny. Moc si z toho nedělám. Zdá se, že jsem na takové stavy zvyklí, i se s nimi vypořádat.

Hodnotícím pohledem po celou dobu sleduju veškerý tvůj pohyb. Je o trochu jinačí, než ten můj. Já mám spíše rezervované pohyby okořeněné svou vlastní specifickou elegancí. I já využívám vše, co můj pohyb ve vzduchu usnadní a ušetří síly, které bych mohl potřebovat, ať už nastane cokoliv. Oproti tvému klidnému letu, můj je sice taky klidný, ale stále je v něm patrná připravenost. Bojovník, který čeká útok i v klidné oblasti.

Vím, že je dobré se učit i věci, které neznám. Naučit se maximum a umět manipulovat se vším. Největší zbraň jsou znalosti. I tak před svým bráškou neskrývám, jak je mi tohle mírně proti srsti. Jsem spíše sólový hráč a ze spolupráce jsem napjatý - což naštěstí umím skrýt, aby to nebylo patrné. Když začneš mluvit, tak ti pozorněnaslouchám.
"Hele, já nejsem zase takový idiot, abych lovil mladé kusy," odfrknu si. Nejsem mládě, které musíš učit úplné základy. Jediné, co neumím, je společný lov. Kooperace.
"Ale jak jsi to nastínil, tak ty vlastně jen ženeš a já útočím. Od lovu o samotě se to ve výsledku tolik neliší." zamručím zamyšleně.

Poklidně si upravím křídla a rozhlédnu se kolem, ovšem pouze před sebou. Nehlídám si tady svá záda, však jsem na území smečky. V místě, kde můžu povolit a kde se nemusím zaobírat sebemenším šustnutím. Jsem za to rád. Až tady jsem poznal, jak vysilující tahle neustálá pozornost umí být. Konečně tak můžu povolit. Konečně tak můžu klidně spát. Přesto si na to vše teprve zvykám a tak stejně zaznamenám pohyb za sebou. Natočím uši dozadu a pak se otočím. Sjedu tě prve pohledem, ale vzpomínám si na tebe. Byla jsi také u hranic. Beta. Mírně skloním hlavu na znamení úcty.
"Zdravím. Ano, Jarumi. A ty jsi Roo, beta, že ano?" ujistím se také, že si pamatuju dobře.