Príspevky užívateľa

"Ano, to souhlasí. Ke vzletu ti stačí síla v křídlech a dobrý odraz. Ale na přistání musíš zvolit správnou rychlost, techniku, sklon a dopad." přikývnu, uši našpicované. Tohle mě celkem baví, dělit se o vědomosti. A tohle jsou obecné znalosti, takže se nemusím obávat.

Nakloním hlavu ke straně.
"Jen obecné rady. že to chce dobře zateplenou noru a zdroj tepla. Jeden užší vchod, aby neutíkalo teplo a jeden z rodičů, aby ležel mezi vchodem a vlčaty. Vystlat noru peřím a kožešinami. A že by bylo super, kdyby měla ohnivý krystal nebo tak něco." pokrčím rameny. Obecné rady, na které stačí zdravý rozum, no ne?
"A čím to, že se toho nemusí u vás obávát?" zeptám se se zájmem. Zimy u mladých se přeci bojí každý, ne? Pokud to není bráno "přežij nebo zemři"...
"Jop. Hledám své dva bratry. Stavbou jsou stejní, jen jeden světlejší a druhý hodně temně rudý. Oba mají někde na těle znaménko, jako já pod okem," okamžitě se toho chytím a vychrlím na tebe naučenou frázy. Byl bych schopen ji odříkat i ve spánku.

Narovnám se a pozorně tě sleduju. Všímám si u tebe menších změn. Vyvolá to ve mě ale spíše o něco větší opatrnost. Nemám nejmenší tušení, co se ti honí hlavou, ale po svých zkušenostech mi to v hlavě rozezní varovný alarm.
"Nevadí. I tak ti velmi děkuji za tvou ochotu. Kdybys náhodou někoho takového potkala a vzpomněla si, prosím, řekni jim o mě. Budu ti za to vděčný," odpovím klidně. Není vůbec znát, že bych změnil postoj vůči tobě.
"Jak jsem slíbil, nebudu tě tedy už dál rušit. Ještě jednou díky," ustoupím o pár kroků, abych mohl roztáhnout svá křídla.

Pečlivě jsem zkoumal okolí hráze. Hlídal jsem si, abych nepřekročil hranice, ale i tak jsem bohužel nezachytil žádný čerstvý pach. Nikdo, koho bych se mohl ptát. Nebo.... že by?? Vítr zanese k mému čenichu pach vlka.
"mladý...." zamručím si pro sebe. Ale ať mladý nebo starý, rozhodit sítě bych zkusit mohl. Mladý se může zmínit starším a tak se jednoduše odstartuje hotová lavina sdílení.
Že??.... nebo ne....?? zarazí mě vlastní myšlenka. Zatřesu hlavou, abych se zbavil tak hloupých myšlenek.
SAMOZŘEJMĚ že ano!! utvrdím sám sebe. Jinak to přece fungoval ani nemůže. A tak se odhodlám narovnat, abych byl vidět.
"Ahoj," ozvu se přátelsky. Mírně u toho zavrtím ocasem. Nechci mladéjo vlčka hned vyplašit.

Letěl jsem a obhlížel okolí. Jednou za čas vždy klesnu k zemi, abych se ujistil, že jsem nenarušil něčí území. Stejně jako teď. Klesl jsem k přirozené vodní hrázy a poskočil.
"Sakra, to mám kliku, že si prostor jednou za čas kontroluju. Letět dál, tak mám průšvih na krku," zanadávám si, když zaznamenám jasný pach určující smečku. Zastavil jsem se včas na jejích hranicích.
Třeba ale můj pohyb přiláká něčí pozornost. Mohl bych tak zjistit, jestli není některý z bratrů členem této smečky, pomyslím si. Přejdu po hrázi tam a zpět. Nakonec se nakloním nad vodu a napiju se.
Bratři moji. Kdepak vás jen mám... stáhnu uši mírně k hlavě. Zůstanu stát s hlavou skloněnou k vodní hladině. Sleduju svůj odraz a snažím se vybavit si své bratry. Jsou to ale už jen mlhavé představy barev.
Co když jste se změnili, jako já.... bleskne mi hlavou.

Uchechtnu se. Tenhle vlk to má dobře v hlavě srovnané. A to se mi zamlouvá.
"To je celkem dobrý přístup," zhodnotím jednoduše. Moc si tím ale hlavu nelámu. Když se budeš dál ptát, jsem i ochotný dále odpovídat. Protože proč ne? Pak budeš třeba ochotný i ty s výpomocí pro mě. Čímž bych vyhrál další uši a oči při svém pátrání. Rozhodně velké plus.

Zastříhám ušima.
"Tak nebyl důvod ji naštvat. Nejen, že se mnou mluvila v pohodě, dokonce byla ochotná mi pomoct. A vyzískala za to radu, jak naložit s vlčátky na zimu, aby přežila," pokrčím rameny. Možná to byl jen můj pocit, ale myslím si, že za ni byla celkem ráda. A já taky. Promrzlá vlčátka, která nakonec vydechnou naposledy, to není hezký pohled. A že jsem párkrát tu možnost měl. Tam, kde jsem vyrůstal, si každý musel poradit. Mrzuté a na nic, ale co se dá dělat.
"Ano, jsem tu nový. Ale už trochu informace mám a hrubé mapování oblastí také. Začínám s důkladnějším pátráním," zavrtím ohonem.

Nakloním hlavu ke straně a mírně stáhnu uši.
"Chápu, že nemáš náladu. Stačilo to rovnou říct." odpovím klidně.
"Můžu se tě zeptat ještě na poslední věc? Nepotkala jsi podobného vlka, jako jsem já? Buď mnohem světlejšího nebo naopak skoro černého. Oba by měli mít na sobě stejný znak, jako mám u oka. Prosím, odpověz mi a já už tě nechám být. Jsou to mí bratři, po kterých už dlouho pátrám," přešlápnu a uši opět našpicuju. Aby mi neunklo ani jedno tvé slovo.

Kde kdo jiný by na mém místě už byl zoufalý. Mé pátrání zatím nepřineslo žádný úspěch. Ani stopa po žádném z bratrů. Já se ale nevzdávám. Vím, že území je veliké. I že může existovat varianta, kdy se budeme míjet. Proto se spíše snažím hledat vlky a rozhazovat sítě. Samozřejmě bych si už přál, abych je nalezl. Ale to přijde.
"To přijde," prohlásím s jistotou a přikývnu. Nemám sebemenší pochyb. VÍM, že jsou v pořádku. Snesu se na svých křídlech na okraj divoce zpěněné řeky. Pozorně ji sleduju, než si vyčíhnu své vhodné místo. A především bezpečné. Sestoupím k řece a chvíli piju. Nerad bych do ní spadl, ale břeh je tu naštěstí dostatečně pevný.

Další hory. Po horách cestuju nerad a tak vzlétnu a pátrám ze vzduchu. Nedržím se příliš vysoko, abych viděl i pod sebe. Přeci jen, pokud bych někoho zahlédl, mohl bych se zeptat, že ano. Nakonec to ale osud chce jinak - a místo abych já viděl vlka, vidí vlk mě. Nebo spíše vlčice. Zastavím ve vzduchu a ohlédnu se.
Hm? To je... Artemis! vzpomenu si. Hned se otočím a začnu klesat dolů za tebou. Nepotřebuju už hlídat vzdušné proudy, ale jelikož jsme v horách, musím si trochu hlídat, jak daleko se nacházím od různých srázů. Nechci do nich narazit. Nevšimnu si proto tvého přešlapu. Zvolna ale klesnu dolů a přistanu s odstupem, abych tě neovanul větrem zpod mých křídel. Jakmile dopadnu na zem, složím křídla.
"Ahoj Artemis. Rád tě zase vidím. Jak se ti daři?" zvolna dojdu za tebou.

Jen se zazubím. Ale poté přikývnu.
"Ano, často o kombinaci. Ale když se to překoná, je to pak už dsot rychlé a snadné," pokrčím rameny.
"Ale proč se vlk bez křídel zajímá o létání?" nakloním hlavu ke straně.
"Nebo snad křídla používáš s magií?" sjedu tě pozorně pohledem. Ale tak nějak si to nemyslím. Nepřijdeš mi jako letec. Na to nemáš vhodnou stavbu těla. Z tvého zkoumání mě vytrhne reakce na Artemis. Našpicuju uši.
"Snad ano. Nemám až tak dobrou interakci s vlky," pokrčím pohotově rameny.
"Ale neutekla a ani se nijak nerozzlobila, tak snad vše v pořádku," dodám mírně lehkovážně. Všimnu si,jak lehce vyceníš zuby, ale nic si z toho nedělám.

Uchechtnu se. Po svých zkušenostech mohu s jistotou říct, že nemít za svými zády jistotu smečky, s tímhle přístupem moc dlouho nepřežiješ. Sjedu tě pohledem. Svou drzostí bys proti sobě poštval snad každého ostřejšího vlka. Zatřesu hlavou. Ne, tady to nemá cenu.
Z tebe žádné informace nedostanu. Tvá drzost mě leda otrávila. A já nemám čas, abych si tu s někým hrál. Mám svůj cíl, který mě stojí ještě hodně práce. pomyslím si. Roztáhnu křídla a mávnu s nimi, abych si je protáhl.
"S tebou by si někdo měl opravdu vážně promluvit," zavrtím hlavou.
"Tak jako tak, je mi naprosto jasné, že od tebe nezískám žádné informace. Je zbytečné tu ztrácet čas a já ho nemám nazbyt. Měj se, škvrně." mrknu ocasem a otočím se k odchodu.

Přimhouřím oči a sleduju tě. Rozhodně nejsi v dobré náladě. Na něco takového ale nejsem ten správný vlk. Co mě unesli, staral jsem se jen sám o sebe. Nidko se nestaral o mě a já se nestaral o nikoho. Tak to prostě je, na to jsem zvyklí. Neumím řešit ostatní. PRavda, ani se o to nesnažím. Ale nemám důvod.
"Tak tohle ti až tak nevěřím. Jestli se mnou nechceš mluvit, stačí říct a já půjdu," přitáhnu uši.
Nemám rád, když někdo není schopen jednat narovinu. A už vůbec ne, když radši sáhne ke lžím. Přerovnám si křídla na zádech a sleduju, jak se vydáš na odchod. A tak trochu ani nevím, co dělat.

Bouchnu smíchy. Já a dolámat si křídla? To je celkem nemožné, pokud k tomu někdo nepomůže.
"Dokud je nedoláme NĚKDO, tak se to opravdu nestane," zazubím se vesele.
"Hm? Největší překážka?" nakloním hlavu ke straně. Ten tvůj náhlý zájem je zajímavý.
"Strach." vypálím okamžitě s jistotou.
"Nebo máš na mysli něco s technikou letu? V tom případě osvalení a vzdušné proudy." dodám ještě.

Potěší mě, že jsem se s tím pachem nezmýlil. A teď si to nejspíš i potvrdím definitivně.
"Březí vlčici, Artemis." odpovím bez obav. Přeci jen, vědět o tom určitě všichni ve smečce musí.

Povytáhnu obočí a sleduju celkem pobaveně ten tvůj výbuch. A pak prostě bouchnu smíchy.
"Ach, jak ty jsi ale vtipný. Samozřejmě že vlčata ve smečce mají takové pseudo-vyšší postavení. Mají přednostní právo na jídlo a mohou si ke členům smečky dovolit víc. Do určitého věku. Pak klesnou na nejnižší post, odkud se musí vypracovat, jako každý jiný. Tohle výsadní právo vlčete je proto, že se o sebe ještě neumí tak dobře postarat," nakloním hlavu ke straně.
"To ti nikdo nevysvětlit, co tvůj post ve smečce obnáší?" povytáhnu obočí.
"To je podle mě celkem chyba. Vlčata to může stát život." dodám chladně.

Cítím z tebe, že nejsi úplně ve své kůži. Ale za tvé informace mi tohle otravování rozhodně stojí. A nakonec se i rozhodneš mi přeci jen odpovědět. Zavrtím ohonem.
Takže je tu předpoklad pro 3 smečky. Výborně. Budou minimálně nejvýznamnější. Ta další se možná teprve tvoří, když o ní ještě neví ani ona... pomyslím si.
"Jarumi, těší mě," předvedu drobnou úklonu.
"Co ty smečky. Říkala jsi jedna chladnokrevná, tam asi s tuláky budou rychle hotoví. Co ty další dvě?" nakloním hlavu ke straně.

Odfrknu si.
"Ti nevědí, co dělají. Já ano. Musel jsem se naučit létat v místech, které pro let nejsou vhodné. Tady je dost prostoru, takže je to v pohodě," odpovím klidně. Nezní to ani hrdě, je to konstatování faktu. Popoletím kousek bokem a přistanu nedaleko od tebe. Složím křídla a až potom klidně dojdu k tobě.
"Já jsem Jarumi," předvedu lehkou úklonu.
"Cítím z tebe smečku. A povědomou. Už jsem někoho z tvé smečky určitě potkal. Která smečka?" zeptám se pohotově a bez okolků. Na ty mě opravdu neužije.