Príspevky užívateľa

Trpělivě a klidně počkám, až ze sebe shodíš zátěž. Rozhodně to teď bude o něčem jiném. Ale na nic nečekám a vrhnu se proti tobě. Rozhodně máš ale za ušima, když sebou plácneš k zemi. Je fakt, že v rychlosti a s tvým načasováním se tomu opravdu vyhnout nedá. Ale neznamená to, že nemůžu tenhle krok použít proti tobě. Ano, zakopnu o tebe. Ale cuknu svaly tak, abych stočil svůj pád do kotoulu. V okamžiku, kdy už víceméně ležím na boku, vykopnu prudce zadníma nohama. Je mi fuk, jestli tě jen odstrčím nebo díky tomu taky ztratíš rovnováhu a lehneš ke mě na zem. Hned po výkopu se ale převalím, abych byl zase na nohách.

I když se v boji tak nějak začínám trochu ztrácet, nemění to nic na způsobu mého boje. Zkušenosti z boje jsou v tuhle chvíli víc než patrné. Zatímco jiný vlk by pravděpodobně ztratil soudnost a v afektu by vztekle útočil, já ne. Automaticky dál vyhodnocuju kroky soupeře a podle nich automaticky reaguju. Být při smyslech, potěší mě, že se nevzdáváš a ženeš se opět proti mě. Tentokrát tě vidím jako potencionálního nepřítele, který mi jde po nohách. Mírně se přikrčím a pro změnu tentokrát začnu couvat. Jeden krok, druhý, třetí, čtvrtý, pátý... A pak nečekaně skočit vpřed proti tobě. Buď mi to projde a budu mít příležitost zakousnout se ti do krku... Nebo mě doženeš a provedeš svůj výpad, kterému se pokusím vyhnout tím, že sebou řízeně švihnu na bok. Raději si pádem narazit bok, než se nechat kousnout.

Na krásně svěže zelené louce si samozřejmě nešlo nevšimnout vlka s bílou hlavou. Aby se skryl, musel by tu palici schovat - pak by se možná dal zaměnit za nějaký kámen. Nejsem tu ale proto, abych hledal cizí vlky - jsem tu za lovem. I když to pro mě nejspíš znamená, že můžu zapomenout na nějakou větší kořist. Směr, kterým přicházíš mi napovídá, že tu nejspíš bude vymeteno. A tak přestanu vyhlížet srny, ale zaměřím se na bažanty, křepelky nebo zajíce. Tihle nezmaří jsou schopný vylézt vlku div ne přímo za zadkem. Tentokrát to sice není tak doslovné, ale i tak nemusím letět nijak daleko a zahlédnu zajíce, který si to metelí po louce. Tráva ještě není tak vysoká, tak je vidět celkem dobře. Mávnutím křídel přidám na rychlosti letu a pak se prudce snesu k zemi. Těsně nad zemi to ale vyrovnám a během tohohle celkem složitého výkrutu popadnu do tlamy zajíce. Vznesu se zase o kousek výš, kde využiju vzdušný proud ke zpomalení. Nakonec definitivně dosednu na zem. Přidržím si tlapou mrskajícího zajíce, abych mohl čelisti přemístit na lepší místo a zlomit mu vaz. Až teď se narovnám a rozhlédnu se kolem. Přeci jen jsem si všiml cizího vlka a netuším, jak se zachová. Může to klidně být vlk, který po oné těžké zimě ochotně sáhne po útoku i jen pro tak malou kořist, jakou je zajíc...

"Rozhodně nemaluj, je to zbytečné." ušklíbnu se. Proč přivolávat neštěstí tam, kde se ani nemusí objevovat, no ne? Myslet na špatné znamená dosti často, že se dříve či později objeví. A ač je třeba počítat se vším, co se může stát, je lepší nemyslet na špatné věci. I když nejsem z těch, co by patřili ke sluníčkovým typům a vše viděli pozitivně, snažím se pořád zůstávat v jakési zlaté střední rovině. Je to trochu složitější, než se zdá, ale pak mě máloco srazí na kolena. Na tvou reakci o své minulosti se musím zasmát.
"Mě to taky nebavilo. Ale bylo to nutné, pokud jsem to nehodlal vzdát. A já se jen tak nevzdávám," přeci jen se uculím. Moc si z toho hlavu nedělám a tak to chci dát i najevo. Ať se tím nezaobíraj ani ostatní. Dámy a pánové, zde není nic k vidění - asi tak, že?
"Budu rád, když se nám poštěstí," pousměju se a přikývnu i na tvá poslední slova.
"Jistě budu. Měj se," mávnu křídly na rozloučenou, ale neodlétám. Však jsem sem mířil s nějakým důvodem, i když jsem byl vyrušený touhle příjemnou debatou. A jsem rozhodně rád za tohle setkání.

V první chvíli mám trochu obavu, zda nemám zabrzdit. Ale nakonec se přeci jen vpamatuješ a uskočíš. Oddechnu si, ale přeci jen maličko zvolním v prudkosti svého dalšího počínání. Chci se prvně ujistit, že se ti tohle zatuhnutí nebude opakovat. I když na tebe neútočím naplno, pořád by to nemuselo dopadnout dobře. Nehody se stávají a já o ně nestojím.
Musím uznat, že je na tobě zlepšení rozhodně dosti patrné. Tvůj útok je rychlí a i výběr je správný. Je to jedno z citlivých míst, která se snadno poškodí. Bohužel si je vlci ale také často chrání. Jelikož na změnu směru mám příliš velkou rychlost, zvolím trošku jiný postup. Opřu se o přední tlapy a veškerou energii pohybu vrazím do zadní části těla. Smýknu nohama tak, že mi zadek lehne na bok a jak kláda se ti valí proti nohám. Pokud jsi dost rychlí, dokážeš mě snadno přeskočit. V opačném případě ti takhle elegantně podrazím nohy. Ať už se mi povede to či ono, co nejrychleji se dostanu zase na nohy a odskočím od tebe. Dám ti prostor a čas, aby ses mohl kdyžtak otočit zpět proti mě nebo se vydrápat na nohy.

Stočím k tobě pohled. Kde komu by asi došlo, proč máš tyhle otázky. Ale mé nedostatky v komunikaci mi v tom tak trochu brání. Vypadám sice zmateně, ale přesto ti hezky nabíhám na vějičku. Zavrtím hlavou.
"Však si držíš odstup, tak proč by ne." pokrčím rameny. Tedy ano, jsi i společenský, jinak by jsi mě už po tom našem prvním setkání pokaždé hnal... Ale tak to není a nakonec k sobě máme celkem fajn vztah. Nikdy jsme od sebe toho druhého neodehnali. Takže úplně poustevník fakt nejsi. Tvá další slova ale zasáhnou přesně tam, kam měli. Protože právě to je způsob, jak se já vypořádávám se vším, co nedokážu vyřešit. A že toho je, co se psychiky týká, víc než dost. Zamračím se a stáhnu uši k hlavě. Nejistě se ošiju, jak mě postavíš do nehezké pozice. Nechci o sobě mluvit! To vím s naprostou jistotou... Na druhou stranu... Má zvědavost mě okamžitě hryzne do zadku, když mi nabídneš, že mi povíš něco o sobě. Mírně frustrovaně zafuním. Ale zvědavost nakonec převáží nad chutí sebrat se a odletět odsud někam jinam. A tak zůstanu ua zaposlouchám se do tvých slov. A že to není zrovna příběh plný hrdinských kroků. Zamrkám. Já sám si prošel svým malým peklem. Ale umím si celkem dobře představit, jaký to musel pro tebe být šok. A místo aby ses dočkal pomoci, vyhnali tě. Stáhnu zvolna uši k hlavě a uhnu pohledem. Kolik pokusů o normální život jsi asi kvůli své magii musel prožít? A kolik zklamání? Rozhodně to není příběh, který by se mi zamlouval. Ale opravdu to ve tvém případě hodně vysvětluje.
Magie umí život pěkně zkazit... mihne se mi hlavou. Každý máme jinou magii. Ta má dokonce nijak neovlivňuje ostatní. A přesto jsme tu mi dva, oba poznamenaní její přítomností. Oba s trápením z toho, co nám naservírovala. Možná by bylo lepší žádnou nemít. Ale od těchhle myšlenek mě odtáhnou tvá další slova. Ta mě i přimějí na tebe znovu pohlédnout.

Neurčitě zamručím v reakci na tvé poděkování. Adain by mi to beztak dal pěkně sežrat, kdybys kvůli mě byť i jen nastydl. Nedá se sice říct, že by mi právě teď bylo tohle jednání nějak příjemné - natož se dělit o svůj osobní prostor. Ale pořád vnímám, kdy je třeba se zachovat správně. Přesto se neubráním, abych sebou s dalším zamručením nezavrtěl.
"Určitě ne," odpovím pevně. V tomhle jsem si naprosto jist. Tvá otázka mě nepřekvapí. Ale nejsem si jistý, že jsem na ni připravený... Maličko se zamračím... Ne, nejde o to, zda jsem připravený na ni odpovědět... Jde spíš o to, zda jsem připravený NĚKOMU na ni odpovědět. Má těžká minulost mě držela ve všem o samotě. Se vším jsem si musel poradit.
"To přejde." prohlásím jednoduše. Je to chabí pokus vymanit se z tvého hledáčku.

I když většinou přesně vím, jaké kroky činím, tentokrát mě tak nějak překvapí výsledek mého kroku. Nenechám se tím ale zaskočit nijak dlouho. Okamžitě se hbitě zase vyhoupnu na nohy a postavím se okamžitě čelem k tobě. Hlavu mírně skloněnou pod úroveň hřbetu. Výzva a pozornost sama. Kdo mě zná, už by tušil, že je něco jinak - většinou si držím striktně uvolněný postoj, kterým nedávám najevo nic. Skoro jako bych si dělal z boje legraci. Ale tentokrát ne...
Konečně se zase vrháš do boje a to v přimém útoku.Trochu překvapivé. S tím, jak vyrazíš mi v tomhle směru stačí pouze uskočit do strany. Většina vlků tenhle úhyb nečeká a řítí se dál vpřed.
POKUD nestačíš zareagovat a proženeš se kolem tebe, odhrábnu zadními, abych to byl tentokrát já, kdo ti jak beranidlo vrazí do boku, abych tě srazil k zemi.
POKUD ale změníš směr spolu se mnou, použiju svou oblíbenou a zcela nečekanou taktiku - zalehnu k zemi a udělám tak ze sebe překážku ideální pro zakopnutí. Ať už zakopneš nebo mě přeskočíš, okamžitě se stočím za tebou, abych tě štípl do prvního místa, co se mi dostane pod zuby.

__________________________________

Vyber si variantu, na kterou budeš chtít zareagovat a na tu odpověz, druhou samozřejmě ignoruj.

Vždy, když mi bylou ouvej, měl jsem několik postupů, jak se s tím vypořádat. Tentokrát se toho ale nastřádalo přeci jen trochu víc a můj běžný postuo nezabíral... Nevadí... Není důvod se tím trápit - přejděme k dalšímu kroku. A ten je vcelku jednoduchý - zabavit se. Ale ne běžnými činostmi, které už dělám bez přemýšlení. To by mé myšlenkové pochody ani nezbrzdilo, natož je zastavit. Tentokrát je třeba zaměřit se na jiné aktivity.
Jsem bellator. Bojovník. V boji už automaticky vše vyhodnocuju, aniž bych nad tím příliš přemýšlel. Nemluvě o tom, že teď o boj ani moc zájem nemám. Rozhodl jsem se proto dál držet svých kvalit. Lov. I když lovir umím také dobře, hledání kořisti už znamená dávat pozor a to je to, co by mohlo pomoct.
Abych měl na lov větší klid od své vlastní smečky, vydal jsem se dál od území. I když ne zase moc, musím taky kořist odtáhnout domů, že? Logicky je pak větší pravděpodobnost zastihnout zvěř na loukách - zelenají se jarní trávou. Využiju vzdušné proudy, abych neslyšně klouzal po nebi a vyhlížel kořist. Jedině můj stín prozrazuje mou maličkost.

Trochu se mi uleví, že z mého "útoku" neděláš žádnou vědu. Nejsem si jist, jak bych dokázal zpracovat fakt, že bys mi zrovna TY přestal důvěřovat. Jelikož jsi ale tady, povede se mi rychle zadusat své temné stíny. Pořád číhají a čekají, až opadne zeď, která je teď drží stranou.
"Hm? Em... Ne?... Asi ne...." odpovím trochu nejistě, jak mě tvá otázka zarazí. Pořád v komunikaci tápu a její náhlá změna k jinému tématu mi v tom rozhodně nepomáhá. To tobě naopak ano. Zatím stále netuším, kterým směrem se tenhle tvůj dotaz ubírá.

Vůbec mi nedochází, co vše by má nepozornost mohla způsobit. Dřív jsem musel neustále hlídat své okolí. A zdá se, že o to ochotněji tady propadám do absolutního nevnímání, když už je toho na mě příliš. Možná je to dobře... Možná to je známka toho, že se konečně podřizuju svému stavu... a nebo také ne. Kdo ví, co se v té mé makovici vlastně odehrává, že? Možná by to bylo dobře, pokud bych řešil své problémy. Ale já se je naopak snažím znovu a znovu schovat a zakrýt sám sebe opět toz maskou veselého a vyrovnaného vlka, na kterého je spolehnutí.
Každopádně mě k vědomí dostal až tvůj pevný hlas. I když podvědomě vnímám, kdo mluví, svalová paměť je rychlejší. Automaticky se po tobě oženu - nikoliv ale jen zuby, nýbrž i tlapama v takovém poloskoku. Ale hned, jakmile jsem si uvědomil, kdo tu stojí, stáhl jsem se o dva kroky zpět.
"Promiň, nemyslel jsem to zle..." zamručím a stáhnu uši až kamsi pod srst na hlavě. Asi bych jindy vypadal vtipně, ale tentokrát je na mě celkem jasné patrné napětí. Které se ovšem ihned vypaří, jak přejdu na svou obvyklou masku vlka v pohodě.

Neočekával jsem, že by se dostal někdo na takovéhle místo. A Tak jsem sobecky pro tentokrát nedával pozor. Jsem na území smečky - i když po nedávných zkušenostech je mi jasné, že to není úplná jistota. Ale tahle výška není jen tak pro každého. Jsem si téměř jist, že sem se za mnou jen tak někdo nedostane. Mohl by Adain, ale toho teď zajímá především Ikke. Pak možná další z letců, ale neznám příliš mnoho blíznů, kteří by se stahovali do takových výšek.
Díky tomu všemu bláhovému myšlení jsem se mohl plně ponořit do své vlastní mysli. Srst na hřbetě zježenou pod návalem všech těch vzpomínek z minulosti, ale i z nedávných událostí. A to natolik, že jsem absolutně nezaznamenal příchod našeho dlouhonohého alfy. A to ani v okamžiku, kdy se přímo postavil přede mne. Pohled mám ostatně upřený kamsi do dálky.

Nastalo ticho... Upřímně by mi bylo mnohem milejší, kdyby ses třeba i zlobila nebo cokoliv. Ano, usmála ses, když se naše pohledy na tu chvilku setkaly... Ale nebylo to dost, aby se má mysl ujistila, že jsem neudělal nic špatně. Ale takhle? Přeci jen stočím svůj nejistý pohled zase zpět k tobě, i když jen na chvíli. Pak ho upřu zase zpět do dálky. Tam, kde žádné trápení není. Kam se snažím dostat i svou rozbitou mysl. Jsem zvyklí se se vším popasovat, všechno zvládnout sám. A tak mě společnost spíše rozptyluje.
Nepatrně sebou cuknu, když se o mě tak lehce opřeš. Zase stočím pohled ke tvé maličkosti. Cuknutí se opakuje i po tvých slovech. Stáhnu uši k hlavě. Není to tak nějak poprvé, co jsem víceméně stejnou nabídku zaslechl. Ale... A není to tak, že bych nechtěl přijmout takovou pomoc, která je mi nabízená. Já ji přijmout NEUMÍM.
"Díky..." prohlásím jednoduše a zase pohled stočím zpátky do dálky. Jak jsi o mě opřená, můžeš slyšet, že mi srdce bije rychleji, než doposud. Ale... pořád jsem vlastně tiše. Nevím, zda bych dokázal říct, co vše se mi honí hlavou... Dalo by se říct, že se aktuálně potácím mezi výčitkami, nejistotou, depresí a rozpačitostí.

Bylo mi fuk, že zima stále vládne světu. Potřeboval jsem se někam "schovat" a být chvíli sám. Po tom všem, co se odehrálo... Po tom všem, co jsem mohl zachránit. A místo toho celá tahle situace skončila smrtí. Přitom vše mohlo být vyřešeno naprosto v klidu. Pořád nechápu, co se vlastně stalo, že to muselo dopadnout zrovna takhle. Prozatím šlo přeci všechno v pořádku! Dalo se s nimi mluvit, určitě bych je otočil k odchodu... Ve výsledku je naše smečka o jednoho člena chudčí.
"neměl jsem to brát..." zamručím, když dosednou v nižší části hor na osamocený vršek. Tady snad budu mít klid... Tady by mě nemusel nikdo následovat. Mohl bych v klidu být sám tak dlouho, jak jen budu potřebovat. Tak dlouho, dokud neuzavřu do patřičných míst vše, co na mě začíná dopadat.
"Proč..." zašeptám tiše a stáhnu uši k hlavě. Dovolím, aby se mé tělo rozechvělo pod návalem všeho toho stresu. Nějak se vyventilovat ven musí to vše, co mě trápí.

V hlavě se mi to pomalu začíná všechno míchat páté přes deváté. Jedno přes druhé. Situace s tuláky, celá ta zima a události během ní. Ale i situace, které se odehrávali poté. Ceremoniál sice probíhal hladce a v klidu, ale přesto to pro mě znamenalo příliš mnoho a příliš brzy. V tuhle chvíli, nejen že mi v hlavě rotují vzpomínky a neuzavřené události z minulosti. Ale i situace kolem tuláků a na ceremoniálu jako takovém. Nemyslím si, že bych si mohl tyhle dvě události někdy přestat vyčítat. Když na to dojde, stále slyším, že za Stadleyho jednání nenesu zodpovědnost. Ale já si přeci nevyčítám tohle - ale fakt, že jsem neodhadl situaci a nevrhl se vpřed dřív. A ceremoniál? Ten byl katastrofa!! Jak jen jsem mohl takhle ztratit sám sebe při ceremoniálu a navíc proti nováčkovi? Jen doufám, že to neponese dohru... Že se přeci jen nebude bát svého nového postavení... Nových střetů... Tréninků... Nebo mě...
Tohle všechno už na mě bylo příliš, abych se dál zvládal motat kolem ostatních se svou typickou maskou veselého a vyrovnaného vlka. Musel jsem se stáhnout, abych zase jednou dokázal svou mysl dostat do fungujícího stavu. Musím se postarat o to, aby se na mě ostatní mohli zase spolehnout. Zadupat všechny ty temné myšlenky kamsi do temných zákoutí duše. A jediné, co mi v tomhle vždy pomohlo, byly vždy hory. Jak já byl rád, že zima konečně ztratila svou sílu a já mohl odletět do strmých hor. Tam, kam se běžný vlk nedostane nebo se nevydá. Tam, kde jsem sám a mohu se soustředit jen sám na sebe a na svou mysl. Je stále temnější a temnější, i přes ty dobré chvilky, které ji sem tam prozařují, jako hvězdy na nebesích.