Príspevky užívateľa

Našpicuju uši a pozorně tě sleduju. Jeslti je toho víc, určitě by stálo za to aspoň zkusit si to zapamtovat. Zvědavě tě následuju, jak tak vyrazíš kolem okraje. Nemusela jsi tak chodit ani nijak daleko. Překvapeně sleduju mech.
"Mech? A to jako... Položíš na ránu těmi kořeny s hlínou?? Nebo tím vrškem, který mohlo kdejaké zvíře počůrat?" spustím okamžitě. Na vrbu samozřejmě přikývnu.
"A tohle je zajímavé. Kůra by mě fakt nenapadle," zatřesu překvapeně hlavou.
"Ale tak, co ty víš? Já regeneraci mám, ale co bratři? Nebo jiní, které potkám? Nikdy nevíš, co se ti bude hodit." zamručím.

Ta magie rozhodně zní zajímavě. Ale překvapí mě, že ji rovnou i předvedeš. Trochu sebou cuknu, když se objeví tvá černá křídla. Fascinovaně si křídla chvilku prohlížím. Po tvé poznámce to ale vyzkoušet prostě musím, podobně jako zvědavě vlče. Natáhnu tlapu, která křídlem projde.
"Páni. Ale dá se s tím zahrát celkem působivé divadýlko, které by dokázalo i solidně zastrašit nepřátele. Nebo zastřít zrak a tak," nadhodím okamžitě. V tuto chvíli se taktik opravdu nezapře.
"Celkem užitečné, i když je nehmotná."

Soustředím se na cíl, který a snažím si připomínat i tempo. Výsledkem je trošku nerovnoměrný běh, kdy sem tam zrychlím a pak zpomalím, když si to uvědomím. Naštěstí to nijak ve velkým nekomentuješ, což jsem rád. Tedy, až do okamžiku, než dojde na střídání. Složím srnce a protáhnu se.
"Zasněný?" zarazím se. Tohle mě překvapuje snad ještě víc.
"umh... Já... Nejsem si jist..." přiznám upřímně a přešlápnu.
"Jen se soustředím na hranice smečky." pokrčím rameny. Zatím mi to stále moc smysl nedává.

Nechtěl bych být členem tvé rodiny. Asi by mě trefilo hlídat někoho tak střeleného, jako jsi ty.
"Umh.. Nejvíc asi jitrocel. A řebříček. Dá se i med." začnu s tím, co si pamatuju jako nejúčinější." zamručím zamyšleně. Trochu mě překvapilo, že jsi mou otázku otočila proti mě jinou otázkou.
"Proč? Je toho snad víc?" kouknu po tobě. Nejsem si jist, zda mám kapacitu na to, abych si pamatoval nějaké velké množství rostlinek. Něco univerzálního by se hodilo spíš.

Zaujatě tě sleduju, když tak vysvětluješ své jméno.
"Páni. A smím vědět, jaká je tvá magie?" zeptám se okamžitě dychtivě. Vůůůbec nejsem zvědavý! Těší mě sice, že si nic nebereš z toho mého blábolení, ale teĎ je celá má mysl zaměřená na magii. Nejen nový poznatek, ale i další krok, jak tě udržet v hovoru a něco se dozvědět. Pořád si nejsem jist, kam tě zařadit a tak je i opatrnost na místě, no ne?
Chtělo by to, aby se trochu víc otevřela. Ale co se dá dělat. pomyslím si.

Hlavou se mi motá, proč bych měl zrychlovat. Mě by se tak hodila odpověď!! Ale sám ji asi nenajdu. Naprosto mi nedochází, že tím důvodem je Artemis, kterou bych tak rád viděl. A tak během klusu jen zatřesu hlavou. Nemá cenu přemýšlet nad něčím, na co neznám odpověď. A nakonec opět zastavujeme. Ani nečekám na pobídnutí. Zase si srnce otočím pro svou nohu, kterou okamžitě popadnu do tlamy. Okamžitě se vydávám zase vpřed. Tentokrát ale držím tvé tempo.
Mysli na cíl, mysli na cíl.... Co je vlastně cílem?? Hranice smečky. Tak, ano, hranice smečky... opakuju si v hlavě.

"Nebo!" uchechtnu se pobaveně. Tahle vlčice by rozhodně dokázala velké věci, kdyby to nebrala jen jako legraci. Ale to asi nehrozí. Podle toho, jak se vlčice chovala, tak to vypadá spíš jak kdyby upadla na hlavičku jako maličká. Ale což. Aspoň je s ní legrace. Dokud mi nepůsobí zmatek v hlavě.
"A co tak schováváš? Já znám hlavn bylinky na různá zranění. Co ještě tak léčitel potřebuje?" zeptám se celkem se zájmem a našpicuju uši, aby mi neuniklo ani jediné slovo.

Zazubím se.
"Tím líp, neničil bych krásné lesy," ukončím tohle naše špičkování. Zbytek cesty probíhá opět v tichosti. ALE!! Je to mnohem příjemnější ticho a to nejen díky mým myšlenkám. Taky uběhne rychleji, aniž bych si to uvědomil. Což mi ale tak nějak osvětlíš.
"Já spěchal?" zamrkám. Čímž potvrdím, že mi to nedocházelo. Mírně zatřesu hlavou, ale ty už vyrážíš dál. Srovnám s tebou tempo a opět klušu pohotově vedle tebe.

Jsem rád, že aspoň v tomhle se mnou souhlasíš.
"Tak to musíš zaujmout svou honičkou víc vlků, kteří ti pak ochotně zajíce uloví," ušklíbnu se na tebe. Třeba se z toho stane dobrá taktika, jak získat uloveného zajíce. Charismatická je na to vlčice dost. Pak pokrčím rameny.
"Asi, v tom nemám jak porovnávat." zamručím. Ale za svou regeneraci jsem i nejsem rád. Tak trochu jsem získal rezistenci vůči bolesti, což umí být i na škodu. A dalo práci zajistit, aby mi zůstalo mé znaménko na tváři.

Přikývnu na potvrzení. Když se konečně dozvím tvé jméno, nadšeně zavrtím ocasem.
"To se celkem hodí ke tvé barvě," prohlásím naprosto bez přemýšlení. Mám prostě radost, že ses konečně podělila o své jméno. Taky kouknu na mapu. Rozpačitě se zazubím.
"Eeem.... Máš pravdu, promiň," sklopím mírně uši. Tohle bylo opravdu celkem hloupé. Občas mi přijde, že mé taktické myšlení mi dá vale a nechá mě na holičkách.
"Nedošlo mi to, i když tu nad těma mapama tak sedíme," uculím se jak blbeček. Tohle je opravdu HODNĚ trapné. V duchu si za takovou chybu nadávám.

Musím se zachechtat.
"Proč jím procházet, když se dá prolámat?" pozvednu obočí.
"I když - na to by bylo lesu škoda." dodám. Asi bych ani jako monstrum nedokázal tak snadno projít lesem. Naše špičkování nakonec ukončí ono táhnutí jelena, které se mi povede neúmyslně zkrátit co se času týká. Příjemnější atmosféra a představa, že ještě potkám Artemis mi dodají síly a energie k onomu rychlejšímu klusu. I tak odběhnu svou část, než zastavím a pustím nohu z tlamy. Ustoupím a protáhnu se.
"Nebereš mi ho moc brzy, že ne?" zazubím se na tebe. Není to tentokrát jen špičkování. Opravdu jsem tak nějak opomněl sledovat vzdálenost.

Sjedu tě pohledem. Je fakt, že doteď jsi tak nějak opravdu nezůstala úplně v klidu. Je to skoro až k neuvěření. Tak aktivního vlka jsem snad ještě nikdy neviděl. Zavrtím mírně hlavou.
"Tak to je pak jiná. Ale občas taková změna taky není špatná," pokrčím rameny. Jíst furt to samé taky brzy omrzí. Dá se tomu postavit - ale proč, když je tolik jiných možností? Ale to není můj problém. Když to tobě tak vyhovuje, proč bych se tím zabýval.
"Mám." odpovím a mírně se zarazím. Zamyšleně se podrbu za uchem.
"Asi?? Nepamatuju si, že bych byl nemocný," pokrčím rameny. Tohle mě opravdu nenapadlo nějak sledovat.

Kouknu po tobě. Jsem rád, že se tak zajímáš. Znamená to ochotu mi pomoct v pátrání a to je dobré plus pro mě. Můj plán opět vyšel.
"Adain a Rivotr," odpovím pohotově. Zavrtím mírně ocasem. Zadívám se do dálky pouště.
"Poslyš, vím že se spousta vlků na poušti snadno ztratí... Umh... Není to i tvůj případ, že..?" zeptám se opatrně. Vím, že jako letec bych snadno pomohl určit správný směr. A pomoct na oplátku by bylo jen správné. Navíc, tvá nálada může být způsobena i tímhle, ne?

Bouchnu smíchy, když si představím, jak rostu dál. A do jaké výšky bych asi tak mohl dorůst.
"Obří vlk přichází, třeste se bídní červi!!" prohlásím pobaveně. Nemohl jsem si to odpustit. Ale líbí se mi, jak se to začíná mezi námi uvolňovat. Možná jsem se už prokázal jako schopný vlk, dost na to, aby mě přijal? Kdo ví. Tak jako tak, teď je na řadě táhnout a tak táhnu. Nepadnou žádné námitky na můj směr, což mě těší. Vím s jistotou, že jdu správným směrem. Napřímím uši a spokojeně si to klušu.
Třeba i potkám Artemis ještě! bleskne mi hlavou. A tak nějak mě to přiměje přidat do rychlejšího klusu.

Pozorně tě sleduju a je mi jasné, že se ti v hlavě zprvu nehoní nic dobrého. Nejsem si ale jist, jak tě těch myšlenek zbavit. Naštěstí je tu má otázka a tvá odpověď.
"Máš pravdu. Jakmile je uvidíš, jména přijdou na mysl sama. Jako na zavolanou. A ty budeš vědět, že tam přesně patří!" usměju se.
"Vím jistě, že budou ta správná." zavrtím ohonem. Trochu mě zamrzí, že nebudu moct být u toho. Že je neuvidím, dokud nebudou odrostlejší. Stejně tak tebe, dokud nebudeš mít klidnou jistotu, aby ses vzdálila za hranice. Do toho ještě mé hledání... Krátce sklopím uši, když si to vše uvědomím... Sotva narazím na tak úžasnou vlčici, naskytnou se situace, které nás na čert ví jak dlouho rozdělí.