Príspevky užívateľa

Po situaci s tuláky se necítím moc na to, abych někoho učil. Nepřipadám si zrovna jako ideální jedinec. Ale na druhou stranu - pokud tě to nenaučím dostatečně dobře, mohl by jsi skončit právě jako Stadley. A právě tohle vědomí mě přeci jen přimělo k tomu, abych se dostavil volným letem na místo našeho setkání. Jako jindy, i teď si držím klidný a vyrovnaný výraz. Nikdo by na mě nepoznal, co se odehrává hluboko uvnitř.
"Ahoj Rufe. připravený?" zeptám se pro jistotu. Tenhle trénink ale nebude tak jednoduchý, jako jiné. Nechci, aby se něco takového opakovalo, takže tentokrát ti dám víc do těla. Samozřejmě s mírou!

Tolik se toho stačilo odehrát. A já si se vším elegantně dokázaů poradit, zadupat to vše do nejzazší části mé mysli a přestat se tím zaobírat. A žít svůj život zase dál. Přesně tak, jak jsem byl dosud zvyklí. Přeci jen ale můj život nabral dost jiných obrátek. Teď už se můj život netýká jen mě a má rozhodnutí neubližují pouze mě samotnému. To bych snést dokázal. Ale aby mé rozhodnutí stálo život člena smečky? Tedy, ano, nerozhodl jsem tak já, ale on sám. Ale já to tam měl na starosti. Měl jsem předpokládat, že se něco stane a včas zasáhnout. Tohle všechno se nepovedlo jen proto, že JÁ udělal chybu. A ta chyba stála život člena smečky.
Kdykoliv se na mě nahrne něco, co nezvládám nejlépe, automaticky se stahuju do výšek. Ve výškách není tolik zvědavých očí a je tam větší klid. A tak tomu je i tentokrát, i když zima mi znepřístupnila ty nejvyšší a nejhůře dostupné kousky. Jak rád bych se stáhl ještě výš. Ale ohrozit se na životě, to by nepomohlo nikomu. Posadil jsem se na vyvýšený kus osamocené skály, kam by se pěší vlk jen stěží dostal. Je to vlastně spíše takový menší hřeben vytažený do výšky. Křídla jsem nechal klesnout k zemi a zadíval se do dálky. Tam v dálce je všechno tak malé. I problémy...

Jak už to tak u konverzace bývá, jedno téma se uzavírá a nové se otevírá. Tvá další otázka mě ale mírně překvapí. Cuknu uchem. Já a děti? To si ani neumím představit.
"Ne, já ne. Nemyslím si, že jsem zrovna ideální otcovský typ," ušklíbnu se.
"A ty?" zeptám se na oplátku. I když tak nějak hádám, že asi ano, když se na ně ptáš. Jen tak někdo se přece na děti neptá, ne? Alespoň jsem se s tím ještě nesetkal.
"Ne? A podle čeho sis tedy to jméno vybral?" zajímám se dál. Ne že bych plánoval jméno měnit - jsem na něj zvyklí a stejně tak i mé okolí. Ale zajímá mě to i do budoucna. Co když takové poznatky upotřebím? Jeden se má přeci jen stále čemu učit...
"Já tady zatím nic moc velkého nezažil. Alespoň nic, co by mě osobně překvapilo," uchechtnu se.
"Ale někdy je fajn i to období klidu," dodám se zamručením.

"Nepřišli jsme vám nijak ublížit. Jen vás vykázat do části území, které je tulákům po čas zimy zpřístupněno. Zašli jste dál, než je dovoleno," odpovím stále si udržující klid. Po dalších slovech starší vlčice se ale musím zasmát.
"O tom pochybuji. Pokud vás potkal někdo ze smečky, sám by doběhl pro našeho léčitele místo aby posílal tuláky do nepovolených oblastí. Ale máš bonus za pokus," prohlásím pobaveně.
"Já vás hezky doprovodím k Nejvyššímu stromu, kde počkáme na léčitele. Tady Rufus pro něj zaletí. Jinou možnost vám nenabídnu," dodám. Ne, opravdu nepustím tuláky dál. A nelíbí se mi, jak se mermomocí snaží projít. Sice jsem v pozoru, ale stále se snažím téhle bandě dát možnost vyjít z téhle situace po dobrém.

To vše se ale změní s nástupem Stadleyho. Jeho vrčení je pro mě signál a já se narovnám ve větším pozoru. Je patrné, že tentokrát si více hlídám vlastního vlka, než tuláky - i když ani ty nespouštím ze zřetele!
"Stadley!" štěknu ostřeji, abych mu připomněl, kdo je tady ve velení. Doufal jsem, že nemusím říkat víc. Dupnutí a zavrčení i z druhé strany ale vykresluje spíše ten horší scénář.
"Tak do...!!" nestačím ale doříct a Stadley vyrazí kupředu. V duchu zakleju a vyrazím také okamžitě vpřed, abych jej zastavil. Přeci jen jsem ale nečekal, že opravdu zaútočí a tak mám menší reakční zpoždění. Vzduch se naplnil první krví. Než jsem se k nim ale dostal, vzduch se prosytil krví ještě víc. Na nic nečekám, musím ty dva dostat od sebe. A samozřejmě můj útok patří tomu, kdo drží kožich v tlamě - Verd. Musel bych ale přes Stadleyho, takže je můj útok spíše k rozptýlení a aby Stadleyho pustila.

Stačí mi jeden krátký pohled na tělo Stadleyho, aby mi bylo jasné, že tohle je konečná. Místo a množství krve jsou pro někoho s mými zkušenostmi jasným ukazatelem. Tohle nepřežije. Nestihnu rychlému Rufusovi říct, že je jeho cesta zbytečná. Místo toho padne můj zrak na zdrhající tuláky. Na nic nečekám. Odrazím se od země a vzletím. Snesu se tentokrát za posledního člena tulácké smečky - opět to odnáší chuděra Verd. Nechci z toho spustit nějakou velkou rvačku, ale taky nemám zájem, aby se tu ta banda zdržovala. Poženeme je hezky rychle z území. Ale nikdo neřekl, že by si nemohli vysloužit nějaké to hryznutí do zádele, že? A přesně tam teď zamíří mé zuby. Buď zrychlí nebo získá pár dalších otisků zubů navíc. A pokud to jde, budu ji na ten zadek dorážet, dokud nepřidá až na doraz svých sil!

Neměl jsem v plánu to mladé vlčici ulehčovat. A tak jsem se vlastně schoval za nedaleký kámen a jen čekal, kdy se objeví. Ano, jak jednoduše se úkol zprvu zdál. Ale jen hlupák, který chce být bellatorem, by neočekával nějaký boj. No ne? Probíral jsem s bráškou, jak nechat mladé trochu vycukat a jsem rád za jeho nápad naletět na ty natěšené mlaďochy. A tak čekám, až se Genlisea přiblíží. Skokem a za pomoci křídel se přenesu do kruhu, který je vyznačený kolem parůžků. Postavím se tak, že mám parůžky pod sebou a šibalsky se uculím.
"Rád tě zde vidím, Genliseo. Jsem rád, že jsi dorazila a doufám, že jsi nečekala, že tohle bude vše. Těší mě, že jsi vydržela i s tou váhou běžet až sem." pousměju se. Tohle jsou upřímná slova. Jsi přece jen členem naší smečky a tak je dobře, že se umíš prokázat.
"Tvá zkouška ale ještě nekončí. Pokud chceš dokončit ceremoniál, musíš si svůj parůžek vybojovat." tentokráte už zvážním a popojdu blíž k okraji kruhu.
"Ale nemusíš se probojovat až k němu. Stačí, když se dostaneš do kruhu. Bez použití magie. Tvé fantazii a taktikám se jinak meze nekladou," mírnně skloním hlavu a v očích se mi blýskne očekáváním.
"Jsem velmi zvědav, co si na mě připravíš. Nemusíš se držet zkrátka, nějaký kousanec nebo škrábnutí mi nic neudělá. Tak ukaž, co v tobě je!" vyzvu tě definitivně a postoupím před kruh, abych jej mohl pohodlně bránit.

Jarumi:

1) Účastnil se smečkové akce Kácení lesa v Syslím háji
2) Účastnil se akce Šance pro tuláky - u Nejvyššího stromu postavil sněhové iglú
3) 2x se vydal do hor hledat přeživší - poprvé nachází a přivádí Eirlys, podruhé se setkává s Ghulassem a nimlógem (hra ještě probíhá) - v obou případech si sebou nesl zásoby dříví, aby neumrzl
4) Účastnil se akce Nájezd tuláků (hra ještě probíhá)
5) Po setkání s Roihem nabízí pomoc (hra probíhá)
6) Vedl pár zimních tréninků

Lhal bych, kdyby mě tahle Feierova akce nepřekvapila. Je to pro mě vlastně něco úplně nového. Ale je asi dobře, že ho to napadlo. Jsi alfa a vyznáš se v nich všech lépe, jak já. A tak se prostě jen přizpůsobím. Tahle akce potřebuje spoustu příprav. A to už je věc, kde můžu být mnohem víc nápomocný.
Vydám se na let po našem území, abych si vyhlédl vhodnou kořist. Kde kdo bude mít nejspíš hlad při takové akci, no ne? Jedna z mála věcí, co si pamatuju je, že jakákoliv smečková akce u té pseudosmečky z mého mládí byla plná hladových krků. Už už jsem si začínal zoufat, že přeci jen nic nenajdu. Ale nakonec narazím přeci jen na osamocenou srnu. Zprudka se na ni snesu z výšky, hezky na její hřbet a rovnou se natáhnu po krku, do kterého se vší silou zakousnu. Při tom sebou ale mrsknu, abych srnu srazil na bok.Ještě chvíli pevně držím, než se odhodlám ji pustit a postavit se. TeĎ už zbývá ji jen odtáhnout na místo.
Je to sice zdlouhavé a nepříjemné, ale čapnu srnu za nohu a vyrazím k nejvyššímu stromu.

Vesele se na tebe zazubím, když potvrdíš má slova. NEdělám si iluze, Adain mě má nejspíš taky za jelito. Ale dokud je to myšleno v dobrém, tak je všechno v pořádku.
"To je pravda. Ale důležité je, že si umíme poradit," usměju se. To je přece to hlavní, na čem záleží!
"Není vůbec za co. Je třeba si pomáhat," dodám s lehkým úsměvem. I když musím uznat, že mě tvá slova hřejou u srdíčka.
"Věřím, že se opravdu brzy uvidíme," mrknu na tebe. Když předvedeš úklonu, trochu mě to překvapí. A tak nějak spíš ze zvyku ti ji nakonec vyfiknu taky. Pak už ale kývnu a odletím za svými povinnostmi. Spokojený, že jsem mohl zachránit něčí život.

Čištěnín území - Smaragrové údolí

Jak už to u mě bývá, když se do nečeho pustím, tak pořádně. A to i když se jedná jen o obyčejné hrabání. Je to můj úkol a tak ho musím splnit tak dobře, jak jen zvládnu. A i když to jde ztěžka a pomaličku, přeci jen se sunu ve své práci dál. Rýha už je krásně patrná, stejně tak směr, kterým se sune. Proto mi ani nedojde, kam se mi povede odhazovat tu hlínu. Dokud se neozveš. Prudce se narovnám a ohlédnu.
"Jéé, promiň!" vyhrknu okamžitě. Přiklušu k tobě. Ani mě nenapadne, že by mé jednání mohlo narušeovat něčí osobní prostor - a prostě začnu čumákem rejdit ve tvé srsti a "oprašovat" hlínu z tvého kožíšku.
"Já se do toho tak zabral, že mi nedošlo, kam to hážu." dodám ještě.

"Samozřejmě," uculím se. Má regenerace mi v tomhle směru dává k výcviku nevyčíslitelný bonus, který taky hodlám patřičně využít. Je přeci jen lepší mít ty zkušenosti kompletní než jen lehké náznaky.

Ovšem co se týče mého chování při zranění, tady mi přeci jen trochu otrne. Zastavím se téměř okamžitě. Že na mě někdo vrčí, na to jsem celkem zvyklí a velkou hlavu si z toho nedělám. Ale způsob, jakým použiješ důraz, to je jiná. Tep mi na okamžik zrychlí, jak se mi mihne před očima tvář úplně jiného vlka. Stáhnu uši k hlavě a přeci jen se pohnu - o krok couvnu. Stačí ale mrknutí, abych si uvědomil, kdo přede mnou doopravdy stojí. Feier, náš vlídný alfa. Nezmění to ale to, jak jsem prve zareagoval. A tak prostě jen uhnu pohledem a kecnu si na zadek.

S každou koulí, která letí tvým směrem, pořádně sleduju a analyzuju tvé pohyby. Jasně, že nevíš, která bije a tak jsou tvé pohyby dost zmatené a nekoordinované. I tak se dokážeš celkem solidně vyhýbat koulím. A když tě nějaká zasáhne, tak celkem neškodně. To není špatný výsledek.
"Pokud neumíš koule odrážet, měl by ses jim vyhýbat a ne sbírat zásahy," přeci jen si neodpustím poznámku. A pak už vzlétnu, abych ti spustil kouli na hlavu. Dostal jsi nápovědu, takže počítám s tím, že tentokrát by ses měl vyhnout. I tak si dávám pozor, aby koule neletěla z příliš velké výšky a aby ti přeci jen nemířila na hlavu. Nechceme tu žádná zranění.

Po upuštění koule ale nekončíme. Když už testuju, jak jsi pozorný, tak ve velkém. Dám ti sice chvilku, aby ses po atentátu vzpamatoval, ale zase ne příliš. Stočím se ve vzduchu a vyrazím proti tobě, stále klesající, jako bych tě chtěl nabrat. Neletím plnou rychlostí, abys měl čas zareagovat. Především jsem ale velmi zvědavý, JAK se rozhodneš zareagovat.

"Důležité je, že ty znalosti máš. A já tě naučím, jak je využít i v tomhle. Bude se ti to určitě hodit nejen ve střetech." zamručím. Vím, že jako léčiteli se ti nejspíš nechce řešit boj a tak, ale umět to musíš. Jako alfa dvojnásob! A já si dám záležet, aby jsi to taky pořádně uměl.

Zašklebím se na tebe.
"Ty toho naděláš. Dřív jsem se hýbal i v horším stavu," zamručím a just na protest tě obejdu.
"Já nejsem žádná křehotinka. A už to vůbec nebolí," pokrčím opět rameny. Přesto je ale znát, že se pohybuju opatrněji. Nejsem tak laxní, jak se může z mé lehkovážné řeči zdát.

Mírně frustrovaně zafuním a švihnu ocasem. Tohle spiknutí si rozhodně BUDU pamatovat a taky to dám bráškovi i Feierovi pořádně sežrat. Takhle mě uvrtat do něčeho takového... JÁ a BETTA?! V té krvavé smečce z mého dětství by něčemu takovému nikdy nevěřili. Zatřesu hlavou.
"No fajn," povzdechnu si. Uši mám stále stažené u hlavy. Rozhodně z toho nejsem nijak nadšený. Ale můžete skákat radostí! překecali jste mě.
"Musím letět... Podepsat si ortel..." zamručím. Sice s Feierem máme sraz později, ale potřebuju chvíli o samotě. Kývnu na brášku a vzlétnu. Sice zamířím směrem, odkud jsem prvně přiletěl, ale přeci jen pak směr stočím jinam.

Ani já nejsem typ, co by se jen tak chtěl rovnou prát. A tak se i tuhle situaci pokusím vyřešit pokud možno po dobrém. Jestliže ale nebudou ochotni opustit zakázanou část území, budu nucen přistoupit i k útoku. Pozorně narušitele sleduju, ale dávám jim dost prostoru, aby si rozmysleli své další kroky. Mám ale co dělat, abych nevyprskl smíchy, když předstoupí starší vlčice s dotazem, zda se něco děje. Cuknu uchem a pobaveně se uchechtnu.
"Ale kdepak, nic se neděje. Pokud přehlédneme fakt, že jste vstoupili na území Azarynské smečky. Přesněji řečeno do oblasti, která je tulákům zakázána. Chápu, že to mohlo být neúmyslné. V takovém případě vás rádi doprovodíme buď zpět na hranice nebo na povolenou oblast. Jesliže jste sem ale vnikli s jasným úmyslem, radím vám dát si čelem vzad a opustit území smečky jak nejrychleji je to možné," prohlásím. Zprvu se může zdát, že i vtipkuju. Ale jakmile dojde na slova ohledně smečky a dalších kroků, zvážním. Poslední větu už jsem řekl pevným rozhodným hlasem. Doufám, že v téhle už tak tíživé zimě vezmou rozum do hrsti a odporoučí se přes hranice.

Čištěnín území - Smaragrové údolí

Svědomitě narušuju půdu a vyhrábávám žlábek, který se snažím zároveň i prohloubit. Díky tomu na tebe příliš netlačím s postupem a nemusíš se honit s odhrabáváním. A i když je to práce náročná, zprvu to vypadá, že si snad ani nedám pauzu! Ale nakonec se přeci jen i já sem tam na chvíli zastavím. Jen má výdrž je na vyšší úrovni.
"Jo, jsem rád, když mi i nečekané plány nevpadnou do tréninku. Spojit příjemné s užitečným je vždy vítaný bonus," pousměju se. Po chvíli odpočinku se ale vracím k hrabání. V mysli mi probleskne trošku zákeřná myšlenka, kterou se rozhodnu i splnit. V jednom okamžiku se trošku pootočím, takže hlína z dalšího hrábnutí se elegantně snese na tvůj hřbet!