Príspevky užívateľa

Natočím k tobě pro změnu svou tvář.
"Tenhle znak je jizva. Vydrápal jsem si ho. Tenhle znak už mi nikdo nevezme," pousměju se. S mou regenerací tenhle znak opravdu už nikdo nijak nepoškodí. Za ta léta se vybrousila natolik, že bych musel získat opravdu vážné zranění, aby se znak poškodil. Nebo hodně se opakující, což nehodlám dopustit. Stejně jako nehodlám zmínit, jak často jsem ho musel obnovovat, než zůstal znak takhle zřetelný a detailní.

I když to tak nevypadá na první pohled, všímám si i okolí a hlavně brášků. Zdá se, že Rivotr potřebuje svůj osobní prostor. Těžko říct, co se mu stalo za tu dobu. Ale vím jistě, že je potřeba na něj nespěchat. Dát mu dost prostoru a dost času. Důležité je, že je tu s námi. Jsem ale rád, že se alespoň Adain nebojí přiblížit.

Konečně jsme ale na hranicích. V tu ránu jsem našpicovaný jak surikata na hlídce. Ano, opravdu se postavím i na zadní a rozhlížím se. Ale jak řekl bráška, nikde nikdo. Stáhnu uši k hlavě.
"Asi ano. Určitě někde u hranic bude hlídka," zamručím a následuju ho ke kamenům. Ale místo abych se brodil, tak řeku jednoduše přeletím. Od čeho taky mám křídla, že ano. Po předchozích zkušenostech si hlídám, abych nebyl poslední a nezavíral tak Riva do kleští mezi nás.

------> Pláň zajíců

Pokukuju po Rivotrovi. I mě trochu znepokojuje, jak je zticha a jak si stále udržuje odstup. Nejsem si jist, co si o něm myslet. Tak trochu vlastně ale i o Adainovi. začínám si čím dál víc uvědomovat propast, která u mě vznikla a znovu zalituju, že jsem se s Artemis nesetkal dřív, aby mě stihla alespoń něco málo naučit. Naštěstí se celkem rychle blížíme k hranici. Okamžitě se narovnám a našpicuju uši, oči přilepené před sebe. Nemůžu se dočkat, až se dozvíme víc!! A jen pevně doufám, že se nám budou zamlouvat všechny informace a brzy se přidáme!

I když jsem myšlenkama uzavřený sám v sobě, všímám si okolí. A i Rivotrova ústupu do strany. Rychle mi dojde proč a přesunu se vedle něj, ponechávaje mezi námi mezeru. Pak se ale Adain chopí slova. Zvednu k němu pohled a našpicuju uši.
"Pokud smečka bude stát za prd, uděláme si vlastní!" prohlásím jednoduše. Jako by to byla naprostá samozřejmost. V koutku duše ale VÍM, že to nebude třeba.
Tak úžasná vlčice, jako Artemis, by přece nebyla ve špatné smečce!! přitáhnu uši k hlavě.
"Uvidíme, co se dozvíme... Je zbytečné vymýšlet jak dál, když si jdeme jenom pokecat. Nikdo nás nenutí rozhodnout se hned na místě. Máme času dost." nakloním hlavu mírně ke straně.
"Získejme fakta. Bez informací bude každé naše rozhodnutí špatné." zamručím.

Všimnu si, jak ztěžka se zvedá Rivotr i jak bídný je stav jeho křídel. Rivotr by z nás tří nejvíce potřeboval zázemí, kde by se mohl konečně dát dohromady. I proto jsem rád, že tak důrazně zavelí a Adain tentokrát vyrazí bez jakýchkoliv poznámek nebo náznaků, že se mu to nezamlouvá. Vykročím zamyšleně jako poslední.
Co se asi tak změnilo, že je Adain najednou smířený s vidinou smečky...? pomyslím si trochu nejistě. Mám radost, že bratry vidím. Ale jak se prodlužuje náš společný čas, začínám si uvědomovat jedno velké ALE...

Vyskočím energicky na nohy a kouknu po obou brášcích. I mě těší, že si nakonec Rivotr odpočinul. Rozhodně to bude vítané plus do dalších okamžiků. Ale trochu mě zpraží to Adainovo svěšení uší, když zmíním cestu. Přiklopím uši k hlavě a o krůček couvnu. Pořád ve mě hučí má touha někam patřit. Ale nechci nikoho k ničemu tlačit. Nesmírně se těším na představu, že bych patřil do pořádné smečky a mohl vídat Artemis. Ale nejsem si jist, zda mi to stojí za variantu, kdy bych mohl ztratit někoho z bratrů. Tahle rozpolcenost vlastních pocitů se mi absolutně nezamlouvá. A je na mě moc dobře znát, že je má nálada hodně kdesi v trapu. Na odiv se vystavuje i má nejistota.
Nemám rád, když nevím, co dělat... pomyslím si.

Na moment ztuhnu, když se Rivotr tak stáhne. Měl jsem za to, že už je vše v pořádku a SKORO jako dřív. Očividně ale ne. A tak mu dopřeju dost prostoru a stáhnu se do klubka, čímž prostor mezi námi trochu zvětším. Uši stáhnu až k hlavě a zavřu oči. Nechci si přiznat, jak tohle jeho stažení se zabolelo.
Konečně mám brášky zpět a přeci jen jsou mimo můj dosah... pomyslím si. Nevím přesně, co jsem očekával. Ale očividně ne tohle...

Nakonec se snese Adain zpět k nám. Otevřu jedno oko a kouknu po něm. Až potom zvednu hlavu.
"Já byl v pohodě," zamručím a stočím pohled k Rivotrovi. Přijde mi, že ten odpočinek příliš nevítal. Možná nebude na škodu přeci jen vyrazit k nějaké té aktivitě....
"Vyrazíme?" zeptám se tedy rovnou.

Zadívám se na Adaina, jak se přesune na vršek. Vidět je, takže jsem o něco klidnější. I tak se zavrtím a co chvilku po něm pokukuju. Myslel jsem, že když se konečně najdeme, budeme spolu. A fakt, že jeden bráška se stáhl, má na mě efekt víc, než jsem si chtěl připustit. Přitáhnu uši k hlavě a vstanu. Přejdu k Rivotrovi a zalehnu prostě vedle něj. Aspoň jednoho cítit u sebe.

Vesele se zazubím. Zatímco u jídla nastává ticho, mě se v hlavě honí milion a jedna myšlenka. Sem tam sebou začne samovolně lehce vrtět ocásek. Zůstávám ale celou dobu tiše. Až ve chvíli, kdy oba bratři dojí, přitáhnu si zbytek srnce a pustím se do něj. Nijak nespěchám, baštím zvolna. Když Adain promluví o Rivově spánku a hlídce, jen vzhlédnu vzhůru.
"Ale drž se tak, ať na tebe kdyžtak zezdola taky vidíme." zamručím ne zrovna nadšeně. Ale aspoň zůstává bratříček na dohled a to je hlavní. Dál se v klidu propracovávám zbytkem srnce. A ano, i když jsem jedl, nakonec po mém zásahu zůstávají pouze dokonale ohlodané kostičky. Spokojeně si olíznu čumák.

Zazubím se na Rivotra, ale pak se pro změnu zašklebím na Adaina.
"Stejně to nejprv musí dohodnout s alfou. Zkouška nebude hned, jak narazíme na toho tvého léčitele." namítnu a mrsknu ocasem.
"Navíc, nejen Riv by se měl najíst," zazubím se a upozorním tak na fakt, že mi neunikl protest Adainova žaludku. A jsem rád, že se tak nerozpakuje, jako Riv a pustí se do jídla. Zavrtím spokojeně ocasem, když je tak vidím společně. Ke štěstí mi teď už opravdu chybí jen domov.
"Já jedl relativně nedávno, takže hlad ani moc nemám. Kdyžtak dorazím zbytky." zamručím. Hlavní pro mě je, že kožíšek už bude brzy suchý. Je teď krásně patrný můj vzor na srsti. V mládí jsem míval jen sem tam tečku, teď mám ale krásně vzorovaný, jako posetý kapkama. Vzor kapek se mi vykreslil pořádně i na čele. Největší změnou je ale má jizva pod okem ve tvaru našeho rodinného znaku, u které jsem se tak elegantně vyhnul odpovědi. Bylo by složité vysvětlovat, jak vlk s regenerací získá permanentní jizvu.
"Takže po odpočinku je v plánu jít prudit na hranice igniské smečky?" ujistím se.

Přitáhnu uši k hlavě a mírně vycením zuby, když si Adain trvá na svém s rozdělením. Opravdu se mi to vůbec nezamlouvá. Jedna věc je nedaleký lov. Druhá věc je prudit na hranicích smečky bůh ví jak dlouho. Navíc, neznáme všechny a může tam být lehkovážný jedinec, který rovnou zaútočí... Na druhu stranu má Adain pravdu, že si potřebuje Riv odpočinout a dát se do kupy... Stejně se mi myšlenka rozdělení pranic nelíbí. A má nelibost je víc než dobře znát, i když se řeč stočí na léčitele.
"Bílý a... Počkej, cože?? Slepý??" zamrkám a našpicuju uši. Tohle mě rozhodně zajímá. Slepý léčitel, to si neumím představit.
"Ten můj byl rozhodně jinačí. Vysoký, štíhlý, hnědý s rudým žíháním. A nabručený." popíšu Feiera.
"Takže rozhodně mají dva léčitele, v tom případě... Kde jsi toho tvého potkal? " zeptám se zaujatě. Nepatřím k těm, co by vlka házeli mezi neschopné jen pro handicap. I slepý vlk může být dost schopný. Sám umím po slepu dost.

Zavrtím ohonem, když se Rivotr přeci jen nakonec neochotně dává do jídla. Je to dobře. A nemusí přece sežrat všechno, tak to nějak půjde. Kouknu po Adainovi.
"Vážně si myslíš, že po tom všem dovolím, abychom se zase rozdělili?" zvednu hlavu a mírně se zamračím. Po tom všem, co jsme prožili opravdu nechci vidět, že by mohlo hrozit to samé. Území smečky v dospělosti je něco jiného. Ale mimo? Takhle krátce po setkání? Zatřesu hlavou. Pak se ale zarazím.
"Počkej. Léčitel z té smečky a v pohodě??" zamrkám a připomenu si Feiera a jak jsme mírně na kordy. Ne, tohle mi nesedí.
"Tak buď mají dva léčitele nebo jsem měl štěstí, že byl nakrknutý. Protože já z té smečky taky znám léčitele a to je pěkný nevrlý bručoun." ušklíbnu se. Ne, že bych ho chtěl odsuzovat - možná to nebude tak zlý, když se přidáme. Třeba se tak jenom chová k tulákům. Ale kdo ví....

Posluchám oba dva bratry a naprosto chápu Adainovo rozpoložení i nejistotu. To vše má ale naprosto jednoduché řešení. Které i sám zmínil.
"Rozhodovat se jen tak je čistý nerozum. A Igniská smečka je kousek odtud. Co se přesunou k hranicím a někoho vyčíhnout? S někým si promluvit?" kouknu z jednoho na druhého.
"Až je vyzpovídáme, můžeme se rozhodovat, co dál. Navíc - Rivotr by se opravdu měl najíst a odpočinout si, aby se ukázal při plné síle, že?" střelím po bratrovi nesmlouvavý pohled. Možná to vypadá, že se nechám snadno svést z cesty, ale není tomu tak.
"Strhaného vlka žádná hrdá smečka brát nebude. Takže bráško - čas na sváču," zazubím se na Riva a na Adaina mrknu.
Jen doufám, že nepotkáme tamtoho... S tím, jak nepříjemná atmosféra mezi námi sedí by to nebyl ideální první kontakt... pomyslím si.

Jsem nějaký čas ztracený ve svých vlastních myšlenkách a souboji sám se sebou. Přeci jen ale tak trochu vnímám, co se děje kolem. Kouknu z jednoho na druhého.
"Tahle smečka není až tak striktní." ozvu se skoro až plaše na Adainovu poznámku o zvykání. Mě osobně se do smečky chce. Tím spíš, když jsem vypozoroval u Artemis, jak je tam spokojená a že je taková volnější. Možná je to právě ta ideální smečka, která by zrovna Adainovi mohla sedět. A já osobně tulákem být nechci. Moc rád bych si našel smečku, kde by to fungovalo. Toho ostatního jsem si užil už víc než dost. Chybí mi společnost, chybí mi fungující zázemí. A čím víc si to uvědomuju, tím víc chci patřit do smečky. A tím víc mě to táhne do smečky, kde je jako bonus i Artemis. Dlouze si povzdechnu a zase sebou plácnu na zem. Hlavu si položím na tlapy a zadívám se do ohně.
"Nechci být tulákem..." ozvu se tiše pro změnu já.
"Ale nechci být bez vás..." dodám ještě tišeji.

Koukám z jednoho na druhého a trochu se v tom všem ztrácím. Nechápu, co všechno to mělo znamenat. Ani proč bychom měli chodit za ní. Stáhnu uši úplně k hlavě a zvolna vstanu. Tep srdce mi mírně zrychlí.
Artemis by věděla, co teď... Uměla by mi poradit... bleskne mi hlavou. Mírně skloním hlavu níž.
Očividně všichni kolem mě vědí, jak se vzájemně chovat a tak... další myšlenka, co mi proletí hlavou. Jsem v tomhle naprostý hlupák. Dokážu odhadovat podle těla, co očekávat od druhých. Dokážu s druhými kalkulovat a využívat je. Ale tohle?
To jde mimo mě. mírně se zamračím a zatřesu hlavou.