Príspevky užívateľa

Tak jo, bylo na čase. Vlci ze smeček šli první, pak nastal čas reprezentovat tuláky, jestli se to tak dalo říct. Avšak vypadalo to tak, když takhle poslouchal ty básně a v hlavě si pořád přehrával tu svou (taky aby si ji zapamatoval a neskončilo to celý trapasem, že jo). „Já, bratři a sestry, přicházím z lesů a plání, které patří jen divočině. Přináším tomuto plesu svobodu a příznivý vítr. Ať každý vidí za obzor a je si vědom světa, do kterého patří.“ To pronesl, jakmile nastal jeho čas a podzvedl pochodeň. Zapálil jako ostatní ohniště, oheň začal požírat větvičky a přidal se ke svému druhu. Úvodní ceremoniál byl vykonán. A teď...bylo na čase pozorovat a případně se zapojit do dění. Aspoň zjistí v plném rozsahu, jak fungoval Nihilský ples.

Věděl, že bude na pětici vlků teď upřena všechna pozornost. Ne, že by to přímo nedával, avšak už si odvykl na doby, kdy no na něj bývala upíraná větší pozornost. A taky od ní unikl, že jo. Na druhou stranu, jen zapálí oheň a přednese báseň. Oč šlo? O nic, ani zdaleka, jen se jeho mysl vracela do minulosti. Ale nešlo o minulost, jen o ceremoniál, který patřil k plesu Nihilu. Odejít od toho by bylo zdánlivě neslušné a ještě by se trapností rána nedožil... sice se to nezdálo, avšak měl své určité ego a tohle by brutálně bolelo. Vyslechl si báseň, co mu princezna Rivera pronesla a další její slova. „Rozumím,“ odpověděl jí, bylo na čase se připravit. Avšak musel usoudit, že připravené to měli dobře. Ta báseň repezentovala to, čím byl tolik času a co k němu pasovalo víc než cokoli jiného. Měl by vůbec chodit někam do smečky?

Začalo se sem scházet víc a víc vlků, ze všech různých smeček. Nejspíš to tady tak fungovalo normálně, takže spory neočekával. Prvně pronesl proslov sám panovník Nihilské smečky a následně se k němu připojila světlá vlčice, očividně patřící do té jejich královské rodiny. Ta vyzvala jednoho vlka z každé smečky + tuláka, aby se připojili k rituálu. Všiml si, že už byly přichystané dvě mladé vlčice, jedna očividně už z Nihilu a druhá měla pach Azarynu. Pak tam našel třetí vlčici, a i když to dělala asi nerada, zvolili si ji nějací další vlci poblíž, takže usoudil, že šlo taky o nějakou smečku. Za tuláky se tam nikdo moc nehrnul a ne, že by se divil. Ne každý byl tulák pro nic za nic, že? Avšak bylo by to divný, kdyby tam nikdo nepřišel a tak se odpojil od okraje chumlu a dorazil za princeznou. Nestyděl se před davy, takže mu to problém nedělalo, avšak jasný, že měl radši svůj klid. No nepředpokládal, že tu bude muset dělat kaskaderské kousky. „Jayden, vlk tulácký,“ představil se pořadatelce ceremonie, aby věděla, kdo se sem vůbec "cpal". A ostatním spolupracujícím očividně taky.

I Jay se z drbů, co se nesly Norestem, dozvěděl o konání Nihilského plesu a tak se přišel podívat, oč vůbec šlo. Přece jen, slyšel o něčem takovém úplně poprvé, nikdy předtím se s tím nesetkal. Takže samozřejmě zvědavost vyhrála a on došel do zeleného lesa, na území Nihilu, kde se mu naskytl pohled na ozdobený rovný plac, sochu vlka a vyvěšené květiny. Oh, avšak tyhle neznal! A jako znalec květin by se o této rostlince rád něco dozvěděl! Hm, že by se někoho zeptal? Ano, ale spíš až potom, co se to tu trochu rozjede. Nebyl typ, co by dorazil jako velká voda a šel hned zjišťovat, kdo něco věděl. Chvíli počkat se určitě vyplatí. Nějak se moc nestrojil. Neznal zvyklosti těchto akcí, takže si jen uhladil srst, aby nevypadal jako bezďák (i když jím byl) a stejně, měl svoji krásnou bílou ozdobenou kožešinu jelena, už vlastně chodil ustrojený furt. Porozhlédl se po přítomných vlcích, z nichž někteří byli ustrojení hodně, někteří méně. Hm, zatím to vypadalo fajn, jako taková poklidná akcička. Slyšel i zvěsti o tom, že se tu mělo tančit, avšak hahaha, nejen, že to neuměl, no hlavně neměl ani s kým. A stálo by mu to za něco, i kdyby?

„Vskutku,“ poznamenal krátce, co víc by měl ke svému příchodu do Norestu říct? Hlavně, on nebyl ten výřečný typ. Nebylo výjimkou, že nechal mluvit spíš ostatní. Však co všechno se mohl dozvědět... „To by bylo fajn. Rád se o Norestu něco dozvím,“ přikývl, vlastně ji tím naznačil, že mohla začít, pokud se to řekne takhle blbě. Avšak nabídla se na to, takže byla i příjemná změna nezačít vyzvídat. I když ne, že by ho nějak trápilo pokládat otázky... pro odpovědi si musel vlk často naproti. „Ano, ano, to je pravda,“ souhlasil, avšak usoudil, že zrovna vlčici, na které tyhle kytky rostly, nemusel ty podmínky vysvětlovat. A to, že se vyznal ve květinách neznamenalo, že věděl všechno i o těchto. Byly prostě spíše menší záhadou, stejně jako jejich růst na tělech v její rodině, jak vlastně sama řekla. „Dobrá Delle, těší mě. Já jsem Jayden, případně Jay, nějak to neřeším,“ představil se na oplátku. Jestli na něj budou volat Jayi nebo Jaydene, bylo mu to šumák. Záleželo na chování, ne na oslovení. „Taky jste tulačkou?“ zeptal se ještě, znal momentálně zběžně jen Nihilskou smečku u moře, takže neznal specifické pachy dalších případných smeček... no a ani je samotné. Takže nemohl vědět, kde a jak žila. Avšak šlo vidět, že nestrádala. Tuláci často strádali, i když ne, že by momentálně pociťoval nějakou krizi. Ale zima se blížila a on už dost dobře věděl, že v zimě to měly občas těžké i smečky, natož jeden osamělý tulák. No nelezl by do smečky jen proto, aby měl lepší zimu. Lezl by do smečky proto, kdyby zjistil, že by mu vyhovovala anebo potřebovala nějakou dlouhodobější pomoc (což už udělal jednou).

Vlčeti ho bylo líto, samozřejmě mělo ještě moc mladou hlavičku na to, aby mělo jakékoli pochybnosti. No jak už zmínil, ta lež se mohla kdykoli změnit v pravdu, pokud už se tak nestalo. Nemohl vědět zhola nic, a mělo ho to vůbec zajímat? Sice odtamtud kdysi utekl, avšak i tak občas přemýšlel, co by se stalo, kdyby neutekl, kdyby smečka byla poražena cizími smečkami... hm, nu což. Avšak Asteri mu přišel nadmíru roztomilý, vypadalo to, že Jaydenovi důvěřoval a aspoň z části i mohl, co by mu udělal? Co by mohl udělat vlčeti? Podzvedl koutky úst. „Vlastně se zas tak sám necítím, ale kamarádi být určitě můžeme,“ odpověděl mu, vlastně se mu ta samota po nějakou dobu i osvědčila. No dokázal by takhle žít furt? Asi jo, nevadilo by mu to. Zase mít někoho furt za zadkem, to v něm vyvolávalo nepříjemné pocity. Ovšem ne v každé smečce se takhle chovali. Však už to taky zažil. „Nenî zač,“ poznamenal po tom, co sledoval, jak si kožešinu užíval, avšak měl slušné vychování a neutekl a ještě poděkoval. Nakonec si od něj kožešinu převzal a znovu si ji přehodil před sebe. Jo, teď se cítil už zase víc svůj. Už si tolik zvykl na ten kus "obleku", že se bez něj cítil nahý. „Jaká je tvá smečka?“ zeptal se ho náhle, protože když už tu stál na hranicích, mohl by se něco dozvědět. Jindy by nečekal moc informací, sám by cizímu vlkovi nesdělil celou historii, jenže stálo před ním ještě vlče... jak moc sdílný vlčík byl?

Z jeho prohlížení si zříceniny ho vyrušila neznámá květinová vlčice. Teda ne, že by to bral jako vyrušení, však neměl na práci zhola nic. „Také zdravím,“ oplatil jí pozdrav s mírným přikývnutím. „Zcela upřímně, jsem tady na Norestu celkem nový a jestli tu najdu svůj nový domov, úplně netušîm, ještě to tu příliš neznám,“ odpověděl jí neutrálně a zamával ocasem. Měl se o Norestu ještě co dozvědět a pak až uzavřít nějaké závěry. „Musím poznamenat, že ty masožravky, co na vás rostou, působí nadmíru zajímavě. Bývalo mi o těchto květinách něco řečeno, ale naživo je vidím vlastně až teď. Jak se to vůbec stane, že na vlkovi začnou růst květiny?“ zeptal se a doufal, že nepůsobil nějak neslušně, i když na druhou stranu by na tom třeba zas tolik nezáleželo. Mohlo mu být jedno, co si o něm druzí mysleli. Nikdy to neřešil, ovšem byl fakt, že i když měl náročné studium, obliba v kytky a léčitelství ho neopustila. Holt to v sobě již měl, nemohl to upřít a i když už dlouho nikoho neléčil, tyhle znalosti se přece nezapomínaly.

„Takže území Norestské,“ řekl si spíš jen tak pro sebe. Takže nebloudil jen tak někde, mělo to tu očividně jméno a i nějakou pořádnou rozlohu. No uvidíme, zda tu Jay nejde nějaký život a nějaké své místo. Zatím nechtěl dělat unáhlené závěry, nevydržel většinou nikde dlouho. „To ano, mnoho zvířat je pro svou oblast přizpůsobených...v zimě mají třeba dokonce kožich tmavý a v zimě bílý, ale to hádám víš,“ odpověděl mu prvně. Třeba takový králík šel ve sněhu vidět hůř, že? Jeden musel mít v tomhle období pozornější zrak. „V horách by možná žili jen světlí vlci a na pouští vlci krémoví, ale často vandrují do těchto míst i když vzhledově nevyhovují, hlavní jsou schopnosti, jak jsem už zmínil,“ pokračoval nenuceně. Jo, bylo by hloupé se řídit jen podle vzhledu. Tím samozřejmě nemyslel, že o tom vlk mluvil, spíš jen konstatoval. Alfa jeho rodné smečky přijal vlky různého zbarvení. Byli schopní a on nebyl rasista. „Ale délka srsti je důležitá, to souhlasím. Bez delší srsti bych v horách zmrzl, i když vím, že i kožich se dokáže prostředí po nějaké době přizpůsobit a zhoustnout, případně zřídnout. Jen to není cesta na krátkou trať a vlk má začátky takové pernější,“ zasmál se krátce, ta představa, jak se horský vlk smaží dlouhodobě v poušti... ah no nic. Ovšem bylo to přece jen trochu jako u vlčat, kterým se taky postupně srst tvořila podle místa, kde zrovna žila. Takže logicky se mohla v průběhu života změnou prostředí změnit. „To je pravděpodobné, barvami jen záříš,“ pronesl humorně, ne nějak urážlivě, nesoudil jiné kvůli kožichu. Vypadalo to sice trochu bizardně, ovšem netýkalo se ho to.

Začal mu bez servítek vyprávět o mladém alfovi jeho smečky, což ho mírně překvapilo, avšak nic na to nenamítal. No působilo to až moc, že ve smečce moc spokojenosti nenabral, s čímž mohl kdysi soucítit, že? No oni měli teda alfu silného a schopného, hlavně ne nějaké odrostlé vlče, co pořádně neznalo sebe, natož mít tu znalost vést smečku. Aspoň tak ho pochopil, pokud teda mluvil pravdu. No nehodlal mu tu jeho tvrzení vyvracet, však jejich alfu ani neznal. „Nemohu posoudit, jak to u vás chodí nebo nechodí, tuhle smečku neznám a celkově jsem na Norestu celkem nový. Ale vím jedno. Pokud nejsi někde spokojený a víc ti to místo přitěžuje, než abys ho považoval za domov, nemá cenu tu dál přebývat. Nebo ti snad odejít zakázal?“ zamával ocasem. „Konec konců, sám jsem si to už zažil, jen ne kvůli alfovi,“ přiznal mu, nepovažoval to za žádné tajemství. Proč se tím tajit? Utekl, protože nebyl spokojený, no a? „A lézt na území smeček je to poslední, co bych dělal,“ doplnil, aby si snad nemyslel, že tam bude šmejdit a dělat jakoby nic. To by musel mít o tu smečku sakra zájem a i tak přijímání probíhalo trochu víc jinak, než vtrhnout doprostřed území, zda se náhodou nemýlil. A upřímně, smečka, kde se vůdcovství posuzovalo podle narození a ne schopností ho celkově nelákala. Tím nemyslel to, že by snad chtěl být alfa, přinášelo to ten typ zodpovědnosti, po které vážně netoužil, spíš byl zvyklý na něco jiného.

Tráva tady na vřesovišti už takhle před zimou vadla stejně jako všude jinde. Usoudil, že první sníh začne padat zanedlouho a tráva pod ní zůstane několik měsíců uvězněná, dalo by se tak říct, i když nikdo neříkal, že sníh bude nutně celou zimu. V horách teda měli zimy kruté a plné sněhu, avšak kdo ví, jestli to tak bylo i v těchto Norestských horách nebo celkově zimy tady. To uvidí, no už byl na ta krutější období zvyklý, takže ho jen tak něco nezastaví. Rozhodl se v okolí porozhlédnout, jestli tu třeba nenajde nějaké pěkné místečko na odpočinek nebo přečkání noci. Všiml si, že se tu poblíž potuloval další vlk, no nevěnoval mu moc pozornosti. Nepotřeboval se pořád seznamovat, to ne. Taky hranice zase jiné smečky cítil a byl od nich dostatečně daleko na to, aby ho kdokoli konfrotoval. To poslední, o čem přemýšlel, bylo dráždit hada bosou nohou. Žil si jen svůj poklidný tulácký život...aspoň prozatím, protože trochu spontánních rozhodnutí a dramatu v životě taky nikdy neuškodilo, haha.

Dneska Jayden lovil v tomto lese. Zima se blížila a kořisti začalo být pomálu, nesměl otálet a každý neúspěšný pokus by mu mohl přitížit. Osamělý králík čuchal u země a hledal nějaké jídlo pro sebe. Už ale nemusel. Jay ho za pár momentů držel mrtvého v tlamě. To až teď mu došlo, jak dlouho nejedl a že už mu vážně kručelo v žaludku. Našel si místo u jednoho ze stromů a jakmile se dostal k čerstvému masu, začal žrát a zanedlouho už mohl zahrabávat jenom kosti. Olízl si krev z tlamy a vydal se dál, dokud nenarazil na zelenočerného vlka, který tu tupě seděl u jiného stromu. „Čau,“ pozdravil ho a zamával ocasem. „Není to moje věc, ale nevypadáš moc spokojeně,“ pronesl k němu, od spokojenosti měl tenhle chlapík daleko. Zároveň poblíž cítil smečku a on z ní stoprocentně pocházel. No jo, občas vlk žil někde, kde neměl. Však to tak měl taky. Ne, že by svého původu litoval, spíš nikdy nevyhovoval požadavkům, i když se tak snažil vždycky tvářit.

Kdysi musela být tahle stavba velká a majestátní, pro oči něco vzácného, avšak dnes z toho byla už zřícenina a i když některé části zůstaly ještě jakž takž v celku, některé se už rozpadly a zůstaly z toho jen kusy kamene. Obhlížel si ji dokola, zkoumal ji ze všech stran, avšak dovnitř nelezl. Ne, že by ho nelákalo prozkoumat taje této stavby, avšak neviděl v tom aspoň zatím důvod. Počítal s tím, že tam většinou stejně najde jen prach a myši. Co by měl jiného čekat? Poklad jako kdyby byl nějaké vlče? Ne, ty slavné doby tohoto výtvoru už pominuly a dnes tu stála už jen jako skoro zapomenutá památka... Stejně jako byl již dávno zapomenutý on. No stejně jako tomuto hradu mu to nevadilo a naopak mu to vyhovovalo. Být fakt hodně významný přinášelo moc obětí. Jemu stačilo, když to dělal jen tak na oko. To nikomu a ničemu neublížilo. Stejně to v něm už bylo, asi by se zase nedokázal úplně stranit jako nějaký asociál, byť mu samota cizí nebyla. No záleželo, jakými vlky se obklopil, že?

Asteri, mladý vlček a i když na první pohled nejistý, za chvíli ho to přešlo. Avšak určitou obezřetnost měl i sám. Byl tak stejně naučený, hlavně když se narodil na místě, které mohlo být hned obléháno jinými vlky. Vycházet ven pro něj jako pro vlče mohlo být hned nebezpečné. Ovšem ven ho vždycky táhlo něco víc a i když ho jeho rodný domov naučil mnoho, cítil se po útěku lépe. Taky aby ne, od té doby od něj nikdo neměl až moc velké požadavky, což mu fakt vyhovovalo. Nepotřeboval být slavný a důležitý. A i tak nosil bílou kožešinu jelena. Jaký oxymoron, že? Vlček se následně začal ptát a Jaydenovi se už rýsovala na jazyku lež. „Ano, byl jsem tam hodně významným členem, ale ta smečka...padla pod útokem jiné smečky,“ odpověděl mu, a z půlky měl i pravdu. Jako prvorozený by se významným stal. A smečka, byt byla rozlehlá, tak mohla nějaké obléhání kdykoli prohrát.... měli pěkné a hojné území, jednou se proti nim mohlo spojit smeček víc. Sice to bylo jen kdyby někdy, no Jay věděl, že stát se mohlo leccos. Ale to se ho teď nemuselo už týkat. „Zkusit...tak že jsi to ty, zkus si ji. Možná ti už dokonce bude,“ souhlasil tedy, vzal kožešinu opatrně do zubů a nasadil ji na vlka. Trochu mu teda velká byla, avšak ne už moc, Asteri už byl celkem odrostlý. Avšak určitě mu ji nenechá a utéct se jen pokusí a nebude si brát servítky. Měl to jako svůj osobní poklad, nenechá si ji ukrást vlčetem! Trochu majetnictví v něm prostě přebývalo. A možná se chtěl jen cítit důležitě, byť nikdo nemohl vědět, co bílá kožešina pro něj znamenala. „Ale jo, sluší ti,“ mírně se usmál, aby vlčka trochu víc rozveselil... na druhou stranu už byl šťastný dost, očividně.

Vlček se při pohledu na něj náhle stal celkem nejistý. Nedokázal zjistit, co za tím stálo, možná byl jen mírně naočkovaný k nedůvěře k cizím vlkům. Ne, že by to neschvaloval. Byl hodně mladý a setkání s nějakým zvěrstvem by se mu mohlo stát osudným. A vlastně to byl on sám, kdo stál na hranicích cizí smečky. Mohl být kýmkoli, že? Mladý nemohl ani za mák vědět, kým Jayden byl. No nad jeho otázkou o příšeře se musel upřímně zasmát. Vlčata a jejich představivost...avšak taky byl jednou vlče. „Jsem Jayden a mohu tě ujistit, že to poslední, co jsem, je příšera,“ odpověděl mu a zamával ocasem. „Kožešina z bílého jelena byla pro vlky z mojí rodné smečky vždy ceněna, dostávali ji významní členové,“ mrkl na něj, no pravdu znát nepotřeboval. Přece jen si ji vzal až po útěku...avšak co, stejně by ji jednou dostal! „Mohu si ji normálně sundat, vidíš?“ promluvil na něj znovu a ozdobenou kožešinu úplně v pohodě sundal ze zad. Sice tím odhalil svou velkou jizvu na rameni, no ne, že by mu na tom před nějakým vlčetem záleželo. A hlavně, mohl si kdykoli cokoli vymyslet...

Ano, vzhledem k tomu, že pomalu přicházela zima, bylo celkem slunné počasí a od moře přicházel příjemný větřík. Avšak jayden nebyl ten, kdo by se hodlal vybavovat o počasí, tak se k tomu jakkoli nevyjadřoval. „Zdržuješ tady u moře?“ nasadil tázavý výraz. Jako jo, momentálně to tu nebylo špatné, avšak v noci, při dešti? To měl vlčík asi poblíž nějaký úkryt, pochyboval, že by spal a lovil na pláži...ani jedno mu tu nepřipadalo moc možné. Na druhou stranu mu to mohlo být jednoduše jedno. „Z hor sice pocházím, ale zbarvení kožichu není vždy podmínkou. Žili a rodili se u nás i vlci tmaví,“ odpověděl mu a pohodil hlavou zpátky k němu. Kdyby měl soudit původ vlka podle kožichu, řekl by, že tento vlk pocházel z úplně jiného světa, takže... „Do hor může jít žít každý, kdo zvládne pohyb po skalách a občas trochu tvrdší počasí, než v nížinách. Je jedno, jestli je bílý nebo černý. Ale nakonec může jít vlk žít i do pouště,“ pokrčil rameny. A co, že byli v poušti jedovatí štíři a hadi? V horách zase měli velké kočky, jen jeden zabíjel jedem a druhý drápy a zuby. Zas takový rozdíl v tom nebyl, obrana jako obrana.