Príspevky užívateľa

"Tak samozřejmě, že se od nich nenechám cíleně rasovat. Těžko by se to pak v nich napravovalo. Ale není takový problém, když jim to ujede. A na základy boje bych taky mohl být lepší. Než se naučí, jak opatrně stisknout nebo kdy zastavit útok." vysvětlím pečlivěji svůj nápad. Rozhodně neplánuju být pro ně cílem trvale. Mohlo by to přerůst v agresi.

Musím se zasmát, když si pak vzpomenu na to tvé frustrované vrčení a mručení.
"Ale no tak. Je to první pokus, ten se nikdy nepovede. Proto jde o trénování. Naučíš se správné pohyby. A ani pak nekončit. Pokračovat, ať si svaly zapamatují, jak se správně hýbat. Pak už nad tím nebudeš ani přemýšlet." povzbudím tě s vrtícím ohonem.
"Přemýšlíš nad tím správně. Zkus při dalším pokusu chytit ocas jinak a škubnout sebou prudčeji." odklušu zase na druhý konec.
"Můžeme?" kývnu. Počkám chvilku, jestli souhlasíš. Pokud ne, nebráním se, abychom to probrali. Pokud ano, nalétnu na tebe.

Pobaveně sleduju vlčka. Ale při Artemisině odpovědi na ni kouknu s hranou směsicí děsu a čirého pobavení.
"Nevíš? Tak to abych se měl na pozoru!" zazubím se na Artemis a pak i na Saniho.
"Tak to jsem zachráněn, malý bojovníku," uculím se, než bouchnu smíchy, jak zkomolí mé jméno.
"Jsi roztomilý," zavrtím ohonem. Věnuju se sice maličkému vlčkovi, ale u toho i pozoruju Artemis, vždy s lehkým úsměvem. Jsem rád, že vidím, jak se spokojeně tváříš. To je to nejlepší, co bych teď mohl zahlédnout. Po tom všem, čím sis prošla. Překvapí mě ale, když Sani vyběhne na pátračku za pírkem. Kouknu po Arty.
"Vážně sis ho schovala?" zavrtím ohonem. Zahřeje mě to u srdíčka a tělem mi to rozežene hřejivou příjemnou vlnu.
"To mě těší," brouknu jemně, zatímco pohledem sleduju, jak malý vlček pátrá po peříčku. Ale tahle příležitost by se dala i využít, když si vzpomenu, že je tu vlastně i Feier. Vstanu a přejdu blíž k tobě.
"Arty. Máš tu Feiera. Myslím, že bys neměla otálet s informováním o tom, co se stalo. Dohlédnu na ty prcky, ano? A jsem tady, když budeš potřebovat podporu, ano?" brouknu jemně.

Pokračuju hbitě po úbočí vzhůru. Uši našpicované. Jsem v pozoru, abych mohl kdykoliv zareagovat na případný další zákeřnost od vlků. Ale zdá se, že jsem si užil své a tak je zatím cesta naprosto klidná. Až na uvolněné podloží a nějakou tu horskou kozu příliš potíží na zbytku cesty nemám. Nenechám se tím ale zlákat a jsem stále nadále pozorný. Je snadné uchlácholit druhé a pak naopak nečekaně se vrhnout do protiakce.
Ne ne, Jari. Nenech se ukolébat. Je to zkouška. pomyslím si, zatímco se prodírám stále vpřed. Nedovoluju si žádnou pauzu, i když to není závod. Alespoň díky tomu zjistím, kde jsou i mé hranice.

Po čas cesty se ale nic zvláštního nadále neděje. Nakonec vystoupám nahoru, s ušima našpicovanýma a zvědavý, co bude dál. A taky, zda se dozvím, kolik vlků bylo přede mnou. Byl bych naprosto nerad, kdybych byl mezi posledníma. Sice jsem nezaznamenal, že by Targa s vlčicí proběhli kolem - ale mohli si vybrat rychlejší cestu. Přeci jen, nejspíš to tu znají lépe, jak já.
Tak uvidíme, pomyslím si. Zpomalím a již volnějším tempem dorazím definitivně na vrchol.
"Ahoj. Hádám, že jste Alaric a Dexter. Já jsem Jarumi a jsem nesmírně zvědavý, co se od vás dozvím dál," zazubím se a vesele zavrtím ohonem.

Zdá se, že výběr mé cesty byl dobrou variantou. Prozatím proti mě žádný další útok nebyl a to mě nesmírně těší. Rád prokážu své schopnosti. Ale přeci jen, klidnější cesta je lepší, no ne? Především mě nezdrží a já tak můžu hbitě lézt vzhůru a propracovávat se ke svému cíly. Pohybuju se vytrvalostním tempem. Je tak akorát rychlé, abych měl solidní postup, ale zároveň aby mi zbylo dost energie. Nebyl by dobrý nápad vyčerpat se hned na začátku. Kdo ví, co nám ti další dva připravý za další pokyny?
Cestuju po pomyslném okraji hor, kde se mi povede objevit i menší jezírko (modré pleso). Využiju ho, abych se napil, než pokračuju dál ve svém putování. Stočím se od jezírka více do středu hor a ke svému finálnímu cíly - nejvyšší vrchol v Šedých horách. Neustále se mi uši natáčí do všech směrů, jak si kontroluju zvuky v okolí. Prozatím je ale cesta celkem hladká. Nedovoluju si ale usnout na vavřínech. Zůstávám nadále v pozoru.

Zastříhám ušima a kouknu po tobě. Ano, vlci by spolu měli vycházet. Ale to neznamená, že to tak vždycky je. Tohle je smutná realita. Ale lepší, jak žít v bublině představy, že spolu mohou vlci vycházet. To je dosti hloupé. Možná je lepší, že se ozýváš se svým lovem. Rozejít se, než se debatou dostaneme do divokých vod. Přikývnu tedy.
"Dobrý lov, přeji," pousměju se. Já osobně lovit teď nepotřebuju. A náš rozdílný názor mezi námi aktuálně postavil menší bariéru, kterou bude lepší nechat prozatím být. A tak tě nechám jít. Odrazím se a vydám se na cestu po své ose.

Vesele se zazubím při té tvé poznámce.
"Však já nejsem padlý jako mrtvý, ale padlý, jako znovuzrozený." uchechtnu se. Ocasem vymetám. Mám opravdu radost, že jsi tady a že tu máme takové veselo. Tedy, alespoň zpočátku. Jak dojde na smečku, je jasně patrné, že ti to příliš nesedí.
Stále... pomyslím si. Nedávám na sobě ale nic znát a zvědavě čekám, co odpovíš.
"Pfff. Myslíš si, že i když mám regeneraci, tak je posílám do kopru? Kdepak. Já sice regeneraci mám, ale ostatní ne. A nemůžu vám ji půjčit," pohodím hlavou. Raději se nevracím k tématu, že sis ještě nezvykl. Je to očividné a bylo by to tak nějak zbytečné.
"Ne, že by se úplně bál. Je volný teprve chvíli. Jsou v něm zakořeněné jisté reakce a je pro něj těžké je překonat i vůči nám," zamručím najednou mnohem vážněji a moudřeji. Pak na tebe kouknu. Mírně se zamračím. To, jak jsi to teď podal... Vypadá to, jako bychom tě donutili sem jít proti tvé vůli. Ale...
Probírali jsme to... I po tom rozhovoru... znovu zatřesu hlavou. Dávám si tím tak trochu vteřinku čas se znovu srovnat. Opět je to něco, co raději vynechám. I když sám sobě musím přiznat, že mi tahle slova způsobila ránu na duši.
Do smečky... Proč já vlastně chtěl do smečky...?? ptám se sám sebe v duchu. Nahlas zatím neříkám nic. Vlastně ani nevím, co říct.

Zavrtím ocasem. Jsem nesmírně rád, že to se mnou nvezdáváš a hodláš pokračovat. Opět tě pohotově následuju, uši našpicované a celý zvědavý, co si na mě vymyslíš tentokrát. Zvědavě sleduju, jak se mění terén a s jakou jistotou se tu v horách pohybuješ, i když nemáš zrak. Je to naprosto fascinující a vzbuzuje to ve mě vcelku nový pocit - obdiv. Nakonec ale přeci jen zastavíš a já si pozorně prohlédnu cestu, která nás čeká.
"Dobře," prohodím bez námitek. Zavřu oči a chvíli se opět soustředím na zvuky kolem. Až poté vykročím. Už po prvních krocích, se ale zastavím a znovu se zaposlouchám.
Ne, tohle je hloupost, pomyslím si. Opět vykročím, ale pomaleji. Snažím se vyznat ve zvucích, které se k tomu všemu přidávají s každým mým krokem. Je to neskutečně zvláštní. Postupně si začínám uvědomovat, co jsou ty zvuky zač. Vítr. Uvolněná suť a kamínky. Tlukot malých křídel ve vzduchu. Cvakající drápy o kámen.

Musím říct, že mě těší, jak jsi ochotná poslouchat a jednat. Dřív jsem byl nucen poslouchat i nesmyslné rozkazy. Je to povznášející pocit, když se role otočí. Což samozřejmě neznamená, že bych vydával nesmyslné rozkazy. I můj pokyn, abys kolem mě běhala do kola, má své opodstatnění. Velmi pozorně po tobě brouzdám pohledem a sleduju pohyb svalů.
"Pomůže to mé analýze. Zdá se, že kondičku máš celkem dobrou. Pro běžný život. Pokud bys chtěla umět to, co já, potřebuješ přidat." zastříhám ušima.
"chce to každý den kondiční běh. Co kdybychom si jeden střihli teď? Ukážu ti, co bude tvůj každodenní běh obsahovat, čeho se musíš držet. Samozřejmě upraveno pro tvůj aktuální stav. Můj kondiční běh by s tebou vymetl." uchechtnu se.
"chvíli potrvá, než se vypracuješ. Chce to vytrvalost a nevzdávat se. Zvládneš to?" nakloním hlavu mírně ke straně. Věřím tomu, že patříš k těm, co se upnou na svůj cíl a půjdou si za ním. Ta stopa v očích, co se u tebe dá zahlédnout je mi povědomá. Vídal jsem ji dříve ve vlastním odrazu ve vodě. Tohle je pohled někoho, kdo nehodlá zůstat na dně. A i když se mi vyhýbáš a nepodíváš se mi zpříma do očí, přesto tam tu stopu vidím.

Musím se uchechtnout.
"Jooo, je fajn mít při ruce léčitele, co vlastními zuby způsobené zranění vyléčí," zazubím se. Nemohl jsem si odpustit takovou poznámku. Vesele u toho vrtím ohonem, abych zdůraznil, že to beru jako fórek, nikoliv něco vážně řečeného.
"No a proč ne? Nějak se musí naučit lovit nebo prát. Jsem bezpečný způsob, ne?" pokrčím rameny. Dívám se na věc nejen logicky. Ve smečce, kde jsem skončil, se slabí vlci takto opravdu používali. Jen s tím rozdílem, že oni nikdy nepřežili. A já se pro ně tak stal vítaným bonusem.

Musím uznat, že sis se zkouškou vedl velmi dobře. Není pro mě úplně nejpříjemnější, přesto nevydám ani hlásku, když ucítím tvé zuby. Ale neusnadním ti to. Nemám sice tolik času se ve vzduchu jakkoliv překulit, ale dáš mi pak prostor na protireakci. A já si nenechám ujít příležitost a škádlivě tě štípnu předníma zubama do tlapy. Trochu se poposunu, abych víc ležel u země a nehrozilo tak větší poškození křídla. Čumákem do tebe drcnu, abych ti pomohl se skulit. Pak vyskočím vesele na nohy. Křídla prve promáchnu a až pak je složím. Ocáskem zamrskám.
"Na první pokus dobrý. Jen ty nohy se ti nějak rozcapily." zazubím se.
"Příště je zkus přitáhnout k tělu," mrknu po tobě.
"Ještě jednou?" zazubím se a poskočím. Jsem v tomhle nezmar. Zčásti jsem naučený, že to jedním pokusem nekončí. Zčásti ti opravdu chci pomoct to vypilovat.

Zamračeně se zastavím, když se proti mě objeví hradba z plamenů. Čekal jsem nějaké pastičky. Ostatně, byli jsme na ně upozornění. Ale nečekal jsem, že si někdo vezme na paškál takovéhle ničení přírody. Dal jsem si jen okamžik, abych se ujistil, kterým směrem se oheň ubírá. Naštěstí se táhne směrem k vodě, takže nehrozí nekontrolované šíření. Není ale čas, abych otálel. Zazubím se.
Tohle je prd, pomyslím si. Zprudka odhrábnu, až mi od tlap odletí drby. Prudce se rozeběhnu do jediného prostoru, který mi oheň ponechal. Tedy, mohl bych i řekou, ale pořád se mi příčí představa namočit se v ledové vodě. Raději si krátce zasprintuju. Opatrně se ještě vyhnu rozpálenému spáleništi, které zůstalo za ohněm. Ještě se ohlédnu, abych se ujistil, že vítr nemění směr plamenů.
Zdá se to v pořádku. Nu. Pokud bude průšvih, padne nejspíš na hlavu toho, kdo je vytvořil, pokrčím rameny a vyrazím dál.

Pohledem se zadívám směrem, kde mě čeká náš cíl. Je na čase vybrat si, kudy se poženu dále. Mohlo by to celkem dobře vypadat přes kotlinu. Ale tady trochu pokulhává má neznalost terénu - jaké to nehezké mínus, že ano.
Musím to potom napravit, pomyslím si, zatímco odhodlaně mířím k Ostrým vrchům. Lepší bude jít na jistotu, než se prodírat neznámou krajinou s hrozbou bloudění. Přidám opět do klusu.

Jakmile dorazím k úpatí, vyhledám si nějakou užší, méně využívanou cestičku. Vyrazím po ní vzhůru s ušima našpicovanýma. Pozorně se rozhlížím a dávám si pozor, abych někde špatně nešlápl.

Nadšeně se zazubím na to nače drcnutí čumákama. Z toho by se možná dal udělat i náš oficiální pozdrav! Minimálně tedy u nás dvou. Nejsem si jist, zda by byl schopen si nás Riv pustit tak blýzko. Prozatím.
"U velkého stromu, padlého bratra," zazubím se. Nemyslím tím samozřejmě mrtvého, ale narážím na pózu, ve které jsem se tu vyvaloval. Plácnu sebou na zem vedle tebe. Po očku po tobě pokukuju. Jsem rád, že vypadáš dobře. A vyrovnaně. I když ses bál do smečky, přesto působíš v pohodě, oproti Rivovi. O něm si stále nejsem jist, co si myslet.
"Tak co? Jak se ti zatím vede?" nakloním hlavu mírně ke straně.
"Vím, že jsem teď chvíli korzoval všude možně..." dodám trošku tišeji.
"Jsem zvyklí být sám... A.... No... Nějak mi to proklouzává..." snažím se nějak najít slova, abych se omluvil. Moc dobře si uvědomuju, že ač jsem konečně našel bratry, netrávím s nimi tolik času. Půvdně jsem si představoval, jak se od sebe nehneme. Nakonec jsem ale rád, když se setkáme.

Přikývnu.
"Tak to je fajn. Riv ještě tak úplně není ve své kůži, alespoň mi to tak přijde." zamručím. Pak se ale rozzářím jak sluníčko, když udržíš hovor kolem Arty.
"Neříkala samozřejmě nic konkrétního. Ale když jsem poznal, že čeká vlčátka a řekl, že by na sebe měla dávat pozor, ujistila mě, že dá. A že se o ni stará i smečka a pomáhá ji. Taky mi nabídla místo ve smečce, ale já tou dobou hledal bratry, což chápala." odpovím hned. Špička ocasu se mi samovolně začne hýbat ze strany na stranu.
"Neříkala nic velkého o smečce, ale tón s jakým mluvila a výraz v jejích očích mi toho řekl mnohem víc." dodám s lehkým úsměvem. Když pak dojde na poznámku o mých schopnostech, tak se jen uchechtnu.
"To si piš. Bojuju od svého mládí. Jestli chceš, rád ti prokážu své schopnosti." zazubím se.

Otevřu tedy oči a zazubím se. Kousek ode mě se tyčí skála. Opravdu by stačily tak tři kroky, abych si narazil čumák o její stěnu. Vesele zavrtím ocasem. Ohlédnu se po tobě.
"Ne tak úplně. Pohyboval jsem se ale i za nocí a tak. A hlavně jsem zažil až příliš mnoho situací, které mě naučili řešit vše s rozvahou a klidem." odpovím klidně. Poslední větu i s celkem vážným nádechem.
"Musel jsem se naučit být v pozoru v jakékoliv situaci. To ti dost pomůže, když si vyřadíš jeden smysl," pokrčím rameny.
"Ale rozhodně mám ještě co pilovat. Vybral jsi místo, kde se krásně odráží zvuk." zazubím se.

Vesele se zazubím a zavrtím ohonem. Tohle špičkování se mi nesmírně zamlouvá. Rozhodně je to mnohem lepší, než naše první setkání. Ale rozhodně mě těší, že jsi nakonec svolný k tomu vyzkoušení.
"Díky mé regeneraci jsem v tomhle směru velkým bonusem na takovéhle tréninky. Když se to nepřehání a mám vyváženou stravu, tak je to v pohodě. Takže jsem rád, že si to vyzkoušíš," zazubím se na tebe. Ostatně, nejdeme trénovat vyloženě rvačku na život a na smrt, že ano. Jen manévry. Nějaké chycení zubama mi toho moc neudělá.
"Vlčatům by se tohlo mohlo později velmi hodit," zazubím se, zatímco tě následuju. Když jsme na místě, odběhnu víc ke kraji.
"Připraven?" zeptám se pro jistotu. Jakmile odsouhlasíš, odrazím se. Vzletím nejprve výš. Pak se stočím níž k zemi, abys měl snadnější přístup.

Zazubím se vesele na ty dva, než proklušu kolem nich. Mírně zpomalím, když zaslechnu kaskádu vody skotačící po kamenech. Vydám se hbitě po zvuku. Znamenalo by to zkrácení cesty a to je víc než vítané!
Vida, vida. Tak sem nejspíš ti dva mířili... pomyslím si. Samozřejmě nelením a hbitě se vydám po kamenech přes řeku. Dávám si pozor, abych neuklouzl. Rozhodně nemám v úmyslu se zmáčet. Tentokráte strčím rychlost do pozadí a dám přednost opatrnosti. Zvolna překonám řeku po kamenech. Jakmile jsem zase na pevné zemi, roztáhnu křídla, abych je protřepal a zároveň se i já celý otřepu. V průběhu překonávání řeky jsem se trochu zacákal. Není to pokus porušit pravidla, jen se zbavit přebytečné vody. Křídla hned na to zase složím k tělu. Pozorně se rozhlédnu kolem sebe, uši našpicované. Zatím se zdá cesta čistá, tak opět klusem vyrazím zase vpřed. Uši opět natáčím po okolí, aby mi neuniklo jediné zašustění. Oproti tomu pohled upírám směrem k horám.
Adain je jistě už u hor. Přeplaváním řeky si to dost zkrátil, pomyslím si. Ale nenechávám se tím rozhodit. Pro mě by plavání nebylo nejlepší, zpomalila by mě zima. Tak jako tak, přichází na řadu výběr kudy dál. Pozorně si hory prohlížím. Zatím z dálky, ale i tak je jasně patrné, v kterých oblastech bude příkřejší stoupání. Těm bude záhodno se vyhnout. Sice mám svou regeneraci, ale pokud bych si vybral až takhle náročná místa, bylo by jasné, že ji beru v potaz. A dalo by se to brát jako podvod.