Príspevky užívateľa

Pobaveně se uchechtnu.
"To je dobře." zamručím. Když padne další tvá otázka, zavrtím ohonem. Směr tvého pohledu je naprosto jasný.
"To je znak mé rodiny. Každý se s ním narodil, i když každý ho má jinde. I já." ukážu tlapku, kde je značně poškozený znak.
"Mě ho poškodily, hodně. Já ho ale nechtěl zapomenout. Tak jsem si ho udělal." zamručím s pokrčením ramenem. Je dost očividné, že znak pod okem je jizva.

Nezamlouvá se mi příliš, když se vlk podřídí všem okolnostem. Ztrácí pak sám sebe, což by u tebe byla nesmírná škoda. Jsi úžasná a charismatická vlčice, která by neměla být stínem jiných.
"A nebuď ničí stín," dodám. Vím jistě, že pochopíš, co tím myslím. Když se zastavíš, i já se zastavím a zadívám se na tebe. Ošiju se. Nejsem si jist, jestli jsem to tentokrát nepřehnal. Opatrně se natáhnu a jemně do tebe drcnu čumákem. Je to ale jen krátký dotek, než se zase stáhnu zpátky. Mírně rozpačitě stáhnu uši.

Ušklíbnu se, když se tak roztomile čertíš. Mláďata. Zavrtím hlavou.
"Jen aby to nešlo jedním uchem dovnitř a druhým ven," uchechtnu se pobaveně. Přeci jen, bývá to u vlčat celkem zvykem, ža no. Mají svůj rozum a myslí si, jak jsou nejchytřejší na světě a dospělý je jen brzdí. Přesunu se zvolna k vodě a skloním se k napití. Máš tak dost času si mě prohlédnout i z druhé strany, než kterou jsi mohl vidět doteď.

Otřu se ti rychle o tvář, abych tě trochu rozptýlil. Vůbec mi nedochází, jak by to mohlo vypadat.
"Když budeš neustále brát ohledy na ostatní, kdo je bude brát na tebe, Artemis. Nenech se zničit tím, že nebudeš myslet na sebe. Prosím..." řeknu tiše. slovíčko "prosím" vyznělo zvláštně naléhavě. Jako by mi na tom všem opravdu hodně záleželo. A na tobě především.

"Samozřejmě, že je to zajímavé. Ale taky je to nebezpečné," pokrčím rameny. Co je ale mě do toho, že ano? Třeba je to výchova nebo výcvik. Ostatně, má "druhá" smečka se chovala dost neurvale i k vlastním vlčatům.
"Ale asi se to tady tak nebere." zamručím a oklepu se.
Asi bych se v tom neměl tolik hnípat. Nenechat se ovlivnit svou minulostí, pomyslím si.

Musím se zasmát. Líný bratr je důvod, proč je tu sám?
"A neměl by s tebou u hranic být někdo starší, než je tvůj bratr?" povytáhnu obočí a mírně zacukám uchem. V jeho věku bych opravdu čekal spíše doprovod. Ale pokud je to takovýhle nezmar, tak se nedivím, že ho nikdo v doupěti neudrží. Někdo takový musí být neustále pod palbou aktivit.

Musím říct, že jsem nesmírně rád, že se v tom nehnípeš. To bude asi výhoda vlčat, která toho ještě neumí příliš pobrat. Na jednu stranu je to fajn. Odpadá složité hledáání, jak ti co vysvětlit.
"Jak to, že tu jsi vlastně sám?" zeptám se jakoby nic. Vlče bez dozoru u hranic je celkem zvláštní úkaz. I když, já mám se svou minulostí co říkat, že ano?

Našpicuju uši a kouknu tvým směrem.
"Protože mě to neměl kdo naučit." odpovím jednoduše. Nejsem si jist, jestli chci úplně rozebírat svou minulost s vlčetem - ještě ke všemu úplně cizím. Ano, říkávám, že nás unesli a proto své bratry hledám. Ale tady to nemá naprosto nic společného s mým hledáním a tak mi to přijde prostě o hodně jinačí a... bezdůvodné... osobní...

Jakmile promluvíš, je to pro mě jako studená sprcha. Otřepu se a olíznu si čumák. Stáhnu uši k hlavě.
"Promiň," špitnu rychle a rozpačitě. Mírně skloním hlavu víc k zemi. Nestává se mi, abych takhle ztratil kontrolu sám nad sebou. A nelíbí se mi, že se to stalo zrovna ve tvé přítomnosti.
Na co myslíš, Jari?? Mohl jsi ji vyděsit. Mohla utéct... pomyslím si a stáhnu uši ještě víc.
"Jistě že ne... To by nebylo správné," brouknu také tiše.

"Určitě ne! Nejde nechat tak báječnou vlčici ve štychu!" vyhrknu okamžitě. Ale ta poslední poznámka. Ta má za následek, že vycením zuby a z hrdla se mi ozve temné dunivé zavrčení.
"Takový vlk si nezaslouží ani válet se ti u nohou," prohlásím temně. Je znát, že to myslím vážně a hodně se mnou zamával fakt, že tě v tom někdo nechá o samotě. Navíc někdo, kdo ti má být po boku.

Uchechtnu se.
"Někdy je děsivá pověst k dobru," zazubím se na tebe.
"Panejo, ty si ale stavíš rodinku," zazubím se pobaveně.
"Ale je to jen dobře. Alespoň máš prostor si i odpočinout, když bude třeba," zavrtím ohonem. Ale pak se zarazím.
"Proč by měl být pryč? Bude mít přece ty malé roztomilé kuličky. A má tebe. Jak by někdo mohhl odejít?" zatvářím se zmateně.

"To doteď ani já. Ale věřím, že tady se toho nemusíš obávat. Zatím jsem tu potkal celkem fajn vlky. A nebo vlky, co se starají jen sami o sebe. A i když sousedíš se smečkou, nevypadá to na nějakou neusátlou krvavou nevraživost." prohlásím mírně. Myslet logicky a jednat mi jde mnohem lépe, než se zarážet nad tím, co se děje. A tak to prostě nechám plavat.
"Navíc, tvoje vlčátka jsou v bezpečí. Máš smečku, co je bude hlídat. A hodného strejdu, co je bude bránit mimo hranice," zavrtím ohonem.

"Mě minulost příliš netrápí," pokrčím rameny. A rozhodnu se tomu i dát zapravdu.
"Žil jsem dřív samozřejmě s bratry a s rodinou. V jednom roce ale někdo Rivotra unesl. PRobíhalo velké pátrání, byla i nějaká podezření. Měli jsme zákaz opouštět bezpečí území a nepřibližovat se k hranicím. Ale nás to moc trápilo. Byli jsme jako jeden a teď naše část chyběla. Tak jsme se ho vyrazili hledat. Což byla chyba, na kterou čekali. Unesli i nás, mě a Adaina. Každého někam jinam." odvyprávím klidně a ležérně ten základ a odmlčím se. NEchce se mi zabíhat do nehezkých detailů dalších let. Ne kvůli mě, ale kvůli tobě. Ale ty mě chvíli na to překvapíš, když se o mě tak otřeš a ještě mi povíš do ucha. Přes záda mi proběhne mravenčení. Kouknu po tobě, celý vedle.

Zazubím se.
"Tam není moc co vyprávě. Ale pokud chceš, stačí říct a klidně povyprávím," brouknu. Pak mírně stáhnu uši.
"Nevím. O Rivotrovi toho zatím moc nevím." povzdechnu si. Zároveň ti tím i odpovím na tvou otázku.
"jen doufám, že brzy na nějaké ty stopy narazím. Nebo s Adaienm vymyslíme, jak efektivně ho najít. Ale zatím jsem vůči němu na mrtvém bodě." další povzdech. Uši stáhnu k hlavě.

Je mi jasné, že tohle bude až příliš složité. Ale aspoň to uznáš i ty sám a to je hlavní. Zadívám se na tebe a chvíli jen mlčím. Dávám ti prostor, aby sis to ve své makoviče nějak srovnal. ne že by to podle mě opravdu bylo nějak možné.
"Určitě tě někdo později genetiku naučí a líp, jak já. Nejlepší je na to nějaký léčitel. Ten do toho opravdu hodně vidí," zamručím.
"Já popravdě ani nevím, jak to zjednodušit. Neumím pořádně jednat ani s dospělými vlky, natož s vlčaty."