Príspevky užívateľa

Všimnu si pohybu a ohlédnu se tím směrem. Překvapí mě, že se mi povedlo narazit zrovna na alfu. Vyseknu mu lehkou poklonu v podobě krátce skloněné hlavy.
"Zdravím. Rád tě znovu potkávám," pousměju se. Je to upřímné - jsem rád, že potkávám tohohle příjemného vlka, který tak dobře vede fungující smečku. I když je tu menší problém, který trápí Artemis - ale věřím, že ten je v řešení.
"Mám se dobře, děkuju," zavrtím lehce ohonem a našpicuju uši.
"Smečka je fajn zázemí, vlci jsou tu taky fajn. Jsou ochotní, přátelský. Trochu jsem se obával, že tu na mě bude až moc klid oproti mému původnímu životu. Ale je tu velké množství příležitostí v podobě společných tréninků a hlídkování hranic, které mě dostatečně zabaví," další veselé zavrtění ocasem.

Nakloním hlavu ke straně, zatímco tě klidně pozoruju.
"Hlavně, když se ti nic nestalo." přikývnu, zatímco tě dál sleduju.
"Já jsem Jarumi. Těší mě. A klidně mi tykej - však jsme jedna smečka a já nejsem takový dědek," zazubím se.
"Takže. Co tě přivedlo sem do naší smečky?" nakloním hlavu pro změnu ke druhé straně. UStoupím a ještě jednou si protřepu křídla.
"A pokud bys potřeboval s něčím pomoct, klidně se na mě obrať. S čímkoliv," dodám ještě pohotově s lehkým pousmáním.

Musím říct, že si vedeš opravdu skvěle a byl by jsi výtečným bojovníkem. Tvůj manévr, když ti vystartuju po krku je perfektní! Vesele se zazubím. Prudce sebou škubnu a odvalím se do strany. Riskuju sice poškrábání drápy, ale to je mi aktuálně fuk. Seberu ti oporu v podobě mé hlavy. Zároveň sebou škubnu tak, že vykopnu proti tobě zadními. Víceméně kopanec zadními do tlamy. Ale jen jednou zadní tlapou. Druhou využívám jako odporu, abych se mohl odrazit od země a dostat se zpět na nohy. Abych nabral dostatečnou rovnováhu, odskočím od tebe a hbitě se otočím. Na nic ale nečekám a rovnou se odrazím do přímého protiútoku.

Jak se blížíme, tak zpomaluju. Zkoumám pachy kolem, abychom nevletěli třeba do pasti. K mé nevoli tu opravdu jsou cítit stopy vlků z přízračné smečky. Tiše se blížím dál, mírně přikrčený a opatrný. Ale to pouze do chvíle, než uvidím zdroj vší té krve. V mžiku ztuhnu a začnu se třást.
"R-ri-rive..." zakoktám tiše. Chvíli jen stojím, ale pak už se rozeběhnu ke zmasakrovanému tělu.
"RIVE!!" zakřičím. Začnu do chladného těla strkat ve snaze ho přimět k nějaké reakce. Absolutně odmítající jasný fakt, že je již dávno po smrti.
"Rive... Prober se... Rive..." opakuju stále dokola zoufalým hlasem.

Nemusel jsem se sem hnát tak brzy, ale přesto jsem brzy přiletěl. Obhlédl jsem si svahy okolo, ale pak jsem sletěl o něco níž k potoku. Napiju se a rozvalím se na krátké horské trávě u potoka. Pozoruju nebe nad hlavou a čekám, kdy začne svítat. V tu chvíli vzlétnu vysoko na nebe, abych mohl sledovat, jak slunce vstává.
Je to nádhera, pomyslím si. Až poté se otočím a začnu klesat dolů. Tentokrát už vidím proti šedým skalám tvůj hnědý kožíšek. Snesu se o něco níž a zakroužím, abys mě viděl a já mohl v klidu přistát, aniž bych tě vylekal.
"Dobré ráno," popřeju, když složím pečlivě křídla na svých zádech.

Sleduju tě klidně, nenechávám se rozhodit tím, jak strašidelně se snažíš působit. Nedělám nic špatného! Alespoň si toho nejsem vědom. Snažím se pomáhat a najít své místo na tomhle světě. A rozhodně nemám v plánu nechat se zastrašovat, když se snažím žít. POzorně se na tebe zadívám. Ale pak sebou cuknu.
"Počkej!!" vyštěknu zostra.
"Nechceš mě snad porovnávat s ním!" vycením zuby a stáhnu uši k hlavě.
"NIKDY bych se nezachoval jako on!" zavrčím. Srst na hřbetě se mi naježila. Tohle si beru opravdu osobně. Na tohle "nařčení" jsem vyletěl jak čert z krabičky, i když bych to jindy přešel úplně jinačí reakcí - klidnou a rozvážnou.

Uchechtnu se tvému překvapení.
"Ano, já mám regeneraci. Nevím přesně na jakém principu funguje. Ale funguje a to je fajn. I tak se na ni snažím příliš nespoléhat. Nebylo by to rozumné," odpovím a pokrčím rameny. Kouknu po tobě.
"Však není na škodu zvládat vícero oborů." zamručím. Ostatně, já sám toho zvládám vícero. A je fajn umět si poradit i v jiných situacích. Vlk nikdy neví, v jaké situaci se objeví. Protáhnu se, ale v půlce pohybu se zarazím a překvapeně na tebe kouknu.
"Cože?? Já a učitel??" narovnám se zatřesu hlavou.
"To si trošku pleteš, ne? Já nejsem vlk, co by měl druhé učit. Jsem bojovník. Na slova mě neužije. Absolutně neumím s druhými jednat," zavrtím hlavou. Jak by vůbec někoho mohlo napadnout tahat mě jako učitele?? Ale naštěstí se řeč stočí zpět k tréninku.
"Výborně. Stačí si říct kde," zavrtím ohonem.

Sem tam po tobě kouknu, jinak tě ale tiše následuju. Uši mám ale našpicované a jsem viditelně v pozoru. Člen smečky nebo ne, přeci jen to nebrání nikomu v tom, aby něco provedl, že ano. Ale doufám, že to tvůj případ není... Nakonec ale přeci jen zastavíš a vybalíš to na mě. Zarazím se a zamrkám.
"Cože?!" vypadne ze mě naprosto nechápavě. Zůstanu na tebe zírat jak vyoraná myš. Ale jen chvilku, pak se oklepu.
"Vím, že si zažila dost. Ostatně, to já ji uklidnil a přivedl do jeskyně po té poslední eskapádě se Stadleym. I jsem ji poradil, jak udržet vlčata v bezpečí." mírně se zamračím a mrsknu ocáskem. nelíbí se mi, že by sis vůbec mohl myslet, že bych jí chtěl nějak ublížit.
"Nemám v plánu Artemis jakkoliv ublížit. Snažím se ji podpořit a pomoct ji." odfrknu si. Ale pořád mi v hlavě visí mnou nezodpovězená otázka. Jak to vidíš mezi sebou a Artemis...

Zase jednou jsem se vydal provětrat své letové schopnosti. A tak jsem zamířil do věžovek a našel si místo, kde vedla cesta po okraji soutěsky. Soutěska byla užší a ještě v jejím středu vystupovalo pár kolmých kamenných "prstů" směrem vzhůru. Ideální prostor na stísněný let s nutností vyhýbání. A tak tomu bylo i teď. Svištěl jsem vzduchem a v náklonech a výkrutech se musel proplétat mezi stěnou a kamnenným prstem. Musel jsem si dávat velký pozor, abych neštrejchnul o skálu a nezřítil se dolů. Zrovna v téhle oblasti by to nebylo příjemné. sice o kus dál bylo otevřenější prostranství s plošinou dost velkou pro sešlost celé smečky, ale já si liboval v náročnějších prostorech, kde jsem mohl dokázat své letecké schopnosti. Stejně jako dnes. Létám v tichosti a někdy až nebezpečně blízko u skal nebo cesty. Přesto si dávám velký pozor a když zahlédnu vlčici na cestě, stočím se do prudčejšího obratu. Po tomhle ale musím přistát, jinak by mi už opravdu hrozil pád nebo poškození křídla. A tak přistanu nedaleko na jednom prstu, který se nachází blíž k cestě. Na moment nechám křídla roztažená, než je zase složím. Přeskokem bych se snadno dostal na cestu, po které kráčí vlčice - ale nechci ji nijak znepříjemňovat cestu tím, že bych překážel.

Na jednu stranu jsem teď rád, že je náš trénink přerušen. Okamžitě zvolna otevřu oči a zamrkám. Narovnám se a rozhlédnu.
"popolétnu trochu výš, ať dobře vidím." prohodím, abys byl informován a odrazím se. Vystoupám o trochu výš a začnu se rozhlížet. Pozorným pohybem pátrám kolem nás. Nevidím žádný výrazný pohyb. Támhle dál pár horských koz a podobně, ale nic velkého nebo nebezpečného. A žádné vlky. Skloním hlavu k zemi.
"Je tu bezpečno," zahlásím, abys byl v klidu. Zavětřím, abych určil směr, odkud vane pach krve. Otočím se tím směrem a pohledem pátrám. Musím vystoupat ještě o kus výš, než zahlédnu napůl sněhem zapadané stopy krve a mršiny. Okamžitě přistanu.
"Tudy," zahlásím a vyrazím.

Přikývnu, když vykročíš zase a zůstaneš v pohybu.
"Tak já taky nejsem jen nemyslící namakanec," uchechtnu se.
"I když díky mé regeneraci se má hlava zaměřila spíše na taktiku, boj a předvídání." zamručím a zastříhám ušima. Mluvím klidně a vyrovnaně.
"Ale je dobře, že tu máme víc léčitelů. Těch ve smečce není nikdy dost," pousměju se. Když zastavíme, pozorně si tě prohlédnu.
"Je to všechno o vytrvalosti těla. A ta se musí naučit postupně. Někteří si myslí, že když se poženou do krajnosti, rychleji získají svou odolnost. Na jednu stranu ano, ale v mezičase jsou nesmírně zranitelní pro následky takového tréninku - to pociťuješ teď ty. Kdyby teď někdo zaútočil nebo byl třeba lov či cokoliv, vypadáváš ze hry. Neudržela bys tempo." podrbu se zadní tlapou na krku.
"Proto je lepší postupovat zvolna a zachovat si schopnost fungovat." zazubím se na tebe.
"Zatím na nic nespěchej. V tuto chvíli se drž základu. Konstantní trénink vytrvalosti. Běh vytrvalostním klusem, sem tam proložený tryskem. Zkus co nejdelší vzdálenost bez zastavení, ale pozorně si hlídej ztuhlost svalů a dech, ať to nepřepískneš." zamručím.
"Dneska už rozhodně netrénuj. Ale jestli chceš, můžeme dát zítra společný trénink, kde ti ukážu přesně, co je ve tvých aktuálních možnostech. Zpočátku by ses držela nastíněné trasy. Jakmile by pro tebe byla už snadná, upravili bychom ji. Co myslíš?" zadívám se na tebe.

Vracel jsem se zvolna z obhlídky. Klidným, klouzavým letem s pohledem upřeným pod sebe. Letěl jsem krajinou svého nového domova s klidným srdcem a příjemným pocitem. Bylo fajn sledovat tu klidnou nerušenou sněhovou pokrývku. Vypadalo to, jako by byl svět nedotčený. Tichý a prázdný. Naprosto fascinující. Tedy do okamžiku, než nerušenou sněhovou masu naruší řada stop. Zastavím se ve vzduchu a mírně se zamračím. Kdo mi jen může rušit tenhle krásný pohled? Hlídky jsou na hranicích a zbytek by měl spát. Nebo ne??
Tak se podíváme... pomyslím si a slétnu k okraji stop. Ihned mě veškerá mrzutost z narušené scenérie přejde, když ucítím vůni Artemis. Složím křídla na záda a tanečním krokem vyrazím po stopách za tebou. Zastavím se, když zahlédnu tvá záda a jak sleduješ hvězdy nad sebou. Nakloním hlavu ke straně a chvíli tě jen tiše pozoruju. Pak s lehkým úsměvem přejdu zvolna k tobě a posadím se vedle tebe. Zvednu hlavu k nebi a též se zadívám na hvězdy.
"Jsou nádherné, že?" prohodím tiše, abych tě příliš nevylekal, kdyby sis mě náhodou nevšimla.

Nedochází mi ještě chvíli, že jsi mě předtím viděl. Vypadám nadšeně, že tě vidím. Ale pouze do okamžiku, než zahlédnu tvůj výraz. Takhle hodně vážný výraz. A ten zkoumavý pohled. Dojde mi téměř okamžitě, že jsi mě musel vidět, než jsi tady přistál. Stáhnu uši. Přestanu se maskovat tím veselým výrazem a i já zvážním.
"Nic se neděje," pronesu vyrovnaně a přeci jen se pousměju.
"Jen jsem potřeboval být chvíli sám," pokrčím rameny. Tohle by mohlo být dostačujícím vysvětlením, nebo ne?
Každý občas potřebuje být sám a srovnat si myšlenky. To je určitě pochopitelné. A všechny ty změny, které v našem životě nastaly jsou víc než dostačujícím materiálem k zamýšlení, nebo ne? nakloním zamyšleně hlavu ke straně.

Poklidně letím za tebou, rozhlížejíc se po zemi pod sebou. Zároveň ale celkem často těkám pohledem k tobě a sleduju, jak se pohybuješ. Je znát, že jsi opravdu v kondici, i když dost kryje i srst. Za pohybu ale i srst hodně napoví. Držím s tebou tempo v mírném odstupu, abych mohl pořádně odhadnout, v jaké přesně kondici se nacházíš. I na zemi přistanu s odstupem. Složím křídla a mírně přikrčeně se stáhnu k tobě.
"Hmm... Povídej, co a jak..." zamručím. Nejsem tak veselý, jako ty. Jsem spíše v pozoru a plně soustředěný. Odfrknu si.
"Vyber, kde hrozí menší riziko zranění," nadhodím. Což o to, u mě je to asi jedno. Ale nerad bych, abys skončil zraněný ty, kdyby se něco nepovedlo.

Letěl jsem nad územím, abych si pročistil hlavu. Když jsem se přiblížil ke kopečkům, natočil jsem křídla a nabral vzdušné proudy, které mi dovolí zůstat viset ve vzduchu na místě. Poklidně se rozhlížím a nakonec se rozhodnu přistát. Máchnu křídly, abych se dostal do klesajícího proudu a sestoupám zvolna k zemi. Když přistanu, párkrát ještě máchnu křídly, než je složím k tělu.
"Zdá se, že Adaina tu dnes nepotkám," zamručím. Protáhnu se nejprve přední částí a poté i zadní částí těla. U toho si pořádně zívnu. Zatočím se tu do kola. Jsem trošku neklidný, i když přesně netuším z jakého důvodu.
"Asi mi chybí trocha napětí..." zamručím sám pro sebe.