Príspevky užívateľa

Pro tebe to možná maličkost je, ale pro mě to znamená opravdu hodně. Každá taková pomoc pro mě znamená být o krok blíže k nalezení mých bratrů. pomyslím si. Rozhodně se snažím udělat i ten sebemenší krok k tomu, abych je našel. I kdyby to znamenalo, že se já sám spálím a ublížím si. Na tom mi nesejde. Hlavně, když najdu své bratry.
Z mých myšlenek mě vyrhne až tvá další slova. Našpicuju uši a zamrkám.
"Vlčátka?" nakloním hlavu ke straně a znovu zavětřím. Ano, tohle by asi odpovídalo. To by mohlo být sedět.
"Ty čekáš vlčátka?" nejde přesně určit, jak se k tomu stavím. Zním nadšeně? Nejistě? Oboje zároveň? Nebo jen zvědavě? Těžko říct. Ale přeci jen mírně zavrtím ohonem.
"A kdy očekáváš, že se mají narodit?" zeptám se, spíše ze slušnosti, než ze zájmu.

Potěší mě, že jsi ochotná mi takto vypomoct s hledáním. Nejde jen o to hledat stopy. Ale i rozhodit sítě. Je skoro až neuvěřitelné, co vše se pak jeden dozví!
"Velice ti děkuji za tvou ochotu," odpovím a mírně zavrtím ohonem.
Nezdá se, že by patřila na špatnou stranu. Ale jeden si nemůže být nikdy jistý. Dokud se nesetkám s bratry, musím být opatrný. pomyslím si. Ale přeci jen mi něco nedá.
"Nerad bych byl nějak vlezlí nebo se ptal, na co nemám... Ale... Čím to, že voníš tak jinak?" nakloním hlavu ke straně. Mám tušení, ale nejsem si tím úplně jist.

Ušklíbnu se.
"Kom-pe-ten-tní-ho." vyhláskuju trpělivě. Však jsi jen vlče, že ano.
"To znamená někoho, kdo má právo jednat s tuláky. Což vlče rozhodně není," dodám s naprostým klidem.
"Ale jistě, mluvit samozřejmě můžeš i ty. Já získám své informace a ty průšvih," ušklíbnu se. Tohle by bylo až příliš jednoduché. A podezřelé!
Tohle vlče mě zkouší nebo je úplně blbé? bleskne mi hlavou. Rozhodně v tom začínám spíše vidět nějakou levotu. Zacukám ušima.
"Můj problém to ovšem není. Takže, která smečka se tu nachází?" spustím tedy své otázky.
Uvidíme, jak se tenhle drzounek bude chovat a co mi prozradí.

"Děkuji," odpovím zdvořile. Ono mi nezbývá nic jiného, než to přijmout a hledat zase dál. Vzdát se toho nehodlám. Nechtěl jsem tě pak nijak vyděsit, ale po svých zkušenostech si nemůžu pomoct - nemám ve vlky důvěru, i když se to tak nezdá. Nedůvěřivý vlk ale nezíská informace, které chce.
"Ještě jednou děkuji," vykouzlím na své tváři lehký úsměv.
"Mohu tě poprosit, kdybys náhodou viděla podobného vlka, řekneš mu, že ho hledá Jarumi?" zeptám se vlídně.
Snad jsem ji nevyplašil příliš....

Díky tomu, že se snažím upoutat pozornost někoho ze smečky, si samozřejmě hlídám právě prostor, odkud se zjeví mladý vlček. Okamžitě se zastavím a sjedu tě hodnotícím pohledem.
To snad hlídá hranice vlče?? bleskne mi hlavou. Zatřepu s ní, když promluvíš.
"Někoho kompetentního ze smečky," odpovím bez skrupulí. Někdo tak mladý rozhodně nebude mít informace, které potřebuju. Navíc, vlče tak blízko hranicím? Samo?
To je velmi podezřelé, bleskne mi hlavou. Rozhodně to nehodlám podceňonvat.
"Zavoláš mi někoho z tvé smečky, s kým bych mohl mluvit?" pokračuju v načatém hovoru směrem, který mě zajímá nejvíc. Někdo, kdo má přehled o hranicích a tedy i vstupu na území.

Přikývnu na tvé potvrzení o základních informacích. Ale tvá odpověď na mé hledání mě opravdu příliš nenadchne, i když to na sobě nenechávám příliš znát.
"To nevadí. Je tu spoustu prostoru, kde se dá hledat," odpovím zlehka. Když se ale zeptáš proč, neodpovím hned. Zadívám se na tebe, pronikavým pohledem. Takovým, ze kterého má druhý pocit, že se snad každým okamžikem musí propálit skrz.
Je to úplně nová země... Jak velká je šance, že tu bratři budou?? A jak velká je šance, že tu budou ti, co nás rozdělili a unesli?? probleskne mi hlavou.
Nemám ani tušení, jestli jsou stále s nimi nebo se jim povedlo také utéct... Co když tím jen zhorším situaci...?? zatřesu hlavou.
"Jen hledám své známé. Je to už... velmi dlouho, co jsme se neviděli..."

Pozorně naslouchám tvým dalším informacím. Musím se ale uchechtnout při tvých prvních názvech.
"To jsou mi ale jména," prohlásím pobaveně. Dál tě ale nepřerušuju.
"Dobré vědět. Děkuji," jemně se usměju.
"Pro cizince jsou tohle vítané a důležité informace." rozhlédnu se kolem pátravým pohledem. Jako bych něco hledal.
Kdepak začít, bratříčci moji... Na co se ještě ptát... proletí mi hlavou.
"Náhodou, neviděla jsi tu dva podobné vlky, jen jeden tmavočervený a druhý světlejší, jak já?" zkusím své štěstí a zadívám se zase na tebe.

Nakloním hlavu ke straně a zadívám se na vlčici, která očividně není ve své kůži. Není ale mou starostí rýpat se v něčích problémech. Mám své vlastní a hledám své bratry! A potkávám někoho, kdo by mohl mít informace.
"Nerad tě ruším, ale jsem zde na území nový. Nepověděla bys mi něco o světě tady? Třeba, kolik je tu smeček, jak se chovají k tulákům, na co si tu dát pozor," nahodím vlídným tónem a s lehkým úsměvem. Ještě zavrtím ocasem, abych opravdu působil přátelsky.
Nejdřív po dobrém a až když to nevyjde, tak se sáhne po drastičtějších metodách. Ale to snad nebude zapotřebí, pomyslím si. V honbě za svými bratry jsem ale ochoten zkusit všechno.

Zavrtím ohonem, když mě ujistíš, že neruším. I že začneš ochotně odpovídat na mé otázky. Našpicuju uši.
čtyři smečky na ta velkou oblast. To je celkem dobré. Spousta volných míst, kde se dá hledat, pomyslím si.
"Á, tak to je dobré vědět. Ne že bych měl v plánu jen tak nakráčet na nějaké území," uculím se. Hlupák rozhodně nejsem a tak nemám v plánu riskovat, dokud na okraji území někoho nepotkám.
"Koukám, že berete tuláky hodně zostra. Jak k tomu přistupují ostatní smečky náhodou netušiš?" nakloním hlavu ke straně. Nějaké informace o ostatních smečkách jistě mít budeš. Jen hlupák by neznal o svém nepříteli vůbec nic. A i když můžou být smečky spolu za dobře, v lovu a území budou vždy konkurenti.

Netrvá to nijak dlouho a svůj úlovek spokojeně dochroupu. Po mé hostině zbudou jen nějaké větší kostičky, které nešli rozchroupat a odtrhaná srst. Spokojeně si olíznu tlamu. Olížu si i přebytečnou krev z tlap - nejsem přeci nějaké čuně. Definitivně vše vypucuju, až najdu řeku. Takové zapití by se po dobrém jídle taky hodilo. A tak opustím bezpečný prostor trávy a vstanu. Protáhnu se.
"výborně. Najdeme řeku," brouknu si a vyskočím do vzduchu. S plným břichem se nelítá, ale já naštěstí nepatřím k těm, kteří se přejídají. Jak tak vzlétnu, zahlédnu po chvíli pod sebou vlka.
"Vida!" pousměju se a začnu krouživě sestupovat zase k zemi. Můj let je neslyšný. Peří mám tak měkké, že nevydává žádný zvuk. A tak se rozhodnu přistát před vlčicí. Ne ovšem přímo před ní, ale s odstupem, abych ji nevyplašil. Jakmile přistanu, dám ji chvilku na zpracování.
"Zdravím," ozvu se nakonec, když složím křídla.

Jasně jsem zaznamenal, že se tentokrát pohybuju pomalu kolem hranic smečky. Je to trochu riziko. Ale zároveň cílené. Když nalákám někoho na hranice, budu se moct vyptávat. Třeba se některý z bratrů přidal do nějaké smečky. Rozhodně musím vyzkoušet všechny možnosti!! Což je jediný důvod, který mě vede pohybovat se těsně kolem hranic smeček. Pozorně se rozhlédnu kolem.
"To nikdo nehlídá hranice?" zamručím si sám pro sebe a zacukám ušima. Popojdu sem a pak tam. Na území se mi už lízt fakt nechce...
To by mohlo smrdět spíš průšvihem, o které nestojím. pomyslím si a couvnu od hranic. Stáhnu uši k hlavě.
Už jsem obešel kus hranic. Vážně na nikoho nenarazím? že bych měl takové "štěstí"?? zavrtím hlavou. Ne, tohle je hloupost. Asi se s hlídkou na hranicích jen míjím nebo jí jdu v patách.

Zastříhám ušima, když se představíš. Vypadá to na dobré cestě. A já bych tak mohl i vyzískat nějaké informace. Nejen o tomhle světě.
Třeba zahlédla některého z bratrů? bleskne mi hlavou myšlenka, která mi vlije do žil novou dávku naděje.
"Snad tě nijak neruším. Ale smím se zeptat, co je tohle za zemi?" rozhlédnu se kolem. Znovu zastříhám ušima.
"Přicestoval jsem nedávno. Nachází se tu hodně smeček? Nejsou příliš ostří na tuláky?" vychrlím další otázky. Rozhodně se nebojím ptát. A především - přesně vím na co se ptát, abych si udělal představu o tomhle místě.

Můj útěk a hledání mě zavedli do úplně nové země, o které jsem dosud neměl sebemenší tušení. Zvolna zakroužím nad rozlehlou loukou, než se odhodlám opatrně přistát. Okamžitě hodně větřím, abych se ujistil, že jsem rovnou nevpadl do území nějaké smečky. Naštěstí se ale zdá, že mám tentokrát štěstí. Narovnám se a pořádně se rozhlédnu kolem.
"Tak nový začátek hledání... Ale prvně něco na zub..." zamručím si a vydám se na stopování. Nakonec se mi povede chytit stopu a nedlouho na to vyplaším zajíce. Prudce se za ním vrhnu. Po pár kličkách už ho úspěšně držím v čelistech. Poodejdu o kus stranou, kde se svalím na břicho. Zajíce si přichytím předníma tlapama a pustím se do úlovku.

Můj prvotní plán na lov je náhle překažen, když se ozve pozdrav odněkud předemnou. Popojdu ještě o kus dopředu a opravu - stojí tam vlčice. Musela mě nejspíš vidět přistávat.
"Zdravím," odpovím a volným krokem přijdu o něco blíže. Ale ne příliš, abych pro tebe nepůsobil dojmem nebezpečí. Ze zvyku zavětřím.
Smečka. Vida, vida. Takže opatrně, nejspíš tu kolem bude někde území, pomyslím si hned napoprvé. Pak ale našpicuju uši.
Ale ale?? bleskne mi hlavou, když ucítím, jak se pach liší od běžných vlčíc. Rozhodně je zajímavé, že se vlčice v takové situaci vzdaluje z území. A já jsem si jist, že aktuálně na území nejsem. Ze zdvořilosti ti vyseknu nepatrnou úklonu, jen skloněnou hlavou. Zdvořilé gesto, ale zároveň naznačuje, že rozhodně nejsem typ, co se jen tak sklání.
"Mé jméno je Jarumi a rád potkávám živou dušičku na své cestě," brouknu vzletně.

Pátrání, pátrání a zase pátrání. Někdo už by z toho byl unavený a vzdal to. Ale já ne. VÍM, že jsou naživu. Cítím to. A nehodlám se vzdát, dokud své brášky nenajdu. Je mi jasné, že se změnili. Já ostatně taky. Ale to je vedlejší. Tím vším se budu zabývat až v době, kdy je najdu.
A já je najdu!! pomyslím si odhodlaně, zatímco klesám na svých křídlech k zemi. Zvolna a neslyšně zakroužím nad loukou, abych nevletěl někomu přímo do spárů. Mám sice očíhnutou jen tu půlku louky, odkud jsem přiletěl, ale zbytek je přímo přede mnou. Nikdo mě tedy nepřekvapí. Zvolna dosednu do trávy. Křídla protřepu, než je složím. Protáhnu se záda.
"Měl bych si ulovit něco na zub," zamručím zamyšleně, zatímco vyrazím lehkým krokem vpřed. I můj krok v trávě je neuvěřitelně tichý. Zatímco se pohybuju vpřed, věřím okolní pachy. Hledám nejen stopu po bratrech, ale i pach kořisti.
Otázka je, jestli bych je ještě po pachu poznal... pomyslím si. Ale naději neztrácím.