Príspevky užívateľa

I když se teprve snažím stoupat vzhůru a nejsem zde dlouho, snažím se brát smečku se vší vážností. A smečka není pouze o novém domově a vztazích s vlky. Je to i o našem území. Proto jsem se dostal sem, na kamennou louku. Mám sice křídla a mohl bych to vzít letem, ale ze vzduchu by mi mohlo kde co uniknout a to bych nerad. Na rychlé obhlédnutí je letecký průzkum fajn. Ale takhle můžu mimo jiné zanechat na hranicích i svůj pach, což je jen vítaným bonusem.
Pořád je to takové zvláštní, pomyslím si a zastavím se na hranici. Pořád si na to vše tady zvykám. Ale nepovažuju to za něco náročnějšího. Je fajn mít prostor, kde můžu zůstat uvolněný a oddechnout si. Jsem ale zvyklí být víc v pozoru. Jsem proto rád, že obhlídka hranic je pořád stejná - vlk musí být v pozoru.

Jakmile přistanu a složím křídla, tak se se spokojeným zamručením nejrpve pořádně protáhnu. Až poté se rozhlédnu kolem sebe. A zarazím se, když zahlédnu mladého vlčka nedaleko ode mě.
"Ale podívejme. Nazdar mladej," brouknu a otočím se k tobě čelem. Pozorně si tě prohlížím. S potěšením vidím, že je tu další okřídlenec. To se rozhodně hodí.
"Doufám, že jsem tě nějak nevyplašil. Moje přistání bylo kapku prudčí," nakloním hlavu mírně ke straně.
Ještě jsem ho tu neviděl. Ale teda, neviděl jsem jich tu víc, tak to asi takovým překvapením není... pomyslím si zamyšleně. Ale ani já tu nejsem nijak extra dlouho, takže to není pro mě nic k hodnocení.

Zazubím se. Je to fascinující malý lotr, který se ale ve světě jen tak neztratí, to je jasné. Má v sobě něco ze tvé živosti. Rozhodně se mi zamlouvá a je s ním legrace.
"Ale v životě se mu to bude rozhodně hodit." uculím se. Našpicuju uši a nadšeně zavrtím ohonem.
"Výborně!" nadchnu se, že jsi nezamítla mou pomoc. Ovšem tvá další nabídka mě překvapí. Zamrkám a kouknu po tobě.
"Změnit... Myslíš, že se mi to povede?" ušklíbnu se v pokusu obrátit to ve vtip.
"Rád se přiučím, ale v tomhle to bude asi trošku složitější," upozorním tě. Nakloním hlavu ke straně. Vím tedy i o něčem, co by ti dalo zabrat mnohem víc, než společný lov.
Někdy tě musím požádat o pomoc v komunikaci... pomyslím si. Ale na to teď není čas.
"Nějaké základní pokyny?" posadím se a pozorně našpicuju uši.

Potěší mě, že jsem se nezmýlil. Tvůj popis je tedy mnohem lepší, jak můj, ale nezdá se, že bys to považoval za chybu. Naopak. Pozorně se zaposlouchám, když mi zadáš cestu k potoku.
"Tudy," prohodím a vyrazím za zvukem vody. Jak se blížíme, tak se ale zarazím. Zastavím se. Zastříhám ušima, ale především se dám do větření.
"Cítíš to? Nebo se mi to jenom zdá?" zeptám se mírně rozptýleně a nejistě. Jsem na pach krve celkem dost vnímavý. Potkával jsem ji velmi často a jeden čas pro mě byla zdrojem přežití. Teď je ale pro mě spíše důkazem, abych byl v pozoru.
"Taky cítíš krev?" zeptám se pro jistotu konkrétněji.

Zatímco ti vysvětluju své poznatky, pozorně sleduju i tvůj pohyb. Neunikne mi, že je nevyrovnaný. Také to netrvá až tak dlouho a nakonec zpomalíš a zastavíš. Zastavím spolu s tebou a zastříhám ušima. Rozhodně to není stav, který by se mi zamlouval. Boj může být i na delší čas.
"Nezastavuj úplně. Volným krokem pokračuj, dokud nepopadneš dech. Jinak budeš mít problém s křečema a bolestma." varuju tě a dloubnu do tebe čumákem, abys pokračovala v chůzi.
"Jak bych. Jsou to roky intenzivního tréninku." pokrčím rameny.
"Narozdíl od tebe jsem byl v nevíhodě. Neměl jsem čas na odpočinek," ušklíbnu se vesele. Až po chvíle ti dovolím zastavím.
"Tady vidíš, že se ti povedlo přepísknout své síly. Správně bys neměla skončit ve stavu, kdy sotva popadáš dech. Udýchaná ano, ale pořád musíš mít kontrolu nad dechem i svým stavem, bez rizika podlamujících se nohou." posadím se a nakloním hlavu ke straně.
"Takže jsi právě objevila své hranice. Zatím se je nesnaž překračovat."

Zazubím se na tebe. Nebudu si nic nalhávat, ale potěšilo mě, že přeci jen souhlasíš a máš mě za rozumnějšího.
"Bez obav, můžeš se na mě spolehnout. Jestli mi to vyjde a stanu se velitelem bojovníků, bude to jedna ze základních lekcí," znovu se na tebe zazubím. Ohlédnu se po tobě. Nevím proč, ale jsem nějak rád, že si celkem notujeme. Když si vzpomenu na naše první setkání, je tolhle neskutečný pokrok. Alespoň já to tak vnímám, se svou nezkušeností.
"Hm. Adain nevypadá, že by šel po vyšších pozicích. A Riv... Tam si nejsem jistý," pokrčím rameny.
"Ale věřím tomu, že pokud se prokážu, tak proti mě nepůjde. Však je to brácha," uculím se. Přiznávám se, že tohle jsem ještě tak úplně do detailu s nimi neprobíral. Ale ono to přijde.
"Budu tam," přikývnu. Ale tady už nastává naše rozdělení cest.

Zavrčím. Ale tvá poznámka o mladých vlcích si ke mě přeci jen najde svou cestičku. Samozřejmě si okamžitě vzpomenu na vlčátka Artemis a že jednou by i tohle mohlo znamenat, že jim budu mít co předat.
"Fajn, fajn. Chápu to," zamručím a zacukám ušima.
"Dobrá. Vyrážíme," zamručím a po tvém vzoru roztáhnu křídla. Ohlédnu se na Riva.
"Vypadá to, že tobě se moc nechce, co?" zamručím.
"Tak já si tě pak najdu a povyprávím ti, jak moc mě brácha buzeroval," zazubím se na něj vesele. Pak už se ale odrazím a pokračuju za Adainem.

Honička s prckem je celkem sranda. Musím uznat, že má opravdu hodně velkou energetickou kapacitu a jen tak se nevzdává. To se mu bude do budoucna rozhodně hodit. I tak jsem celkem rád, když skončí Artemis s Feierem se svým rozhovorem a Artemis si odvolá prcka. Zastavím a zadýchaně se k prckovi skloním.
"Chytíš mě příště. Aspoň popadnu dech," houknu na prcka. Jsem rád, že se příliš nehádá a odběhne do jeskyně. I já stočím na moment pohled k Artemis a věnuju ji lehký úsměv. Jen co Sankari zmizí v jeskyni, jakékoliv stopy po zadýchanosti jsou ty tam. Samozřejmě, že to byla hra! ale překvapí mě Feier. Našpicuju uši a ohlédnu se po něm.
Pozor, pozor... pomyslím si. Vyrazím ale za tebou, i když je jasně patrné, že jsem mírně v pozoru. Sleduju tě a snažím se odhadnout, co máš v plánu.

Dostavil jsem se na tohle setkání, i když jsem tušil, co se zde bude probírat. Stál jsem trochu stranou od ostatních, jako nehybná socha pozorující našeho alfu. Nenechával jsem na sobě znát, jak moc se mnou zamávalo, co se brzy dozví i ostatní. Jediný, komu jsem byl ochotný sdělit svůj nález byl Adain. Zasloužil si vědět o mém nálezu ihned. Původně jsem chtěl vyklopit tohle vše i Artemis. Ale měla dost starostí s vlčaty. A konečně se začala i usmívat a žít! Nemohl jsem ji to udělat...
I přes to vše jsem se dostavil i sem, jelikož bude důležité vědět, jak se chovat nadále. Nepřipouštěl jsem si absolutně celou tu situaci. Jen když náš alfa vysloví jméno mého bratra, na okamžik zavřu oči.
Klid, Jarumi. Hlavně klid. Buď vyrovnaný a drž se. Na tohle nikdy nebyl čas... pomyslím si. Z myšlenek mě vyruší pohyb u mě. Oči opět otevřu a ohlédnu se krátce po Artemis. Pak pohled s pevným výrazem upřu na alfu. I když mám sto chutí zavrčet, když zmíní pachy kolem těla bratra, dál si zachovávám naprosto klidný a nehnutý postoj. Mírně mě ovšem překvapí slova Feiera. Ohlédnu se po něm a zamračím se. Ale nevyjadřuju se k tomu. Soustředím se především na udržení svého klidu, abych nevytvářel zbytečné excesy. Teď není čas. To vše ale pouze do okamžiku, než zmíní špehy. Postoupím o krok dopředu.
"Hlásím se ke špehování," prohlásím pevným hlasem. Když nám pak alfa dá rozchod, stáhnu se o kus stranou, ale zůstanu na místě.

V hlavě se mi stále točí všechen ten zmatek, aniž bych vůbec vnímal jakékoliv dění kolem sebe. Vím, že jsem v takovém stavu až příliš zranitelný. Pokaždý to byl risk, když mě to přepadlo. A teď se držet mimo smečku... Pro mě osobně bylo ovšem menší riziko, když by na mě narazil nepřítel, než někdo ze smečky. Na zvuky kolem jsem zvyklí reagovat. A je to znát i v tomhle okamžiku. Ve chvíli, kdy uslyším zvuk křídel, všechno se změní. Narovnám se a prudce našpicuju uši. Veškerý třas je ten tam a dech se mi během okamžiku srovná. Celá ta zmatená směs v mé hlavě, jako by byla nasáta do truhly a bezpečně uzamčená. Mysl mám opět čistou a klidnou. Zase je tady ten rozumný a pohodový Jarumi. Až když takhle naberu zpět sám sebe, tak se ohlédnu.
"Adaine!!" vyjeknu a vyskočím na nohy. Vesele zavrtím ohonem. Samozřejmě nemám ani tušení o tom, že jsi mě viděl už dřív.

Zavrtím ohonem, když slyším, že mě také ráda vidíš. Opravdu mě to těší. A jsem ještě radši, že u tebe vidím i ten tvůj úsměv. Rozhodně ti nesmírně sluší. Uklidním se ale, když mě ujistíš, že se ti Sani neztratil.
"To jsem rád. Ten malý lotřík je pěkně rychlí, to už mi ukázal," zazubím se.
"Aha? Takže jsi vyrazila na lov?" rozhlédnu se.
"Můžu ti pomoct? Ze vzduchu je lepší rozhled, můžu tě navést k nějaké kořisti. S lovem jako takovým asi příliš nepomůžu, v tom jsem sólista. Lovit s tebou, tak si nejspíš jen ublížíme a vyjdeme s prázdnou," uchechtnu se mírně nejistě.

"Žádný válečník není rád, když je zraněný. Je to známka slabosti, riziko porážky. Proto mají nejspíš tendence to přehánět a vracet se co nejdřív. Někdy bývá ten tlak celkem velký." zamručím.
"Nemění to nic na tom, že je to hloupost, co jim spíš ublíží." zatřepu hlavou.
"Když mám možnost se vyléčit v klidu, tak ji využiju. Je to ve výsledku rychlejší a bez nečekaných následků. Ne že bych si tím někdy musel lámat hlavu. Ale stačilo mi vidět druhé." ušklíbnu se. Zadívám se na tebe.
"Chci se stát velitelem bojovníků. Pokud se mi to povede, povedu své bojovníky ve stejném duchu." v očích mi doslova zahoří vášeň. Nikoliv ale pro postup. Ale pro jakýsi slib, kterým pro mě je vedení bojovníků správným směrem.
"Rozhodně se rád přiučím všemu, kde pokulhávám," přikývnu.
"Strmá skála se štěrkovým povrchem a s nepřítelem za prdelí." zamručím neurčitě.

Vesele se na vlčátko zubím, dokud se neozve Artemis s tím nápadem na lovení mé maličkosti. Zarazím se a ohlédnu se na ni.
"Cože?!" vypadne ze mě a stočím pohled zase zpět na vlče.
"A kruci!" vypísknu, s hraným přemrštěným tónem. Poskočím a začnu uhánět po jeskyni, ale s mým dlouhým ocasem a hlídáním, abych nezašlápl prcka je to tu celkem složité.
"Budeme před jeskyní!" houknu na Artemis a vyběhnu s vlčkem za patama před jeskyni. Samozřejmě se držím tak nějak zvolna, aby měl Sani možnost mě dohnat a cvakat mi zoubkama za nohama.
"Takhle mě uženeš!" hulákám na prcka vesele. Hlavu natáčím vždy tak, abych na prcka aspoň trochu viděl, ale zároveň abych měl přehled o okolí a nehrozilo žádné nebezpečí.

Semínko, které do mě neúmyslně zasel Adain si pomaličku našlo svou cestu, aby vyklíčilo. Adain s Rivotrem sami o sobě jsou dost velkou připomínkou. Ale ještě je přiživit vyloženě poznámkami o minulosti a našich vlčecích časech... pomalu to odstartovalo další mou depresivní eskapádu, kvůli které jsem se rozhodl stáhnout do těchto hor. Nejsem příliš daleko od smečky. Ale dost, abych věděl, že mě tu nenajdou. Možná bratři, kteří by tu díky křídlům mohli být brzy... ale ti snad nemají důvod.
Zůstal jsem sedět na hraně jednoho převisu, pohled upřený kamsi pod sebe. Nemám sebevražedné myšlenky, takový hlupák nejsem. Tím spíše teď, když jsem konečně našel své bratry a nový domov... Přesto se mé tělo samovolně chvělo. Uši mám stažené k hlavě a vyloženě nešťastný výraz v očích. Ocas jsem omotal co nejtěsněji k sobě. Dech mám trochu rychlejší, stejně jako tep.
V hlavě se mi točí jedna vzpomínka za druhou. Od bezstarostných dětských dnů, až po únos a nastalé peklo. Boj o vlastní život... Zadřu mírně křečovitě drápy do skály. Snažím se vší silou všechny ty myšlenky zahnat a urovnat v hlavě zase ten chatrný klid. vím, že se musím vrátit zpátky dřív, než mě budou hledat....

Není nad to si pořádně zatrénovat a dnes jsem vybral křídla. Začal jsem na kopečcích a využil plnými doušky volnou oblohu tohohle místa. Svými akrobatickými výkruty a různými otočkami a přesmyčkami okořeněnými prudkým stoupáním a klesáním nebo letu v maximální rychlosti jsem se postupně posouval, až jsem nakonec skončil nad plání zajíců. Ušáků jsem si nijak nevšímal a pokračoval ve své akrobacii ještě několik minut. Se svou barvou srsti jsem na obloze celkem dobře viditelný a házím na zem pěknou změť stínů.
čas na pauzu, pomyslím si po nějakém čase. Už jsem byl i zadýchaný a tak je jen na místě ukončit tohle "běsnění". Střemhlavým pádem se snesu k zemi a jen kus nad zemí zabrzdím, když křídla prudce roztáhnu. Držím je ale v náklonu, aby je prudký tlak vzduchu nerozlámal. Na zem dosednu prudce, ale bezpečně. Zaklepu křídly, než je hezky složím na záda.