Príspevky užívateľa

Zírám na Arty jak tele na nová vrata. Naprosto nechápu, proč vydala ten samí, divný zvuk.
"He??" vypadne to ze mě zase. A pak mi to dojde.
Stejný zvuk? To samí? bleskne mi hlavou. A jak mi to dojde, bouchnu smíchy. Začnu se smát upřímným smíchem. Kdyby mi někdo tuhle situaci popsal, měl bych ho za blázna. A teď se to stane přímo mě. Teď a tady. S tou nejbáječnější vlčicí. Jindy by mi to přišlo divné, ale teď??
Ona nemá chybu!! pomyslím si. Natáhnu čumák a jemně se ti otřu o krk.
"Nějak jsme se zadrhli, co?" uculím se vesele.

Ani mi nedochází, jak moc se v tom všem ztrácím, dokud nezaslechnu své jméno. Můj zvyk vnímat je znát už ve chvíli, kdy zazní pouhé "Jari" - mé uši se ihned našpicují. Než se na tebe podívám, zazní celé mé jméno.
"He?" vypadne ze mě.
Ty jsi blbec. Tohle má být jako co?? Vyjadřování hodné válečníka?! vynadám sám době v duchu za tak úchvatnou reakci.

Ani jsem si nevšiml, že na mě stočila pohled. Dívám se na vodu, uši napůl stažené. Vypadám mírně... ztraceně... Což doopravdy jsem. V hlavě se mi točí slova bratrů i má vlastní. Což nijak nepomáhá, jelikož jsem z toho stále stejně zmatený. Ta slova mi nedávají smysl. A zároveň... Mám tak trochu obavu ptát se zrovna tebe. Však ten hovor BYL o tobě!! Jak bych se na to pak mohl ptát?

Co se útěku týká, vidíme to stejně. Kdo uteče, uteče. Smečka po něm očividně nijak nepátrá, jinak bys to řekla. To mě naplní trochu klidem. Ne kvůli mě - ale kvůli bráškům. Kdyby jim to tu nesedlo - což doufám, že se nestane. Přeci jen sem šli kvůli mě.
A já sem šel... zarazím se a cuknu sebou. Krátce po tobě kouknu, než rozpačitě uhnu pohledem. Naštěstí začneš mluvit dál, tak mám čas se zase srovnat. Přikývnu, abych dal na srozuměnou, že rozumím.
"Tréninky jsou důležité. Jeden aspoň nezakrní," zamručím. Ale zním trochu jinak. I když umím své pocity držet na uzdě, tentokrát mě vlastní myšlenky a vzpomínky na debatu s bratry rozhodili víc, než by mi bylo milé.

Odfrknu si, jak tě tak poslouchám. Postavení omegy se tu příliš neliší od dob, které jsem už zažil. Přežil jsem i horší zacházení. Ale jen doufám, že to neodradí brášky. Tvé povídání sebou přitáhne některé mé vzpomínky. A ta temná minulost se mi zčásti odrazí v očích, které naberou tvrdý a ostrý výraz.
"Potravy je vždycky dost, když víš, co a kde hledat," zamručím. S tím si tolik hlavu nelámu. Musím se ale uchechtnout tomu trestu.
"A jak často to tak opravdu dopadá?" kouknu na tebe. Můj pohled teď není tak něžný. Je to pohled válečníka, který se vrací z bojiště. Opravdu by mě teď zajímalo, jak často se povede chytit vlk, který chce utéct.
"Když chce vlk utéct, najde si příležitost, kdy ho nechytíš." zamručím a přimhouřím oči. V těchhle slovech se ukrývá vlastní zkušenost. Pak ale zmíníš ten boj. A to už definitivně propuknu ve smích.
"Na život a na smrt?? A s kým? Přece nechcete přijít o své vlastní vlky," ušklíbnu se sebejistě. V tomhle mám jistotu. Jen tak někdo mi život opravdu nevezme.
"O tom limitu vím. To mi řekl už ten léčitel. Beztak ho nebudu řešit dlouho," zamručím. A opravdu věřím tomu, že se mě nebude týkat příliš dlouho. Nemám v plánu setrvávat na nižších pozicích. Stočím k tobě pohled.
"Jak se co nejrychleji dostanu nahoru?" zeptám se zcela vážně.

Celý se rozzářím, když si všimnu úsměvu na tvé tváři. Mám ohromnou radost, že jsem ti dopomohl alespoň trošičku k lepší náladě. Ale pak mě zarazí tvé prohlášení.
"V-vážně...??" zamrkám překvapením. Nikdy by mě nenapadlo, že by to tak mělo být. Ošiju se.
"Co si pamatuju... Omegy v naší smečce... Měli u sebe někoho stálejšího a byly hodně zapojované... Právě proto, aby se prokázaly a dohnaly prospěšností ostatní..." zamručím a mírně se zamračím, jak se snažím vzpomenout.
"Myslím, že to je mnohem efektivnější. Někteří vlci by mohli litovat svého vstupu do smečky a utéct..." prohlásím zamyšleně.

Zavrtím ohonem.
"Taky v to věřím," brouknu a lísavě se o tebe otřu.
"Jsem hlavně rád, že mám své bratry a že souhlasili a přidali se ke tvé smečce. Mám vás všechny hezky na blízku," brouknu spokojeně a ocasem začnu umetat prostor za zadkem. Naprosto nechápu, co se děje. Ale zdá se, že jsi se pro mě stala stejně důležitou, jako jsou moji bratři.

Kouknu na tebe a vesele se zazubím.
"Přesně tak! Jen Rivotr se musí ještě trochu dát do kupy. Utekl teprve nedávno a ať už byl kdekoliv, ani on to neměl jednoduché," přitáhnu krátce uši k hlavě.
"Dokonce i od nás si ještě drží trošku odstup." povzdechnu si.
"Snad jen potřebuje trochu času a bude mu líp.." zamručím tišeji. Pevně v to doufám. Ale jisté pochybnosti se sem tam vyrojí.

Zarazí mě, když se ozveš. Tedy, přesněji řečeno - že mi poděkuješ. Překvapeně po tobě kouknu, ale to už vysvětlíš i za co. Ocásek mi sebou začne mrskat sem a tam. A já přestanu být jako kus šutru. Jemně se o tebe otřu.
"Není vůbec za co," brouknu něžně. Nikdy bych nečekal, že někomu může pomoct můj praktický pohled na věc. Vlastně si ani nejsem úplně jistý, zda bych dokázal takhle truchlit pro někoho. Smrt neobejdu a trápit se těmi, co už tu nejsou je zbytečná ztráta síly a času. Navíc mě to může oslabit a slabí vlk ve světě nepřežije. Praktické a jasné. Do mého života něco takového nikdy nepatřilo.
Ale Jari, nemysli na blbosti, ale na Artemis! napomenu sám sebe. Kouknu po tobě. Nechávám ti tolik času, kolik jen budeš potřebovat, aby ti bylo zase lépe.

V prvním okamžiku mě vyplaší, když si uvědomím tu záplavu slz, co se spustí. Ale pak se o mě opřeš. Pořád si nejsem jistý, jestli jsem to nepodělal. Ale nemůžu uhnout. To bych ti neudělal. A tak jen mírně napjatě sedím a držím.
"Je tady s tebou spousta těch, co tě potřebují. Zaměř se na ně. To oni jsou tvá síla a radost," brouknu co nejjemněji to jde.
Jestli mě za tohle nerafne, tak je s ní nebo se mnou něco špatně... pomyslím si. mám za to, že ti aktuálně všemi slovy jen ubližuju, když tě doháním k slzám.

Už jen tvůj výraz mi dává sám o sobě dostatečnou odpověď. Ale čekal jsem to. Máš to v sobě hodně zakořeněné, to je víc než dobře vidět. Přejdu vedle tebe a posadím se po tvém boku. Kouknu po tobě - a pak do tebe drbnu čumákem.
"Já vím, že se umíš rozdat až do posledního ždibíčku. Ale Artemis - každý je zodpovědný za svůj vlastní život." nakloním hlavu ke straně.
"I ten nejmenší." dodám tiše.
"Ty jsi udělala a vždy uděláš všechno, co můžeš. To vím i já, který tě nezná tak dlouho." brouknu jemně.
"Ale ani ty nemůžeš pomoct někomu, kdo tu pomoc nepřijme." jemně se ti otřu čumákem o tvář.
"Drž se těch, co tvou pomoc přijímají a dávají ti něco na oplátku. Netruchli pro ty, co vzdali svůj boj." zašeptám jemně. Zní to možná krutě, ale lítost síly jen ubírá. Je potřeba si tvrdě uvědomit, kdo zůstává a kdo ji potřebuje.

Zářivě se na tebe usměju i za ten maličký úsměv.
"Mě nemusíš děkovat. Tak jako předtím, i teď ti rád poradím a pomůžu s čímkoliv budeš potřebovat." zavrtím ohonem a zase se narovnám.
"Vsadím se, že pořád myslíš víc na druhé než na sebe, co?" zazubím se.
"Kdy jsi se třeba naposledy proběhla? Jako že opravdu pořádně proběhla?" nadhodím. Nevím, jak ti pomoct, ale mě pohyb vždycky pomohl. Tedy, mě spíše let, ale i běh umí udělat své. Vyburcovat ze sebe maximum.

Zašustím křídly, jak s nimi nejistě zavrtím.
"Já nevím... V tomhle se příliš nevyznám..." zamumlám popojdu blíž. Skloním hlavu a koukám na tebe víceméně od země.
"Ale teď jsem tady u tebe," brouknu jemně a maličko zavrtím ohonem.
"U tebe a pro tebe," dodám ještě jemněji. Nevím sice, jak se správně zachovat... Zda zmínit tu informaci... Nezmínit... Ptát se na drobečky... Raději se neptat... Ale jedno vím jistě.
Každý potřebuje vědět, že má o koho se opřít!!

Zarazím se, když vidím tu tvou reakci. Zastříhám ušima a mírně nakloním hlavu ke straně. Ale pak mi to dojde. Ikke přeci říkal, co se stalo.
Ale co teď? Nechci ji to připomínat... pomyslím si. Přešlápnu a přitáhnu uši k hlavě. Vůbec nevím, co mám teď dělat.
"Umh... Chtěl jsem tě navštívit hned... Aleee..." znovu přešlápnu.
"Ten bílý vlk říkal, že to není vhodné," nakloním hlavu ještě víc ke straně a zkoumavě si tě prohlížím.

Vesele vrtím ohonem a zazubím se na tebe.
"Ať si uvidí. Ostatně, měli by se seznámit s novými členy," mrknu na tebe a postavím se do hrdého postoje. Očka mi jiskří nadšením.
"Nebudeš tomu věřit, ale nejen že jsem díky tvé informaci našel Adaina, ale objevil se tam i Rivotr!! Jsme všichni tři zase spolu!!" poskočím k tobě blíž.
"A povedlo se mi je nalákat. Adain trochu váhal, ale promluvil si s náma alfa i beta a nakonec souhlasil i on." roztáhnu dramaticky křídla v celé své kráse.
"Takže jsme přijatí všichni tři jako nový členové smečky!" zazubím se na tebe, oči plné radostného očekávání.