Príspevky užívateľa

Při tvých slovech se na tebe přeci jen zadívám. Slyším tenhle názor celkem často, ale přesto mu nejsem schopný podlehnout. Nejspíš v tom bude má minulost. Vyrůstat tam, kde jsi nic a kde tvé slovo znamená jen ránu. A nějaké stížnosti, ať už na cokoliv? To sebou neslo ještě horší následky. Tak nějak VÍM, že tady se něco takového dít nebude, že smečka není jako ta, co předtím. Přesto, jako bych stál před neviditelnou překážkou, kterou nedokážu překonat...
"díky," zamručím a zase stočím pohled do dálky. Sem tam ale stejně koutkem oka zatěkám k tobě. Přesto mě překvapí, jak mě obejmeš. Pokud pominu situaci s tuláky, tak je to už dlouho, co mě něco dokázalo překvapit. Situaci teď si alespoň nevyčítám a spíš mě maličko bodne uvnitř, když se zase odtáhneš.
"Em... Ne... Nic... V pohodě..." vypadne ze mě rozkouskovaně a dosti rozpačitě. Je to u mě nezvyk, vnímat rozpačitost. Přešlápnu si a trochu zatřesu hlavou, abych se vzpamatoval a byl schopný zase tvořit pořádné věty!
"Nejsem z těch, co uhýbají před doteky, toho se nemusíš obávat..." začnu přeci jen skládat něco složitějšího.
"Jen na to nejsem úplně zvyklí... A občas mě to... Em... Překvapí..." ztratím zase nit.

Během zimy

Musím uznat, že mě baví sledovat zprvu, jak jsi z toho trochu vyjukaný. Alespoň po mé poznámce se vzpamatuješ a vrhneš se do toho pořádně. To mě nesmírně těší. Musím ale uznat, že tvé další kroky mě překvapí. Nečekal jsem, že bys sáhl po magii. Na jednu stranu mě to těší, že si přeci jen dokážeš nějak poradit, i když se pod řetězy koule rozpadá. Na druhou stranu - spoléhat se v boji na magii není nikdy nejlepší nápad.
"Ale ale, kdopak nám tu plete magii?" uchechtnu se. Od koule jen couvnu, než se vlivem řetězů definitivně rozpadne.
"Teď po tobě nechci útoky, ale úhybné manévry. Ukaž se." skočím proti tobě, míříc ti na nohy. Doufám, že tohle pro tebe bude už jistější, než koulování.

Nakloním hlavu ke straně, když zmíníš, jaké vlky jsi zatím potkal.
"Zdá se, že zima přivála spoustu nových kožíšků," pousměju se. Budu muset dát vědět smečce, aby se více hlídaly hranice. Tuláci to možná nemyslí zle, většinou. Ale po zkušenostech ze zimy je lepší být na pozoru...
"Těší mě," kývnu na pozdrav. Musím se uchechtnout, když vidím, jak cukneš křídly. Ale je to i díky tvým dalším slovům.
"Ano, chce to trochu praxi." zamručím a sjedu tě hodnotícím pohledem. Svými slovy jsi mi připomněl, co vše může ovlivnit tenhle způsob letu.
"A ne každému to ve výsledku jde. Záleží i na stavbě těla a křídel," zamručím. Trochu ve mě vzroste zájem, jakým typem letce asi jsi.
"Mě už to ani moc nepřijde, ale já jsem v letu tak trochu šílenec," ušklíbnu se.
"Vlci loví, kde je zrovna potrava. Zima tu byla krutá a zvěř se teprve zvolna vrací. A tak lovíme aktuálně všude, kde se nějaká potrava objeví," poinformuju. Nejsou to žádné tajné informace, tak proč se nepodělit.

Čištění území - smaragdové údolí
Malý odskok k magii

Na jednu stranu by bylo vtipné, kdyby se u mě nějaká ohnivá magie přeci jen objevila. Ale nepovažuju to za možné. Přeci jen, vlk má jednu magii a tou mojí je regenerace, no ne?
"Díky," kývnu na tebe, když jsi ochotná věnovat čas mému sledování. Třeba to je jen hloupost a já medvědími drápy jen škrtl o nějaký kámen? Tak jako tak, teď se to dozvíme zcela jistě. A tak se vrhám do hrabání. A nakonec se to ukáže jako úspěšný krok. Ihned se otočím k tobě, zda se mi to jen nezdálo. Ale už podle tvého "wooah" je mi jasné, že nezdálo!
"Nemám tušení..." stočím pohled zase k tlapám. Mám pocit, že od nich cítím trošku teplo.
"Počkej, něco zkusím..." stoupnu si stranou, aby nehrozilo, že ti ublížím... A pak máchnu tlapou. Mám velké očekávání, ale ve výsledku... se nestalo nic. Zklamaně stáhnu uši k hlavě.

Doufal jsem, že budu mít víc času, než se přeci jen objeví nějaký rušivý element... Ve výsledku jsem dostal času mnohem méně, než jsem očekával. Zatnu drápy do skály pod sebou a přiměju tělo, aby se přestalo třást. Dostatečně včas, aby sis toho nemusel všimnout. Na chvíli zavřu oči a zhluboka se nadechnu a vydechnu...
Seber se, Jarumi. pobídnu se v duchu. Nejsem si jist, jak moc se mi to povede. Co jsme se přidali do smečky, valí se toho na mě celkem dost. Kdyby to alespoň byly věci, na které jsem zvyklí. Ale jsou to samé nové podněty, se kterými si nevím rady! Je toho čím dál víc a paradoxně je čím dál méně času se s tím poprat. Zvednu pohled k bratrovi. Pohled, kam nechám vloudit zpět jiskru, za kterou se skrývá temno.
"Jsi zpátky. Jak šlo vyjednávání?" zeptám se neutrálně.

Hlava mi maličko klesne níž k zemi, když se tak rozpovídáš. Takhle to zní, jako by vina padala všude kolem, jen ne na mě. Ale tak to přeci není! Já jsem tam měl velení! Já měl včas zhodnotit situaci a všimnout si, že něco není v pořádku. Měl jsem mu skočit do cesty... Zatřesu hlavou.
"Ne!" prohlásím pevně, neuznávajíc žádné námitky.
"Já velel. Špatně jsem zhodnotil situaci a nevšiml si náznaků, které se u Stadleyho objevily. Nezareagoval jsem včas." namítnu možná trochu ostřeji, než jsem zamýšlel. Ale konečně ta slova nezůstávala jen v hlavě, vyplula na povrch a... tak nějak se mi i ulevilo...

V hlavě jsem měl čím dál větší zmatek. A příliš se mi nezamlouvalo, že nevím pořádně, jak se zachovat. Ale vím jistě, že vyhnat tě by bylo na škodu. Ano, na jednu stranu chci být sám, abych všechny ty strašáky v hlavě zase zahnal do temných koutů. Ale na druhou... vnímám, že sám být nechci... Je to nesmírně matoucí a to mě dráždí ještě víc. Naštěstí, asi?, mě z toho všeho vytrhne tvůj povzdech. To sebou cuknu trošku výrazněji.
"Promiň... Není to tak, že bych nechtěl..." pokusím se přeci jen trochu vysvětlit. Hlava mi klesne trochu níž k zemi a mírně se zamračím.
"Od mala jsem zvyklí vše řešit sám..." dodám a doufám, že ti tím dám dostatečné vysvětlení, proč se do nějakého hovoru přímo neženu. Jen nechci, aby ses cítila nějak špatně nebo odstrčeně. O to víc mě překvapí, co přijde dál. Celý zkoprním, když mě obejmeš. Špička ocasu mi sebou přeci jen začne cukat, zatímco tep mi vyskočí ještě víc.

I když jsem vše zamýšlel v dobrém, nakonec přeci jen dorazím s křížkem po funuse. Ale!! Je rozdíl táhnout pár zajíců přes hřbet a nebo se rvát po zemi s celou srnou! Jsem ale rád, když ji konečně dotáhnu k Nejvyššímmu stromu a dokonce včas. Díky bratrově úlovku si všimnu, kam se mám s tou zatracenou srnou ještě vléct. Ale poslušně ji tedy dotáhnu na místo. Pak si kecnu na zadek a odfouknu si. Nejsem žádná slabota, ale táhnout se takový kus s tak těžkým nákladem není jen tak.

Odběhnu se ještě napít, když se ozve Feierovo vytí. Na tohle vytí nejspíš kde kdo čeká. Konečně něco, co se opravdu může slavit. No, kdo by se netěšil, no ne? I když... Sám se k tomu asi nebudu raději vyjadřovat. Dokonce na okamžik váhám, zda se tam vrátit. Pak si ale uvědomím, že jsem stále betta. A tak by nebylo zrovna dvakrát dobré vyhýbat se takové události. Alespoň na chvíli bych se tam objevit měl. Pak už bude snadné vymluvit se na fakt, že přeci jen někdo musí stále obhlížet hranice.

A tak se nakonec vrátím na místo konání. Usadím se tedy trošku bokem, ale přeci jen je tu hlavním figurantem náš ctěný alfa, tak by si nikdo nemusel všimnout.

Čištění území - smaragdové údolí
+ šok při objevení magie!

I když jsem vypadal v pohodě, když se vrátím ke svému hrabání, přeci jen v sobě pocítím nervozitu. Nejsem si jist, čím je to způsobené, ale velice rychle nad tím přestanu uvažovat, když se objeví ony ohnivé stopy táhnoucí se mi při hrabání od tlap. Na jednu stranu mám radost, že z toho uděláš vtip. Ale na druhou... Nejsem si vůbec jistý, co to bylo! A co když to značí problém??
"A čím asi?" uchechtnu se. Nemám žádnou ohnivou magii, jako můj bratr. Ale tohle bylo opravdu divné...
"Zkus mě prosím chvíli sledovat..." poprosím tě. Prve přešlápnu, jako bych se ujišťoval, že je země stále pevná. A pak začnu zase hrabat. Chvíli se nic neděje... Ani se není čemu divit, když zprvu hrabu trochu obezřetněji. Postupně ale přidávám na rychlosti. A když už zase chytím své tempo... Stane se to znovu! Od tlap se mi proženou ohnivé stopy, jako bych prořízl drápy samotnou realitu. S trhnutím uskočím dozadu a hned se po tobě ohlédnu.
"Vidělas to?!" vyštěknu prudčeji.

Jakmile je úlovek znehybněn, zvednu hlavu. Narovnám se v celé své kráse a až nyní složím křídla na zádech. Samozřejmě, že se má hlava otočí směrem, kde jsem při průletu zahlédl vlka. Ani mě příliš nepřekvapí, že se opravdu přibližuje. Nijak se ale neskrývá, čímž si u mě rozhodně šplhne.
"Díky," kývnu na podporu svých slov, když se mi dostane chvály. To je rozhodně dobrý způsob, jak začít!
"Ano. Patřím do Azarynské smečky, která sídlí támhle za lesem," kývnu směrem k Dormanskému hvozdu. Není třeba se vyptávat - už podle tvé otázky je mi jasné, že jsi nový na území Norestu.
"Jsem Jarumi. A ty?" nadhodím. Hlavu nakloním mírně ke straně, zatímco můj pohled pečlivě hodnotí stavbu tvého těla a stav, v jakém bys mohl být. zatím se ale nemám k tomu, abych se dělil o kořist. Nevypadáš, že by jsi úplně strádal.
"Máš křídla. Při lovu zajíců na otevřeném prostoru je to pro nás výhoda. Když najdeš vhodný vzdušný proud, střemhlaví útok zajíc málokdy zvládne. Jen to musíš nad zemí včas vyrovnat a udržet zajíce, než přistaneš a zakousneš ho." s ušklíbnutím se ochotně podělím o znalost mé taktiky. To je na tomhle manévru to nejsložitější. Správně ho vybrat a udržet toho mrskajícího se ušáka.

I když se to tak nezdá, byl jsem připraven vyrazit vpřed. Celou dobu si tímhle tvorem nejsem jist. Ano, trochu jsem polevil v ostražitosti a jsem nesmírně rád, že Ghulass stačí zareagovat alespoň natolik, že uskočí z prvotního dosahu. Tou dobou už se ale prudce odrazím a vyrazím vstříc nebezpečí a na pomoc. Využiju toho, že laň cílí na Ghulasse. Prudkým mávnutím křídel se dostanu do vzduchu a vystoupám jen o trochu výš. Dost na to, abych mohl let stočit do střemhlavého pádu. Myš zahnaná do kouta, přesně tak se teď laň chová. A pokud budou mé odhady správné, zaměří se na mladého vlka. V duchu se modlím, aby to tak bylo a já tak měl volný prostor padnout celou vahou na záda laně. Horský vítr by mohl ztlumit i to málo zvuku, co má křídla vydávají, podobně jako je tomu u sov. A já sám nevydám ani hlásku.
Ať se mi to povede nebo ne, okamžitě cílím lani na krk s úmyslem se do něj zakousnout. Laň nemá parohy, kterými by mě ohrozila, takže jen tak ze svého směru neuhnu. Není to sice ideální úhel, zespod by to bylo účinější, ale mohl bych tak Ghulassovi odkrýt cestu, aby ji dorazil. A hlavně si tak pojistím, že mě jen tak neshodí za svých zad. Zároveň využiju své medvědí drápy připevněné k tlapám, abych je lani zaryl do těla. Opět si tím pojistím, aby mě jen tak neshodila. Navíc, s další unikající krví by mohla ztratit další sílu.

Potěšeně se zakřením, když tentokrát zareaguješ dostatečně rychle a správně. Přeskočení je v tomhle směru vlastně jediným správným krokem. Já svůj pohyb hned tak nezastavím a ty máš dost času se otočit a přejít do protiútoku. Já se díky svým zkušenostem hbitě dostanu na nohy a ještě kousek jedu po zemi, už ale pevně stojící na všech tlapách. Z nějakého odření od země si hlavu nedělám, na to mám svou regeneraci. Ihned se k tobě otočím zase čelem.
Přichází další útok vedený na nohy. A ač je již očividně mým nejoblíbenějším manévrem smýkat sebou po zemi, tentokrát se pro změnu vrhnu do výšky - obrazně řečeno. Tentokrát se odrazím, abych se zvedl na zadní tlapy a ve vhodné chvíli se ti spustil na záda. Tvůj výpad proti mému krku se ti sice nepovede, ale získáš tak možnost zaměřit se na jiné partie - hrudník nebo tlapy. Ovšem za cenu, že budeš zavalen mou maličkostí. Pokud tedy tvá chytrá hlavička nepřijde s jiným překvapivým plánem.
V očích se mi jiskří nedočkavostí nad tvou reakcí.

Ano... po tom, co jsi mi povyprávěl je mi jasné, že tvůj odstup není úmyslný. Máš obavu, abys neublížil znovu těm, na kterých ti záleží. A já moc dobře vím, jak kolem tebe ještě občas plamínky zaplanou. Rozhodně to nejsou neoprávněné obavy. Přesto... Mě by jsi přeci jen tak neublížil, mám svou regeneraci... Se mnou by ses nemusel tolik hlídat...
Nebuď hlupák, Jarumi. Povolíš jednou a pak se to s tebou poveze! napomenu v duchu sám sebe. Vím to moc dobře. Znám to z vlastních zkušeností... Když ale navážeš na mě, stáhnu uši k hlavě. Nechci o sobě mluvit. O ničem... A tak trochu ani nemůžu! Nejsem si jist, jak to říct, aby to druzí chápali. A v tomhle mi i trochu chybí můj předchozí život... Jaký klid byl v době, kdy se o mě nikdo nezajímal a nikdo nestrkal čumák tam, kam nemá!!
Přesto mě zabolí fakt, který jsi připomněl. Nejsem na to sám. Mám kolem sebe hned několik takových, kteří by mě vyslechli a pomohli mi... Ale...
Zavřu oči a zakloním hlavu. Zvednu čumák k nebi. Jako bych odhaloval svůj krk všemu, co by mohlo přijít.
"Já nemůžu..." vyklouzne ze mě přeci jen. Tiše a nejistě.

Krátce na tebe kouknu. Nelíbí se mi, kam směřuje naše debata. Vím moc dobře, že už dávno nejsem sám. Mám tu dokonce bratra... Ale přesto... Pořád cítím, že to nejde. Svěřit se někomu, byť i bratrovi... Něco mi v tom stále brání, ale já netuším co! Otočím svůj pohled zase kamsi do dálky.
"Vím. A oproti svému dřívějšímu životu se na vlky kolem spoléhám o něco víc." zamručím. Pak se ale zamračím.
"A k čemu to vedlo..." dodám o něco tišeji. Ano, tak trochu mě přeci jen to vše užírá. Jinak, než si možná ostatní myslí, ale ano.
"Nejsem si jist, že Feier udělal dobře s mým jmenováním na post betty. A tohle to dokázalo dost jasně." přeci jen ze mě vyleze alespoň trocha toho, co mě trápí.

Ano, už jsem nebral boj tak lehce a s nadsázkou. Šel jsem výrazněji po chybách a volných prostorech k útoku. Ale ve chvíli, kdy jsem stiskl v zubech kůži, něco mi v hlavě seplo. Oproti začátku, kdy jsem používal jen lehká štípnutí, tentokrát jsem stikl pořádně. Ne dost, abych prokousl kůži, ale dostatečně na to, aby to opravdu zabolelo a zůstala nějaká ta modřina. Okamžitě ale pustím a uskočím vzad. Uši stáhnu k hlavě. Přešlápnu. Dokonce i promáchnu křídla, abych tím získal čas a uvolnil nahromaděné napětí v těle.
"Mensis, vedla sis v tomhle boji dobře..." začnu trochu nejistým hlasem. Ale seberu se dost na to, abych se na tebe i zadíval a narovnal se do hrdějšího postoje.
"V téhle zkoušce se nehodnotí jen tvá rychlost a zdatnost. Ale tvé zkušenosti, reakčnost a hlavně odhodlání. Máš se samozřejmě ještě co učit a já ti rád později předám všechny znalosti, které mám. V tuto chvíli ale za sebe mohu říct, že mou částí zkoušky jsi prošla. Máš nezdolného ducha a jsi plná odhodlání a to je první důležitý krok pro to, aby ses stala vynikající bellatorkou. Prosím, vezmi si svou výhru v podobě parůžku a pokračuj ve své cestě. Nezapomeň své závaží," vyloudím i mírně rozpačitý úsměv a kývnu hlavou k brašnám, které jsi před bojem odhodila.