Príspevky užívateľa

Vesele se zazubím. O něco víc, když mě ujistíš, že mě nebudeš šetřit.
"A já hodlám zůstat hezky při zemi. Žádné podvádění za pomoci křídel." prohlásím a v hlase mi jasně zaznívá, jak se mi zamlouvá tahle představa. Nechodím nikdy snazší cestou. Pouze ta těžší vede k pořádnému výsledku. Ale taky je znát, že nejsem typ, co bere "soutěže" na lehkou váhu. Dám do toho opravdu vše!
"Do toho!" přikývnu a vyrazím po tvém boku. Trochu už spolu s během máme nějaké zkušenosti. Tentokrát to ale chceme dotáhnout o něco výš. Po očku sleduju tebe. Jsem očividně zvyklí hodně sledovat pohyb druhých a není tomu jinak ani teď. Dech i tep mám vyrovnaný a cval skoro taneční. Skoro, jako bych si napůl poskakoval. Když začneš zrychlovat, plynule se tvému tempu přizpůsobuju.

Zazubím se vesele.
"Jsme rozehřátí, tak bych pokračoval s pohybem," navrhnu pohotově. Oba dva jsme trénovali pohyb, tak je nejlepší variantou pokračovat, než úplně vychladneme. Protáhnu se. Jsem připraven kdykoliv vyrazit. Pozorně tě sjedu pohledem.
"V běhu ti nejspíš úplně stačit po svých nebudu. Máš neobvykle dlouhé nohy a to ti dává velké plus. I když budem rychlostně vyrovnaní, tvé dlouhé nohy ti dají náskok," zhodnotím zamyšleně.
"Tebe bych dohnal jediné s křídly." zastříhám ušima. A je mi jasné, že i když mám nohy kratší, budu tě chtít překonat i v tomhle.
"No, nevím jaký post chtějí zastávat bratři. Ale já rozhodně mám zájem vystoupat co nejvýš jako bojovník!" prohlásím rozhodnutě a s jistotou. Ale pak už se jde na věc. Zavrtím ohonem.
"Jasně, můžeme!"

Pobaveně si odfrknu.
"Samozřejmě, že i na zemi jsem na tom dobře!" uchechtnu se. Pak jen pokrčím rameny.
"Já jen vyjmenoval, co můžu nabídnout," odpovím jednoduše. Nijak velkou vědu z toho nedělám.
"Rozhodně. Pozemní vlci mívají v tomhle nevýhodu. Takhle se jí zbavíš," zavrtím ohonem. Rád se o své znalosti podělím s vlky ze smečky. Jindy bych se zdráhal. Ale tohle je smečka. Můj nový domov.
"Jediný létavec... Hm... A kolik máte bojovníků?" zeptám se zamyšleně.

Nakloním hlavu ke straně. Sice to je pro mě celkem důležitá situace, ale není to důvod k tomu, aby jsi musel až tak zvážnět nebo se tím nějak trápit. Prostě až bude čas, bude čas, nic víc v tom není.
"To je v pohodě. Však Riv nikam neuteče," prohlásím lehce a zavrtím ohonem.
"Tak mě napadá, nevyrušil jsem tě nějak?" rozhlédnu se kolem. Samozřejmě mi došlo, že jsi někam šel a já bych nerad byl narušitelem. Nezdálo se sice, že bys někam spěchal, ale to až tak směrodatné nemusí být.

Nadšeně zavrtím ohonem, když souhlasíš.
"Výborně! Beru vše!" zazubím se vesele.
"Co se mě týká, mohu nabídnout bojové a obranné schopnosti. Mohu nabídnout i cosi podobné anatomii - a to oblasti, na které je dobré útočit. Ale nejen za účelem kousnutí, ale třeba i jen rány, aby byl omezen nebo zastaven pohyb. Dále mohu nabídnout zásady přežití i za těžkých okolností. Let ti asi k ničemu moc nebude - ale jak dostat letce na zem nebo se mu ubránit. Můžu přidat informace o větrných proudech a jejich vlivu na počasí." začnu vypočítávat, co by pro tebe mohlo asi tak být zajímavé.

"Jaký je jeho učitel letec?" zeptám se jednoduše. Ono se dobře stagnuje u učitele, kterého známe. Ale přeci jen, mám co nabídnout a věřím tomu, že patřím k nejlešpím letcům. Trochu narcistické, ale stojí za tím pěkná dřina.
"Pak je nejjednodužší společné setkání." pokrčím klidně rameny. Vědu z toho nedělám.
"Výborně. Adain mi přišel v pohodě," dodám ještě pohotově.

Bouchnu smíchy. To tvé přehrávání bylo naprosto očividné i pro někoho, jako jsem já.
"Ale kdepak. Všichni jsme si prošli svým a popravdě bychom ani smečku nepotřebovali. Ale takové zázemí je fajn." zavrtím lehce ohonem.
"Nehodlám zůstávat jako omega dlouho." prohlásím hrdě. Jsem už prostě takový.
"Artemis mi říkala, že jsou na postup potřeba tréninky. Když už tě tu takhle mám - nedáme nějaký?" našpicuju uši a s nadšením a nedočkavostí zavrtím ohonem. Ale mezitím ti pozorně naslouchám.
"To by asi nebyl problém. Ale já se učil létat v dost nepříznivých podmínkách, takže budu asi dost tvrdý, co se učení týká," zamručím zamyšleně. Podrbu se za uchem.
"Řekni mi víc o jeho léčení. Ať vím, co vše si na něj můžu dovolit. Nebo ještě lépe - domluvit nějaké setkání nás tří?" našpicuju uši. Rozhodně je znát, že jsem schopný kalkulovat i s něčím takovým.
"co se mě týká, to už víš. Mám regeneraci a jen tak něco mě neskolí. Ale o Rivotra máme trochu obavy. Tam slíbil Ikke, že se na něj podívá." poinformuju.

Musím se zazubit. Tahle vlčice rozhodně umí mluvit, narozdíl ode mě. Na mě je celkem solidně znát, jak v kmounikaci a čtení druhých nehezky pokulhávám.
"Tak samozřejmě. Ale limity jsou od toho, aby se překonávaly." zazubím se.
"a jakmile se umíš bránit, je to jen krůček k tomu, abys uměla i dobře bojovat." dodám jednoduše. Ostatně, přesně tak jsem začínal.
"Spoléhat se dá jen na jednu věc. A to jsi ty sama. Ty, tvá vůle žít, tvé odhodlání... Ty jsi ten, kdo tě tlačí vpřed." zacukám ušima. V mém případě to byli i bratři, ale to není třeba úplně zmiňovat.

Jsi stále ten bručoun, jako při našem prvním setkání. Ale přece se mi zdá, že mezi námi ta atmosféra není až tak napjatá, jako tehdy. A pamatuješ si!! Vesele zavrtím ohonem.
"Je to skoro až k neuvěření. Ale našel jsem oba bratry!! A byli ochotní se přidat ke smečce. Adain trošku váhal, Riv byl všema čtyřma pro. Tak jsme se vydali k hranicím. Adain u nich potkal svého známého, Ikkeho. Přivedl k nám Alfu s betou, protože Adain měl spoustu otázek a Ikke nechtěl porušit pravidla." vesele se zazubím.
"A nakonec jsme tady. Vaše smečka je bohatší o tři létavce," zazubím se ještě víc. A přeci jen trochu zkrátím vzdálenost mezi námi, když popojdu blíž.
"Nejsme tu dlouho a členy smečky ještě pořádně neznáme. Ale snažíme se seznamovat jak se členy, tak s chodem smečky." dodám a nakloním hlavu mírně ke straně.

Odfrknu si. Nemám rád, když vlci sami sebe shazují. Pokud se mi něco nezdá, tak na tom přeci pracuju a zlepším se. Porážet hranice sebe sama je jediný způsob, jak postupovat vpřed!
"Na všem se dá najít výhoda. Chce to jen promyslet." pokrčím rameny.
"samozřejmě se vždycky může najít někdo, kdo to prokoukne a pak máš smůlu. Ale myslet na to dopředu je automatická prohra." zadívám se na tebe ostřeji.
"Stejně jako shazování sebe sama."

Nakloním hlavu ke straně a pozorně vlka před sebou sleduju. Něco se mi nezdá, ale nedokážu zjistit co. Nejsem tak dobrý ve čtení druhých, abych to dokázal identifikovat. Zatřesu tedy hlavou, abych na to přestal myslet. Tohle ostatně stejně nevyřeším, tak proč si tím lámat hlavu.
"Páni. Opeřenec je celkem dobrý společník. Letci jsou rychlí a i když je maličká, mohla by být hodně užitečná," ukáže se na světle praktická stránka mého myšlení. Pozorně sojku sleduju. Pak ale stočím pohled k tobě.
"Poslyš... Mluvil jsi už s Rivotrem? Koukal jsi na něj?" zeptám se opatrně. Nechci, aby to znělo jako nějaký nátlak nebo tak. Ale vím, že Adain by byl klidnější. A popravdě - já taky.

Tohle bylo o fous, pomyslím si. Ale povedlo se! Mám nesmírnou radost a tak se skoro až tanečním krokem otočím na vlka.
"Jsem v po- " zarazím se v půli věty.
A kruciš.... Tohle není vlk, kterého jsem plánoval potkat takhle divoce. Teda, naše opětovné setkání JE o něco lepší - tentokrát jsem ho nesmetl a nezmařil mu lov. Ale přece jen je to divočejší, než jsem si původně myslel. Zatřesu hlavou.
"Ahoj," maličko se uculím.
"Dlouho jsme se neviděli, co?" zazubím se o něco víc. Mě to prostě nedá, něčím se trápit.
"Jsem v pohodě, neboj. Trochu nápor při tak prudkých změnách, ale nic závažného." roztáhnu křídla a mávnu s nimi jako důkaz.

Jak Adain zavrtí ohonem, zavrtím s ním vesele i já. Přeci jen jsou mé obavy asi neopodstatněné. Ale jak zmíníš Rivotra, přestanu s ním mávat.
"Ne, nezahlédl. Třeba teprv přijde," vyskočím zase do vzduchu a vystoupám o kapku výš. Pozorněji se začnu rozhlížet kolem.
"Bohužel. Musíme ho trošku víc vyzpovídat," houknu z výšky. Pak se ale začnu smát a klesnu zpět k tobě.
"Ten holomek se vyvaluje o kus dál!" prohlásím pobaveně a vyrazím směrem, kde jsem viděl rozvaleného brášku. Neloudám se krokem, rovnou přidám do klusu.
"Rivoušku, ty pacholku jeden." zavolám, jak se přiblížíme. Vesele se zubím a zastavím až kousek od tebe.
"Takhle se tu rozvalovat, lenochu jeden!" zazubím se. Lehce vrtím ocasem. Opět hluboko v sobě cítím trochu nejistoty, ale patrná na mě nijak není.

Zavrtím potěšeně ohonem, když mě poznáš.
"Ano, Jarumi." přitakám. Pozorně tě sleduju. Není na tobě znát ani sebemenší náznak deprese, kterou jsi měl předtím.
"Jsem rád, že si mě pamatuješ," dodám vesele. Ale to už padne otízka, která se dá samozřejmě očekávat.
"Zatím jsem tu moc členů nepotkal. Ale mě osobně se tu zatím líbí," zavrtím znovu ohonem.
"Je to celkem klidná smečka." podotknu. Trošku se narovnám a zaujatě sleduju tu modrou sojku.
"Máš zajímavého společníka. Hezky tě upozornil na můj přílet." s našpicovanýma ušima opeřence pozoruju. Pro slepého vlka je rozhodně něco takového velký bonus.

Pozorně sleduju vlka, ke kterému se blížím. Jeho bílý kožíšek opatřený tou spoustou znaků. Je fascinující. Ale také si všímám jeho skleslého držení těla a té těžké atmosféry, která se od něj táhne. Tenhle vlk není v nejlepším rozpoložení. Tady to bude chtít opatrnost, nebo bych taky mohl odejít s hryzancem. I když... Co by to pro mě znamenalo, že ano?
Počkat, toho už jsem potkal... to je ten... Adainův známí... Ikke!! vzpomenu si. Jak klesám, překvapí mě ta modrá sojka, co spustí poplach. Ikke na něj hned reaguje a najednou vypadá jako vlk plně v pohodě.
Chmpf. Umí to dobře, jen co je pravda. Ale vhodné to pro něj asi nebude, pomyslím si. Přistanu o kus dál. Pamatuju si, že je slepí a nechci ho lekat.
"Ahoj!" prohodím zvesela a vykročím blíž. Bedlivě si ho prohlížím.

Další báječný den, další místo pro zkoušky mé letecké obratnosti. Miluju hory. Je to jedno z nejnebezpečnějších míst pro let. Především některé typy. A já samozřejmě nejsem žádný žabař, abych si létal v pěkně širokých prostorech a oblétával hory, kam by se vešel celý drak. Nene. Vybírám si co nejužší místa, co nejostřejší skaliska a výběžky. Místa, která jsou zákeřná. Baví mě zkoušet co všechno zvládnu, testovat své limity a překonávat je. Nemám vůbec obavy o jakékoliv následky. Trochu tomu pomáhá fakt, že mám svou regeneraci, i když se na ni snažím nespoléhat. Během svých výkrutů ve výšce si všimnu pohybu pod sebou. Zastavím ve vzduchu a zadívám se pozorněji.
"Vida, vlk." brouknu. Nakloním hlavu ke straně, ale přeci jen se rozhodnu klesnout dolů za vlkem. Je čas na další seznamování. Určitě to bude člen smečky, však jsme stále na území. A já jich znám pořád překvapivě málo.