Príspevky užívateľa

Zazubím se. Rozhodně mě těší jakákoliv chvála mé maličkosti. Nejsem sice sebestředný jedinec, ale komu by se taková chvála nelíbila, že ano??
"Ano, rád létám. Líbí se mi sledovat zemi, která ubíhá pode mnou. Vypadá nádherně takhle z výšky. A ten pocit, jak ti srst a peří čechrá vítr," prohlásím naprosto unešeným hlasem. Ano, let je úžasná věc. Pokud to není ve stísněných nebo nebezpečných prostorách, je let jako pohádka. Usměju se na tebe. Mám sice své poslání, ale zdá se, že nějakou tu chvilku bych si najít mohl. Tohle snad nebude trvat tak dlouho, aby mě to zdržení stálo příliš.
"Klidně se ptej na cokoliv chceš," vybídnu tě a zvolna složím křídla zpět na záda.

Zadívám se na tebe.
"A napadlo tě někdy místo nadbíhání prostě číhat u nory?" zeptám se opatrně. Není to běžná taktika, ale taky vychází, když není zbytí. Jen to chce trpělivost a čas.
"Na rybech je na prd hlavně to množství mrňavých kostí," mírně se oklepu. Nevadí mi jejich chuť ani konzistence. Ale kůstky, to je jiná. Střelím po tobě pohledem.
"Nepotřebuju nijak často něčí zásah. Má regenerace si poradí. Jen vážnější úrazy trvají déle - a v takovém stavu asi těžko budu někoho hledat... Ale díky - je dobré to vědět." zavrtím ohonem. Přeci jen, nemusí jít jen o mou maličkost, že ano? Na ostatní vlky se má regenerace samozřejmě nevztahuje.

Kouknu po tobě a pak znovu na mapu. Zacukám ušima.
Ano, ano... Jsem blízko... ale kolikrát jsem už byl něčemu blízko a nedopadlo?? uši mi mírně klesnou, když si vzpomenu na tu spoustu neúspěchů, které mě málem stály život. Přeci jen ale není místo na takové vzpomínky. Zatřesu prudce hlavou, abych je zahnal.
"Věřím tomu, že se brzy setkáme." prohlásím pevně. Přikývnu, abych tomu dodal ještě více na váze. Ostatně, já se přeci jen tak nevzdám!
I kdyby mě to mělo stát život... Najdu je!!

"Pfff. Trochu moc, řekl bych," ušklíbnu se. Sice mě to překvapí, ale zanechávám si chladnou hlavu a svůj smysl pro reakci. Též stočím pohled k srnci. Ještě jednou se napiju a přejdu k němu.
"Samozřejmost," brouknu. Drcnutím srnce otočím, abych ho mohl chytit za druhou tlapu. Ne že bych měl něco proti, ale zmírní se tím poškození na tlapě a prodlouží se doba, po kterou jde táhnout. Pořádně si tlapu v tlamě srovnám a pak s naprostou jistotou vyrazím kupředu.
Už aby ta cesta byla za náma, pomyslím si. Nasadím stejné tempo, které jsi držel doteď.

Přikývnu. To vše dává rozum a ani mě se už moc nechce pátrat ve vzdálenějších oblastech. Bylo by lepší si konečně definitivně najít místo, kde bych přečkal zimu. Kam bych se mohl stáhnout bezpečně se ohřát a prospat. Nedá mi to, ale abych nepátral, když cítím, jak blízko konečně jsem. Dlouze zamručím.
"Je celkem frustrující vědět, že jsem tak blízko a zároveň se stále míjet," zamručím a zamračím se. Neměl jsem úplně v plánu to říct nahlas, ale tak trošku je mi líp, než když si to jen pomyslím. Je to pro mě trošku novinka.

Zamrkám a zadívám se na tebe.
"I lov je za určitým účelem a jeho neúspěch tak skončit může," sklopím uši k hlavě. Především na místě, kde jsem vyrůstal a kde byla nouze o potravu. Já sice jako vlče lovil krysy, ale postupně jsem se naučil i větší kořist. A čím víc v utajení to byl, tím líp pro mě. Jinak jsem o kořist přišel. Ale jsem rád, když vidím, jak ti chutná.
"Pf. To teda rozhodně ne." odfrknu si.
"Přišlo mi to jako dobrý krok, když jsem tě tu tak viděl. Nic víc," zamručím.

Nemám problém s tebou držet tempo. Není to na rychlost, ale na výdrž a to mám celkem zmáknuté. Soustředit se na tempo a dech mi dává prostor zapomenout na tu atmosféru, která zde panuje. Zatímco ty po mě občas koukneš, já se soustředím na okolí a cíl.
Kontroluješ? Hodnotíš? Tak směle do toho. Jsem vytrénovaný dost dobře, pomyslím si. Rozhodně se nemám tendence vyptávat, kdy mi srnce předáš. To je čistě a jen na tobě. Jakmile zastavíme u potoka, nemusíš mě ani příliš pobízet. Už když to napití zmiňuješ, tak jsem napůl cesty k vodě. Skloním se k vodě a prve se napiju jen trošku.
"Bez obav, nejsem vlče," uculím se. Snažím se, aby to znělo odlehčeně. Chvilku ještě počkám, než se znovu napiju a tentokrát o něco víc.

Když tak vidím tu mapu na vlastní oči a ne jen v představách, musím ti dát za pravdu. Rozhodně to tak vypadá. Pokývu hlavou.
"Rozhodně. Někde ve středu pohybu. Jeho pach je tady kolem... Tak možná někde tady...??" zamručím a načrtnu kolečko do oblasti, která připadá v úvahu.
"Hm. Záleží na co přesně se ptáš. S názvy jsem dost na štíru. Ale vzhledově se celkem orientuju po oblasti, kterou už mám zmapovanou." zamručím mírně zamyšleně.

Už jen chybí, aby mi nad hlavou vyskákali viditelné otazníky a mé zmatené vzezření by bylo naprosto dokonalé.
"Ale... Když prohraješ, tak zemřeš..." prohlásím nechápavě. Dost jasně to ovšem vypoví o mé minulosti. Tam platilo přesně takové pravidlo. Další překvapivé je obecně tvé chování, které bych čekal spíše u nějakého vlčete. Ale to se snažím tak trochu vyignorovat.
"Hm, není za co," zamručím.
"Jarumi." dodám. Představení se mi tentokrát moc nepovedlo, ale není se asi čemu moc divit. Takhle zmatený jsem nebyl už hodně dlouho.

Překvapí mě, že nakonec souhlasíš. Zavrtím ohonem.
"Bez obav, nejsem až takový hlupák. Na území už musíš sám," vyrazím vedle tebe dál. Krátce po tobě kouknu, když nasadíš to tempo. Sjedu tě pohledem. Díky tvé stavbě vím, že bys v běhu vyhrál, i když věřím, že bys mi unikl jen o kus. Ale i já jsem trénovaný a nenechám se tak snadno. Pohotově s tebou držím tempo. Větší problém pro mě je atmosféra. Díky tomu, že táhneš jelena, nastane ticho. A mezi námi to není to pohodové ticho, které jednomu nevadí...

Pozorně ti naslouchám a mírně se zamračím. Doufám, že ten vlk slib splní. Sliby se přeci plnit mají! Tím spíše vlčicím, kteří čekají mladé daného vlka. A věřím tomu, že pokud by to nesplnil a pak jsem ho potkal, bez újmy by z toho nevzešel!!
Zamrkám a rychle zatřesu hlavou. Tak temné myšlenky jsem už dlouho neměl a celkem mě překvapily. Kde se mohli tak najednou vzít?? A opravdu bych byl schopný jít po krku vlkovi, který se mnou nemá nic společného??
Proč by mě to mělo vůbec zajímat? pomyslím si. Vím ale jistě, že mě zajímá pohoda vlčice. A jsem rád, že se mi to celkem daří. Usměju se.
"A už víš, jaká jména budou mít maličcí mít?" zkusím zabrousit k jinému tématu.

Nakloním hlavu ke straně. Jsem celkem rád, že jsi mou obranou pozici přešla a nekomentovala. To by asi bylo divné.
"Sranda?" zním ještě zmateněji. Jak by mohla být sranda neúspěšně lovit kořist?? Vždyť se vždy loví za účelem úspěšného lovu. Zatřesu hlavou. Ošiju se. Tahle vlčice mě opravdu nesmírně mate a dělá mi trochu nepořádek v tom, co jsem se už naučil a odpozoroval.
"No, tak si dej. čerství je nejlepší," pobídnu tě. Získám tak i čas si utřídit zmatené myšlenky.

Našpicuju uši a pro změnu naslouchám tobě. Poklidně a trpělivě. Mírně přimhouřím oči. Jasně, všechno se dá zvládnout. A je mi jasné, že tak úplně o mou společnost nestojíš. Ale i tak.
Nebylo by přece jen fajn mít možnost si oddechnout a podělít se? pomyslím si.
Jsem tu snad jediný, kdo se snaží to tak trochu urovnat? bleskne mi ještě hlavou a tak trochu mě to otráví.
"Nečekám. Pomoc je nezištná, jinak je to obchod. Já ti nabídl pomoc." odfrknu si. Popravdě se mi nelíbí, že tě byť i jen napadlo, že bych za to mohl něco chtít.
Nemáš o mě teda valné mínění...

"To je pravda. Zkusím něco vymyslet, díky," přikývnu. Rozhodně si hodlám tvé rady vzít k srdci. Je hloupé, že mě něco takového nenapadlo. Tak moc jsme se zaměřil na hledání, že jsem úplně zapomněl používat logiku.
Jak hloupé, pomyslím si zkroušeně. Takhle by na mě nikdo z nich hrdý nebyl. Pak se ale přiblížím a zadívám se, co to tam děláš. Překvapí mě, že kreslíš mapu.
Celkem to jde. Nahrubo, ale k orientaci dostačující, pomyslím si okamžitě. Nakonec si sednu vedle tebe a nakreslím pro změnu svou mapu. Je znát, že v tom tak trochu mám zkušenost. Nakreslím svou trasu, kudy jsem se vydal a křížky označím místa, kde jsem ucítil bratrův pach. Nic se nám tak nekříží a máme jak porovnávat.
"Asi takhle." kývnu.

"Samozřejmě že mám," prohlásím překvapeně a kouknu na své ohy. Vypadám celkem zmateně. Proč se mě vůbec ptáš na mé nohy? Navíc ještě jak se nahrneš dopředu. V první chvíli zavelí můj instinkt a já okamžitě uskočím a přikrčím se do obrané pozice, připraven na cokoliv. Naštěstí ale zarazí ten zajíc. Okamžitě se postavím zase normálně a dělám, jako by se nic nestalo.
"A já měl za to, že ta vtipná honička je pokus o lov, který skončil neúspěchem," našpicuju uši. Nemínil jsem to jako rýpnutí, prostě to zaznělo, jak zaznělo.
"A přátelské gesto přeci jen boří nejsité začátky seznamování, nebo ne?" zase se zatvářím mírně zmateně, jako bych si tímhle svým krokem nebyl moc jistý.