Príspevky užívateľa

Vykolejeně sleduju Rivotra. Jeho řeči mi absolutně nedávají smysl. A na mém výrazu je to naprosto jasně znát. Ještě že aspoň Adain mluví srozumitelně. Tak nějak. Zadívám se na něj.
"Líbí? Co tím myslíš?" zeptám se zcela od srdce nechápavě.
"Lízt?" zopakuju pořád tak vedle.
"Ale... Já za ni přece nelezu... Potkali jsme se náhodně... A pomohla mi s tvým hledáním..." zním čím dál více zmateně. Stáhnu uši k hlavě. Ke zmatenosti se přidává naprosto ztracený výraz, jak absolutně nechápu, co se to tu odehrává a o čem je řeč.

Cuknu sebou a zůstanu na Rivotra zírat. Jak se tak začne smát. Jedna má část má radost, že se konečně trochu uvolní. Druhá zase naprosto nechápe, co se děje. Koukám na něj jako jelito. Stočím pohled k Adainovi, jako by mě snad měl zachránit a vysvětlit, co se to vlastně děje. Místo toho mě ale dorazí. Trhnu sebou a vyvaleně na něj zírám.
"C-co-cože??!!" vyjeknu.
"NE!!" vyjeknu nanovo a srdce se mi prudce rozbuší.
"Co si o mě proboha myslíš??!!" prudčeji zamrskám ocasem a zašustím křídly, jak je celý rozhořčený natřesu na zádech.

Zarazím se, když vypustí Rivotr tu poznámku. Zamrkám a kouknu po něm.
"Co? O čem to mluvíš?" rozhodně svou nechápavost aktuálně nehraju.
"Jak mává? Co bych měl tajit?" jsem upřímně zmatený a vůbec mi nedochází to, co bratrům. Ať se na situaci dívám jak chci. Mluvil jsem přeci o Feierovi, o Artemis i o smečce obecně. Proč zmiňuje jen ji? A nějaká tajemství?
NErozumím tomu.... pomyslím si. Ale to už se do toho vloží i Adain. Zavrtím ohonem.
"Já vím! To ona mi řekla, že jsi postavil ten znak tady!" vyhrknu.
"Snažila se mě dokonce dohonit v horách, i když by tam teď vůbec neměla chodit, když čeká vlčátka. Tak jsem ji aspoň doprovodil zpět, aby si někde neublížila." zamručím. Postupně přejde můj hlas i výraz do mírného zamyšlení.

"Myslím, že už jsi dost daleko, bráško. A hlavně, jsi tu s námi," brouknu jemněji. Zpozorním ale, když projeví zájem o smečku. Okamžitě začnu zametat ohonem zem.
"Ano, kousek odtud je Igniská smečka. A jsou to moc fajn vlci. Tedy, jeden, co jsem potkal, tak celkem mrzout, ale kdo někdy nebyl. Ale třeba Artemis, to je úžasná vlčice. Velmi ochotná, pomohla mi s hledáním Adaina. Je to hrdá smečka a není radno překračovat hranice - ale jinak jsou očividně fajn!" vyhrknu okamžitě zase s tím svým skoro až dětinským nadšením. Očka mi svítí jako dvě perličky, když se rozmluvím o Artemis. Adainovi poznámky o jídle v tu chvíli úplně ignoruju.

Pozorně sleduju Rivotra a taky se mi příliš nezazdává jeho chování. Pohledem těkám po jeho těle. Napjaté svaly připravené kdykoliv vyrazit. Stále ještě nedůvěřivé oči, pozornost... Asi tomu příliš nepřidává ani fakt, že jak mi schne kožíšek, objevuje se na něm vzor kapek - což jsem nemíval. Stejně jako znak pod mým okem. Na první pohled je naprosto jasné, že to je jizva a oba bratři už vědí, že mám regeneraci. Uvědomuju si moc dobře, že příliš mnoho detailů u mě nesedí a i tahle náhoda našeho setkání nemusí vypadat zrovna dvakrát věrohodně.
Unavený, ale podezíravý. Neuvolní se, dokud nebude mít jistotu. pomyslím si.
"Jsem tu už nějakou chvíli a během svého pátrání tady jsem nenarazil na útočné vlky. Neříkám, že tu nejsou. Ale zrovna tady to považuju za bezpečné území." stočím pohled směrem k Igniské smečce a v očích se mi mírně blýskne.
"Jsme blízko smečky, která by tu bugr nedovolila." brouknu. Je znát, že je můj hlas o maličko jinačí než dosud. Stočím pohled zpět k Rivotrovi.
"Jak tě můžeme ujistit, že jsme to opravdu my a že je tu bezpečno?" zeptám se narovinu.

"Tak to je parádní magie! Umím si představit spoustu využití a to nejen k podpoře tvého vlastního letu, ale i vůči nepřátelů!" vyhrknu okamžitě. A vůbec mi nepřijde divné, že jako nejmladší člen z nás tří okamžitě myslím a mluvím o využití v boji. Pak se ale zarazím.
"Několik dní?" zopakuju překvapeně. To by udolalo kde koho. Stočím se, abych se mohl podrbat za uchem.
"No, i kdyby tě pronásledovali, tak teĎ už jsme zase spolu." střelím po Rivotrovi pohledem. Po té skoro až dětské rozjařenosti a veselosti není ani stopy. Teď je tu naopak válečník!
"A my se postaráme, aby ti už nikdo neublížil." prohlásím naprosto vážně.

Kouknu z jednoho na druhého. To jsem se opravdu vyjádřil tak špatně? Každopádně, Adain to hezky vysvětlil, což je fajn. Přikývnu.
"Přesně jak říká Adain - co jsi získal za magii. Ta moje se moc za magii asi označit nedá. Regenerace je spíš proces a nemůžu to ani dočasně na nikoho přenést," zamručím a stáhnu na okamžik uši. Kouknu po Adainovi.
"Neboj, budem tady," zavrtím ohonem. Pak otočím svou pozornost zpět k Rivotrovi.
"Vypadáš vyčerpaně." prohodím a nakloním hlavu ke straně. Je ais jediný z nás tří, kdo tak vypadá, což mě i moc mrzí.

Rivotr se hned stahuje, což až tak žádané není. ale jinak se k ohníčku zase nedostaneme. A tak vyrazím zpět k našemu tábořišti a sbírám zase větve cestou. Odstavím je stranou a šup hned hezky k ohníčku.
"Teploučko," zamručím spokojeně. Ohlédnu se po brášcích. Sleduju je s jiskřícíma očima. Mám takovou radost, že jsem vás našel!!
"Adain má supr schopnost s ohněm! Hodilo se to teď skvěle, když jsme tak hezky skončili v řece," zazubím se. Ocas mi opět zametá zem.
"Co ty, bráško? Jakou jsi získal ty?" vyptávám se hned zvědavě. Vzhledem k mé vlastní minulosti se mi příliš nechce načínat téma, co kdo dělal před naším setkáním.

I ve mě zvolna vzrůstá obava, že zase zmizí. Nakonec se ale vyřítí vpřed a obejme nás křídly. Nadšeně se k němu zavrtám do kožíšku. Spadl mi obrovský kámen ze srdce.
"Konečně zase spolu..." víceméně zopakuju Adainova slova. Chvíli takhle setrvávám.
"Ale nemůžeme se společně přesunout k tomu ohni?" ozvu se po chvíli. Vážně, po vyráchání v ledové vodě let a stání. Je mi kosa!!
Sice jsem ještě nikdy neonemocněl, ale proč to pokoušet, že ano? pomyslím si rozumně. Kožíšek je na dotek stále ve stavi spíše mokrého, i když už ze mě voda necrčí.

Zvolna přistoupím po bok Adaina a opět se posadím. Pozorně svého brášku před námi sleduju.
"Je to skoro k neuvěření, co? Kolik času uběhlo od našeho mladí," brouknu jemně.
"Hledali jsme tě, bráško. Všichni jsme se hledali a konečně se i zase našli. " zvolna zavrtím ohonem. Rivotr očividně nevěří příliš téhle šťastné náhodě.
"Jsme konečně zase spolu, Rivotre. Už bude dobře, ano?" zkusím se natáhout blíž, ale zadkem dál sedím na místě, abych nepůsobil jako hrozba pro něj.

Všímám si moc dobře, jak si bráška udržuje odstup. Vyvolá to ve mě varovné signály. I když bych se nejradši skokem přehnal k němu a objal ho, raději se posadím. Abych udržel svou živelnou radost na uzdě. Krátce kouknu po Adainovi a zpět na Rivotra. Je to tak zvláštní, mít tady najednou vás oba dva...
"Já jsem Jarumi. To je Adain." nakloním hlavu ke straně a ocasem umetám sníh za sebou.
"Hledám vás už dlouho a teď se mi povede vás najít takhle krátce za sebou!!" přisadím si své. Oči mi svítí nadšením a bezmeznou radostí. Kožíšek už mám suchý a je na něm moc dobře vidět, že není čisté barvy, jako v mém vlčecím věku.

Vyškrábu se pomalu na nohy. Jsem otlučený, ale nevypadá to až tak zle. Bok už zvolna přestává bolet. Otočím se a skokem vyrazím za brášky. Po prvním skoku jsem si málem zase namlel hubu, jak se mi podlomila noha. To přistání přeci jen nebylo úplně nejměkčí. Ale dá se to. Kulhavě dorazím k Adainovi a zastavím se vedle něj. Našpicuju uši a nakloním hlavu mírně ke straně.
"Určitě jsi. Musíš být!" vyhrknu a zadníma nohama přešlápnu. Oči mi svítí nadšením. Natáhnu čumák o něco blíz k našemu poslednímu bratrovi. I přes zbytky sněhu na mém kožichu je ale jasně patrný znak pod mým okem.

V duchu si nadávám za svou neopatrnost. Bolí mě bok od nárazu do zdi, ale to je to nejmenší. Všimnu si krátce, že Adain proletí směrem k Rivotrovi a jsem za to rád. Já se přeci jen nějak o sebe dokážu postarat. Vyhodím z hlavy všechny ostatní a soustředím se na svou aktuální situaci.
V prvé řadě pryč od překážek, bleskne mi hlavou. Přetočím se, abych se mohl nohama odrazit od zdi a dostat se do volného prostoru.
Další bod, kontrola nad pádem, instruuju sám sebe. Opět se přetočím tak, abych z pádu udělal spíš střemhlavý pád.
Poslední bod, přistání, dokončím své instrukce. Zbývá málo času a tak prudce roztáhnu křídla, abych maximálně zpomalil a přistál. Stočím přistání více do klouzavého úhlu. Střemhlavé přistání v téhle rychlosti a výšce by byla sebevražda. Takhle se sice ve výsledku taky vysekám, ale sjedu po trávě a budu maximálně otlučený. Skončím rozplácnutý na zemi jako přejetá žába.
"Blef." vydám ze sebe, jak plivu sníh. Ještě že tu je ten sníh - přistání je přeci jen trochu měkčí.

Nesmírně mě těší, jak nám to s bratrem funguje, i když jsem se nevyjádřil úplně přesně co a jak plánuju. Ale funguje to! Hladce a plynule! Nadšení ale musím odsunout stranou. Už jak se blížím, udeří mě do očí ta společná podobnost. A pak ten pach. Než se stačím ozvat já sám, ozve se Adain.
Rivotr? Že bychom se tu opravdu sešli všichni naráz? To snad ani... jsem z toho všeho mírně vykolejený. Pořád se po vlkovi otáčím, až mi to nakonec nevyjde. Tím, jak tu prolétáme dva, narazím do mě proud vzduchu od Adaina, který mě rozhodí a já nechtěně narazím zčásti do (snad) Rivotra, zčásti do hrany zdi.

"Pfff, mě to nedošlo," uculím se a zavrtím ohonem. Je to fakt. Pro mě bylo důležitější, že tu mám svého brášku!!
"Tak to beru! Bude to dobrý trénink zachovat chladnou hlavu!" okamžitě se toho chytím. A z předváděčky rovnou překlopím ve vidinu tréninku. Už to kapku vypovídá o tom, co jsem zač. Jsem ale nesmírně rád, když se nijak neodtáhneš a necháš mě se o tebe opírat. Ocas mi sebou mlátí ze strany na stranu. Až do okamžiku, kdy si tedy všimnu našeho vetřelce.
Výborně, pomyslím si, když tak ochotně vyrazíš podle mých plánů. I já vyrazím při zemi na opačnou stranu, abychom vetřelce vzali do kleští. O kus dál vzlétnu a kouknu po bratrovi. Jsme trochu z úhlu, takže pokud se vlk vyloženě neohlédne, neměl by nás tak snadno zaregistrovat. Kývnu na bratra a rozletím se proti vlkovi. Není tam příliš prostoru pro přistání tří letců. Ale zamezit mu vzlet je dostačující taktika. Mám v úmyslu střetnout se s Adainem tak, aby vlk nemohl vzlétnout ani seskočit.