Príspevky užívateľa

"Čekal jsem několik let, než se mi povede utéct a hledat bratry. Myslím, že čekání na tebe nebude tak dlouhé," jemně se pousměju.
"A netrap se tím. Musíš teď myslet na sebe a na vlčátka." něžně do tebe šťouchnu čumákem.
"Já přece jen tak nezmizím," mrknu ještě.
"Navíc, Adain vystavěl ten znak na Troskách. Takže se budu držet celkem blízko," další jemný úsměv. Je to jen o důvod víc, proč se držet poblíž hranic s tvou smečkou. A mít nějakou svou vlastní zní vlastně i celkem hezky. Ale teď mají přednost bratři. Já až později. Ani mi nedochází, že od našeho rozloučení to tak stavím stále. Bratři na prvním místě.

Uculím se a sleduju to tvé podivné počínání. Dá mi smysl až ve chvíli, kdy zase promluvíš. Uchechtnu se.
"pokud je nemají rodiče, je opravdu velmi malá šance, že bys je měl ty. I když, pokud je měl někdo z předků, objevit by se mohla. Tak trochu ale pochybuju." zamručím.
"Proto říkám, genetika je složitá věc.... Hm... Tady, hele." naskládám k sobě několik kamínků různých barev.
"Ty černé kamínky jsou tvý rodiče. Červené jejich rodiče a bílé zase jejich. Ty nemusíš mít geny jen od rodičů." ukážu na černé.
"Můžou se u tebe projevit geny i od předchozích členů rodiny. Třeba od dědy." ukážu na jeden červený.
"Nebo dokonce od prababičky." ukážu na jeden bílý.

"To je dobře," uculím se. Překvapeně na tebe pak kouknu. Jako studenta?
"Nebudu lhát, hodně by mi to pomohlo." odpovím upřímně. I když, přijde ta zpráva, co mi zhatí plány. Ale nemůžu se ani kapku zlobit. Jde přeci jen o ty maličké nenarozené drobečky.
"To chápu. Musíš na sebe být opatrná," brouknu jemně. Pak se ale zarazím.
Přidat se do smečky...? zopakuju si v hlavě. Mírně sklopím uši.
"Nemůžu se vzdát hledání svých bratrů. Připadal bych si, jako bych je zradil. Nad smečkou můžu uvažovat až je najdu." vysvětlím opatrně.

Uculím se.
"To jste smečka samích mrzoutů?" povytáhnu obočí s pobaveným hlasem.
"Ale závidím, že umíš s ostatními vycházet," zamručím a zvednu hlavu víc k obloze.
"Já tak nějak pořád ještě plavu v tom, jak se k ostatním chovat. A občas ani jak vyčíst na druhých, jak co berou. Poznám jednoznačné signály, ale jinak..." pokrčím rameny, až peří zašustí. Odmlčím se. Nějak mě ani nenapadne, že o mé minulosti toho moc nevíš. Jsem si jist, že chyba v mé interakci bude díky mému mládí a místu, kde jsem vyrůstal. Ale moc nevím, jak to pořádně napravit. Alespoň prozatím, když hledám bratry a soustředím se jen na to.

Tep srdce mi mírně poskočí, když tak sklopíš pohled. Zamrkám a zatřesu hlavou. Olíznu si čumák, celý najednou nesvůj. Vůbec nechápu proč, vždyť je mezi námi pohodová nálada. Všechno je fajn, smějeme se spolu. Prostě pohoda.
"JE to dobrá vlastnost," brouknu rozpačitě. Ale vyrazím zase na cestu. Sice s tebou chci strávit co nejvíce času, ale taky budu rád, když se dostaneš z téhle rizikové oblasti. I když nejde o moje štěňátka, nepřál bych ti nic zlého.

Skoro okamžitě s tím divnoksichtem musím přestat. Tvůj smích je nakažlivý a jsem nesmírně rád, že se zastavíme. Náš společný smích by dokázal snad i hory rozechvět. Chvíli mi trvá, než se dokážu jakž takž trhaně nadechnout. Pomalu začnu zase získávat kontrolu nad dechem. Kouknu po tobě.
"Takhle jsem se nezasmál ani nepamatuju," přiznám pobaveně. Očka mi jiskří nadšením.
"Zatím se to nikomu nepovedlo. Až jedné speciální vlčici - tobě," brouknu jemně. Ocas mi sebou mává z prudka ze strany na stranu.

Uchechtnu se. To je otázka jako hrom.
"Joo, tak to je na tebe moc složité teď. Má to spojitost s genetikou a to umí být pěkně složitá věc." zamručím. Narážím tím na fakt, že ještě spoustě věcí z běžného hovoru nerozumíš, natož tomuhle.
"Nejdřív se zaměř na naučení všech slov. Pak ti klidně tu genetiku zkusím vysvětlit," mrknu na tebe. Stáhnu křídlo zase k sobě.
"Moji rodiče měli také křídla. Je normální, že je pak má i potomek." zkusím aspoň trošičku.

Tvé další halasné volání toho vymyšleného jména má za následek leda tak další salvu smíchu. Ale mám radost, že je tu tak veselá nálada. Nemůžu zastavit ocas, aby sebou neustále nevrtěl ze strany na stranu.
"No samozřejmě, komu by úsměv neslušel!" prohlásím s úšklebkem.
"Možná leda tak vlku, co má místo zubů černé pahýly a tlama se mu zkřiví do strany," uchechtnu se a zkusím napodobit nějaký divný škleb. Vysunout čelist víc do strany, pootevřít ji, vypláznout částečně jazyk a rozložit uši do stran.

"Bez obav, to chce jen trénink a brzy je porazíš," mrknu na tebe a vesele se zazubím. A samozřejmě jsem se s otázkama nemýlil. Uculím se a zvednu křídla nahoru.
"To jsou křídla. Určitě jsi je už viděl u ptáků, že?" nakloním hlavu mírně ke straně.
"Jsou i vlci, kteří je mají. Narodí se tak. Jako i já." potočím se bokem a jedno křídlo si troufnu natáhnout přes hranici směrem k tobě, aby sis ho mohl lépe prohlédnout. Je to sice trochu risk, ale snad to nikdo nevezme jako vpád, i kdyby se tu kdokoliv objevil.

Uchechtnu se a pak zahraju zoufalé zaskučení.
"Nenenééé, tak jsem to nemyslel!" zahraju naprosté zoufalství. Ale mám co dělat, abych se sám nezačal smát a nezkazil to. Nakonec to ale přeci jen nevydržím a začnu se chechtat. Až když se uklidním, odpovím na další.
"No, jistá dávka tam potřebná je. Ale uvidíš sám. Nikdy si jako budoucí rodič neříkej, že něco uděláš nebo neuděláš. Situace nejdou předvídat a nikdy nevíš, jak zareaguješ. Nejde v tu chvíli pak o vlčátka, ale bys nebyla zklamaná sama ze sebe. A to by byla škoda. Tobě sluší úsměv," vlídně se na tebe usměju.

Také se na tebe usměju. Vidím tvůj úsměv rád. Mnohem víc, než ten starostlivý výraz.
"Pff. I kdyby se jim nelíbilo, co jim brání si vymyslet jiné? Třeba já jsem celým jménem Jarumi Iangit. Klidně bych si mohl dát třeba Rick Jarumi Iangit a používat to Rick," pokrčím rameny a zazubím se na tebe.
"V tomhle bych neviděl nějak velký problém. Když je podpoříš v takovéhle možnosti, tak to bude určitě v pohodě," mrknu na tebe.

Ustoupím a zadívám se na tebe.
"To dá rozum, světlo sice vytváří stíny, ale potřebuješ k tomu objekty, takže je méně prostoru." zamručím. Pak se zazubím.
"Já s tou svou toho moc nesvedu. Ale hodí se mi a to je hlavní," pokrčím rameny.
"Párkrát jsem si ale přál nějakou efektivní magii. Ale s tím se nedá nic dělat," pokrčím rameny. Nač se trápit něčím, co se nedá vyřešit, že ano? Navíc, má magie mi nejednou zachránila život, i když mi přinesla i dost strastí.

"oh. Tak doufám, že vše proběhne v pořádku a budou všichni zdraví." odpovím od srdce. Dál se nevyptávám. Nepřijde mi to vhodné. Jsem ale rád, že aspoň vím co a jak. I když je škoda, že Artemis nějaký čas nepotkám. Je to fajn vlčice.
Cesta nás zavede k řece, ani se nijak nezastavím, prostě pokračuji dál. Stočím uši dozadu, když si uvědomím, že se srnec mírně odlehčil. Neotáčím se ale, ono ani není pořádně jak. Pokračuji tedy opatrněji dál. Skončit v řece v zimě by bylo nepříjemné. A dost na tom, že studí sníh.

Vím, že toho příliš neřekneš s nohou v tlamě a tak trpělivě čekám na tvé vyjádření až do našeho střídání. Hned jak pustíš srncovu nohu, našpicuju uši v očekávání.
"Vím, že čeká vlčátka, ale netušil jsem kdy přesně. Říkala mi jen začátkem zimy. V tom případě je ale opravdu lepší, že se drží v bezpečí smečky a ne někde u hranic," prohlásím klidně a rozumně. Trošku to sice zamrzí, ale zdraví rozum u mě stále vede. Nejsem prostě vlk, který by moc věděl co s city a vnímal je nějak víc. Prozatím. Na tvá další slova jen přikývnu a pohotově popadnu srncovu nohu a vyrazím na tu poslední společnou etapu.

Stáhnu uši v trochu zoufalém výrazu. Opravdu aktuálně nemám tušení, co by to mohlo být.
"Já opravdu nevím..." zamručím. Jsem tak trochu rád, že vyrazíme opět na cestu. Držím s tebou tempo instinktivně, zatímco se mysl zaobírá myšlenkama. Nakonec přeci jen začnu mluvit. Sice stále nevím, ale třeba na to společně přijdeme.
"Nevidím nic, co by mě přimělo zrychlovat. Atmosféra se zlepšila. A myslel jsem jen na cíl, hranice smečky. Napadlo mě, že bych tam třeba mohl ještě potkat Artemis, ale to je tak vše," zatřesu hlavou a frustrovaně zafuním.