Príspevky užívateľa

Odfrknu se a počastuju tě otráveným pohledem.
"Pokud si tohle myslíš, tak jsi leda tak chodící mrtvola!" odpovím ostře a chladně.
"A neskutečný hlupák." mírně vycením zuby. Co já bych dal za možnost užívat si vlčecí léta v klidu. Udělám k tobě krok blíž.
"Buď rád, že máš své klidné zázemí. Že můžeš v klidu spát a nemusíš bojovat o sebemenší sousto k jídlu. Že můžeš v klidu spát." znovu vycením zuby a používám temnější ostřejší tón. S každou větou udělám krok blíž. Pak se ale zastavím a švihnu ocasem.
"Važ si toho a nehraj si na dospělého, dokud to není nezbytně nutné. Možná ti to přijde jako super věc - Ale není." odfrknu si. Jsem mírně podrážděný z faktu, jak zahazuješ svůj život, jen aby sis hrál na něco, co nejsi.

Odfrknu si. Opravdu nepovažuju tohle setkání za produktivní. Jindy bych měl možná náladu se dohadovat a rýpat, provokovat. Ale na takové věci teď čas nemám. Dokud nenajdu bratry, tak nějaká zábava nebo zkoušení zajímavých situací nepřipadají v úvahu.
"K tomu, aby se prohodila řeč jsou potřeba dva. A ne jeden, co se chová odtažitě a pak ještě předhazuje druhému, že se chová špatně." odseknu už mírně podrážděně. Možná nejsem zvyklí na kontakt s vlky, ale vím, kdy není chyba zcela úplně na mé straně. Ale nehodlám se už déle zdržovat, tím spíše, když to nemá cenu.
"Měj se." houknu ještě, abych učinil zdvořilosti za dost. Pak už se otočím na patě a klusem vyrazím pryč.

Nakloním hlavu ke straně, jak čekám na otázky. Které ovšem nakonec nepřichází. Ale ani mě to moc nepřekvapuje. Která matka by chtěla být poučována o tom, jak se postarat o vlčata? Tím spíše od mladého vlka, jako jsem já? Zastříhám ušima.
"Tím líp. Je lepší, když víš co a jak." pousměju se.
"Ale v tomhle máš pravdu. Děkuji ti za tvou. Určitě se ještě uvidíme, tak se zatím měj dobře," zavrtím zlehka ohonem a roztáhnu svá křídla. Ucouvnu, abych tě příliš neofoukl. Pak už se odrazím a vyrazím k nebesům.

Odfrknu si a prudce pohodím ocasem. Vstanu, v celé své kráse.
"Hele, nevím, co jsem podle tebe udělal špatně - podle mě nic. Ale rozhodně nepomáhá, když odmítáš prozradit, co se ti nezdá." prohlásím mírně ostřeji.
"A já ze sebe nenechám dělat blbečka. Možná se neumím chovat podle tvých představ, ale to neznamená, že do mě budeš nejdřív rýt a pak to házet za hlavu." zamračím se. Legrácky a rýpání jsem si užil za svůj život už víc než dost. Možná jsem na to háklivější, možná ne. Ale moc dobře poznám, kdy je atmosféra napjatá i přes veškerou mou snahu. Znovu si odfrknu, jak zmíníš, že si ceníš mého přístupu.
To má být vtip? pomyslím si ostřeji. Nedochází mi, že nejspíš v tom všem bude jen má nulová sociální interakce - že se neumím chovat vůči druhým vlkům tak, jak by si představovali.
"Chmpf. Čeká mě ještě sposuta míst, která potřebuju prohledat v co nejkratším čase. Neměl bych ztrácet čas." prohodím. Nejspíš to zní drze, ale to mi nedochází.

Mírně mě překvapí tvé prohlášení o mém přístupu.
"Takový přístup? Tím myslíš co?" zeptám se a mírně se zamračím. Na mém přístupu mi nepřijde vůbec nic špatného.
Neútočím, nemám blbé poznámky. Udělal jsem snad něco špatně? pomyslím si mírně zmateně. I když to na sobě nedávám znát a tvářím se dál klidně. Je jedno, že to neuvidíš. Je to už zvyk. Nedat na sobě znát emoce. Odfrknu si.
"Já se samozřejmě svého hledání vzdát nehodlám!" prohlásím odhodlaně.

Takže něco málo přeci jen, i když jen stíny. Pomyslím si. Nemění to nic na faktu, že pro mě nemá žádný užitek. Bratry nerozezná. A nalhávat ji může kde kdo různé věci. Ani jako informátor by mi k ničemu nebyla.
A jediné, na čem teď záleží, jsou bratři. Musím je najít! pomyslím si. Další prudké máchnutí ocasu.
"To je škoda. To mi s mým hledáním nijak nepomůžeš," zamručím naprosto sobecky. Stáhnu uši k hlavě a povzdechnu si. Doufal jsem, že roztáhnu sítě s každým, koho potkám. Ale teď těžce narážím na mou idealizovanost. Samozřejmě ne každý je ochoten nebo může pomoct.

Našpicuju uši při tvém vysvětlení situaci. Teď už by zapadalo do sebe i to tvé divné chování. I když, jak se to vezme. Nakloním hlavu ke straně. A opět se ukážu můj nedostatek taktu.
"A to nevidíš vůbec nic? Od narození?" vypadnou ze mě otázky, aniž bych si vůbec lámal hlavu s tím, že by ti mohli třeba ublížit. Pro mě je důležité vědět informace, nikoliv řešit, jestli to je pro někoho citlivé téma nebo ne.
Tak jako tak, slepí vlk je pro mě opravdu k ničemu. Slovy se dá lhát, takže by se ji mohl představit jako bratr kdokoliv. Ne, tady jen ztrácím čas. pomyslím si a opět mrsknu ocasem.

Nakloním hlavu ke straně.
Tohle je extrémně divná vlčice, pomyslím si a zatřesu hlavou.
"Pokud vím, jediná tvá prosba zněla, abych se nepřibližoval. A já se nehnul ani o píď. Takže tvá reakce je víc než přehnaná," odpovím s klidem. I když špička ocasu mi cuká.
Jestli je nějak psychicky nestabilní, tak se tu zdržovat rozhodně nehodlám. Takový vlk je mi k ničemu, nepomůže mi s ničím, pomyslím si mírně kysele. Nechci zbytečně ztrácet čas s vlky, kteří mi nebude ani za mák prospěšní. Na to mám své práce až příliš.

Našpicuju uši a mírně se napnu v zádech. Přimhouřím oči.
"Pokud nemáš v plánu útočit, tak nevidím sebemenší důvod, proč se něčeho takového obávat." odpovím jednoduše a klidně.
"Ale pokud útočit hodláš, tak tě varuji - nejsem žádná křehulka." mrsknu ocasem. Dál si tě pozorně prohlížím a pomalu mi dochází, že ve tvém chování cosi nesedí. Směr tvého pohledu a tak. Nakloním hlavu ke straně.
"Já útočit nehodlám. Ale bránit se budu," upozorním ještě, aby byla situace naprosto jasná.
Jsem zvědav, jak naložíš s tímhle, mladá dámo, pomyslím si.

Zastavím se tak, abych tě nevyplašil a měl zároveň prostor pro reakci, kdybys měla v plánu zaútočit. Což se nestane. Ale velice mě pobaví tvá reakce. Zazubím se.
"Ale ale? Pročpak?" nakloním hlavu ke straně. Zůstávám ale stát na místě. Tedy, přesněji řečeno - dřepnu si tam na zadek. Nejsem z těch, co zbytečně riskují. Ale taky nejsem z těch, co zdrhnou, když na ně někdo udělá "bububu"
Za tímhle ale něco bude. Tahle vlčice je vyplašená z přiblížení. pomyslím si. Našpicuju uši a zavětřím.
O bratrovi nebude vědět ani ň, to je mi jasné. Ale to neznamená, že by ho nemusela potkat do budoucna. přimhouřím oči.

Další otočka s plánem vyrazit k lesu, když mi vzduch zanese uštěpačný vzduch. Ve vteřině se ve vzudchu prudce otočím vzad a zastavím. Zůstanu viset ve vzduchu, mávajíc křídly. Přimhouřím oči, ale vlka najdu okamžitě. Ušklíbnu se. Přeletím před něj blíž a opět zůstanu viset ve vzduchu. Takhle viset na místě je pro létavce nejnáročnější, ale opět je to trénink.
"Na co lámat křídla, když víš co děláš?" ušklíbnu se a sjedu tě pohledem.
Nemá křídla a kecá do letu. Má celkem odvahu, pomyslím si.
"Navíc, jak můžeš hodnotit, když nejsi létavec?" nakloním hlavu ke straně.
Nezvykle štíhlý a pěkně dlouhé nohy. Toho bych nechtěl mít na zemi za zadkem, bleskne mi hlavou.

Pátrání po bratrech je zdlouhavé, ale já rozhodně nevzdávám ani ždibíček svých nadějí a pátrám dál. Přistanu na okraji lesa a složím křídla na zádech. Rozhlédnu se a zvolna vyrazím do lesa. Pozorně se rozhlížím všude kolem sebe. A větřím, kdybych náhodou zachytil povědomí pach. Místo toho ale narazím na čerství vlčí pach.
Třeba bude možnost se aspoň trochu vyptat, pomyslím si. Vyrazím tedy po pachu. Netrvá to dlouho a narazím na mladou vlčici. Zastavím se a zadívám na nezvykle zbarvenou vlčici.
Jedno je jisté - tahle k nepřátelům nepatří. Ti jsou s jistotou proti čemukoliv divnému. Podle jejich standartů je barva téhle vlčice na tuty divná. nakloním zamyšleně hlavu ke stranu, zatímco tě sleduju.

Když jsem zrovna nehledal, bylo třeba se věnovat i tréninku. Bez toho svaly zatuhnou, mysl uvadne. Instinkty pohasnou. A průšvih je na světě. A tohle bylo ideální místo, kde trénovat. Řeka, hory, les, všechno při jednom. Zrovna jsem stál na jednom vršku a vyměřoval situaci. Bude zajímavé sledovat průběh podle vzdušných proudů. Ale tak nějak hádám, jak by mohli vanout. Nakonec roztáhnu křídla a střemhlav skočím ze skály. Se svou světlou barvou jsem asi na skalách dobře vidět, ale je mi to fuk. Necítil jsem žádné hranice, takže by to mělo být v pohodě. Zůstávám ve střemhlavém pádu, dokud to jde. Až pak prudce rozevřu křídla a v oblouku to vyrovnám těsně nad vodou. Tlapami naruším hladinu vody, ale hned se vznesu vzhůru, kde to prudce stočím do boku a nad koruny stromů. V prudké otočce se znovu vrhnu k řece a pak těsně podél horské stěny zase zprudka vhůru. Po chvilce stoupání se stočím břichem vzhůru. Následnou otočkou zase střemhlavý pád.

Jen v duchu doufám, že jsem to příliš nepokazil a nevylekal tě. A pokud, že jsem to dostatečně napravil. Ale vzhledem k tak nadšenému poděkování snad ano.
"Není vůbec za co. Zajímá tě takhle ještě něco?" nekloním hlavu ke straně. Jsem ochotný podělit se o všechny své zkušenosti. Přeci jen, od jednoho roka jsem se musel postarat sám o sebe. Mám docela představu co a jak je třeba.
"Rád ti povím všechno, co vím," zavrtím ohonem. Sice pátrám po bratrech, ale přeci jen je třeba udržovat dobré kontakty. A to znamená věnovat vlkům trochu času a interakce.

Tak se mi přece jen potvrzuje mé podezření. Tenhle pach tedy opravdu patří březím vlčicím. Zastříhám ušima a mírně zavrtím ocasem.
"Tak to gratuluji," odpovím s lehkým úsměvem. Ovšem termín mě mírně zarazí.
Zimní vlčátka? To je dost nebezpečné, pomyslím si.
"Zimní vlčátka bývají silná, když zimu přežijí." zamručím trošku netaktně, ale prakticky.
"A věřím tomu, že když bude dobře zateplená nora a zdroj tepla, tak to vlčátka zvládnou," pokusím se trochu vylepšit, co jsem prvně prohlásil.
"Jeden vchod, co nejužší, aby teplo neutíkalo. Vždy jeden z rodičů s nimi, natažený mezi vlčaty a vchodem. Spousta peří a kožešiny, aby nestudila zem. A kdyby byl třeba nějaký ohnivý krystal nebo tak, bylo by to ještě lepší," začnu takticky vypočítávat. Je znát, že co se týká zajištění, mám s tím velké zkušenosti. Mnohem větší, než co se komunikace s jinými týká.