Príspevky užívateľa

První krok, který se rovnou nevyvede. První krok, který si spíše naopak vysloužil štípnutí. To je okamžik, který tě buď srazí na kolena a nebo tě popíchne vrhnout se vpřed. A já jsem rád, že ty jsi z těch, kteří se spíše vrhnou vpřed. Tvůj útok mi zprvu přijde jako začátečnická chyba, když mi jdeš "po nohách" a vystavíš tak krásně na odiv celý svůj krk. Tady se projeví, jak nejsem úplně v kondici, když podlehnu tomu krásnému lákadlu a oženu se po tvém krku. Trochu mě však překvapí, když se tvá hlava natáhne mnohem dál pode mě a zabere. V tu chvíli úplně zapomenu na snahu tě lehce chytit za krku. Překonám ovšem prvotní instinkt použít křídla. A místo toho naopak využiju situace, do které jsi nás tak elegantně dostala. Přenesu váhu na zadní nohy a přední přitisknu blíž k sobě - tedy vlastně jimi přitisknu tebe k sobě. A pak se cíleně převážím v bok a stáhnu sebou i tebe. Jelikož jsme vůči sobě vlastně v postavení podobnému písmenu T, přinutím tě ve výsledku ke kotoulu. Nedržím tě u sebe po celou dobu - ve chvíli, kdy tě stáhnu do kotoulu, tak pustím. A buď mi to vyjde a já skončím na boku, zatímco ty v kotoulu přese mě... Nebo mi to nevyjde a seknu sebou na bok sám.

_________________________________

Kdyby náhodou něco nebylo srozumitelné, piš na discordu ^^

Vidím to odhodlání ve tvé tváři. A musím říct, že mě to rozhodně potěšilo. Je dobře, že se nevzdáváš hned na začátku i přes to, že víš, kdo jsem. A právě to odhodlání je důležitý bod v celé téhle zkoušce. Je ale snadné myslet si hodně, než nám začne "téct do bot". Je potřeba ukázat ti trochu toho zoufalství z blížící se prohry. Až tam začne ta pravá zkouška. Mám radost, že se ani neobáváš útočit jako první. Jen je trochu zbrklé vrhat se proti mě s celou tou zátěží na zádech. Znamená pro tebe výrazné zpomalení. Samozřejmě, že mi díky tomu stačilo pouze ustoupit. Neodpustím si ale, abych tě ještě tlapou nepostrčil, když prosvištíš kolem mě.
"Není to nepraktické, s tím vším, co máš na sobě? Shoď to dolů, než si ublížíš," popíchnu tě. Trpělivě počkám, až shodíš bagáž.
"Však si ji pak odneseš zpět," dodám a hned na to tentokráte zaútočím já. Já se ti ale pokusím nadběhnout do boku, abych tě mohl srazit na bok.

Musel jsem se tvé reakci zasmát.
"Jo, ze dvou je najednou celé hejno," uchechtnu se a lehce zavrtím ohonem. Ale jen jsi potvrdil to, co by mi k takovým malým chlupatým kuličkám chybělo - ten druhý. Ať už jsem samostatný v kde čem, v tomhle to opravdu očůrat nedokážu.
"Věřím. Nemám sice příliš zkušenost s mladými, ale věřím, že radosti budou převažovat." pousměju se a chápavě přikývnu.
"Rozumím. Rozhodně nemám v plánu tě tu nijak zdržovat. Ale doufám, že se zase někdy setkáme," zavrtím opět ohonem. Mám rád společnost příjemných vlků a ty k nim rozhodně patříš. I když si podvědomě držím trochu opatrnější jednání, jak mám obavu, že bych ten křehký mír mezi smečkami mohl narušit.
"Řekněme, že jsem musel být v pozoru i ve spánku, každé sousto bylo boj a každý krok znamenal hlídat všechny směry," poodhalím přeci jen střípek ze svého života. Pokrčím rameny.
"Je příjemné, když vlk může někdy i polevit," pousměju se.

V aktuální situaci si nedělám příliš hlavu z tvých slov. Pozorně sleduju dál chování samice. Nejde si nevšimnout, jaká zranění má. Ale víc mě znepokojuje krev na líci, u které nevidím ránu. Určitě se laň bránila. Zprvu si tak opravdu nejsem příliš jistý, jestli přeci jen nebude útočit. Její zranění jsou sice vážná, ale někdy jsou zvířata nepředvídatelná. I myš zahnaná do kouta umí kousnout. A fakt, že je pár neznámých kolem jejich "zbraní" ničemu příliš nepomáhá. Na mé opatrnosti neubírá ani její smutný pohled, ve kterém se zračí mimo jiné i únava. I v takovém stavu umí být někdy zvířata nevypočitatelná. Jindy bych ji asi zkusil skolit už když se blížila. Ale riziko zimy a vzdálenosti od pomoci sebou nese mnohem víc opatrnosti z mé strany.
To vše se ale změní v okamžiku, kdy si lehne před tebe na zem. I mě v tu chvíli dojde, jak si celou situaci definitivně vyložit. Vykročím o něco blíže k tobě.
"Ano..." odpovím a mírně se zamračím. Krátce po tobě kouknu, ale vykročím po tvém boku k lani. Krátce po tobě cuknu pohledem.
"Můžu ...." nestačím ani domluvit, když skočíš lani po krku. Přiznávám, trochu mě překvapilo, že jsi to přeci jen udělal. Já jen čekám, jestli to zvládneš a nebo ji budu muset dorazit ještě já. Pokud ano, udělám to okamžitě.

Jsem rád, že jsi připravený rovnou začít. I tak se chci ujistit, že pochopíš, o co dnes půjde především.
"Po událostech, co se stali, chci prvně vidět jak na tom jsi. Takže si dáme cvičný souboj, abych zjistil v čem plaveš a co je třeba se doučit. V souboji půjde o taktiku, útok, sebeobranu a správně vyhodnocení situace. Chci, aby jsi i sám zhodnotil a poznal, kdy se snažit dál a kdy to vzdát. Pokud budeš mít pocit, že to nedáváš, zařvi STOP." upozorním tě. Oproti jindy je znát, že jsem o něco vážnější, jak dřív. Dřív jsem měl radost z každého tréninku. Ale dnes...
"Začneme," kývnu a postavím se proti tobě. Počkám, až se připravíš a pak proti tobě zaútočím. Přímý útok vedený na tvé přední tlapy. Nechci na tebe hned na začátku jít zhurta.

"Samozřejmě! Nic jiného bych si ani nedovolil!" prohlásím rychle. Samozřejmě, že jsem neměl v úmyslu tě jakkoliv urazit a trochu mě zarazila představa, že by to tak mohlo být bráno. Krátce po tobě kouknu. A just v okamžiku, kdy se podíváš ty na mě. Rychle pohled upřu zase kamsi před sebe - ani nevím proč. Však jsem nedělal nic špatného!
"Nejspíš ano. Ale lepší by bylo, kdyby takové nebyly." zamručím a přitáhnu uši víc k hlavě. Když nebudou tak zlé, nemuseli by tuláci lízt na území a zapříčinit nám další ztráty. Nezhasl by zbytečně další život. A vlastně, kdyby jen jeden.
"Hmm... Ano, hory chybí i mě..." zamručím tentokrát tak trochu vzdáleným hlasem, když upřu svůj pohled víc do výšky. Ano. Jak mi nesmírně chybí ty výšky a nebezpečná místa, kam se jen tak někdo neodváží a kde mám svůj klid. Místa, kde se můžu poprat se svými strašáky a působit zase v pohodě...

"Ne, to nejsem," zachechtám se.
"Ale jsou na to třeba dva," pokrčím rameny. A já nejsem typ, kdo by skočil jen tak na někoho. Sice stále ještě nerozumím lásce jako takové, ale už jsem si naprosto jist, že pokud bych měl s někým mít vlčata, mělo by v tom být NĚCO víc. Jen ještě nevím co.
"Tři malé špunty? Tak to gratuluji. To je hned v životě živo a veselo, což?" pousměju se. Neumím si představit, jak je asi zvládneš uhlídat. Ale naštěstí to tak nějak není můj problém.
"Ve mě se maximálně kroutí regenerace," ušklíbnu se. A ano, beru to tak nějak až moc doslovně. Sice tím na sebe něco málo prozrazuju, ale to už je asi fuk.
"Hm. Spíš jsem zvyklejší na o hodně divočejší život, než je tadz," uchechtnu se.
"Já si musel dávat bacha i když jsem si chtěl dáchnout. To tady opravdu nehrozí," pousměju se. Ale jsem za to i celkem rád. Konečně taky zažívám chvíle klidu - které tedy většinou jako správný workoholik vyplňuju tréninkem.
"I to počasí se snad už moudří..." zvednu pohled k nebi.

Stočím k tobě pohled. Jak se vedle mě posadíš, i když je země stále ještě studená a všichni ve smečce víme, jak špatně snášíš zimu. Tvé zachvění mi je jen dalším důkazem. Nemám na tohle náladu, ale Adain by mě nejspíš zaškrtil, kdyby věděl, že jsem se o tebe nepostaral. A tak s povzdechem natáhnu křídlo a zakryju ti jím záda. Přitáhnu uši k hlavě a zase se zadívám kamsi do dálky.
"Nevyčítám si, co se stalo," namítnu. A je to tak nějak i pravda. Ve skutečnosti si vyčítám spíše to, co jsem NEudělal. Je tolik variant, jak jsem mohl situaci řešit nebo jak jsem mohl zasáhnout. A vše vede k jedinému - že Stadley mohl dál žít. A bůh ví, co se nám teď snese na hlavy za tohle všechno. A to už bude mít afekt na celou smečku., JE to přesně ten typ rozhodnutí, kterého jsem se bál. Ten typ, jehož výsledek mohl všechno zničit.

Pozorně sleduju každý tvůj krok. Způsob, jakým se vydýcháváš - a se kterým nesouhlasím. Po pohybu zůstat stát není dobré a svaly ti to taky určitě dají pěkně sežrat. Nikoliv bolestí, ale kdykoliv tě mohou zradit křečí. Pak způsob, jakým se zbavíš zátěže a vyrazíš ke mě. Nespěcháš, jsi rozvážná. Neútočíš bezhlavě a to je pro tebe velký plus. Bezhlavé útoky k ničemu nevedou. Tvůj pohyb ale příliš prozrazuje, kterým směrem míříš. Nejlepší je směr útoku měnit na poslední chvíli. Takhle mi dáš krásný směr svého útoku a mě tak stačí jen ustoupit stranou a otočit se k tobě čelem. Pokud to jde, snažím se mít vždy svého protivníka proti sobě. Skvěle tak dokážu vypozorovat kroky. Mám takovou chuť tě informovat o chybě, kterou jsi v mých očích udělala, ale tentokrát se nejedná o trénink, ale o zkoušku. A já ti tvůj parůžek rozhodně nedám jen tak lacino.
"Trošku kreativity do útoků, moje milá," brouknu na tebe. Nechci, aby ses držela zpátky. Chci vidět, co v tobě je! A tak ti dám důvod. Poskočím proti tobě. Svůj útok prve mířím na tvůj zadek, na poslední chvíli se ale zapřu nohama a stočím svou tlamu ke tvému boku. Nikoliv v pořádném hryznutí, ale jen pro štípnutí.

Doufal jsem, že když si vyberu věžové hory, ač jejich okraj, tak že budu mít od ostatních klid. S rizikem Adaina jsem tak trochu počítal, ale že se tady objeví zrovna Ikke? Tím spíše, když mu vadí zima! A ač jsem v okrajové části, kde jsou hory ještě nízké, pořád je tu zima větší, jak jinde. Stočil jsem pohled ke slepému léčiteli. Povzdechl bych si, ale proč dávat Ikkemu další důkaz o mém stavu? Beztak už jich má víc než dost...
"Hmm... Jo, hory mi chybí. Je tam klid," podotknu mrzutě. Může to působit nezdvořile, ale tentokrát si s tím hlavu nelámu. Chtěl bych být sám! A Ikke je dost chytrý na to, aby to pochopil.
"Poslal tě Adain?" nedá mi to, abych se nezeptal.

Sice už je o trochu tepleji, zima ale stále nepolevuje. Je to frustrující a jen to přidává do mé špatné nálady. Nemohl jsem letět do svých oblíbených hor. Ta nejvyšší místa jsou stále ještě nebezpečná a tak jsem byl nucen zašít se jen na okraji věžových hor. Pořád je to na můj vkus až příliš nízko. Až příliš dosažitelné pro druhé. Ale musel jsem se s tím spokojit. Usadil jsem se na skále a zadíval se do dálky. V hlavě se mi znovu začala odehrávat celá ta situace kolem tuláků. Troufám si říct, že to šlo celou dobu celkem hladce. Sice se pokoušeli mě ukecat, ale věřím tomu, že by se tentokrát na ústup dali. Ale pak dorazil Stadley. Už na začátku bylo jasné, že budou problémy. Ale nečekal jsem, že to vezme tak rychlí spád. Stáhl jsem uši k hlavě. Kdybych zareagoval okamžitě... Kdybych mu hned vstoupil do cesty... Mohl jsem ho zastavit! Ale má přílišná důvěra má za následek jeho smrt. A já jsem si téměř jist, že tuhle chybu už znovu neudělám. A jakou že to chybu? Důvěru? Nebo špatné rozhodování v akci? Tím si už tak moc jistý nejsem...

Nerad přiznávám, že nedávám pozor. Ale vůči tobě mi přijde, že s tím takový problém nemám. Dokonce se mi povede vyloudit tak nějak úsměv.
"Jsi jako myška," podotknu, jako by se nechumelilo. Proč ti nepřipsat body, když jsi opravdu byla celkem tichounká. V tomhle směru musím vypíchnout tvé předpoklady. S tímhle by jsi byla skvělý lovec!Ani ti nebráním, když se přesuneš ke mě. Pořád bych byl raději sám, ale umím se vypořádat s narušením. Jen když je nečekané, chvilku trvá, než dostanu vše zpět pod pokličku. Zadívám se zase do dálky.
"Zima byla náročná pro všechny. Doufám, že taková nebude často," zamručím neurčitě. Nejsem typ, co by ze sebe vysypal všechny bolístky okamžitě.
"Však to je jen dobře. Je důležité znát své území," odpovím s lehounkým úsměvem. I já strávil zprvu čas neustálým zkoumáním území.
"Počkej, až bude možné letět do hor," podotknu. Naše hory miluju!

Čištění území - Smaragdové údolí

Samozřejmě, že se vrhnu na řešení vzniklého problému. Byla to moje vina a tak nějak jsem cítil povinnost to napravit. Že by to mohlo někomu být nepříjemné nebo že bych tím narušoval osobní prostor, to mě v tu chvíli vůbec nenapadlo. Vlastně mi ani nedošlo, že jsi z toho celá vedle. Pro tebe je velká výhoda, že stále pokulhávám v interakci s druhými.
"Hlavně, že jsi zase čistá," pousměju se. Okouknu naši práci. Třeba by to šlo vymyslet nějak bezpečněji? Ale... Popravdě mě nic lepšího nenapadá.
"Zkusím si dávat pozor," slíbím a vrátím se na své stanoviště. Začnu zase hrabat, jen trochu opatrněji. Jsem ale trochu nesvůj, abych tě zase neohodil. Ale tentokrát má nejistota přinese sebou i něco nového. Jak hrabu, kolem drápů mi začne trochu jiskřit. A nakonec se mi od tlapy k zemi prožene několik ohnivých stop, jako kdybych prodrápl vzduch. Leknu se toho a uskočím.
"co to bylo?!"

Doufal jsem, že tady budu moct být sám. Abych se mohl poprat a vyrovnat s tím, co se událo. Pořád ještě nejsem moc schopný dělit se o to, co se mi honívá hlavou. Byl jsem zvyklí vždy vše řešit sám a tak tomu je tak nějak stále. Minimálně v tomhle směru. Osud tomu ale chtěl jinak. Už jen fakt, že jsem si tě nevšiml, dokud jsi nepromluvila, mluvil sám za sebe. Já si přeci jen své okolí hlídám vždy! Tentokrát mě ale překvapíš natolik, že sebou cuknu. Stáhnu uši na okamžik vzad, ale skoro hned je zase narovnám. Stočím pohled k tobě.
"Ahoj Eirlys." přeci jen vykouzlím na tváři pousmání, které se ale nedotýká mého pohledu.
"Někdy je potřeba být chvíli sám a uspořádat si věci v hlavě," odpovím tak nějak neutrálně. Adainovi by to asi stačilo, aby poznal, že je něco špatně. Ale to byl přeci jen můj brácha a poznal na mě víc věcí.
"Vyrazila jsi na průzkum?" zeptám se, abych odvedl pozornost sám od sebe.

Můj druhý zkoušený, nebo spíše zkoušená, byla vlčice Mensis. S tou jsem neměl moc možnost se potkat a tak jsem byl nesmírně zvědavý, jak si zrovna ona povede. Neměl jsem sebemenší představu, co od ní mohu očekávat. Než se sem vlčice dostane, mám dost času abych větvičkou chvojí umetl případné stopy po boji a srovnal kamenný kruh kolem posledního parůžku. I když. Nebyl bych to já, abych si taky z těch nováčků nevystřelil. Zpoza kamene vytáhnu další dva parůžky a postavím je vedle posledního. Jen ať se hezky vyleká! Sice vyráží až po návratu ostatních, ale to nevadí. Prvotní překvapení to přeci jen přinese.
Jako předtím se i tentokrát schovám hezky za kámen a počkám, až se vlčice přiblíží. Poté vzletím a vpadnu před Mensis, hezky mezi ní a kruh s parůžky. Křdla nechám napůl roztažená a narovnám se.
"Vítám tě na finální části zkoušky, Mensis. Doufám, že jsi nepočítala, že jako bellator bys jenom klusala se zátěží. Tvá pravá zkouška začíná teď a tady." ohlédnu se po kruhu a pak zpět na tebe.
"Pokud chceš získat svůj parůžek, budeš muset přese mě. Je zakázáno používat magii, jen vlastní sílu a důvtip. Stačí se tlapou dostat do kruhu, aby sis vysloužila svou odměnu. Mám regeneraci, takže se nemusíš držet zkrátka. Ukaž, co v tobě je!" vybídnu tě.