Príspevky užívateľa

Je pro mě trochu nezvyk takhle se vyptávat. Ale zároveň je to s tebou celkem jednoduché. Hodně pomáhá fakt, že se to snažíš vysvětlit způsobem, který chápu. A zatím se vše zdá podobné boji. I ten musíš zkoušet a i tam jsou chvíle selhání. Jeden veliký rozdíl je ale v tom, že rána po boji se stále hojí o dost lépe, jak rána na duši. Zatřesu hlavou a opět obrátím pohled do klidné a bezstarostné dálky. V hlavě se mi přehrávají další a další slova.
"Pořád mi říkali, že jsem k ničemu... dobrý jen jako pytel... nejednou mě zradili, aby využili mou regeneraci... nevím, jak se otevřít...." přeci jen něco málo unikne...

Zadívám se kamsi do dálky, když spustíš své kázání kolem Ikkeho na postu betty. Nejsem rád, že jsi mě tak trochu prokoukl. Máš pravdu v tom, že slepce by asi příliš nerespektovali. Což je škoda, diskriminovat někoho jen proto, že nemá zrak. Ikke je úžasný ve všem ostatním, co dělá! Ale boj je největší bod, který má pro mě váhu. Ikke se umí celkem solidně bránit, ale jako bojovník, který má nastavit kůži pro smečku? Tam nepasuje.
"Umí se ubránit a i něco uštědřit. Ale vyloženě bojovník není. Snažím se ho naučit, aby využíval své znalosti léčitele i v boji, ale jde to jen těžko," chytím se menšího stébla, jak odvést téma jiným směrem.

Jsem rád, že z toho mého uskočení neděláš žádnou vědu. Ale už mě příliš netěší, jak se na tohle téma zaměříš. Stáhnu uši k hlavě a nechám mezi námi prostor, který jsem uskočením získal.
"Nevím. Ale Rufus a Stadley některé znali," zamručím. Při vyslovení Stadleyho jména se mi výrazně napnou svaly. JE to krásná ukázka toho, jak hluboko mě celá tahle situace kolem tuláků zasáhla.
"Pokoušeli se proniknout do středu území. Hádám asi, že krást." zamručím mrzutě.

Stočím k tobě pohled, když mi dáš odpověď, kterou opravdu slyšet nechci. Nakloním hlavu mírně ke straně. Vnímám pozorně každé tvé slovo. Mírně se zamračíš, když zmíníš, že to prostě jen zkoušíš. Těžké věci by mi nevadili. Ale že to bolí? Hádám, že tady nejde ani tak o fyzickou bolest, kterou bych asi tolik neřešil. Je pravda, že vidět to u ostatních je tak trochu pomoc. Jeden má alespoň trochu představu, co se děje a ví, na co se připravit.
Zadívám se zase do dálky. Tenhle hovor mi trochu pomáhá vyznat se ve vlastním principu fungování. Zjišťuju, že jsem se tak naučil předvídat kroky všech kolem sebe, že mě trochu děsí vstupovat do absolutního neznáma. Nevědět, co očekávat a na co se připravit... S čím počítat... Zatřesu hlavou a maličko se zamračím.
"Co když se to ale otočí proti tobě...?" odvážím se pro další otázku. Neřeší se sice úplně můj problém, ale přesto je pro mě tenhle hovor velkým přínosem. Abych se sám mohl otevřít, potřebuju pochopit, co vše to obnáší.

"Možná," pokrčím rameny a pousměju se. Vidět nové tváře otevřené kde čemu je fajn. Tím spíše, když jsou příjemnou společností. Je to rozdíl oproti napjatému chování během zimy. A mě to pomůže opět začít důvěřovat druhým. Možná... Možná taky situace v zimě zapříčiní, že už toho nedosáhnu nikdy a důvěra ve vlky Norestu klesne na podezíravost. Být ve střehu s každým, jako dřív...
"Vytrénovaný šílenec," pokrčím rameny. Musím se ale uchechtnout nad tvým názorem. Máš pravdu v tom, že občas je šílenec prostě každý. Ale ne každému je to vpálené tak často. Jakmile jde o let v horách, tam riskuju celkem solidně.
"Hranice smeček jsou hlídané a zajištěné pachovou stopou. Rozhodně bys poznal, kdybys překorčil hranici smečky." vysvětlím pohotově. Takovéhle ujištění se nakonec přeci jen každému hodí.
"Smečky jsou tu celkem čtyři. Nihilská, ta je ale celkem vstřícná k cizincům, ta tě asi nepožene se zubama cvakajícíma za zadkem. Pak Azaryn za lesem. My si strážíme území, ale pokud uznáš chybu a ochotně se vzdálíš, je vše v pořádku. Za námi v těsném sousedství jsou Přízrační. Ti nevím, jak přesně přistupují k tulákům. A tamtím směrem je Kult - tam pozor, ti si stráží hodně své hranice. Ale to poznáš, jsou tam takové divné skály a tak. Mě to tam ani moc neláká." nahodím ti trošku osvětu.

Byl jsem opravdu velmi zvědavý, s čím se vytasíš tentokrát. Celkem mě ale překvapilo, když se i ty zvedneš na zadní. Těmi svými se zapřu a využiju i tebe, jako opory. Přední tlapy si opřu o tvá ramena.
"Medvědí souboj?" zazubím se na tebe. Tohle prostě nešlo nevyužít! Teď je spíš otázka, zda tohle postavení využít pro hryzance nebo pro přetlačovanou. Ve výsledku to přizpůsobím podle toho, jak začneš ty sám. Pokud se mě pokusíš hryznout, zapřu se předními, abych tě od sebe odstrčil. Zároveň i hlavu trochu zakloním. V téhle pozici ale ani jeden z nás nemá takovou sílu, jako když jsme na zadních. Oproti medvědům, pro nás tahle metoda souboje není. Pokud od sebe neodskočíme už dřív, po chvíle cvakané a přetahované zatlačím tak, abychom oba dva víceméně přepadli na bok. Včas ale spustím přední tlapy, abychom se od sebe oddělili a zbytečně si neublížili.

Čištění území - Smaragdové údolí

Samozřejmě, že mě trochu zklame, když se nic neděje. Připadám si navíc jako naprostý idiot, když tu máchám tlapou do vzduchu. Tvá poznámka ale má něco do sebe. Přeci jen, poprvé se to objevilo při hrabání a to bylo proti zemi.
"Dobře," přikývnu a popojdu ke skále. Po našem kácení v syslím háji bych nerad naše území obíral o další stromy. Přešlápnu, abych získal větší stabilitu, kdyby náhodou. A pak hrábnu tlapou proti skále. Opět se nestalo nic. Stáhnu uši a zafuním. Podobně jsem si připadal, když jsem se snažil objevit svou magii jako roční vlče. Tehdy jsem neměl tušení, že už ji mám. Ale takovou, která mi připraví peklo na zemi. Teď... ani si nejsem sám jist, co jsem očekával, že by to mohlo znamenat. Zatřesu hlavou.
"Hmm... Asi už mi z té zimy přeskočilo," zamručím a ještě jednou hlavou zatřesu, abych se zbavil negativních myšlenek. Nejsem tu sám, teĎ se nemůžu nechat jimi pohltit.

Trochu mi poklesnou uši při tvé chvále na Ikkeho. Máš pravdu, že co se týče slov, je to špice v naší smečce.
"Ano. Ikke je se slovy pravý mistr. Nechápu, že není betta on," přiměju se k pousmání. Přesto v hlase zazní něco, co tak trochu nesedí. Možná to odráží mé vnitřní myšlenky a pochybnosti. Ikke by nejspíš celou situaci zvládl mnohem lépe, jak já. Díky těmhle myšlenkám atmosféra kolem nás mírně zhoustne. A mě unikne, že se ke mě přiblížíš. Když mi tak zafuníš do ucha, vůbec to nečekám. A v aktuálním rozpoložení zafunguje spíše svalová paměť, než že bych nad svým jednáním přemýšlel. A prvotní signál je dostat se z dosahu a připravit se. I když jsme v horách a na jejich okrajích, automaticky uskočím a mírně nadzevnu křídla pro udržení rovnováhy. A stejně tak se i přikrčím. Tedy, jen na okamžik, než mi dojde, že od tebe žádné nebezpečí nehrozí. Mírně rozpačitě máchnu párkrát křídly.
"Na území smečky se vetřeli tuláci." odpovím ti rychle. Než řešit tenhle můj malý únik, raději se zaměřit na potíže ve smečce.

Cynicky se uchechtnu.
"Ano, diplomacii. Na tu ale musíš umět komunikovat. Říkal jsem už na začátku, že není dobrý nápad dávat něco takového do tlap zrovna mě!" chytím se okamžitě nabízené zbraně, kterou ihned otočím proti tobě. Všichni víme, že v tomhle směru stále ještě pokulhávám. Komunikace s druhými je pro mě stále ještě náročná. Při tvých dalších slovech ode mě tentokrát opravdu zazní zavrčení.
"Jak můžu být betta, když zapříčiním smrt člena smečky?!" ohradím se ostřeji. Tentokrát už z tebe sundám křídlo. Mám plné zuby celé téhle debaty. A tak se odrazím a bez dalšího slova odletím.

I já se dívám do dálky, do krajiny před sebou. Je to jako dívat se do otevřené budoucnosti, plné různorodosti a překvapení. Tak nějak mi to pomáhá nezastagnovat na místě. Tak jako se tady dívám do dálky do krajiny, pomáhá mi to vidět budoucnost v mém životě. Poprvé mě to trklo v mládí, když jsem ve výškách hledal klid od ostatních. Tiše naslouchám tvé odpovědi. Nejsem si úplně jistý, jestli mi pomohla. I když mě na jednu stranu trochu uklidní, že je něco takového těžké i pro tebe samotného. Však jsi alfa! Po tvém šťouchnutí se na tebe i zadívám. Štíhlý, vysoký, dobře stavěný a s dobrým osvalením. Ideál mladého vlka v perfektní kondici. Máš znalosti, máš zkušenosti, umíš si poradit a umíš i s ostatními jednat. Jak by pro tebe mohlo být něco složitého?
"Jak víš, kdy co říct?" pokračuju ve svém vyptávání.

Moc dobře si všimnu, jak se na okamžik ztratíš v myšlenkách. To je v boji opravdu jedna velká chyba. A není lepší způsob, jak se té chybě vyvarovat, než si ji projít. Proto nemám ani v nejmenším snahu zpomalit. Vím, co udělat, abych tě nesmetl úplně. Naštěstí to ani není třeba, protože se nakonec přeci jen vzpamatuješ a uskočíš. Není to dost na to, abys uhnula z dosahu úplně a tak se mi přeci jen dostane příležitosti štípnout tě do nohy. I když je to teda zaplaceno tvým kopem do tlamy. Nečekám to a tak mi zuby maličko cvaknou o sebe. Přiměješ mě tím odskočit a zatřást trochu hlavou. Líbí se mi, že mi nedáš příliš mnoho času a rovnou opět vyrazíš proti mě. V prvním okamžiku uskočím vzadu, abych uhnul tlapama z tvého dosahu. Zároveň se ale natáhnu a tentokrát s jistotou mířím na tvojí šíji, abych tě chytil za kůži, jako máma svoje vlče.

Neunikne mi tvůj pohled. Ale rozhodnu se jím teď nezabývat. Nejsem si jist, jestli by to pro mě nebyl poslední hřebíček do rakve. Nerad bych zrovna od tebe utíkal. Jsem ale rád, že alespoň něco vyšlo dobře. Maličko se pousměju a párkrát dokonce mávnu ocasem.
"Tak to mě těší. Tenhle lék by nám mohl ušetřit hodně starostí," zamručím. Tvá další slova ale přeci jen mají za následek, že se v zádech mírně napnu. Dokonce se ozve i krátkí skřípnutí, jak se mi povede zatnout svaly na tlapách a tím zatnout i medvědí drápy.
"I tak se to dá říct..." zamručím ještě o něco tišeji.

Jsem na jednu stranu rád, že mi necháváš prostor a nesnažíš se mě přimět mluvit. Nejsem si jist, jak by to pak mohlo dopadnout. V tom lepším případě nejspíš mým útěkem, ale... Kdo ví? Přesto stáhnu uši těsně k hlavě.
"Já vím..." zamručím. Nevím, co jinýho bych na to vše měl říct. Vím, že na to nejsem sám. Někomu může svěřování připadat jako běžná věc a nevidět v tom nic složitého. Ale pro mě je to jiné.
"Bývá to vždy tak složité...?" přeci jen se odhodlám zeptat. Jsem opravdu tak odlišný nebo je to běžné? Možná... Když uslyším, že nejsem jediný, tak to půjde?

Cuknu sebou, jakmile zazní, že bych měl sebe týrat zbytečně. Není přece možné, aby tohle všechno nebyla moje vina, když jsem tam byl jako zástupce smečky! Ale přeci jen, jak mluvíš, tak k tobě pomalu stočím pohled. Zamračený a tak trochu nevlídný. přijde mi, jako bys házel všechnu vinu na Stadleyho jen proto, aby mi bylo dobře. Ale tak to být přeci nemůže!
"Ne. Mohl jsem udělat víc!" namítnu ostřeji.
"Měl jsem ty tuláky vyhnat okamžitě a ne se s nimi dohadovat." pysky mi cuknou zlostí. Co jsem vlastně očekával? Že mě úslužně poslechnout, otočí se a dají si odchod? Na druhou stranu, zmiňoval jsem několikrát, které oblasti jsou volně zpřístupněné... Zatřesu hlavou.

Tvůj postoj mi nemohl uniknout. A zasáhl mě mnohem víc. Moc dobře si uvědomuju, že jsem překročil hranice a málem ztratil kontrolu. Pro mladou vlčici to musel být parádní šok. Kdo ví, jestli ještě někdy budeš mít zájem o nějaké lekce ode mě? Ale i kdyby ne, nevadí. Pořád je tu Adain... A ostatní... I když mě to zasáhlo hluboko, jsem rád, že se můžu spolehnout na ně, pokud se mě začneš... - raději ani nedomýšlím. Vidím, jak tě má první slova zmátla. A jindy bych se asi i pousmál. Teď to raději nedělám. S mým aktuálním rozpoložením by to asi vypadalo spíš děsivě. Ostatně, tvé jednání je jasným ukazatelem. Správně by jsi přeci neměla mít důvod se po mě ohlížet. Stáhnu uši k hlavě.
"Hodně štěstí." popřeju ti ještě, když se vydáš zpět. Jakmile ale zmizíš z dohledu, udělám něco nečekaného. Vidět to Adain nebo Feier, asi je trefí. V tomhle směru ale pro jednou spoléhám na svou regeneraci, když prudce odhrábnu a rozeběhnu se plnou rychlostí proti šutru. Těsně před ním skloním hlavu a udeřím do skály jako beran. Tělem mi projede ostrá bolest a zrak se mi na chvíli rozostří. Tak tak se udržím na nohou. Než ale odezní zvonění v hlavě, vidění se zase spraví a bolest zvolna ustoupí.

Těší mě, že jsi ustála můj pokus. Ale jsem i rád, že se mi povedlo tě trochu rozhodit a tím získat čas pro sebe. Čekal jsem ale, že jelikož jsi skončila na nohou, využiješ toho k protiútoku. Možná právě v tomhle je rozdíl, přeci jen jsi mladá. Ale abych tě mohl pustit dál, potřebuju vidět víc.
"Jsi mrštná a máš za ušima. Tak do toho dej víc! Mě se nemusíš bát pořádně chytit svýma jehličkama." pobídnu tě.
"Máš si přeci vybojovat růžek," připomenu princip zkoušky. Ostatně, nikde není řečeno, že musíš vyhrát. Máš si ho vybojovat, nikoliv zvítězit. A já chci vidět pořádný zápal. Dám ti po svých slovech chvilku, jestli přeci jen nevezmeš šanci do tlap a nezaútočíš.

Pokud by se ale útok od tebe nekonal, vezmu to do vlastních tlap. Vrhnu se k tobě v oblouku, směřující ti do boku. Chci tě štípnout do boku, ale pokud mi uhneš, spokojím se i s nohou nebo ocasem.