Príspevky užívateľa

Nadšeně poskočím a zavrtím ohonem.
"Výborně!!" houknu nadšeně. Pak ale zvážním.
"Ale vážně, nemusíš se o mě až tak obávat. Učil jsem se létat v mnohem horších místech, než jsou tyhle hory. Tady jsou otevřené prostory a celkem solidní přehled o vzdušnýh proudech. Prostor na získání kontroly je tu pod náma taky dost. Vím, že se o sebe postarám," řeknu vážněji a s jistotou. Tohle už není jen nějaké chvástání. Tady už zaznívá stopa mé minulosti.

Přikývnu.
"Slabá místa v klidném stavu je snadné zacílit. ale za pohybu v boji a s předpovídáním soupeřova pohybu je to složitější. Jsou místa, která je lepší pustit ze zřetele a soustředit se na pár konkrétních, která jsou snadno dostupná," odpovím pohotově. V tomhle směru je očividné, že vím o čem mluvím.
"Ano, to máš pravdu. Ale i tak nás pohyb ocasem může rozhodit. Není to tak silně patrné, ale i pro nás je ocas kormidlem, i když se bez něj dokážeme obejít." odpovím popravdě. Zavrtím lehce ohonem.
"Rozhodně je to jedno z nejsnazších řešení. Pokud to ale uděláš, tak doporučuju se okamžitě vrhnout na křídla. Minimálně přišlápnout nebo zalehnout aspoň jedno," přikročím rovnou k dalšímu kroku, když už jsme v tom. Na tvá další slova se zachechtám.
"Tak si vzpomeň na mě tady," mrknu na tebe.
"Kdykoliv můžeš narazit na letce, který na to nevypadá, ale umí se pohybovat i v zarostlejším lese." dodám už zase vážněji.
"Když už jsme u toho, mohu ti nabídnout jedinečnou příležitost - na tvrdo ozkoušet metody. S mou regenerací to nebude až takový problém - jen si vyprošuju škubání per." prohodím.

Nakloním hlavu ke straně a pozoruju tě. Je zcela očividné, že si to bereš až moc k srdci. A především děláš dosti zásadní chyby, co se prvního setkání týká. Sice jsme na území smečky, ale to nemusí nic znamenat. Tím spíše u jejích hranic.
"Tak v prvé řadě, ze země toho moc nevykoukáš," ušklíbnu se a zacukám ušima.
"Dále, NIKDY nespouštěj druhé z očí. Nikdy nevíš, jestli někomu nerupne v bedně a nezaútočí. Tím, že koukáš do země ztratíš vteřiny, které ti mohou zachránit život." spustím. Nedochází mi, jak tvrdě by to mohlo znít. Zeptala ses jak začít a já spustil. Pouhá fakta.
"Dál - než začneš dělat kousky, jako já, musíš si vytrénovat fyzičku a vytáhnout svaly. Takhle z fleku si můžeš natrhnout svaly nebo si uhnat zánět. A to nechceš, že?" nakloním hlavu ke druhé straně.
"Každý začíná trénink na odlišné úrovni. Záleží na tom, v jaké kondici se zrovna nacházíš. Rozhodně to chce každý den kondiční běh. A ne jen klusem oběhnout kus a nazdar. Kondiční běh má jít až na kraj tvých sil, abych je pomaličku mohla překonávat." zamyšleně tě sjedu pohledem. Může to být trochu nepříjemné, protože nespěchám a pozoruju tě opravdu hodně pečlivě.
"Hmm.... Zaklusej dokola kolem mě." ozvu se nakonec. Dál tě nespouštím z očí.

Jemně se o tebe otřu. Tohle je vážná situace a nepřišla v hodnou dobu, to je víc než jasné. Nejsi ve své kůži už od našeho prvního setkání na území smečky.
"Netrap se tím teď, ano? Jsi v bezpečí a maličcí teď také. Soustřeď se teď na to, co je teď a tady." Brouknu jemně.
"Jsem tu s tebou a i kdyby se tu teď vyřítil, nedovolím, aby ti ublížil nebo se přiblížil k maličkým." dodám stále tak jemně. Zvednu hlavu a zadívám se směrem, odkud jsi přiběhla. Na jednu stranu bych si nesmírně přál, aby se ukázal. Pěkně bych mu pocuchal kožich a to s gustem!! Ale s ohledem na tebe je a bude lepší, když se to teď nestane.
Mohlo by to prohloubit její špatný stav a to opravdu nechci.... pomyslím si a shlédnu zase k tobě. Natáhnu čumák k tobě a olíznu tě na čele. Matně si pamatuju, že to dělávala mamka. Doufám, že to nějaký vliv bude mít i teď u tebe.

Vím jistě, že kdybys chtěl, tak se ti to stejně jen tak nepovede. A to tě nepodceňuju, kvůli tvé slepotě. Vím ale dost o sobě a své vůli. Nedal bych se tak snadno.
"Tak to by stačilo asi zavřít oči, ne?" nadhodím okamžitě.
"Nejsem z těch, co by podváděli. Chci se to naučit a podvodem bych klamal jen sám sebe a nenaučil bych se nic." prohlásím s jistotou. Já ooravdu nemám důvod podvádět sám sebe. Byl bych škodný!!
Pfff... takových obav... ano, bezpečnější by to vylo jinde. Ale právě proto je tohle místo o tolik lepší!! bleskne mi hlavou. Nikdy jsem neměl lehké příležitosti. A začínat s tím nehodlám.
"Když zavřu oči a zkusím to sám, jak na to přijdeš?" sáhnu k jiné variantě, jak dosáhnout svého.

Pozorně sleduju každý Rivotrův pohyb i pohled. Nezamlouvá se mi jeho opatrnost, ale zároveň ji tak nějak chápu. Zkusím to tedy jinak. Všiml jsem si, při jaké vzdálenosti se bratr uklidnil. Dojdu tedy pouze na tuto vzdálenost, kde se zastavím. Zadívám se na Riva a nakloním hlavičku ke straně. Zvolna si tam lehnu nejprve na břicho. Ale pak se rozvalím na záda a rozcapím všechny nohy. Zadívám se na Adaina.
"Ty jsi nebyl sám?" zeptám se překvapeně Adaina. Je zcela jasné, že takové štěstí já neměl. A zdá se, že ani Riv.
"Nemám absolutně představu, jak se loví ve smečce... Ale... Domluvit se dopředu... To by asi šlo... Ne?" hlavu si div nevyvrátím, jak ji stočím k Rivotrovi.

Mám rád konkurenci a našel jsem úžasnou konkurenci. Je to bezvadný předpoklad do budoucna, který mě nesmírně těší. Ale taky mě těší, že i já tě mohu něčemu naučit. Jsem zvědavý s čím přijdeš a tak přikývnu, když se zeptáš. Přijde mi, že je to mezi námi teď naprosto pohotové oproti začátku.
"Dobrý nápad. U pernatých křídel je to velmi dobré místo. Jen se za letu špatně chytá. Nejlepší je chytit obecně hranu křídla a za tu stáhnout vlka k zemi. Pak už si můžeš čapnout kde chceš. Hrana křídla je nejlepší z toho důvodu, že se dá dobře odhadnout pohyb křídla a naplánovat útok. Čím níž je letec k zemi, tím hůř mění pohyb křídlem." spustím okamžitě.
"U blanitých křídel máš útok snazší. V maximální možné míře poškoď plochu blány. Bez vztlaku pod blánou nemůžou létat." složím svá křídla.
"A pak kormidlo. Ocas nebo peří kolem ocasu. Zbav letce kormidla. Někteří letci dokážou i tak létat, ale dost těžkopádně."

Našpicuju uši a ocásek se mi začne mrskat ze strany na stranu. Přesně tohle jsou slova, která jsem doufal, že uslyším. Naučit se něco nového je výtečná věc!!
"ANO!! Rád se přiučím něco nového!" vyhrknu nadšeně a poskočím si, jen tak z radosti.
"Ale nemyslím si, že jsou hory nějak výrazněji nebezpečné. Teda, pokud mě nechceš doopravdy oslepit," zazubím se.
"Mám křídla a jsem skvělý letec. Navíc mám regeneraci, takže mi toho tolik nehrozí. Tedy...." mírně se přibrzdím ve svém nadšení.
"Záleží na tom, jak vlastně takový trénink probíhá?" zadívám se na tebe.

Pozorně tě sleduju a naslouchám ti. Trochu mě uklidní, že jsi zvyklí. Ale to neznamená, že to pro tebe je nějak příjemné. Tak jako tak, mluvíš v kldu a jsi v pohodě, tak asi není důvod se tím trápit. Tím spíš, když se dáš do vysvětlování. V tu ránu našpicuju uši a pozorně naslouchám. Jak mluvíš, snažím se vnímat to vše, co říkáš. Vítr, cvakání drápků, vůně skal kolem nás i kamenitou půdu pod nohama.
"Pááááni... Nikdy by mě nenapadlo se takhle orientovat..." zamručím fascinovaně.
"Ne že bych byl úplný lajdák, co se smyslů týká a v noci mě jen tak něco nepřekvapí. Ale tohle je jiný level." prohlásím naprosto unešeně.

Ani já nejsem takový hlupák, abych se rovnou zastavil. Držím se ti dál po boku. Když souhlasíš s možným zapojením, zavrtím potěšeně ocasem.
"Výborně! Tak já si tě určitě zase někdy najdu," mrknu po tobě. Trénink s někým, kdo DOOPRAVDY stačí je úchvatný. Ale co teprv s někým, koho můžu dohánět nebo dokonce i překonat?
To je jako dar!! pomyslím si nadšeně a ještě si poskočím, než zastavíme.
"Proč by ne," zavrtím ohonem. Roztáhnu křídla.
"Ano, každý jako první jde po křídlech. Ale JAK bys po takových šel? I se svou výškou nemáš takový prostor se mi na ně dostat, když vystoupám." nakloním hlavu ke straně.
"Různé typy křídel mají své různé slabiny. A pak je také dobré nepodceňovat kormidlo." upozorním.

Kdo by o brášku neměl starosti. Nevím, zda i Adain očekával jiné překvapení, než radost a nadšení. Tak jako tak, Rivotr je spíše opatrný a to i v naší přítomnosti. A to mě, abych pravdu řekl, celkem trápí. Jsem rád, že alespoň Adain nemá problém s blízkostí a tak. Když se blížíme k Rivotrovi, začadím se k jeho těsnější blízkosti. Jsem rád, že ho mám zase u sebe. Trošku jsme se rozdělili po připojení ke smečce. Můžu za to tak trochu já sám. Ale je to nezvyk, brát ohledy i na někoho jiného a vnímat, kdy kde kdo je.
Naštěstí se zdá, že minimálně Adain z toho vědu nedělá. A Riv?? bleskne mi hlavou. Jak se přiblížíme, mírně zpomalím. Dobře tak vidím, jak si ožižlává tlapu a i jeho reakci - jak prudce vyskočí na nohy a je hned ostražitý. Zastavím se a mírně přitáhnu uši k hlavě.
Stále i v nás vidí riziko...?? pomyslím si a nakloním hlavu ke straně. Nemám odvahu se přiblížit, jako Adain. Nebo spíše... Odvahu přiblížit se mám. Spíš mám obavu o Riva. Nechci ho stresovat víc, neý je nutné. Jsem proto velmi rád, že se Adain ujme řeči .
"To zní super!!" vypísknu na společný lov. Ale pak se zarazím.
"Počkej. A ty víš, jak lovit ve skupině?" zeptám se zcela vážně.

Vesele zavrtím ohonem, ale dál se k situaci s Rivotrem nevyjadřuju. Ale když pak souhlasíš s naší společnou procházkou, nepatrně si i poskočím.
"Výborně!" nadšeně štěknu. Zůstanu pak ale zaujatě koukat, jak mě s jistotou obejdeš, aniž bys jakkoliv zaváhal. Sráz cesty máme nedaleko a čekal bych, že se budeš spíše držet u bezpečí skalní stěny na druhé straně. Tohle mě rozhodně překvapilo.
"Nemáš strach, že by ses mohl zřítit? Přeci jen, hory nejsou pro slepého nejbezpečnější." zeptám se zamyšleně. A hned mi taky dojde, jak to mohlo vyznít.
"Tím tě nechci nijak shazovat!! Jen mě to zajímá!!" vyhrknu rychle.

Rozhodně je tohle ohromná zábava. Má to neuvěřitelně blízko k letu a já se rád ukážu ve své plné kondičce. Hádám, že příliš mnoho vlků ti nejspíš takto nestačí. Však taky za mou výdrží jsou roky a roky těžké dřiny už od útlého dětství. Jen tak něco mě nezaskočí. A to ani prudké změny směru, ani skok přes řeku. Přes tu se přenesu s grácií, která je mému štíhlému tělu skoro přirozená. Trochu mě dokonce zamrzí, když pomalu začneme zpomalovat. Zazubím se na tebe.
"Díky. Jsem rád, že jsem objevil někoho, kdo má navrch. O důvod víc dál pracovat na své fyzičce a překonat své aktuální limity," zazubím se vesele. Může to působit až šíleně, ale já to myslím zcela vážně.

Krátce se zasměju. Samozřejmě poznám, že tohle nemyslíš ani tak vážně. Ostatně, po našem setkání a tažení kořisti jsi už mohl jasně poznat, že jsem férový jedinec. A že nejsem flákač. To ostatně dokazuju i teď, při běhu. Nezdržuju se zbytečnými řečmi ani legráckami. Můj "taneční" krok mi drží i když na pláních začneš zrychlovat. Tehdy s tažením kořisti to asi až tak patrné nebylo, ale je to můj obvyklý rytmus, který ke mě patří. Tak jako vlk po zranění kulhá. A i v běhu je jasně patrná tahle vyšší, taneční elegance. Jako by mé pohyby byly z jiného světa. Když na pláních nabereme plnou rychlost, oči mi začnou jiskřit. Je to pro mě skoro jako let. Ano, tobě a tvým dlouhým nohám opravdu nemám šanci stačit. I tak ale na běžného vlka běžím úctyhodnou rychlostí. A když se vrátíme zpět do lesa, přece jen mi unikne krátké zasmání. Tohle mě baví mnohem víc, než přímý běh. Všechno to kličkování a uhýbání, zabírání tlap do úhlů, abych neztratil ani zlomek své rychlosti. Měkké podloží lesa je navíc mnohem lepší pro takový běh, než skalnaté, kde tlapy ujíždějí. Tady se přeci jen mají do čeho zabořit.

Zavrtím ohonem.
"Tak fajn. A díky," odpovím potěšeně. Jsem rád, že jsi na to nezapomněl a jsi stále ochotný se na bratra podívat. Opravdu o něj máme starost. I když bezpečný odpočinek mu určitě také pomůže, taková pořádná kontrola rozhodně nezaškodí.
"Aha. Tak aspoň že tě nijak neruším." zavrtím ocasem.
"Ale můžeme v procházce pokračovat, pokud ti nevadí společnost." nadhodím ještě. Měl bych se opravdu naučit lépe seznamovat.