Príspevky užívateľa

Samozřejmě, že jsem si všiml, jak jsi sebou cukla. Překvapí mě to a tak přistanu o kousek stranou a zvolna k tobě vykročím. Ale když vidím, že se usmíváš, zahodím to za hlavu. Samozřejmě se začnu také usmívat. Přimhouřím oči, když se dotkneš mého čumáku.
"Rád tě zase vidím," brouknu. Ocas se mi mrská prudce ze strany na stranu, čímž podporuje má slova. Ani se to nesnažím nijak skrývat. Zasloužíš si každý kousek mých sympatií.
"copak jsi tu tak zaujatě vyváděla?" nakloním hlavu ke straně.
"Neztratil se ti třeba ten lotřík Sani?" nadhodím a natáhnu hlavu co nejvýš, abych se mohl rozhlédnout. Popravdě mě nenapadá, co jiného bys asi tak mohla hledat.

"Já vím, se mojí barvou je to ještě výraznější," ušklíbnu se.
"Pff. A ty si myslíš, že já ano? Jsem rád, že vůbec nějak komunikuju s vlky." zatřesu hlavou. Ani mi nedošlo, co tohle mé podřeknutí může říct. Takové přiznání, že já svůj život prožil bez pořádné komunikace s vlky.
"No, většinou se začíná od začátku, ne?" dloubnu do tebe čumákem. Tvá poznámka s vlčaty ve mě tak nějak zasadí drobné semínko, které ale na sobě nedávám znát.
"Pff, to je promlčené," prohodím jednoduše. Kouknu po tobě.
"Je. Ale je mnohem složitější, než třeba taktika v boji," zamručím neurčitě. Pak se ale zarazím. Znovu po tobě kouknu.
"Proč by v tom byla ona?" zeptám se očividně dosti nechápavě. Je zcela jasné, že mi ta souvislost nedochází. Pak ale prudce vyskočím na nohy.
"ARTEMIS!! Já málem zapomněl na trénink!!" vyjeknu.
"Promiň bráško, pokecáme příště!" vyhrknu a v mžiku se odrazím a zmizím do vzduchu.

Tvůj úhybný manévr v podobě připlácnutí zadku k zemi měl za výsledek, že ti skončím rozpláclý na zádech.
"Hej, to je vtipný," prohlásím a hbitě se natáhnu, abych tě čumákem plácl do lopatek jako náznak - tady bych si rafl. Pak ale provedu mírně nečekané. Nechám ocas ve tvé tlamě, ať si klidně zaplníš tlamu chlupama. Překulím se na bok a víceméně ti spadnu bokem pod tlamu. Je tak znát, že minimálně ocas mám ohebnější, než běžní vlci. Ale rozhodně ti nepadám pod tlamu jako hozená večeře. Okamžitě ti totiž startuju po tlapě, abych tě přiměl ucuknout, místo dalšího útoku. Mezitím si pod sebou přeskládám tlapy a vyrazím ti od země v úhlu proti krku. Mé břicho a krk jsou tak chráněné.

"Jasný, to chápu. Mám se ti držet z cesty a to těžko odhadnu, když si budu dál hrát na šikulu," zazubím se. Ale podal jsi to parádním způsobem. Ne, že bych se chtěl hádat, když by šlo do tuhého. Ale očividně jsi připraven i na tvrdohlavější jedince.
"podle zvuku je tu otevřenější prostor. Cítím svěží pach trávy - očividně tu hory trochu brání sněhu a jsou tu místa bez sněhové pokrývky. Slyším tu někde tiše vodu. Na řeku moc klidné?" zacukám ušima. Když popisuju, co vnímám, jsem mnohem vážnější a soustředěnější.
"Zatím bych řekl, že tu jsme jen my dva?" nadhodím. Tohle už je spíše otázka, protože si tím nejsem úplně jist.

Střelím po tobě nevrlím pohledem.
"A proto je lepší, když lovím sám!" prohlásím jednoduše. Na co skupinu, když to zvládnu sám, no ne? I větší kusy se dají ulovit o samotě, když se na ně zřítím z výšky. Pravda, zpočátku se mi stávaly nehody, jako napíchnutí na rohy. Ale díky mé regeneraci jsem to vypiloval a už to zvládám.
"Na co je vlastně potřeba lovit ve skupině?" zamručím mírně kysele. Je to podle mě zbytečně složité. A zároveň mě ale fascinuje, s jakou taktikou se musí přijít. Zafuním.
"Asi stejně budu dál preferovat lov o samotě. Ale nebude škoda se to naučit..." zamručím. Čímž ti víceméně odpovím na tvou otázku.

Musím se chtě nechtě smát. Horká hlava?
"Pokud znáš jen válečníky, kteří mají horkou hlavu, tak jsi dobré válečníky nepoznal." ušklíbnu se.
"Válečník s horkou hlavou je mrtvý válečníky, dříve či později. Přežívá jen se štěstím. Jasně, je dobré umět se řídit instinktem. Ale vrhat se zbytečně do kde jaké vřavy? Bezmyšlenkovitě, bez taktiky a znalostí se vrhat do boje?" zavrtím hlavou a jsem mnohem vážnější, než dosud.
"S takovou tě nemusí zachránit ani regenerace. To je špatné nakládání se životem," zamručím.
"A podcenit klid po zranění - tam je to se mnou konkrétně jak kdy. Záleží dost na okolnostech," přiznám bez skrupulí s pokrčením rameny. Byly časy, kdy jsem si odpočinek dopřát nemohl. Ale teď a tady?? Tady je to jiné. Jsem možná neklidný vlk, co nevydrží příliš v klidu. Ale i já umím odpočívat, když mám tu příležitost. Zadívám se na tebe.
"Něco umím i ze základní pomoci. Ale rozhodně se nebráním širšímu poznání. Já sice regeneraci mám, ale neslyšel jsem, že by tomu tak bylo u kohokoliv jiného ve smečce." zamručím a do očí se mi vloudí opět ten výraz praktického taktika. Pak se na tebe ale zazubím.
"Tak uvidíme, zda v pohybu budeš mít co mě naučit. Kromě překonání tvé dlouhonohé výhody!"

Střelím po Adainovi pohledem. Rozhodně bych si takové vtípky odpustil, kdybych něco takového věděl. Přiměje mě to udělat si v hlavě poznámku - nevtipkovat. Na neutrální témata ještě ano, ale něco takového si příště odpustit... Ale to už začne vysvětlování. Pozorně našpicuju uši. Nelze si nevšimnout, jak s tímhle ožíváš. A mě je hned jasné, kam by ses skvěle hodil - jako lovec.
Cože?? Co tak zatraceně komplexně?? pomyslím si a zatřesu hlavou.
"Nejlepší je prostý a jednoduchý střemhlavý nálet ze vzduchu," odfrknu si.
"A co se na zemi týká, tak zaječina nebo bažanti." zamumlám ještě dodatek, aby bylo jasné, že nelovím pouze ze vzduchu. Tohle všechno, co jsi tu vynakládal, mi ale přijde naprosto zbytečné a složité.

Sem tam po očku pokukuju po Artemis s Feierem. Nedá mi to, abych si tak trochu nehlídal, jak to všechno Artemis snáší. Sice věřím, že Feier si dá pozor a postará se o ni, ale i tak. Neznamená to ovšem, že bych nedával pozor na malého Sankariho. Je jak tisíc myšiček! Jednou tady, hned zas támhle. Právě při jednom takovém nepatrném omrknutí těch dvou mi unikne ta tvoje finta. A jak to nečekám, tak sebou i mírně cuknu, jakmile se mi zakousne malý Sani do ocásku. Ohlédnu se na něj.
"No panečku, ty jsi mi ale zdatný a vytrvalý lovec," zazubím se na prcka. Skloním se k němu.
"Až to maminka dovolí, naučím tě, jak se plížit tiše a nenápadně." zašeptám mu a mrknu na něj.

Pro jednou jsem zase trávil čas na zemi. Není dobré se držet jen ve vzduchu. Nemluvě o tom, že tam asi příliš mnoho vlků ze smečky nepotkám. Toulal jsem se po území ve snaze někoho potkat. Ale zatím se mi moc dnes nedařilo. Potkával jsem staré pachy nebo někoho, kdo už tu prošel. A plížit se někomu po stopách, to se mi zrovna moc nechtělo. To by asi nebylo zrovna dvakrát příjemné setkání.
Aby to nebylo znamení, že jsem jednal špatně, pomyslím si a stáhnu uši k hlavě. Naštěstí mi spíše jako znamení zanesl k čumáku vítr jeden konkrétní pach. Okamžitě nějaké negativní myšlenky opadnou. V mžiku se otočím a vyrazím za tou krásnou vůní, která mě zavede k ještě krásnější vlčici. Můj krok je tichý, aniž bych to jakkoliv zamýšlel - je to už zvyk.
"Artemis!!" zahalekám nadšeně, když jsem poblíž.

Bouchnu smíchy.
"To ti tak uvěřím, když je má i Riv!!" vypláznu na tebe jazyk. V očích mi u toho vesele zajiskří. Zamyšleně se na tebe zadívám.
"Začnu ti říkat veverko. Ty mají taky štětinky a už jsem viděl i tmavé." zazubím se na tebe. Pak se ale zarazím. Tak nějak jsem nečekal, že bys chtěl i mé vyprávění. Zatřepu hlavou. Naštěstí se to dá zaměnit i jako reakce na toho člověka.
"Řekl bych, že tvé vyprávění bude mnohem záživnější, než to mé," pokusím se vesele přeci jen zůstat u tvé maličkosti.

Vyprsknu smíchy, jak se tak ukloníš.
"Pfff, to jsi sloužil někde u dvora, šašku?" rýpnu si pobaveně. Pak ale zvážním.
"Popravdě - Ne. Absolutně nemám tušení, jak s druhými vlky jednat. Všechno to beru spíše z hlediska taktiky." zamručím. Přiznám tak vlastně tak trošku něco ze své minulosti. Pak ale napřímím uši a zase je hned stáhnu.
"Já vážně nevím. Asi prostě jen co mi naznačila Artemis..." pokrčím neurčitě rameny. Nelze ale přehlídnout, jak se mi zablýskne v očích, když si na ni vzpomenu.

Na mém postoji je jasně patrné, že nejsi první vlk, se kterým se pouštím do křížku. Ba právě naopak. Stojí proti tobě zkušený bojovník a je to znát i na očích. Není v nich sebemenší emoci, jen čistá kalkulace a hodnocení protivníka. V okamžiku, kdy se dáš do pohybu, je mi jasné, kam míříš. Tvůj výpad je prudký, ale postavení nohou jasné a úhel hlavy taky. V mžiku sebou škubnu do strany. Žádné velké uskočení, jen abych dostal nohy z tvého dosahu. Zároveň se ale hned natáhnu s úmyslem tě štípnout do hřbetu. Jsem vlastně v jakémsi půlkruhu. Zadními jsem uskočil do strany a zapřel se o ně, abych předními mohl naopak blíž ke tvému boku.

Přeci jen jsem maličko napjatý z toho, jak zhodnotíš mé odpovědi. Ale zdá se, že jsi s oběma spokojený. A to mě nakopne. Vesele zavrtím ohonem. Řídím se poslušně tvými pokyny a zpomalím.
"I když se mi tahle varianta nezamlouvá, tak tentokrát poslechnu," prohlásím zcela vážně, aby ti bylo jasné, že jsem si rizika vědom.
"Prozatím ale asi platí dál hlásit, co cítím?" zeptám se projistotu. Uši natáčím po zvuku. Ke zpěvavému zvuku skal se přeci jen přidává šepot trávy a drobného křoví. I na pachu je znát, že je jinačí. Ve skalách je takový železitější a sušší, prašnější. Tady je přeci jen svěžejší a vlhčí. Zaznamenávám i starší různé pachy. Je znát, že je tahle oblast celkem dost navštěvovaná.

Nijak mi nedochází, že bych na celém tréninku i komunikaci potom udělal nějakou chybu nebo něco, co by ti mohlo být nepříjemné. A je to na mě celkem i znát. Jsem v pohodě a uvolněný, naprosto klidný. I když teda stále veselí úspěchem.
"Samozřejmě, to vím," přikývnu a zacukám ušima. Je celkem vtipné poslouchat tyhle rady. Ostatně, podobné myšlenky se mi stejně honily hlavou. Ustoupím a protáhnu se. U toho i křídla roztáhnu pořádně do stran. Složím je až když se zase narovnám.
"Jasně, pozítří!" potvrdím nadšeně. Už teď je znát, že se toho nemůžu dočkat.
"Pfff, za co mě máš?" uchechtnu se.
"Máš plán, z čeho mě zkoušet?" mrknu na tebe vesele. Rozhodnu se ještě kousek cesty držet s tebou. Zařadím se ti po bok. Ale je jasné, že to nebude na dlouho, podle směru, kterým se zaujatě ohlédnu.

Nezdá se, že by bráška jevil příliš mnoho zájmu a popravdě, jeho stav je taky trošku sporný. Rád bych strávil čas nějakou společnou aktivitou s oběma. Ale Riv tak trošku neguje jakékoliv snahy. Fakt, že se kolem něj musí tak trochu našlapovat opatrně moc situaci nepomáhá. Takhle v pozoru jsem musel být příliš dlouho, aby mě lákalo v tom pokračovat. Ale na druhou stranu - tady jde o BRATRA!! A to je přeci jen ve vše jiné. Přesto mě ale výrazněji vykolejí Adainova odpověď. Cuknu sebou a kouknu po něm. V prvním okamžiku je možné u mě zaznamenat překvapení a ještě něco, to už ale nejde identifikovat. Téměř okamžitě se totiž oklepu a naberu zase svůj klidný výraz.
"Ty zmetku jeden, tak ty sis užíval společnosti, jo?" dloubnu do bráchy křídlem.
"No, v tom případě - povídej, jak takový společný lov probíhá."

"To nemůžu slíbit," ušklíbnu se.
"Já svou "magii" neovládám - mám regeneraci. Takže se nemůsíš zdráhat si hryznout," zazubím se na tebe a i já zaujmu polohu. Jsem připravený na útok, křídla těsně přitažená k tělu. Na zemi jsou příliš velkým a snadným cílem - takže je rozhodně neplánuju používat. Sleduju tě pozorným pohledem někoho, kdo je zvyklí bojovat. Všímám si každého tvého svalu, postoje, ale i tvých očí. To vše mi dokáže prozradit, jaký bude tvůj následující pohyb*.
"Jestli chceš, začni," olíznu si čumák. V očích mi hoří nadšení z nadcházejícího souboje. Jsem nesmírně zvědavý, co nového si z tohohle souboje odnesu.

____________________________________________
* I v bojových uměních se radí řídit postojem, napnutím svalů a očima.