Príspevky užívateľa

Zastavím se kousek od tebe. Zníš nejistě a já bych tě nerad rozhodil ještě víc. Nakloním hlavu ke straně a přátelsky zavrtím ohonem. Přátelský vlk získá víc informací, než děsivý.
"Nečekal jsem, že na poušti někoho potkám. Je to příjemné překvapení. Ty tady žiješ?" spustím přátelskou konverzaci. Je fakt, že jsem teď nějaký čas nenarazil na vlky. A i když jsem radši sám, protože nemusím být stále ve střehu, nejsem úplně samotářský typ. společnost mi prostě chybí.
Nezdá se ale, že tahle vlčice je v pohodě. Tady asi moc úspěch mít nebudu, pomyslím si.

"To u mě nehrozí. Bolest je signál, který se nesmí opomíjet, jinak to bojovníka stojí život. A je fuk, jak rychle se regeneruju. POkud je toho moc nebo příliš vážné, je to i tak problém," odpovím. Ani mi nedošlo, že vlastně nemůžeš vědět o mé regeneraci. Takže i kdyby na křídle nějaké zranění bylo, je už zahojené. Tak jako tak, jsem spíše rád, že se ke mě nepřiblížíš.
"Byla to společná práce. Tak si ho vem a zmiň se o mě. Třeba si udělám aspoň dobré jméno a budu moct navštívit Artemis." zamručím. Nemám problém ulovit si další. Lov z výšky má vysoké procento úspěchu. A když nad tím tak přemýšlím, takhle velkou kořist bych ani nesežral. Takže tím líp, že to takhle vyšlo.

"Tak samozřejmě, kdo by ochotně pouštěl cizince na své území, že ano. Ale zkusti se má vše," zavrtím ohonem.
"A nevím. Mě osobně se tu zatím líbí. Je tu celkem klid. Oproti naší domovině je tohle naprosto bezvadné. Ale otázka je, co bratři," pokrčím rameny. Ticho, které nastane mi ani nijak nevadí. Je to takové to příjemné ticho, ve kterém si dva rozumí. Žádné rozpačité a divné.
"cože?" překvapeně na tebe kouknu.
"Tak divný vlk! To budou rozhodně zajímavá vlčata. Bude zajímavé, jak si s tím poradí příroda." zastříhám ušima.
"Ale rozhodně se nesmírně těším, až je jednou uvidím," pousměju se.

"Neboj, překračovat hranice nehodlám. Takový trouba nejsem. Ale přilákat pozornost a vyptat se na tebe. A třeba se nám povede vyjednat i návštěva," zazubím se na tebe.
Sice s tím nepočítám, ale co? Jeden nikdy neví, pomyslím si.
"Doufám, že se mi povede poznat i tvá vlčátka. Jestli budou po tobě, tak budou určitě úžasná," brouknu jemně. Vůbec tím vlastně neříkám, že jsi úžasná i ty. No, mě rozhodně to nedochází.
"Jak vlastně vypadá taťka? Abych si mohl trochu představit možnosti," vyzvídám vesele dál.

Zazubím se na tebe.
"Jakmile se sejdeme, určitě ho dotáhnu na hranice a poptám se po tobě," mrknu. Zavrtím prudce ocasem, když přijmeš mou nabídku. Přeci jen, hnala ses sem kvůli mě. Je jen správné, abych ti to nějak vynahradil.
"Výborně. Tak pojďme," vyrazím zvolna na cestu.
"Jak se ti vlastně daří?" zeptám se se zájmem. Doufám, že se máš dobře a že jde vše bez potíží.

Zazubím se.
"Rozhodně vím, kde se teď budu zdržovat nejvíc. Dostatečně okolo, aby mi už neunikl," prohlásím zvesela. Samozřejmě mi křídla zacukala, když mě popíchneš, ať letím. Ale udržím se. A jsem za to nesmírně rád. Stáhnu na okamžik uši.
"Ty informace by počkaly. Důležité je bezpečí tebe a tvých štěňátek," brouknu mírně. Postavím se vedle tebe.
"Tak pojď. Doprovodím tě aspoň do míst, kde je bezpečno, ano?" povzbudivě se na tebe zaculím.

Let nad tímhle kouskem země mi připomíná, proč tak miluju svá křídla. Putování na nich je rychlejší a mnohem lepší. Horko je sice i ve výšce, ale proudící vzduch přeci jen trochu čechrá a ochlazuje srst. Ale stejně musím obhlédnout všechny kouty země. A to nevyjímá ani poušť. A zdá se, že je to jen dobře. Zahlédnu pod sebou pohled. Snesu se na křídlech o něco níž.
Ano, vlk. Není to bráška, ale to je fuk, pomyslím si. V první chvíli si ani neuvědomím, že je s tebou něco špatně. Zvolna se snesu k zemi a přistanu nedaleko od tebe.
"Ahoj!" zahalekám na tebe a vyrazím blíž.

Pozorně si tě prohlížím. U toho mi dojde, že vlastně mluvím s vlčetem a ne s dospělým vlkem. Tvá nulová reakce na má slova mi to jen potvrdí.
Idiote.... pomyslím si.
"Zjednodušeně - Uteč, pokud je to moc." zamručím a zamyslím se.
"Síla není v boji. Síla je v rozumu." dodám. Nevím, jak víc bych to měl zjednodušit, aby to ta prostá vlčecí hlavička pobrala. Snad tohle bude dostatečné.

Začnu ocasem mávat prudce ze strany na stranu.
Alespoň jeden z nás je dostatečně inteligentní, pomyslím si. Přešlápnu a zavrtím křídly. Samozřejmě, že bych se tam chtěl rovnou vydat. Ale přijde mi to nefér a hloupé, když jsem tady teď s tebou. Ale tvůj výraz...
šmarja, tohle je úžasná vlčice!! pomyslím si nadšeně
"Pochybuju, že tam vysedává a čeká... Ale rozhodně to CHCI zkontrolovat!!" nadšeně poskočím. Ale pak nakloním hlavu ke straně.
"Poslyš, co ale děláš ty tady v horách? Není to nebezpečné?"

Pokrčím rameny.
"U křídel je to při letu znát hned. Jsou v pohodě," odpovím s klidem. Není to žádné zlehčování situace. Při letu je celá váha vlka jen na těch křídlech. Je tam znát sebemenší poškození, tím spíše takhle ve vzduchu. A dvojnásob při brždění při prudkém pádu dolů.
A co teď. Co asi, blbečku? pomyslím si kysele.
"No co by. Společná kořist se má dělit rovným dílem, ne?" prohlásím pohotově.
"Takže si vem, co chceš." dodám.

Neodvratitelná situace se nakonec přiblížila a ty nás doženeš. Stáhnu uši. Fakt, že si neodpustíš zavrčení mě taky příliš nenadchne. Ovšem překvapí mě, když se zeptáš na křídlo. Roztáhnu je v celé jejich kráse a napůl s nimi mávnu.
"Však jsi viděl sám. Je v pohodě," zamručím.
Proč si sedá a nežere!! zaskučím v duchu. Každý normální vlk by okamžitě využil příležitosti.
Ale néé, tenhle to musí ztěžovat. Jako by nestačilo, že jsme na sebe znovu narazili, pomyslím si kysele. NAvenek na sobě ale nedávám nic znát. Nač přilévat olej do ohně.

Ušklíbnu se. To jsem si dřív taky myslel. A jak to nakonec dopadlo. Nebýt silné vůle, nikdy bych neměl šanci to přežít!
Tohle už ale hraničí s hloupostí, pomyslím si.
"Prcku, nehraj si na něco, co nejsi. Správný vlk zná své hranice a dokáže posoudit, zda na situaci stačí. Proti dospělému vlku takový škvrně nemá šanci. A pokud bys to zkusil, prohraješ. Nebuď hlupákem a radši uteč, když poznáš, že na to nestačíš." odfrknu si.
"Nauč se zhodnotit situaci. Zachrání ti to život víc, než když budeš bezhlavě bojovat." zastříhám ušima.

Stojím před tebou našpicovaný v celé své výšce. Upírám na tebe pohled lačnící po odpovědích. Zároveň ze mě sálá jakási energie. To vše dohromady by mohlo způsobit, že by se mohl objevit u druhého strach, obava nebo nejistota. Rozhodně by se teď nikdo neodvážil mi lhát. Zároveň je ale znát, že to je podvědomá reakce, kterou si neuvědomuju.
Adain!! bleskne mi hlavou. I já střelím pohledem směrem, jako ty. Ale to už mluvíš dál, tak stočím svou pozornost zpět k tobě. A div neposkočím, když zmíníš, že mu nic není. Srdce se mi divoce rozbuší nad zprávou, že mě také hledá.
Nezanevřel!! pomyslím si nadšeně.
"Na troskách... že mě to taky nenapadlo dřív. Místo, kde se můžem snadno sejít." zatřesu hlavou.
Hlupák. Jaký já jsem hlupák!! zanadávám si v duchu. O kolik se mé pátrání mohlo zjednodušit.

Proč jsem jen musel narazit zase na tohohle nevrlce... Vážně! Nemohl jsem narazit na někoho milejšího?? zatřesu mírně hlavou. Z tohohle setkání nemám příliš radost. A už vůbec ne, že jsem ti překazil lov. Snad se mi to povede ještě napravit.
Ostatně, srnec pro jednoho je moc, i když je mladý, pomyslím si. Všimnu si, jak se objeví oheň, který ho odkloní. Musím říct, že se to opravdu hodí. Přiklopím křídla k tělu. Tentokrát neletím střemhlav dolů, ale v úhlu. Pohybuju se tak zároveň i dopředu a ještě snáz srnce doženu. Pak už stačí jen prudce roztáhnout křídla a srnce srazit k zemi. Jelikož mi teď nikdo nepřekáží, snadno už se hbitě pohnu a prokousnu srnci krk. Je to rychlé, což mám nejradši. Pak ale od srnce ustoupím a sednu si. Je to vcelku jasné gesto.

Je to k naštvání, ale místo srnce skončím na vlkovi. A ještě jak srnec zdrhne, tak skončíme všelijak zamotaní. Už se mi to stalo. Sice ne s vlkem, ale s trním, ale ano.
"Nehejbej se," houknu na tebe. S takovou se nikdy nepostavím. Jako první zvednu křídla nahoru. Jsou fajn, ale v takovýchhle situacích je s nimi zmatek nad zmatek. Pak se mi povede rozeskládat tlapy tak, abych došlápl na zem a postupně se vysoukám stranou. Ustoupím od tebe a oklepu se. Konečně taky složím křídla na záda. Držet je nahoře je celkem fuška i na zvyklé svaly. Ohlédnu se...
"Ty?!" vyjeknu a uskočím do boku. Nevím proč, ale přijde mi jistější si držet mezi námi trošku odstup. Rozhlédnu se po srnci. Svačina je v trapu.
"Zkusím ho ještě chytit," ozvu se zničehonic. Nemusel by být ještě daleko - ne pro letce. Okamžitě se odrazím a vzletím.