Príspevky užívateľa

Tréninky miluju. Ale naučil jsem se i milovat odpočinek. A tak jsem se rozhodl vybrat si tohle místečko. Přišlo mi, že sem ke stromu tolik vlci nechodí. Nebo jsem sem létal ve špatný čas?? Těžko říct. Ale líbilo se mi tu. Po vzoru Rivotra tehdy jsem se tu rozvalil na záda. Sledoval jsem korunu stromu a světlo, které se skrze ni prodíralo.
Je to tu fajn. Není to příliš velká smečka, abychom tu v jednom kuse někoho potkávali. A to je fajn. Hlavně pro Adaina.... pomyslím si. Mírně se zamračím. Dodnes mi vrtá hlavou, proč Adain nechtěl do smečky a dělal kolem toho takové tiátry.
Ale jsme tu... a to je hlavní.... pousměju se. Zvednu tlapku před své oči a natočím ji tak, abych viděl znak na tlapě. Nebo spíše to, co z něj zbylo. Není toho moc. Zamručím. Hlavou se mi začnou honit vzpomínky. Naštěstí se skrze ně prolomí zvuk blížících se kroků. Automaticky jsem v tu ránu na nohou a otočím se po zvuku v plné své výšce.
"Adaine!!" vyjeknu nadšeně, když se ukáže, žr jsi příchozím ty. Ocasem začnu ometat zem.

Všímám si velmi pozorně všech těch tvých projevů. Rozhodně nejsi v dobré náladě a normální vlk by před tebou asi vycouval. Ale já nejsem taková padavka. A navíc, zatím jsi neřekl, abych šel. Tak proč bych to dělal??
Vida. Riv už se taky seznamuje. To je dobře!! zavrtím lehce ocasem a vyseknu ti lehkou poklonu v podobě na okamžik skloněné hlavy.
"Těší mě. A doufám, že tě Rov moc nezlobil," vesele se zazubím.
"Sem jako do smečky nebo sem na tohle místo?" zastříhám ušima.
"Nu, já vždy doufal, že až najdu své bratry, tak se přidám do smečky. Pár vlků jsme tu na Norestu potkal. Ale vyprávění Artemis mě tak nějak přitáhlo sem. A se mnou i bratry." zavrtím opět ohonem.
"A na tohle místo mě přivedl trénink. Letěl jsem od věžových hor a trénoval rychlý let. Je to celkem dobré místo. V horách můžu začít s kličkováním a výkruty a plynule přejít v rychlostní trénink." vysvětlím. Rovnou odpovídám na oboje. Proč taky ne.
"Že jsem člen dmečky neznamená, že budu lenošit. Chci se stát vrchním bojovníkem a chránit členy smečky i ty, co mám rád!" to jsou slova od srdce.

Pobaveně se zazubím.
"Vážně?? protáhnu a sjedu tě pohledem.
"To by do tebe jeden neřekl." uculím se a zavrtím ohonem. Rozhodně to nemyslím ve zlém. Tak jako tak, jsem rád, že nad tím vším přemýšlíš.
"Vida. V téhle hlavičce něco i je. Tak za prvé, když tohle letci provedeš, naprosto ho ho rozhodíš. K reakci je potřeba čas a prostor. A ty chytáš vlky těsně nad zemí. A za druhé, ty určuješ směr a úhel dopadu tím, jak u toho manévru škubneš hlavou. Nedej mu prostor, strhni ho k sobě." vysvětlím.
"Teorie je dobrá věc. Ale u když ti to vysvětlím dopodrobna, vždycky bude scházet praxe. Proto je lepší si to vyzkoušet." naťuknu tě opět.

Zbystřím, když zaznamenám nevrlost ve tvém hlase. Vlastně tak nějak je obecně cítit ze tvé maličkosti.
Tady má někdo špatnou náladičku... pomyslím si. Ale jsem jaký jsem. Dokud mě vyloženě nevyhodíš, tak jen tak nepůjdu. Tím spíše, když se od tebe line tak zajímavý pach. Zavětřím.
"Tebe jsem tu ještě nepotkal. Jsem Jarumi, nový člen smečky. Přidal jsem se spolu s bratry, Rivotrem a Adainem." spustím přátelsky. Přeci jen, jsme ve smečce, v mém novém domově a bylo by jen na místě se chovat přátelsky. Špatné poměry ve smečce jsem už viděl a rozhodně to nedělá dobrotu.

Přišel den velkého setkání a velké zkoušky. Popravdě jsem se tak trochu nemohl dočkat. Dokázat všem, že jsem na správném místě a že mám smečce co nabídnout. Vybojovat si své místo tady. Zapadnout. Nejraději bych ale vyrazil hned. Příliš mě nezajímají ty okázalé řeči kolem. Rozhlížím se tedy po ostatních. Já sám si udržuju uvolněný postoj, jako by mi snad na ničem nezáleželo. Je vcelku vtipné sledovat ostatní, tak pozorné a tak napjaté z toho všeho. Zatímco já si je tu prohlížím a tlapkou se přebírám v zemi, abych se zabavil. Naštěstí ta nudná část řečí netrvá příliš dlouho. Na řadu přichází relevantní informace. Našpicuju uši a zpozorním.
Šedé hory... Ano, ano. To je za Caynou. Není to až tak daleko, řekl bych. pomyslím si. Pak se musím pobaveně zazubit.
Vida, to bude zajímavé, bleskne mi hlavou. Je fajn, že jsou nastavené podmínky pro všechny, tak nějak. Ale přeci jen mě jedna malá věc trochu trápí. A tak když je ceremoniál prohlášen za započatý, popojdu kupředu.
"Omlouvám se, že takto zasahuju, ale nerad bych, abyste mě pak vyloučili pro porušení pravidel. Mou schopností je regenerace, kterou nijak neovládám. Nemůžu ji zastavit nebo vypnout, i když bych rád vyhověl. Jediné co můžu udělat je informovat po návratu o všech zraněních, která případně cestou utržím. Případně aby se na dohled držel dozor." oznámím. Hned na to vyseknu lehkou úklonu.
"Děkuji, že to vezmete v potaz." oznámím jen, než i já vyrazím za svou cestou.
Doufám, že bratrům nebude proti srsti, když si půjdeme po svém. Je potřeba dokázat, že na sobě nejsme vázáni, no ne? pomyslím si ještě.

Až k hranicím mám dost času na to, abych popřemýšlel nad svými dalšími kroky. S křídly by to samozřejmě bylo jednodužší. Ale i kdyby nebyla zakázaná, nepoužil bych je. Bylo by to až moc snadné.
"Tak kudy se dáme. Přes hranice lízt nehodlám. K brodu se vydali ti dva. A plavat se mi moc nechce," zamručím si sám pro sebe. Zastavím se na hranicích a pozorně se rozhlédnu kolem, uši našpicované a naslouchám okolí. Pokud neuslyším nic podezřelého, vyrazím lehkým klusem vpřed. Uši natáčím nadále do všech stran, jak si hlídám své okolí.
Takže jak. Ve vodě mi bude kosa a to mě příliš neláká. Ale je to nejrychlejší metoda, než se tu někde potloukat kolem. Díky své regeneraci neomarodím, ale na to se spoléhat taky příliš nehodlám. pomyslím si a na okamžik přitáhnu uši k hlavě.
Ostatně ale, tohle není závod, že ano! bleskne mi hlavou. A nakonec vyrazím také k brodu. Oproti lehkému klusu ale trochu přidám do jeho rychlejší varianty. Netrvá to dlouho a doženu Targu se Saturejkou.
"Nazdar," houknu na ty dva, ale pokračuju nezměněnou rychlostí dál. Rozhodně je na mě znát, že nemám příliš zájem se k těm dvěma připojit.

Tak jako trénuju rychlí běh a leteckou akrobacii, je třeba se soustředit i na rychlý let. A to je právě to, co jsem se rozhodl trénovat dnes a tady. Začal jsem někde na okraji věžových hor a prudce vyrazil vpřed. Hnal jsem se oblohou, co jsem jen dal. Dokud mě v letu nerozhodil závan horkého vzduchu. Prudkou otočkou jsem to sice ustál, ale nevrle se ohlédl po místě, které mě tak vykoplo z cesty. U toho si v duchu nadávám. Tahle nepozornost nebyla nejlepší.
Copak to tu máme? pomyslím si, zatímco tě sleduju, jak tam rozpouštíš sníh. Nakloním hlavu ke straně.
Co to má na tlapách?? nad hlavou jako by se mi snad i zjevily otazníky. Chvíli tě ještě tak sleduju, než ve spirálách zamířím k zemi a o kus dál přistanu. Složím křídla.
"Nazdárek. To bylo působivé, s tím sněhem." prohodím přátelsky.

Tak jako trénuju rychlí běh a leteckou akrobacii, je třeba se soustředit i na rychlý let. A to je právě to, co jsem se rozhodl trénovat dnes a tady. Začal jsem někde na okraji věžových hor a prudce vyrazil vpřed. Hnal jsem se oblohou, co jsem jen dal. Dokud mě v letu nerozhodil závan horkého vzduchu. Prudkou otočkou jsem to sice ustál, ale nevrle se ohlédl po místě, které mě tak vykoplo z cesty. U toho si v duchu nadávám. Tahle nepozornost nebyla nejlepší.
Copak to tu máme? pomyslím si, zatímco tě sleduju, jak tam rozpouštíš sníh. Nakloním hlavu ke straně.
Co to má na tlapách?? nad hlavou jako by se mi snad i zjevily otazníky. Chvíli tě ještě tak sleduju, než ve spirálách zamířím k zemi a o kus dál přistanu. Složím křídla.
"Nazdárek. To bylo působivé, s tím sněhem." prohodím přátelsky.

"Tak což o to, o tobě nemám tak nějak pochyb, co se tohohle týká. Spíš jde o to naučit tě konkrétněji ta správná místa a jak se na ně dostat," zazubím se na tebe.
"No, v tomhle směru je to jednoduché. Válet sudy umíš, ne?" ušklíbnu se. Samozřejmě tě tím i trošku popichuju. Který vlk by neuměl válet sudy, že ano.
"Strhneš vlka tím, že si lehneš na bok. Ocas nepouštěj, ale pak se prostě skul na jeho křídlo. Tím ho budeš držet za dva důležité prvky. Za ocas můžeš snadno škubnout a přimět vlka k poslušnosti," opět se zazubím. Ale i předvedu. Pomyslně čapnu ocas, prudce padnu na bok a válením sudů s hlavou zakloněnou, aby byla v rovině se zemí, se párkrát otočím. Zůstanu ležet na břiše s roztaženýma nohama pro lepší stabilitu.
"Chceš si to vyzkoušet?" zeptám se jednoduše.

Vesele tě následuju až do okamžiku, kdy se zastavíš. Našpicuju uši a pozorně si to tu prohlédnu. Je to celkem hezké místo a ze 3 stran chráněné horami. Nedivím se, že šel Ikke sem, když má takové obavy. Poslední stranu chrání on sám svou přítomností. Popoběhnu do prostoru a rozhlédnu se kolem.
"Já nemám důvod podvádět," zazubím se vesele a kouknu po opeřenci. Bude mít jednoduchou práci. Ale to už spustíš s instrukcemi. Našpicuju uši a poctivě zavřu oči. Začnu natáčet uši do stran a pozorně naslouchat větru, který se zde točí. Nijak nespěchám. Až po chvíli se tedy otočím doleva a pomalu vykročím. Hezky krok za krokem. Po chvíli se zastavím a zaposlouchám. Udělám ještě tři kroky, než se definitivně zastavím.
"Myslím, že dál už by to bylo o čumák." prohodím, abys pochopil, že dál už jít nehodlám.

"Rozhodně," přikývnu souhlasně.
"Je potřeba rychle zanalyzovat, co je dostupné a co ti v danou situaci neuhne. Často bývaj cílem koncové letky. Ale ty vyškubneš a letec je dále schopný letu. Navíc stačí jinak stočit křídlo a uhnou ti před čumákem. Ve správnou chvíli chytit krajní kloub je lepší. Ale je to malý prostor a snadno ti vyklouzne. Proto je lepší chytat "paži" křídla, která je dostatečně dlouhá a nedá se s ní tolik uhnout. Díky podtlaku pod křídlem." dovysvětlím.
"Přesně tak," zazubím se a přikývnu.
"Ocas je vlastně takové přibližovadlo. Když máš dostatečnou sílu v čelistech a svalech, snadno vlka strhneš k zemi. Pokud ale ne, letec ti tak snadno může i ublížit. Hlavně pokud nabral už dostatečný vztlak. Je tedy lepší, pokud to úplně neumíš, chytit za ocas a prostě sebou lehnout na bok a překulit se na vlka." nadhodím pro jistotu bezpečnější variantu.
"Tak samozřejmě. Já mám ale výhodu proti jiným vlkům. Nevadí mi tolik proletět trním a podobně," pokrčím rameny.
"Ale já jsem v tomhle extrém. Běžnýho letce tam dostaneš hodně do úzkých," zamručím a podrbu se za uchem.
"Nah, peří zase doroste. Tím bych se tolik netrápil. Pokud ti to pomůže získat potřebné znalosti pro boj s letcem, tak je to výhodné." pokrčím rameny.

Našpicuju uši a ohlédnu se po tobě. Ocas se mi samovolně začne vrtět. Mám radost, že jsem ti mohl pomoct a alespoň trochu ulevit ve tvém trápení. A není to jen zdvořilost. Je vidět, že tě to opravvdu zaujalo. A to mě nesmírně těší!
"Nemáš vůbec za co. Kdykoliv budeš potřebovat, já pro tebe nějakou šílenost vymyslím," mrknu na tebe. A není to myšleno jako vtip. Opravdu pro tebe kdykoliv zkusím vymyslet řešení, když si nebudeš vědět rady. Hlavně, když se budeš cítit v klidu a v bezpečí.
Když dojdeme do jeskyně, s jemným výrazem ve tváři tě sleduju, jak se k prckům chováš. Není divu, že si je běžíš hned zkontrolovat - přeci jen, jejich narození nebylo zrovna nejlehčí. Můj úsměv se trošku rozšíří, když vidím, jak se ke své mamince ty malé chlupaté kuličky mají. Hlavně ten vlček, ten bude pěkně nezbedný pytel. Tak nějak vypustím ze zřetele, že je tady i Feier. Má pozornost se upře na vlčátka. A když ten malý lotr začne vrčet a strašit, musím se začít smát.
"Panečku, tady je nějaký děsivý bojovník. Arty, jsi si jistá, že jsem v bezpečí?" zeptám se vesele a kouknu po vlčici.
"Já jsem Jarumi," odpovím pohotově, ocas se mi zlehka vrtí. Pozorně drobka sleduju, jak mě začíná obcházet. Není v tom nějak zvlášť velký pozor, jako u dospělého vlka. Ale přeci jen mám v sobě zakódovaný zvyk sledovat toho, kdo sleduje mě.
Tenhle vlček se rozhodně jen tak něčeho nebojí. Je to celkem vtipné. Taková malá kulička a tak akční, pomyslím si. To už ale projeví zájem o má křídla.
"To jsou kří-" zarazím se a bleskurychle švihnu ocasem, takže vlček nespadne na zem, ale do měkkého ocásku.
"Opatrně škvrně." zamručím. Zvolna si lehnu na zem a rozprostřu nad vlčátkem křídlo.
"To jsou křídla, prcku. K létání, jako mají ptáci." dodám a skloním křídlo dostatečně nízko, aby se k němu vlček dostal. Zároveň ale křídlo držím v úhlu, aby pod něj Artemis pohodlně viděla.

Zamyslím se. Jo, tohle je taky celkem dosti reálná možnost. Pokud navíc Stadley byl psychicky labilní, dalo by se očekávat něco podobného. Ostatně, schopní toho jsou i běžní vlci, kteří chtějí ublížit druhým. Přitáhnu uši k hlavě.
Dozor nemůže mít oči na šťopkách vůči vlčatům a ještě svému okolí. To by museli být po dvou a na to mi nepřijde smečka dost veliká. Navíc, Stadley je pořád jejich otec a člen smečky. Nejspíš by to považovali za zbytečné a hysterické a to nechceme... má inteligence jede na plné obrátky. Než se situace prošetří, rozhodně to chce nějakou jistotu.
"Určitě to chce zmínit nějak vlčatům. Třeba, aby když uvidí tátu, tak na něj hlasitě volali. Tím na něj upozorní i svůj dozor. Vlčatům můžeš říct, že tátovi udělá radost, když ho takhle uvítají. Pak s tímhle budou spolupracovat s nadšením a ty budeš mít jistotu, že se dozor o něm dozví včas." nadhodím a je znát, že se opravdu snažím logicky vymyslet, co by bylo nejlepší. Tahle varianta se mi zdá jako ideální. Vlčata se toho chytí, pokud to má být pro něčí radost. Nepřestávám nad tím přemýšlet ani když pokračujeme dál. Nemám ale prostor nad tím přemýšlet nějak zdlouhavě. Od jeskyně nejsme daleko. Když vejdeme dovnitř, rozumně se zastavím a čekám.
Nebylo by dobré se k nim rovnou hnát... pomyslím si. Lehce kývnu hlavou Feierovi na pozdrav. Je v tom i krátké sklonění hlavy o něco níž. Přeci jen, je vyšší postavení smečky. Jen doufám, že to v tom také uvidí. Víc mám ale oči pro Artemis. Jak své prcky kontroluje. Musím se pousmát.
Sluší ji to... bleskne mi hlavou, aniž bych tu myšlenku nějak výrazněji zachytil. Pak už se ale na mě otočí. Začnu jemně vrtět ocasem, zatímco zvolna přijdu blíž. Neženu se o překot, přijdu opravdu pomalu a zastavím se vedle Artemis. Kouknu na ni a teprve poté se skloním k drobečkům.
"Ahoj prckové," brouknu s úsměvem.

Zamručím. Dá se očekávat, že se bude chtít stýkat se svými potomky. Ale pořád to má své varianty, není to konečná.
"Nu. Nikde není psáno, že s nimi musí být o samotě, no ne?" brouknu k tobě povzbudivě. Vždycky se může někdo držet poblíž, aby bylo vše v pořádku. A třeba ti tahle malá naděje pomůže odrazit se ode dna a uklidnit se o něco víc.
Kdybych tak mohl všechny ty starosti vzít na sebe. Umím je hodit za hlavu, aby mě to nesemlelo. Nebo kdybych ti uměl trochu tohohle svého umu dát... pomyslím si a krátce sklopím uši. Pak se ale znovu ozveš.
Ukázat...? bleskne mi hlavou. Ocas mi sebou samovolně začne vrtět ze strany na stranu.
"Rád se na ty drobečky podívám," brouknu jemně a věnuju ti ještě jedno lehké olíznutí na čele. Maličko poodstoupím, abychom nehodili tlamu. Kdybychom šli takhle blízko u sebe, zaručeně si zamotáme tlapy. Mě by to nevadilo, ale nerad bych, aby sis ublížila ty. Udělám krok vpřed a ohlédnu se na tebe, zda tedy vyrážíme.

Zadívám se na tebe.
"Ani já boje nevyhledávám. Ale ne vždycky máš možnost se jim vyhnout," zamručím a krátce stáhnu uši. To, co umím, rozhodně není proto, že bych o to měl odmalička zájem a chtěl. Je to všechno výsledek okolností. Díky kterým i vím, že mám v některých prostorech mezery. Jako třeba v socializaci. Nakloním hlavu ke straně. Je mi jasné, že tvá reakce na mou řeč o odhodlání a vůli je špatná. Ale absolutně nevím, co s tím.

Pozorně se na tebe zadívám a chvíli tě jen tiše sleduju. Nevím teď přesně, co si myslet o tvém nadšení z toho, že bych za tebou přivedl své bratry. Vůbec se neznáme. Až taková vstřícnost od cizince je mi podezřelá. Nechávám si ale své podezření pro sebe. Pokud bych to na sobě nechal znát, nebude mi vše vycházet, jak má. A tak se pousměju.
"Vědět o léčiteli je rozhodně velké plus," přikývnu. Pak se ale zazubím.
"A kdo říká, že si občas něco zdravého nedám?" ušklíbnu se.
"Že mám regeneraci neznamená, že mě nemůžou třeba trápit střevní potíže a tak podobně. Rozhodně svou zdravotní stránku nijak nepodceňuju. Jen zdravý vlk může být dobrým bojovníkem a mít skvělou kondici!" prohlásím pevně.