Príspevky užívateľa

Pokračuju dál, uši stále našpicované a pozorně naslouchající zvukům všude kolem. Je trochu rozptilující u toho mluvit, ale to se nedá nic dělat. Nejspíš i to je součástí zkoušky.
"Podle vzduchu. V cestě prostě proletí. Ale tady se stočil zase zpět. Tedy to byla slepá cesta," vysvětlím, co jsem pochytil. Tvůj další pokyn mám sto chutí komentovat zaskučením - ale nakonec se ovládnu. Pozorně se zaposlouchám a maličko zvolním.
"Vítr už tu tolik "nezvoní", jako ve skalách. Netáhne se pouze jedním směrem, takže tu bude asi otevřenější prostor?" opatrně pokračuju. Nejsem si úplně jistý, zda to popisuju správně. Něco takového po mě chce někdo poprvé.

Pozorně tě sleduju, během své řeči. I sebemenší výraz a postoj toho dost napoví. A mě to napovídá dost jasně, že je přede mnou vlčice ochotná vrhnout se do práce. A to je fajn. Zazubím se na tebe.
"V pohodě. Já se kdyžtak připomenu," mrknu vesele. Zavrtím ocasem, když se tak horlivě ženeš do tréninku.
"Jasně, do toho!" znovu se zazubím a vyrazím. Pozoně sleduju, jak se k tomu postavíš. Těší mě, že nevyrázíš hned v plní rychlosti, ale hlídáš si vytrvalé tempo. To je dobrý začátek. Srovnám tempo s tebou.
"co jsem tak vypozoroval, tak každému vyhovuje jiný typ tréninku. Ale základ je vždycky stejný. Ve tvém případě teď se soustřeď na tu vytrvalost. Není dobré při každém tréninku jen na vytrvalost, dokud máš síly. Je dobré vytrvalostní běh prolnout během z plných sil. Musíš včas odhadnout, kdy opět zpomalit do vytrvalostního, aby ti nedošel dech. Trénuješ tím nejen rychlost a výdrž, ale i vlastní odhad sil a vlastní odhodlanost pokračovat." spustím mírně zamyšleně.

I když nejsem zrovna zkušený, co se týká komunikace s ostatními, tak z vlastní zkušenosti vím, co umí nadělat neúspěch. Takže když to nevyjde, rozhodně neplánuju pouze chtít další a další tréninky. Přidám do toho i podporu. Už jsi to skoro zvládl, takže jsi jen krůček od úspěchu - pokračujeme! I když je pořád jedno a to samé dokola, baví mě to. Baví mě každý trénink, ať už můj nebo někoho jiného. A nějak mi ani nedochází, že by to někdo mohl vnímat jinak, než já. Ať tak nebo tak - zadařilo se!
"PARÁDA!!" vyjeknu nadšeně.
"Vidíš, že se nakonec povedlo! Vše je jen o tréninku." zazubím se. Ze samého nadšení mi nedochází, že bych mohl mluvit jak k někomu, kdo má už pár tréninků za sebou.
"Dobře, dobře. Tak pozítří," přikývnu. Zarazí mě, když chceš vidět ocas a křídlo. Ale nehádám se a ochotně se k tobě natočím tak, abys měl dobrý výhled.
"Pohoda, ne?" zazubím se. Poškozená mohou být maximálně některá pírka nebo vyškubaná nějaká srst. Ale jinak regenerace svou práci odvedla.

Usmál jsem se na Artemis, ale jsem nesmírně rád, že přeci jen vyrazíš za Feierem. Střelím po něm pohledem. Nechám v něm odrazit mou starost o Artemis a vážnost, jakou tohle téma má. Věřím tomu, že si toho Feier všimne. Já mám na starosti něco jiného. Stočím pohled k Sanimu, který ochotně pustí můj ocas. Musím se usmát.
"Určitě chytíš. Tak se ukaž!" zazubím se. Začnu ocasem různě mávat okolo. Někdy rychleji, někdy pomaleji. Někdy Saniho nechám přiblížit těsně ke špičce, než s ní ucuknu. Neobávám se ocas ani zvednout do výšky, abys musel vyskočit.
Však prckovi pohyb neuškodí. pomyslím si pobaveně. Samozřejmě u toho Saniho pozorně sleduji a zasáhnu, kdyby hrozil nějaký pád nebo úraz.
"Ty jsi ale rychlík. Takhle ho brzo opravdu chytíš!" podpořím prcka, aby snad nechtěl přestat.

Zavrtím nadšeně ocasem, když mě označíš za člena smečky. Nesmírně mě těší, že to takhle od tebe slyšim. A dvojnásob rád jsem, že to pro Saniho je dostačující, i když vyvstane jeho dotaz. Přešlápnu. Vysvětlit, co je smečka... nejsem si jist, zda to dokážu. Ale zkusím to!!
"smečka... je jako velká rodina... spousta strejdů a tetiček. Starají se, pomáhaji..." zamručím a krátce kouknu po Artemis, zda to neříkám blbě. Navíc... aby to taky malý Sani pochopil, že ano...
"Anoo, je moje." pousměju se na vlčka a kouknu zase na Artemis.
"Však jsem ti ho dal, aby sis kdykoliv vzpomněla, že tu pro tebe jsem." zavrtím ohonem. Jemně do ní drcnu čumákem. Jsem rád, že jsem tě mohl tak ještě povzbudit, než jsi vyrazila za Feierem. A já se tak mohl svou pozorností otočit k té malé piraňce na ocase. Ohlédnu se.
"Teda, ty jsi mi ale parádní kus lovce! A zvládneš to i když se bude hýbat??" nadhodím prckovi malou výzvu.

I já odběhnu na své místo. Kývnu na tebe a až potom vyrazím proti tobě. Zatím držím stále stejný směr a rychlost. Na první tréninik je dobré si osvojit správný pohyb a techniku. Až pak to můžeme zkoušet jinak. Navíc, můj ocas taky později bude potřebovat chvilku, aby se zahojil. Tak jako tak, trénink opakuju, dokud se ti správně nezadaří pětkrát za sebou.
"Až když je to pětkrát, je jistota, že to opravdu umíš. A i tak je potřeba to znovu ozkoušet zítra a porovnat chybovost," informuju tě, abys věděl, proč na tom trvám. Máš fyzičku dobrou, abychom mohli trénovat dostatečně dlouho, než to pochytíš. A i já jsem neúnavný a poňoukám tě, dokud opravdu těch 5 správných pokusů nemám.
"Paráda!!" zajásám znovu, když se nám to konečně povede.
"Máš talent," mrknu po tobě.

Vesele zavrtím ohonem, když dostanu další pokyny. Jsem za to rád, tohle by totiž bylo až příliš jednoduché.
"Rozumím," přikývnu a přeběhnu k druhému vlkovi. Před ním už se zastavím. Zavětřím, abych si udělal jasno o pohybu vlků. A především, odkud vane slabší pach mého bratra. Musím se ušklíbnout nad jeho přehráváním. Zpozorním ale, když předloží vzorky.
Díky vzorkům to bude mnohem jednodužší. Škoda. Ale v zimě je to holt složitější, pomyslím si. Vzorky si pozorně prohlédnu a očichám. Zazubím se.
"Jde se na věc!" zahalekám.
Tudy jsi šel, pomyslím si. Přesně z toho důvodu jsem prve zjišťoval pachy. Teď vyrazím směrem, odkud Adain přišel před zadáním loveckého úkolu. Všímám si, že je jeho pach tady silbější. Očividně vyrazil do stejných míst. Musím se vesele zazubit.

Lehkým klusem vyrazím na cestu, pozorně si hlídajíc své okolí před případnou nástrahou. Jsem tak připraven na kde co.
Pokud je cesta bez nástrah, dorazím relativně brzy dolů, kde se dám do pátrání. Nejen očima, ale i čichem. Jehličí se najde hned, stejně tak kůra z břízy. S mechem mi to zabere trošku déle. Vím, na kterých místech hledat mech. Ale poznat ten správný, to je věc druhá. Jsem rád, že jsem mu v očichávání a pozorování věnoval víc času. Nakonec se mi díky tomu povede a s tlamou plnou všech tří vzorků se vydám zase nahoru.

Opět se pohybuju v lehkém klusu, s ušima našpicovanýma. Jsem pozorný, aby mi neunikla žádná past.
Pokud se žádná neobjeví, doklušu k Dexterovi a položím před něj své vzorky. Se šklebem pak několikrát vypláznu jazyk a olíznu si tlamu.
"Tak co dál?" zeptám se hned aktivně.

"A to říká ten pravý," uchechtnu se.
"Však máš taky pěkné štětinky." vypláznu na tebe jazyk. Vesele u toho zavrtím ohonem. Tohle špičkování se mi ale nesmírně líbí! Jsem rád, že k sobě máme víeméně tak hezky blízko. I přes to vše, co se stalo. Pak našpicuju uši.
"Tak doufám, že mi o nich někdy povyprávíš!" znovu zavrtím ohonem.
"Jsem rád, že jsi tady. A v kondici. Někdy si tě musím prohnat a zjistit, jak na tom jsi," šibalsky na teme mrknu a zazubím se. Ale pak si všimnu, jak se tváříš na téma našeho brášky.
"No tak, bráško. Netrap se tím, ano? Už jsme spolu a teď pomalu můžeme pracovat na tom, abychom mu pomohli. Jen to chce čas, ano?" drbnu do tebe čumákem.
"Nevzdávej se," zavrtím ohonem. Nu a když dojde na smečku. Ošiju se.
"Já vím, že jsem s tím začal. Ale tak nějak to ze mě vypadlo samo," pokrčím rameny. Stáhnu uši k hlavě.

Nadšeně zavrtím ocasem, když přijmeš omluvu. Jsem moc rád, že jsme to mezi sebou urovnali. Adain měl pravdu, že jsi celkem fajn a s takovými vlky bych měl udržovat dobré vztahy. Nenechám se víc pobízet a vyrazím vpřed, uši našpicované. Jsem rád, že se mi povedlo zrychlit na lehký klus. Snad to dost poukáže na mé schopnosti.
"Doprava, dobře." trošku zvolním. Dávám si velký pozor na zvuky kolem nás. V jednu chvíli už chci zahnout, ale nakonec si to rozmyslím.
Tohle vypadá spíš na výduť, ne na cestu, pomyslím si. Až o větší kus dál se zastavím a chvilku poslouchám. Závan větru je pro mě jen dalším bonusem.
"Tady," brouknu pokojně a zabočím. Vyrazím zase vpřed, nejprve zvolna, než zase zrychlím do lehkého klusu.

Mám radost, že souhlasíš s dalším pokusem. Nijak ti to neusnadňuju - nalétávám opět v rychlosti. Cuknu ušima, když mě chytíš za ocas. Tentokrát to vše očividně vyšlo mnohem lépe. Nemám příležitost se do ničeho zakousnout a i když sebou vrtím a škubu, stejně skončím přišpendlený k zemi. Nejen, že mi nepustíš ocas, ale povede se ti ještě efektivně přišlápnout křídla.
"Parádní!!" vyštěknu vesele a začnu vrtět ocasem, jakmile mi ho pustíš.
"Někdy opravdu stačí málo, aby vyšel správně ten pohyb." ohlédnu se po tobě.
"Zkusíme ještě jednou? Třeba to byla náhoda. A prosím, jestli slezeš," zazubím se na tebe. Je očividné, že mám radost z tvého úspěchu. Svým způsobem je to vlastně i můj úspěch.
Feierova kondička je v tomhle výrazné plus. Nebude těžké učit tě speciální gryfy pro útoky ze vzduchu. pomyslím si a sjedu tě pohledem.

Je skoro až ke smíchu, jaký úkol je mi zadaný. Chytit pouze čtyři králíky? To je hračka i bez křídel a magie. Stačí správná taktika a dostatečná fyzická kondice. Kterou samozřejmě mám. Zazubím se.
"Výborně. Brzy naviděnou." zavrtím ohonem. Rozhodnu se vyrazit směrem ke Kotlině, kde mi přijde, že budou lepší podmínky pro zajíce. Vezmu to opět vytrvalostním klusem. Musím se zazubit, když míjím Adaina. Jak jsem si myslel, byl u první.
"Nespěchej, bráško, třeba tě doženu a do cíle poklušeme spolu," houknu vesele, aniž bych se zastavil. Fakt, že jsem Adaina potkal mi vlil do žil novou energii, abych se ho pokusil dohnat. Nedělí nás až tak moc času, no ne?

Jak klesám do Kotliny, vyhlídnu si místo, kde by mohla být větší koncentrace zajíců. Za svůj život už jsem vypozoroval, kde se pohybují nejčastěji. Tak jako tak, jakmile se dostanu opět na trávu, začnu pátrat po pachové stopě. Netrvá dlouho ji najít, je jich tu celkem dost. Zbývá už jen správná taktika. Vyhledám si, kde je slabší stopa - tedy méně kusů. Ty pak rozežnu a prokážu svou hbitost. Chvilku mi to trvá, než odhadnu jakým způsobem králík uhýbá. Pak už to není tak složité. Stejnou metodou lovím i zbylé kusy. Králíky si štosuju na jednom místě. Jakmile mám ulovenévšechny, popadnu je do tlamy a vyrazím zpět. Cestou si jen udělám mezizastávku u říčky, abych se napil.
Zkoušet do toho všeho i nahnat čas dá trošičku zabrat, pomyslím si vesele. Ale o to je to zábavnější.

Vyklušu zpátky, kde před Alarica položím králíky. Nezůstávám však na místě a zvolna chodím sem a tam. Ne, že bych byl nervózní. Ale spíš abych si nezadělal na potíže. Tolik pohybu a pak se najednou zastavit, to by nebylo dobré pro svaly. Pohybovat se pomalým krokem mi dá i prostor k tomu, abych se pořádně vydýchal.
"Tak co dál?" našpicuju uši a zavrtím ohonem. V tomhle už je i trocha nedočkavosti.

Musím se uchechtnout. Nečekal bych, že máš koule na to, abys udělal nějakou takovou zákeřnost.
"Dobrá, dobrá - to je jen fér," uchechtnu se.
"A omlouvám se za to. Ale záleží mi mimo jiné i na mém postupu a k tomu jsou potřeba tréninky. Čím víc, tím líp." uvedu vše na pravou míru.
"A jak už jsem řekl - pokud budu podvádět, podvedu sebe. A to rozhodně nemám v plánu," zavrtím ohonem.
"Nebudu ale lhát. Tahle situace byla složitá a opravdová zkouška, abych ty oči neotevřel." zazubím se. Ale vyrazím kupředu. Teď už ale čekám zákeřnosti a jsem v pozoru. Zvolním, když se zvuk kolem mě změní. Dovolím si i na chvíli se zastavit. Našpicuju uši a poslouchám, než se opět rozejdu. Opět prvně zvolna, než si osvojím zvuky kolem sebe a získám trošku jistoty, se kterou zrychlím do pomalejšího klusu.

"Ts, musíš taky používat hlavu, bratříčku. A jinak, než jen na ozdobu," zazubím se na tebe. Ocasem lehce zametám. Mám vážně radost z toho, jak spolu vycházíme. Takhle jsem si to představoval. Jen Rivotr nám tu chybí. Ale to se nedá nic dělat. Je potřeba čas. Ale jsem rád, že mě nepovažuješ za blbečka.
"A samozřejmě. Když jsem vás hledal, tak jsem i s jinými vycházel dobře. V dobrém se informace získávají mnohem lépe, než hrubou silou." zamručím.

"Předpokládám, že jsme na tom všichni byli jinak. Mě si zase drželi ve smečce, ale s radostí bych s tebou měnil." zamručím. Dál ale svou minulost příliš nerozvádím. Zaměrím se spíš na Rivotra.
"U Riva to vypadá přesně podle jeho slov. Osvobodil se teprve nedávno a kompletně u něj zadupali důvěru v druhé. Takže si musíme nanovo získat jeho důvěru. Chce to opatrné kroky. A rozhodně respektovat jeho osobní prostor. Nenese dobře, když se mu narušuje," spustím hned vše, čeho jsem si všiml.
"Ale problémy určitě má. Očividně ty jizvy na nohách má sám od sebe." to se mírně zamračím.

Nakonec se ale přeci jen dostaneme i k poslední otázce. K otázce, na kterou jsem příliš odpovídat nechtěl. Přitáhnu uši k hlavě a zadívám se do dálky.
"Abych řekl pravdu... Já sám si nejsem jistý..." řeknu tišeji.

Pomaličku se začínám ve všech těch zvucích orientovat. A je to znát i na tempu, které z pomalé chůze pomalu přidává do chůze v běžném tempu. Přiznám se, že jsem tentokrát nečekal, že k něčemu dojde bez předchozího upozornění. Takže když se uvolní ty kamínky, trhnu sebou a poskočím dopředu. Samozřejmě, že jedna má část přímo křičí, abych otevřel oči a podíval se, co se děje. Ale já ji neposlouchám. Dávám přednost svému rozumu, který ví, že je trénink a nechávám oči vší silou zavřené. Určitě bys mě varoval, kdyby byl opravdový problém.
Ale bylo to nepříjemné, pomyslím si. Zastavím se a pootočím hlavu k místu, kde zněly kamínky.
"Tohle bylo zákeřné. A přiznávám, že to nebylo moc příjemné," zamručím a krátce uši přitisknu k hlavě, než je opět narovnám.

Pozorně tě sleduju. Jedna z věcí, co by se mohla stát je, že tě má slova vyděsí nebo otráví a ty nebudeš chtít pokračovat. Ale naštěstí se zdá, že to nepřichází. Posloucháš pozorně, i když tě to znervózní. Ale to je správné. Znamená to, že si přesně uvědomuješ, co vše takový trénink bude stát. Tenhle přístup se mi líbí. Tohle je přístup těch, co přežijí.
"Taky trénuju běh na hranici sil už od svého roka." uculím se. Dá ti to trošku představu, kolik práce za tím stojí.
"Ale stejně mám teď další prostor pro trénování. Feier je rychlejší. Což se dalo čekat, vzhledem ke stavbě jeho těla a intenzivnímu trénování," zazubím se. Pak ale našpicuju uši.
"Nemám problém s trpělivostí, pokud to nevzdáš," mrknu na tebe.
"A vidíš to - já jsem Jarumi. A klidně mi tykej," znovu na tebe mrknu.
"No a čím začneme. Samozřejmě během. Vezmeme to přes pláň zajíců do jehličnatého lesa a pak přes nejvyšší strom zpět sem. Měnící se krajina ti pomůže psychicky vnímat tvůj postup. Tenhle okruh je pak třeba běhat každý den a hlídat si, jak dlouho ti to trvá. Během týdne bys měla zaznamenat, že jsi ho uběhla za trochu kratší čas." nadhodím. A pokud souhlasíš, rovnou vyrazím.

__________________________

Nebudeme s dějem přebíhat sem a tam, budeme dál psát zde ;-)