Príspevky užívateľa

Všimnu si v zorném poli pohybu a v prvé chvíli se jen přizpůsobím, abych do dalšího vlka nevrazil. Po chvíli mě ale přeci jen zaujme, co vlk - nebo přesněji vlčice - vyvádí. Zastavím se nedaleko a pozorně sleduju. V duchu se musím smát. Vlčice vypadá nesmírně komicky, jak se tak snaží. Ale je rozdíl u někoho, kdo s tím teprve začíná a u někoho, kdo má tělo vytrénované.
"Ať si neublížíš, maličká." brouknu tvým směrem. Sednu si a nakloním hlavu ke straně.
"Tohle je hodně náročné trénování, pro někoho s pořádnou fyzičkou. Na začátek je lepší jít jednodušeji a klidněji," nadhodím s úšklebkem. Protáhnu se, aby mi nezatuhly svaly.
"Chtěla by ses naučit nějaké takové intenzivní trénování? Je to dobré na pohyblivost. Postupně tak navyšuješ svou kondičku." navrhnu.

Pořád hledám místa a způsoby, jak se nadále udržovat v zajetých kolejích. Nikdy jsem příliš dlouho nepostál na jednom místě a tak tomu není ani tady. Zkouším různá místa a jaké druhy tréninků by se tu daly provozovat. Jeden les už jsem si vytipoval na trénink letu. Tenhle jsem se rozhodl vyzkoušet pro pohyb po zemi. Není radno trénovat jen křídla, je potřeba se spolehnout na celé tělo. A tak jsem vyrazil vpřed v plné rychlosti. Trénuju nejen rychlost, ale i prudké zatáčky a odrazy od stromů, přeskoky přes padlé stromy a další různé triky, které mi pomohou nebrzdit. Sněhová pokrývka to dosti ztěžuje. Nejen tím, že je náročnější pohyb, ale také tím, že skrývá různá nečekaná překvapení. Záludná krajina je pro trénink ještě lepší. A já se nezdráhám využít jakékhokoliv ztížení svého tréninku, abych se posunul dál a dál. Na mém lehkém dechu, rychlosti a plynulosti pohybu je jasně vidět, že tohle je pro mě víceméně kondiční záležitost, se kterou mám nemalé zkušenosti.

Cuknu sebou a chvíli tě jen sleduju. Pak ale přejdu k tobě a přes hřbet ti konejšivě natáhnu křídlo. Zároveň se ti lehounce otřu o tvář.
"Jen klid, ano? V prvé řadě se musíš uklidnit. Takhle přeci nemůžeš za maličkými. Teď tu Stadley není." brouknu jemně.
"Musíš si teď zachovat chladnou hlavu, ano? Rozhodně nejsi žádná zahýbající hysterka. A pokud má Stadley takové potíže, ohrožuhe tím nejen sebe a vlčátka, a,ei celou smečku. A všichni moc dobře vime, co dělat, pokud něco nebo někdo ohrožuje smečku. Musí se to nahlásit. Než s tím ale půjdeme k alfovi, potřebujeme důkazy. Víc svèdků a především někoho na vyšším postu." spustím logické uvažování.
"Takže. Smečku ještě moc neznám. Bude na tobě rozhodnout, komu předáš varování. Já ti pro ně můžujenom zaletět nebo se se Stadleym sám setkat." dodám ještě. Zatímco kolem tebe držím ochranitelsky křídlo, hlavu držím vysoko zdviženou, uši našpicované a bedlivě hlídám okolí.

Stihnu leda tak přitáhnout křídla k tělu, aby se jim nic nestalo, když do mě vrazíš. Tak zběsilím úprkem se ti povedlo nabrat sílu, kterou úplně neustojím. Přistanu na boku. Ale jak se hned stáhneš, vyskočim hned na nohy. Zmíníš jediné. Mě to nic neřekne, ale stačí mi, jak se ohlédneš.
"Když jsem byl nahoře, viděl jsem jen tebe. Nikdo tě nenásleduje," upozorním tě jemně a dojdu k tobě blíž.
"Jsi v pohodě...?" zeptám se opatrně. Popojdu blíž k tobě a zkoumavě si tě prohližím. Vidím jasně, že v pohodě nejsi, ale jak jinak zjistit, co se děje? Nakloním hlavu ke straně.

Letem se nejlépe zkoumá rozložení území. Mám tak krásný přehled, kde se co nachází, než se vydám na pěší průzkum. A hlavně, je tu klid. Mám ten klid velmi rád. Sledovat ubíhající zem pod sebou a ty drobná vlčí tělíčka. Stejně jako teď. Vlk pode mnou se žene celkem rychle. Klesnu na vzdušných proudech níž a našpicuju uši. Naprosto jistě rozpoznám bílé znaky na hnědém kožíšku. Začnu klesat.
Ale proč takový zběsilý úprk? pomyslím si. Pro jistotu se rozhodnu tě předletět a přistát před tebou, abych tě nevyplašil.
"Artemis!" houknu prve nadšeně, že tě zase vidím. Ale pak si všimnu tvého výrazu a pachu. Prudce našpicuju uši a zpozorním. Něco rozhodně není v pořádku.
"Artemis, děje se něco?" zeptám se okamžitě a rozhlédnu se kolem.

"Daleko," prohlásím neurčitě s přikývnutím. Je očividné, že tohle se mi příliš rozebírat nechce. Ono ani není příliš co. Hezké časy to rozhodně nebyly. Pak jsem se ale musel krátce zasmát. Je zajímavé, jaké otázky se ve tvé hlavičce rodí.
"Ne, lidé to nebyli. Tady je svět celkem klidný. Jinde ale je spousta velkých a nebezpečných potvor." zamručím opět neurčitě.
"Jsem rád, že tady je klid." brouknu jemně a uvolněně. Málem bych se začal mírně ztrácet v myšlenkách, kdybys tak nejásal nadšeně u chvoji. Musel jsem se usmát.
"Jsem nesmírnězvědav, jak ti to půjde a jak to bude vypadat." zazubím se na tebe.

"Věřím, ze i oni zůstanou. Z logiky věci je tahle oblast na přezimování ideální." prikývnu. Tvůj dotaz s ukázáním se mě ale zarazí. Kouknu po tobě.
Proč bych měl bratry někomu ukazovat?? pomyslim si a podezíravě přimhouřím oči. Je to ideální příležitost, pokud nás chce někdo chytit všechny tři pohromadě.
"Možná..." zaonačím neutrálně. Nějaké štěněcí oči na mě nijak nepůsobí. Má minulost příliš ovlivnila mé vnímání všeho okolo.
"Hmm... šípky se i líp poznaj..." zhodnitím pohotově. Po mé opatrnosti a podezíravosti najednou ani stopy.

Zazubím se na vlčka.
"Jo, malé au. Ale malé jizvy nebolí. Ani velké, když se o ně staráš." pokrčím rameny.
"A na bolest se dá zvyknout. Jen je to dlouhý nepříjemný proces." podrbu se za uchem.
"Ale je to nebezpečné,. Nevnimat bolest. Tak to radši ani nezkousej," mrknu na tebe.

"Ryumee... Dobře, poptám se. Děkuj8 velice za tvou radu," odpovím a naznačím úklonu. Jsem vděčný za jakoukoliv radu či pomoc.
"Tak se měj dobře," kývnu. Roztáhnu křídla a vyskočím do vzduchu, kde máchnu křídly a vyrazím na další pátrací cestu.
snad jsem zase o krok blíže... pomyslím si s nadějí.

I já dorazil do tohohle lesíka. Už když jsem ho míjel, bylo mi jasné, co tu chci zkusit. Co tu MUSÍM zkusit. Prvně jsem si les prošel, abych si udělal prehled o rozestupu stromů a jejich vzrůstu a rozvětvení. Pak už jsem vyběhl z lesa. Vzletím a naberu rychlost. Namířím si to přimo k lesu. Kde jsou stromy blíže u sebe, tam složím křídla k tělu. Kde to jde, roztáhnu je, abych se udržel v pohybu. Je to hodně o správném načasování a sledování prostoru kolem sebe. Naročné na pozornost a koordinaci. A správný odhad. Můj postřeh dostane další bod do zkoušky, když jsem nucen hnèdou smouhou neplánovaně prudce změnit směr a ještě se vyhnout stromu. Donutí mě to tentokrát složit křídla k tělu a prudce přistát. Aby to nebylo o tlapy, ze setrvačnosti ještě popoběhnu. Křídla hned z části roztáhnu a protřepu, než je správně složím na záda. Ohlédnu se po narušiteli mého tréninku.

Jsem nadšený z hor, které jsem objevil. Jsou skvělé pro trénink letu. A tak není divu, alespoň pro mě, že se tam začnu víc stahovat. Jsem rád, že naše setkání padlo do blízkosti hor. Můžu spojit příjemné s užitečným. Dám si průlet skrzehory, v ostrém tempu. Běžný letec by měl problém i v menší rychlosti. Ale mě to problém nedělá. Letec má v úzkých prostorách problémy, nepřítel je tam rád zatáhne, aby měl navrch. A mě dalo hodně práce naučit se tu pohybovat, abych měl eso v rukavu.
Překvapení!! Mě ani hory nezastaví!! Pomyslím si vesele.
"Woooohooooo!!!" dám nadšeně vèdět o svém příletu. Prosvištím kolem Adaina, který už je na místě a v ostré krkolomné otočce se vrátím a přistanu o kousek dál. Protřepu si křídla a doklušu k bráškovi. Měl jsem nesmírnou radost... ale... zároveň, jak se blížím, zmocňuje se mě nejistota a obava. Zatřesu hlavou.
Nebuď hloupi, Jari. Je zo jen nezvyk....

Uvolním se, když ustoupíš od tohohle tématu. Opravdu nevím, co bych měl říkat, kdyby jsi dál trvala na své odpovědi. Asi se ze mě konečně stává blázen. Čekal jsem to dřív - ale asi se musely všechny okolnosti uklidnit, aby to vylézalo na povrch.
"Všechno. Základ ohledně mé pozice jsi mi řekla. Ale kdo je na jaké pozici? Na koho si dát bacha? Koho si předcházet. Co se změním, až postoupím z omegy na další post." vychrlím na tebe haldu dotazů. Asi se úplně neshodují s dotazy nováčků. Ale po tom, kde jsem žil, jsou tohle pro mě důležité informace.

Nevypadá to, že by můj pokus zahrát situaci do autu vyšel. A já opravdu moc nevím, jak z toho ven a co vlastně říct. Proč jsem vlastně řekl, že mě sem přitáhla ona? Zatřesu hlavou.
"Emh... Popravdě, nevím jak to vysvětlit." přitáhnu uši k hlavě a ošiju se.
"Vyšlo to ze mě tak nějak samo..." dodám. Tentokrát jsou má slova sice nejistá, ale upřímná. Můj nedostatek sociálního života tvrdě zasahuje. Moc rád bych dokázal odpovídat, když se mě někdo takhle ptá. Ale nejde to. A teď navíc si připadám, jako by se můj mozek zadrhával a nebyl schopná pořádně fungovat.

Zazubím se na tebe. Ale až tě někdy budu chtít rozesmát, udělám na tebe "he?" a určitě to půjde samo. Po tomhle zážitku věřím tomu, že ano. Lehce se usmívám, dokud mi díky tvým slovům nedojde, co jsem to vlastně vypustil z tlamy. Cuknu sebou a přitáhnu rozpačitě uši k hlavě.
"eeeem... Nooo..." ošiju se. Jak tohle zaonačit??
"Nooo... Trochu jsme se přece spolu bavili... A ty jsi vypadala tak fajn a přátelsky... A spokojeně..." začnu plácat.

Opět mi uši vystřelí nahoru do pozoru a já s jiskřícíma očkama sleduju, jak se směješ. Pohladí to po duši a je to prostě úžasný pocit. Zavrtím se, jak mnou projede šimravý pocit.
"Ale! Už zase mluvíme, tak je to v pořádku. Trvalé to není," zazubím se. Ocas mi sebou plácá ze strany na stranu.
"Pověz mi ještě něco o smečce. Když už jsi mě sem přitáhla," zazubím se. A neúmyslně tak prozradím, proč jsem bez přemýšlení skončil právě zde.