Príspevky užívateľa

Já tedy prosím tady pro Jarumiho mazlíčka, hnědo-bílého velkého bojovného orla ^^
(pro jistotu připisuju, Jarumi patří k postavám pod Aishilu)

Uculím se. Došlo mi, že vlastně nevíš co a jak u mě, ale je vtipné, jak jsi z toho úplně vedle.
"Jop, všechno se mi hojí rychle. Mám regeneraci." odpovím jednoduše, zatímco se nakrucuju u plamenů.
"No to rozhodně. Představa, že proti mě letí taková salva ohně, to jednoho v klidu nenechá," zamručím. po očku tě stále sleduju.
"Tsk, tak to není fér, abys věděl!" ušklíbnu se vesele. Pak přiskočím k tobě.
"Tak schválně, hřeješ?" zazubím se a nalehnu na tebe bokem, abych to zjistil. Vůbec si nelámu hlavu s tím, že jsme se dlouho neviděli a že by to mohlo být divné. Pak ale přijde otázka, kterou jsem očekával. Se zafuněním zvrátím hlavu směrem nahoru, moc se mi o tom mluvit nechce. A jak tak zvednu hlavu, zpozorním. Okamžitě našpicuju uši a jsem na nohou. Z veselého a bezstarostného vlka je najednou vlk v pozoru, plně soustředěný na cíl. My z vršku ještě tolik vidět nejsme, kryje nás hrana zdi. I já vidím jen koncové letky křídel.
"Nejsme sami," zavrčím k tobě. Obával jsem se trochu i toho, že by znak mohl přilákat nechtěnou pozornost a možná se tak stalo. Ale odmítám se dát.
"Mrkneme se, kdo nám tu straší. Obletím to, ty jen popoleť a vezmeme to proti sobě." kouknu po tobě, zda souhlasíš.

Musel jsem se culit jako idiot. Taková velká péče.
Taková slepice starostlivá, pomyslím si pobaveně.
"Hej, hej, klídek, brácha. Já jsem v pohodě. Teda, až na ten studenej mokrej kožich, toho se rád zbavím. Ale po ráně už není ani stopy." prohodím skoro až lehkovážně, zatímco táhnu v tlamě hrst větviřek na vybrané místo. Je vtipné, jak se honem rychle snažíš sehnat co nejvíc větví a rovnou se pouštít do stavby hranice. Nechám to na tobě a nosím zvolna další a další větvičky.
"Takže tvou magií je oheň?" našpicuju uši a zvědavě tě sleduju. Pozorně si tě prohlížím, jak jsi vyrostl. Narozdíl ode mě jsi se vzhledově absolutně nezměnil. Zazubím se. Ale stáhnu se stranou, abych ti dal prostor a dychtivě tě sleduju.
"PÁNI!! To je parádní!!" nadšeně poskočím a vrhnu se k ohništi, které tak hezky hřeje. spokojeně zamručím a různě se ohni vystavuju, aby můj kožíšek co nejrychleji uschnul. Ani já si zatím nevšiml, že nad námi někdo krouží.

Následuju tě v klidu na břeh, kde se pořádně oklepu.
"Praštil jsem se o šutr v řece," prohlásím jednoduše. Naprosto v klidu, jako by mi jen spadlo jabko na hlavu. Ještě jednou se oklepu od přebytečné vody. Rozhodně je tu kosa, ale nic, co by se nedalo s trochou snahy přežít.
"V troskách jsem narazil na místo, co by se teď hodilo. Ze dvou stran ho kryje zeď, takže se krásně prohřeje," zavrtím ohonem a rovnou vyrazím, cestou sbírajíc taky dřevo. Naprost v pohodě, jako by se mi vůbec nic nestalo. Ostatně, následky už jsou dávno zhojené. A nic nedokáže pokazit mou radost ze setkání s bráškou. Nápadně často po tobě ale pokukuju a hlídám si tě.

Ocasem začnu mlátit ze strany na stranu a je mi fuk, že tím cákám vodu všude kolem. Jakmile ke mě přiskočíš, také ti zabořím čumák do kožichu a začnu spokojeně mručet.
Konečně jsem našel. Alespoň jednoho jsem našel!! točí se mi v hlavě dokola.
Adain. Bráška Adain. opakuju si, jako bych tím měl zamezit tomu, že tě zase ztratím.
"konečně..." zamumlám tišeji. Musím se pochechtávat, když mě pak začneš tak usilovně zkoumat.
"Jsem v pohodě, nic mi není," prohlásím pobaveně.
"Pojď na břeh, jo? Nebo tu budeme brzy klepat kosu s rampouchy u čumáku," zamručím a začnu do tebe šťouchat, abych tě vystrnadil z vodu. Samozřejmě tě těsně následuju.

Přistání mi nevyšlo. Ale hodně!! Nečekal jsem, že vlk vstane a už vůbec ne, že skončíme v řece. Čert vzal, že v té změti a proudu jsem schytal ránu do hlavy o šutr. Regenerace to zahojí. Naštěstí jsem díky tomu mohl určit, kde je dno, od kterého jsem se odrazil. Díky tomu jsem jen bojoval s proudem. Být do toho ještě zmatený, kde je nahoře a dole by bylo dost nebezpečné. Ještě mi před očima trochu tancovali hvezdičky, když jsem se konečně postavil, přímo proti čumáku druhého vlka. Společné rysy jsem poznal hned. Nepotřebuju znak, abych viděl tu podobnost ve stavbě. Navíc, bušící srdce mi dodává ještě více jistoty. A kdybych náhodou měl těch jistot málo, nakonec i vysloví mé jméno. A i když mi stačila krev obarvit trochu chlupů na hlavě do ruda, regenerace už stačila zahojit ránu i lehký otřes, aby mi to vše secvaklo na místo. Zazubím se.
"Nazdar bráško!" prohlásím vesele.

Při proplétání se nakonec dostanu zpět ke znaku. Posadím se na jeho okraji a zadívám se na něj.
"Muselo mu dát dost práce to sestavit. Tak, aby zeshora opravdu vypadal, jak má," zamručím si spíše pro sebe. Nakloním hlavu ke straně a zvědavě znak sleduju. Nakonec se odrazím a vzlétnu vzhůru, abych si ho znovu mohl prohlédnout zeshora. Chvilku tak okouním, ale pak mou pozornost upoutá něco, co tu nebylo. U vody. Tmavý vlk. Okřídlený tmavý vlk!! V tu chvíli mi bylo absolutně jedno, jestli to bratr bude nebo ne.
MUSÍ TO BÝT!! bleskne mi hlavou, když stáhnu křídla k tělu a střemhlav se vrhnu dolů. Nadšení převládne nad zdravým rozumem a já tak tak roztáhnu křídla, abych zbrzdil svůj pád a nepadl na vlka jak dělová koule. I když, trochu to tak může připadat i tak, jelikož opravdu skončím na vlkovi.

Proplétám se různě mezi troskama a občas i zvednu hlavu. Je to tu protkané tvým pachem, ale žádný není čerství. Byl jsem tak blízko!! Stáhnu uši k hlavě a na okamžik se zastavím. Zůstanu koukat na řeku a přemýšlím, jak dál.
Asi bude na místě zůstat třeba nějaký čas tady. Opravdu bychom se jinak mohli míjet do nekonečna. Ale jak často sem proboha létá? Abych tu nebyl zase moc dlouho... pomyslím si a přešlápnu. Frustrovaně zavrčím a zašvihám ocasem.
"Taky tu mohl zůstat!" štěknu a hrábnu tlapou do země. Vykročím zase podél stěn a keřů, zkoumajíc, jestli jsem něco nepřehlédl.

Pomalým letem jsem zamířil k Troskám. Moc se mi veškerá ta situace nezamlouvala. A ani jsem netušil proč, což situaci příliš neulehčovalo. Tak jako tak, podle slov Artemis tu brácha vystavěl náš ornament, který by měl být vidět ze vzduchu. To by neměl být problém najít. Otázka je, kdy se tu objeví sám brácha.
Asi se budu držet spíš na místě. Teď, když vím, že tu je. Ať se nemíjíme. Rivotra můžeme pak hledat společně, pomyslím si. Zakroužím nad troskama. Ani nebylo třeba nějak složitě hledat. Opravdu ten znak vidím dost jasně. Kroužím chvíli okolo spíše kvůli pátrání, zda se tu bratr nenachází. Ale bohužel. Zvolna tedy přistanu u znaku, který začnu očichávat.
"Já věděl, že je mi ten pach povědomí..." zamručím si. Už jsem ho cítil a dodalo mi to naděje, že jsem na správné stopě. Tohle mi vše jen potvrzuje. Začnu se procházet okolo a okukovat trosky, zda se tu bratr někde neskrývá.

Mírně zavrtím ocasem, když potvrdíš, že na sebe budeš dávat pozor. Trochu mě pak překvapí, když přistoupíš blíž. Tím spíš, když se mě dotkneš čumákem. Zamrkám a celý nesvůj přešlápnu.
"Uvidíme..." zopakuju tišeji a sleduju, jak vyrážím za hranice.
"Naviděnou..." houknu za tebou. Chvilku jen tak stojím, ale pak se odrazím a vzlétnu. A přeci jen kapku zariskuju, když vniknu krátce na území. Jen abych prosvištěl nad tebou, otočil se a pokračoval dál směrem k Troskám.

Těší mě, že má slova nepovažuješ za hloupé a nerozčiluješ se kvůli nim. Ba právě naopak! Někoho jako jsem já to opravdu nesmírně těší. Zavrtím ohonem. A ještě víc, když poděkuješ za pírko a vezmeš si ho.
"Není vůbec za co," brouknu jemně.
"Dávej na sebe pozor, ano? Mysli hlavně na sebe a na vlčátka. Všechno ostatní je vedlejší." jemně se pousměju, i když uši mi zůstanou přitisklé k hlavě a ocas mírně klesne k zemi.

Zastavím na okraji hranic. Nechce se mi odcházet, ale nic jiného mi nezbývá. Dál už nemohu. Teda... Mohl bych... Ale je to zbytečný risk...
"I když to bude znít divně, buď občas trošku sobecká a odběhni si. I matka má právo občas si oddechnout. Důležité je mít někoho, komu věříš. Zprvu se třeba drž poblíž, ale nezůstávej s prcky neustále. Tvůj vztah s vlčaty to neohrozí a ty si naopak zachováš čistou hlavu." vlídně se usměju. Kapička sobeckosti doufá, že bys třeba i takový odskok mohla v budoucnu využít a přijít k hranici. Někdy. Snad. Možná.
"Tak jako tak..." stočím hlavu ke křídlu, které roztáhnu a natočím. Chvíli se přehrabuju v peří, ale pak ti k tlapám položím jednu svou letku. Křídlo zase složím a rozpačitě ustoupím.
"Umh... Na památku..." zamumlám nejistě. Připadám si najednou trochu hloupě.

Jak se blížíme pozvolna k hranicím, to tíživé ticho se mezi námi prohlubuje a já začínám vnímat, že je to čím dál nepříjemnější. Nikoliv tvá přítomnost, ale ten nepříjemný fakt, že brzy naše společnost dojde konce. A to na delší čas, jak jsi sama řekla. Uši mi pozvolna klesají víc a víc k hlavě. Jako bonus pak ještě sama vytáhneš, že opravdu brzy naše společnost skončí. A na neurčito. Vyvolá to ve mě dost nepříjemný pocit, kdy se mi všechno stáhne. Tenhle pocit si pamatuju moc dobře. Z prvních okamžiků, kdy jsem byl vržen v nepřítelské smečce, ať ukážu, co ve mě je. Zacukají mi pysky. Tenhle pocit nemám rád. VŮBEC ne! Kouknu po tobě.
"To je maličkost. Jsem klidnější, že dorazíš domů v pořádku." zamručím. I můj hlas zní trošku jinak. I když těžko říct, čím to je. Vyloudím na tváři úsměv.
"Půjdu se zabavit na Trosky. Podívám se, co tam můj bratr vykoumal a jestli ho tam nenajdu. A kdo ví? Třeba se tam sejdeme všichni," nadhodím povzbudivou myšlenku.

Byl jsem nesvůj a nejsem si ani jistý, jestli jsem to řekl nějak správně. Ale podle tvé reakce snad ano. Našpicuju uši a kouknu po tobě. Navíc, alespoň jeden z nás si zachovává rozum. Přikývnu a vykročím spolu s tebou dál. Nastává mezi námi ticho, ale tentokrát to není tak úplně pohodové. Je mezi námi cítit ta přetrvávající mírná nejistota. Z mého pohledu je prostě opravdu znát, že moc komunikaci s vlky opravdu neovládám. A i fakt, že se mi to nezamlouvá a usilovně přemýšlím nad tím, jak vrátit zpět zase tu pohodovou náladu. Jenže... Tentokrát si nějak nevím rady.

Překvapeně po tobě kouknu. Nenapadlo by mě, že se budeš ptát zrovna mě. A popravdě, ani pořádně nevím, jak toho dosáhnout. Nejistě se podrbu za uchem. Má taktika tady fungovat nebude. Tady jsi ve fungující smečce. Prorvat si cestu na vrchol přes mrtvoly tu opravdu nepadá v úvahu.
"Umh... Přestaň klást druhé před sebe. I ty máš své potřeby a touhy, které si chceš splnit. Pokud to vše odkládáš kvůli druhým, už to tak nedělej. Splň si i to, co chceš ty. Ukaž jim, jak jsi důležitá a silná. Jak úchvatná vlčice jsi." prohlásím. Tu poslední větu už spíše rozpačitě zamumlám, s pohledem stočeným k zemi u toho hrábnu do země.