Príspevky užívateľa

Jojo, jen ať se pořádně nadlábne jejím úlovkem. Jo, furt ji to trochu sralo.
Politická angažovanost? Měl docela vyspělý slovosled vět, to ne že ne, na druhou stranu to bylo takový nudný a jednoduše o ničem. Koho zajímala politika? Jako dobrý, Jess si poslechne drby a všelijaké kecy, ale že by po tom vysloveně bažila, to asi ne e. I když z její strany šlo možná spíš o neformální angažovanost, poněvadž rozdávání svých názorů svému okolí jí mnohdá šlo i docela dobře.
Švihla ocasem a nespouštěla z něj očiska. Navzdory své nevraživosti de sice rozdělila o jídlo, to ale neznamená, že z nich hnedle budou nejlepší přátelé. ,,Proč myslíš?" zajímala se. Nemohla nesouhlasit, ale zajímalo ji, proč si tady Khalan myslí, že je to tak důležité. Koneckonců, pokud jste obyčejným tulákem, mohlo vám být u řiťky, kde se co děje, ne?
Pokrčila rameny. ,,Něco už vím sama, ale klidně mluv," vyzvala ho. Ráda si vyslechne nové či staré názory.

No dobrý no, už to začínalo být spíš otravný, než zábavný. Z týpka sršela jedna nezajímavá otázka za druhou a Jess se rozhodla, že teď je už ten pravý čas, aby se mu vysmála přímo do ksichtu.
Zakřenila se, když přistoupil blíž. ,,Oh Apollyone, řekni mi!" začala dramaticky. ,,Cožpak jsi takový Bohem posedlý blbec, že ti nedochází, jak je tohle celé k smíchu?" A začala se lehoučce pochechtávat. Nojo, to byla ale zábavička! I když... no dobře možná jí bylo přeci jen malilinkato líto, že si tady z něj střílí. Sic se cítila provinile spíš kvůli Pstruhovi. Koneckonců, furt je to údajně jeho dobrý přítel.
Ušklíbla se. ,,Dělám si tady z tebe akorát tak dobrej den. Sám zkus hádat, kdo mi o tobě řekl, když ne Bůh," vyzvala ho provokativně.

Ach, už by s tím měla přestat! Zcela očividně bylo tohle téma hodně citlivé. A I když se mu snažila třeba věnovat trochu útěchy, asi moc nepomáhala. Kéžby místo narůstající empatie, díky níž se do ostatních dokázala vcítit, uměla raději používat pořádně slova! Jenže neuměla. Minimálně určitě ne teď s těmi svými různými teoriemi. A tak jeho větu nechala už bez slovní odezvy. Místo toho jen krátce přikývla, že chápe.
Další téma jí na tváři vykouzlilo upřímný úsměv. ,,A proč bys proboha chtěl dělat dojem zrovna na mě?" Zvedla zvědavě obóčko a nevěřícně potřásla hlavou. On to možná mohl brát seriózně, no ona to brala celkem s žertem. Předpokládala totiž, že to vnímá stejně. ,,Protože jsem tak pěkná ségra Hélči?" Taky trochu vypjala hruď, když se vtipem opakovala jeho předchozí zmínku.
Střihla uchem. ,,Prase bobroocasý?" Zopakovala, aby se ujistila. Ne, nic takovýho ještě neznala. A to toho znala spousty! ,,To je ňákej velkej divočák?" Typovala dle jeho popisu. ,,Toho sem teda ještě neviděla. Ale sama bych se s nim, hádám, do křížku dostat nechtěla, co?" uchechtla se.
Jess ale byla docela skromná. Dojem na ní sice nedělalo zase úplně lecco, ale divočáka k tomu nepotřebovala. ,,Mě stačí..." co vlastně? Chvilku se zarazila. Sama nevěděla. ,,No prostě asi nutně nepotřebuju, aby pro mě někdo zabíjel obry." Možná by si pak připadala i trapně. Kvůli tomu, že někdo tolik riskoval. Jo, tak nějak. Dojem by to zanechalo, určitě by byla i dojatá, ale zároveň... proč by to prostě někdo dělal? Jako pro ni? Furt jí to nijak nešlo do hlavy.
,,Co bys mi ukázal, to místo, nebo nějaký ostatky toho prasete?" Jó to jestli Přízraci ulovili prase, nejspíš si ho i dotáhly k noře. Takže předpokládala, že pravděpodobnější je ta první možnost. ,,Nebo by mě čekala dokonce ukázka, jak bys pro mě to prase ulovil?" Škádlila s nadsázkou, ale musela se té absurditě zasmát. Jojo, však on by lovil a ona se dívala, že? To určitě.
,,Ale domlácenej seš teda pěkně, takže se radši nikam nežeň." Však času dost. Měli před sebou ještě... no celičký život už sice asi ne, ale jistě měli ještě spoustu času, než se vydají na onen svět.
Dělat si šoufky ze smrti bylo supr, dokavaď jste jí necivěly přímo do očí. ,,No jistě! Celý Norest by to musel hořce oplakat. Byl by vyhlášen povinný den smutku pro všechnu zdejší faunu! Jistě i pro bobra... teda to prase," přidala se krátce k jeho smíchu.
Musela souhlasit. ,,Přesně, je to tak! Každej ať si dělá co chce. V rámci morálních možností teda." Pokud třeba smečka nejmenovaných dávala hladovky vlčatům, tak to asi nebylo úplně správně.

V duchu se smála na celičké kolo. Nemohla uvěřit, že na to fakticky skočil! To byl ale bezmozek. Nebo víte co, možná měl ten mozek vymytý samotným Bohem, jestli je tak blbej.
,,Ano, vskutku to tak bude," souhlasila, stále s kamennou tváří na ksichtě. Nechtěla si teda dělat prdel přímo z Boha samotného, ne, to by přeci Pstroužkovi neudělala, ale z tohoto protivného podivína si tu prdel dělala mile ráda.
,,To ti bohužel říct nemůžu. Zavázala jsem se, Bohu samotnému, že se o takové informace s nikým nepodělím. A už vůbec ne s obyčejným smrtelníkem," odvětila smrtelně vážně. Ach jak ji tohle divadélko bavilo!

,,Možná se ztratila. Mohla dojít tak daleko, že už neví kudy zpátky." Špitla už jenom tak do vzduchu. Třeba teď někde žije spokojený život někde jinde. Měla mu ale vůbec dávat ještě nějaké falešné naděje? Co když se jednou dozví, že je Anjel fakticky mrtvá? Radši takové myšlenky hned zaplašila. Na takové pochmurnosti se přeci myslet vůbec nemá.
Musela se pobaveně uchechtnout, když ze sebe vyplodil další náznak lichotky, nebo co to mělo znamenat. ,,Jó a na co jako?" ušklíbla se s jiskřičkou v očku. ,,Na další lov medvěda?" zakřenila se. ,,Pro mě teda nic takovýho dělat fakt nemusíš," Co by s nim taky jako dělala? S takovym obřím zvířetem? ,,Navíc stačí, že už teď seš celej domlácenej. Mrtvýho by tě Hélča asi vidět nechtěla." Byli kámoši, údajně dost dobří, jak zmínil. Její sestra by asi nebyla úplně happy. ,,A vlastně ani zbytek rodiny, no ne?" Říkal, že má hodně dětí. Ty určitě nechtějí ztratit otce. A už vůbec ne takovouhle zbytečnou kravinou!
Pak ještě probudila trochu svých héreckých výkonů. ,,Navíc, Norest by pak mohl ztratit proslulého lovce medvědů! Takovou ztrátu si určitě nikdo nepřeje!" O co se tu vlastně snažila? Určitě ho rozveselit a vymluvit mu další stupidní nápady. Tak.
Přikývla. Jojó, není to pro každýho. Od toho tu byly smečky všeho druhu a tuláci vší chuti. ,,To je dobře. Přijde mi, že né každej ze smečky je schopnej tohle přijmout. Že je každej jinej," doplnila. Jojo, třeba takový Igni-...Azaryn! Jó ten. I když pravda, Jess je taky soudila, občas neprávem. Například kvůli historkám své máti.
Nojó, matky. ,,Hm, přirozeně. Asi každé vlče si v mládí myslí, jak jsou dospělí bezchybní." Nojo to byla ta dětská důvěřivost.
,,Taky věřím," souhlasila. ,,Hel má kolem sebe očividně dobrý vlky." A to zatím znala jen tohohle! Ale vůbec nebyl zlej. Nesoudil tuláky a byl s nim fajn pokec.

Ubránila se výsměchu, který se jí pomaličku dral z hrudníku. ,,Aháá, tak to pak jó," protáhla s úšklebkem. Nežrala mu tó. Vůůůbec mu to nežrala. Ale měla z něho pěknej den, to se musí nechat. Tak proč nepokračovat?
Kývla. ,,Samozřejmě. Pochybuješ snad?" Vrátila mu ledový pohled zabodávající se snad až do jeho duše. Ovšem, až tam asi jen málokdo dohlédne.
Bylo jí šumák, jestli na to skočil nebo ne. Ale hru hrála spokojeně dál. ,,Jestli tomu nevěříš," pokrčila rameny, ,,nevěř. Já vím svoje." Ano ano, tahle vlčice ze severu byla určitě nejvíce pobožná! A určitě taky vyvolená, že s ní mohl Bůh mluvit.
Švihla ocasem. ,,Stejně jenom žárlíš, že tobě nic zajímavého nepověděl," pokračovala s nadhledem.
Zadívala se mu pevně do očí a nahodila snad nejvíc smrtelně vážnej pohled, jakej kdy za svůj život použila. ,,Bůh," odvětila tvrdohlavě. Uvidíme, jestli její úchvatné herecké výkony spolkne!

Musela se lehoulinko pouchechtnout, když oddávající s křidélky zpočátku malinko pošramotila jejich rod. Ale i přes tohle krátké zaváhání bylo opravdu vše perfektní! Vlastně všechno tak nějak sedělo krásně k sobě. Obřad se zkrátka neskutečně vydařil.
Dokonce i Jess dojal. Sic ne k slzám, ale přeci! Celá tahle událost se rovnala jednomu obrovskému dojetí. Rudá vlčice cítila za svou sestřičku neskutečnou hrdost. Ach tak krásné to bylo.
Po skončení obřadu zaslechla, jak někdo gratuluje a hnedle se musela přidat. ,,Gratuluju!" Pronesla tedy i ona s širokým úsměvem na tvářičce.
A pak Helčis zvolala, aby začala pořádná pártoška. Nojo a už to bylo tady! Veselice, hostina, oslavy. Čas seznámit se s cizími tvářemi - sestřinými známými.

Ne, opravdu se jí s ním nedělilo o potravu lehko. Koneckonců, furt je to cizinec. Ale hladoví, promlouval k ní vnitřní hlásek jakéhosi imaginárního anděla na jejím rameni. Mělas radši sežrat i jeho, o potravu se my nedělíme - hádal se ten neposedný s rohy.
Pořád trochu doufala, že Khalan odmítne. Ale nestalo se. ,,Je zač," neodpustila si jízlivou poznámku, když si vzal ušáka k sobě a začal s hodováním. Jess nejdřív odvrátila pohled, aby se nemusela dívat, jak se láduje jejím úlovkem, ale během chvilky se zase vyklidnila. Nejistoty ale zůstaly. Udělala správně? No počkat... fakticky to udělala? Něco tak... dle jeho slov šlechetného? Fuj. Zkroutila face krátce do nespokojené grimasy. Byla sebou trochu vytočená, trochu zhnusená.
Pak se usadila a obtočila ocas okolo tlapek. ,,Ptala jsem se, protože se zajímám o svoje okolí. Nejsem žádný ignorant. Zato tu zatím nepobývám příliš dlouho, takže všechno info se hodí. Tak proto ta otázka." A taky se ujišťovala, že nepatří třeba do toho zvráceného Azarynu. I když zrovna tenhle s tou jeho šlechetnou povahou asi těžko. A pach tomu naštěstí taky nenasvědčoval. Takže byl asi v chillu. Zatím.

Švihla ocasem. ,,Jó? A odkud tohle všechno víš, že seš tak chytrej?" Uchechtla se s úšklebkem. Tohle teda rozhodně nebylo poprvý, co slyšela někoho mluvit o tom, že svět je nekonečnej. Ale vesmír, o tom tak často už neslýchávala. Třeba je týpek opravdu z pekla, nebo z něčeho podobného nadvlkovského. To už ví nejspíš jenom ten jeho Bůh.
Jessína od něj žel očekávala odpověď ve stylu toho, že mu tohle vše nakukal Bůh. Nebo jinou podobnou absurditku. A třeba taky ne! Třeba Jessíně nakecá, že mu to nakecal ještě nějaký jiný Apollyon. Třeba rovnou nějaký vesmírný Apollo.
Její tváře se ujal jeden z dalších liščích úsměvů. ,,Bůh mi našeptal tvé jméno." Začala si hrát. Uvidíme, kam až tohle povede! Stopro lepší, než celý den unuděně sedět na zadeli. ,,A jaký to mělo důvod? To už se asi jaksi zapomněl zmínit. Ale všechno má důvod, no ne?" Pokračovala s hravou jiskru v oku. Ach jak se těšila až ji osočí, že bere Bohovo jméno nadarmo! Možná se uvnitř za sebe i trocha styděla, to kvůli Pstroužkovi, avšak její smysl pro humor stejně zvítězil.

Lehkými kroky cupitala přes travnaté pláně, které se zdály být snad nekonečné. Nepamatovala si, že by tudy někdy procházela, ale plání prošla už vskutku mnoho. Většinou se od sebe příliš nelišily, takže bylo těžké pamatovat si, kde jste kdy byly a kde ne.
Sem tam si vypomohla svou magií, aby se posunula dopředu o pár sekund rychleji. Zanechávala za sebou zelenkavé obláčky, které se stejně náhle jako objevily, vypařovaly zase pryč.
Po chvíli střídání rychlejší chůze a užívání teleportace, zvolnila krok.
Její myšlenky se začaly ubírat směrem k nedávným událostem. K její vlastní rodině, k Helče a její svatbě. Ach to byla panečku veselice! Musela se nad tou vzpomínkou pousmát stejně, jako to dělala pokaždé, když jí zrovna vstanula na mysli. Svatba, ach ta kouzelná svatba.

Jediné, co se tedy vědělo bylo, že šla hledat své syny. A pak se po ní vypařila stopa, tudíž se jí něco muselo přihodit. Ale věřit, že ta jeho Anjel je možná mrtvá, bylo strašlivé. ,,Třeba se je pořád snaží najít," pokusila se o nějaké uchlácholení, ,,jenom někde opravdu daleko." Jestli vlčina netušila, že se její děti vrátily, možná je furt někde neúspěšně hledá. Možná že se jenom ztratila. Jenže to všechno už byly pouhé teorie, vyvracející její úplný konec. Alespoň tu furt existovala možnost, že je někde naživu. Ať už jakkoli daleko.
Už se však pomalu snažila mířit ke konci téhle ošemetné konverzace. Rozhodně by bylo lepší, kdyby se Roihuána, místo vyzvídaní, pokusila spíš něčím rozptýlit. Třeba vzpomínkami na stupidní lov medvěda.
S úšklebkem se krátce zamyslela. Jó to kdyby pro ni někdo ulovil celého medvěda, jistě by si nestěžovala. ,,Že kvůli mě někdo riskoval i vlastním životem, aby skolil medvěda? Nepochybně by to na mě udělalo dojem." Na koho taky ne? V duchu ji napadlo, jestli má vlk z lovu na medvěda nějakou památku. Třeba zub, nebo tak něco. To by byl panečku suvenýrek, co? Ale vzpomínky na okamžiky s živými vlky byly určitě mocnější, než pouhé předměty v podobě šutrů nebo zubů.
Poposedla si. ,,Být upnutý ke smečce povinnostmi a pravidly," upřesnila. Slýchávala spousty rozmanitých názorů od ostatních vlků. Teď ji zajímalo, jak to vnímá on.
Nejprve se rozpovídal o matce. Nojo, mámy. Ty mývaly vždycky trochu radikální názory. Bylo tomu teda tak i u matky tady Jess. Jenže Snowina svým dětem nikdy necpala do hlavy, že jsou budižkničemové a lůzy. Pravda, ona cpala svým ratolestím do hlavy trochu jiné myšlenky, ale rozhodně nebyla nejhorší matkou na světě. ,,Tvoje máti asi za moc nestála, jestli ti tohle říkávala," odfrkla si.
Být někdo. Asi chápala, kam tím míří, ale ona sama se dokázala cítit jako někdo i beze smečky. ,,Hmm. Já bych to asi měla naopak. Se smečkou bych si připadala nijaká," pokrčila rameny, ,,každej sme ňákej," usmála se. ,,V tom je vlastně ta krása, no ne?" Sto vlků, sto chutí.
Jojo, né každej se chce usadit. Ne pro každýho je smečka správná volba. Ale parťák se vždycky hodí. ,,To já vím," hlesla. Ve dvou se to vskutku lépe táhne. Škoda, že Jess ten život většinou táhla sama.
Nojó, taky měla bolístky. Sic ne tak hluboké, jako Roižán, furt tam byly. Kdysi na cestách ztratila dobrého přítele se kterým doufala, že to dotáhne i někam dál. Žel osud jim nepřál a Jess skončila sama. Vždycky nakonec skončila sama.
,,Někdo jo. Jsou i tací, kteří samotu přímo vyhledávaj." Ono bylo občas lepší se na nikoho nevázat. Neměli jste pak co ztratit. ,,Ale máš pravdu, každý občas potřebuje sociální kontakt." I kdyby jen na chviličku, že?
Pokývala hlavou. ,,Držím. Héla je moje rodina. Nechci ji opustit," minimálně rozhodně ne hned. Jestli se ještě třebas pak, někdy na starý kolena, vydá Jess zase do světa, to už dopředu předpovědět nemohla.
,,Jó, něco takovýho říkala." Nebyl o tom sice zatím žádný písemný záznam, ale jistě jí sestra něco málo o sesterstvu pověděla. A aj kdyby ne, určitě se toho trochu dalo vypozorovat a vyposlouchat z hostiny a oslav během svatby. I tak se radši ujistila. ,,Má teď další sestry, i když nepokrevní. Nebo tak nějak?" Pokrevnost samozřejmě taky nutně neznamenala hned rodinu, jako rodinu. Mohli jste se narodit kamkoliv komukoliv, o tom vy nerozhodujete. Ale tu pravou rodinu, tu jste si už vybrat mohli.

Pak tu byl zase ten otravný zvuk, sic tišší, než předchozí, který v Jess probouzel hluboko skyrytou empatii. Fakt měl hlad. Znovu hodila očkem po hnědém zajíci. Ach, jak ona nerada projevovala soucit! Bylo to tak... slabošské. Alespoň podle ní. Dělit se s rádoby tulákem o potravu zkráka nechtěla.
A aby toho nebylo málo, jasně, že jeho první otázka se týkala ušáka u jejích nohou. Povzdechla si. ,,Jo, úplně sám," potvrdila jeho domněnky.
Nejraději by nasadila jednu ze svých unuděných grimas. Khalan rodu blablabláh. I ona měla rod - Ór Kolgrafiir. Dokonce vznešeného severského původu. Ale většinou jí nepřipadalo tak důležité ho zmiňovat. I když zrovna rod Milaga... to už možná i někde zaslechla, ale kdo ví.
Nedalo jí to a nad oslovením, které týpek použil se musela mírně uchechtnout. Prý madam. Jistě, minimálně to svědčilo o tom, že Khalan je dobře vychovaný, ale na Jess to bylo až příliš formální. Nikdy by samu sebe neoslovila slovy madam. ,,Jessica," kývla vlkovi na pozdrav s úsměvem. ,,Ór Kolgrafiir," dodala nakonec.
Následně si vyslechla jeho slova o zkušenostech se smečkami. ,,Chápu," přikývla pouze.
Pak si ho přejela rychlým pohledem. Opravdu nevypadal zrovna fit. Naštvaná sama sebou, se zamračeným výrazem, nakonec jednou tlapou popostrčila zajíce jeho směrem. Nespokojeně se nahrbila. Neměla tyhle svoje slabé emoce vůbec ráda. ,,Vem si mýho, ulovim si dalšího," zamumlala jeho směrem, čekajíc, jestli si ušáka veme. Sice už byl ze čtvrtky snědený, ale pokud má tady pan Milaga opravdový hlad, jistě si dá rád. Ovšem, pokud ne, tím líp pro Jess. No prostě win-win situation.

Spřízněná láska Roihiče by nikdy v životě neopustila svou rodinu. Ale přesto se tak stalo. Inu byla zde určitá mezera. Jessína se musela na milisekundu zamračit. ,,A to nikomu nic neřekla?" Moc dlouho takhle zamračená naštěstí zůstávat nehodlala, to by jí přeci vůbec neslušelo, ale i tak si s tímto zjištěním trošku lámala hlavičku. ,,Ani tobě?" Sice chvíli zaváhala, ale její dotaz byl nakonec docela přímočarý. Nechtělo se jí věřit, že po popisu, který zmínil, by ho ta jeho spřízněná duše jen tak opustila. To se po ní prostě z ničeho nic slehla zem? Najednou se vypařila? Vlci se jen tak nevypařujou. A to dokonce ani v Norestu, alespoň doufala.
A teď pro změnu veselejší téma - medvěd. Ukázalo se, že jeho synáček lovil medvěda opravdu prostě z vlastní vůle. Jak stupidní! Ale možná že i trochu geniální. ,,Jasně, přímo ideální recept na to, jak sbalit princeznu. Měli byste na to sestavit návod." Musela se znovu uchechtnout. Nojo, další generaci a tudíž budoucím uchazečům se takový tutoriálek bude jistě hodit!
S křivým úsměvem a přivřenýma očima stáhla uši trochu dozadu. ,,Takže suchaři," doplnila posměšně. ,,Prostě vlci, co se neuměj odvázat," odtušila.
Pak se zase trošku narovnala. ,,Přesně to bych asi nedávala. Být tak moc upnutá na smečku," přiznala. ,,Jaké to vůbec je?" Ach ona by si ve smečce připadala, jako by ji ke stromu přivázali a znemožnili tak veškerý její pohyb. Přesně takový náznak pocitů cítila, pokaždé jí hlavou proběhla myšlenka možnosti vstupu do nějaké smečky. Obzvláště pak Norestské.
Uvázat se dobrovolně ke sméčce, je v jejích očích jednoduše stejné, jako uvázat se dobrovolně ke kůlu. Svoboda minus. Z toho by prostě asi Jess, dříve či později, trefil šlak.
Usadila se na zem, aby na chvíli ulevila nohám. Konverzace zatím plynula a týpek se, jak vidno, taky zatím neměl úplně k odchodu.
Podrbala se krátce za uchem, než promluvila: ,,Nó, já děcka nemám a do smečky se mi definitivně nechce," pronesla rozhodně. S tímto názorem byla asi stejně tvrdohlavá jako Hel a jejich rodiče. Asi měli to tuláctví prostě v krvi. ,,A usadit se?" musela nad tou představou trochu pobaveně nakrčit čumák. ,,Upřímně? Netušim. Slovo 'usadit se', mi bylo vždycky docela dost vzdálený." Jó, to ona by nejradši táhla z Norestu hned po pár tejdnech zase hezky dál, kdyby nepotkala sestru. Jenže Hel znamenala rodinu, ze které tak dlouho nikoho neviděla... jedinou rodinu, kterou kdy zatím měla... Stará nosalgická spojení dokázala dělat divy. Dokonce i s takovou nezávislou duší, jakou je Jess. ,,Neměla jsem v plánu tady zůstávat moc dlouho... jenže pak se ukázala Helča v celý svý kráse a se svatbou za rohem." Nojó, už zase ta svatba! Jess by si nerada přiznala, že nějaká taková, zdánlivě obyčejná událost, mohla mít dopad na její smýšlení, co se vlastní budoucnosti týče. Pravda však byla, že ségře maličkato záviděla. Jess nikdy neměla tolik dlouholetých přátel a nikdy si nenašla svou opravdovou 'spřízněnou duši,' jak tady Roihu pravil. V tomhle měla holka pech. Nikdy nic z toho neměla, ale taky si nikdy nestěžovala. Nicméně, jak šel čas dál, i ona bohužel stárla. Zatím ne tím typicky starým způsobem, ale stárla. A občas po té stálosti přeci zatoužila. O to více pak, když na svatbě viděla, jak se všechny, pro ni neznáme tváře, vzájemně baví. Že se jednoduše znají. Jess, ať šla, kam šla, nikdy nikoho tak dlouho neznala. Občas měla ňákého cestovního parťáka, ale většinou ne na dlouho.
Chvíli mlčky znovu pozorovala poštolku, než se odvážila promluvit. ,,Po tolika letech, je teď mojí jedinou rodinou. Jedinou opravdovou známou tváří." On považoval za rodinu smečku, ale to by Jess nikdy nedokázala. Nikdy by nemohla brát smečku na stejné úrovni, jako vlastní rodinu. ,,Takže je těžký ji hned zase opustit." Tudíž ano, nějaké 'usazení se,' by nebylo momentálně úplně od věci. Ale jestli to Jess fakt udělá? Toť otázka.

Trochu se vyklidnila, jakmile druhý jedinec vystrčil růžky a uráčil se ukázat. Uvolnila napnutá ramena, jakmile ji k přesvědčení dovedl také jeho klidný přístup. Mluvil klidně a vyrovnaně. No jasný, tohle vypadá na jeden z dalších nudných formálních rozhovorů. Ale třeba se mýlí, třeba vlkouš bude zajímavější, než se zatím zdá.
Šedivej měl pravdu, oba tady byli pouze z jednoho prostého důvodu - totiž kvůli jídlu. ,,Jistě." Švihla ocasem s přimhouřenými očky, pobízejíc ho, aby pokračoval v tom, co má dále na srdci. ,,To je dobře," pravila úsečně a ještě jednou si olízla tlamu, nespouštějíc z něj pohled. Sice blábolil cosi o tom, že konflikt stoprocentně není v jeho zájmu, ale copak by Jess věřila nějakému náhodnému cizinci?
Vzpomněla si na ten zvuk, který jí před chvílí obeznámil s tím, že týpek má očividně docela hlad. Pak švihla očky k ulovenému zajíci. Že by se přeci jen trochu podělila? Znovu upřela pohled na vlka, aby zcheckla, jak na tom momentálně je se stravou. Vypadal vyzáble, protože už nějakou dobu nic nejedl? Nebo dobře živeně, protože si umí poradit i v těžkých chvílích? To zatím nevíme. Jediné, co bylo znát, byl fakt, že mládenec už nějakou chvíli zajisté nic nejedl. Od toho taky ten zvuk.
Jess se však, přirozeně, o nic dělit absolutně nechtěla. Ale kdesi hluboko v sobě věděla, že ona s lovením potravy zas až takový problém nemá a že by jí těch pár soust, která by si pro sebe případně usurpoval druhý vlk, nechybělo.
Pozorně ho sledovala. ,,Jak se jmenuješ?" Zeptala se po chvíli napětí, již s klidným, přesto stále obezřetným, hlasem. ,,Asi nejsi ze smečky, co?" hádala dle jeho pachu.

Střihla ušima. ,,Bůh, říkáš chlapče?" skočila mu v mezi pauze do věty. Přimhouřila očka. Další mládenec poblázněný Bohem? Co se to stalo s Norestem?
Pomalu se pousmála, jak mluvil dál a dál. ,,Nechytej mě hned za slovo. Jasně, že existujou věci, který neznáme a nikdy nepoznáme," souhlasila a napřímila se. ,,Dost jsem jich poznala, ale věřím že většinu ani poznat nemůžu nebo nestihnu." Rozhodně ne za svůj život. Za svých cest Jess slýchávala historky o všelijakých místech. Některé byly blíže pravdě více, jiné méně. Některé si Jess ověřit zvládla, jiné už ne.
Temné místo s věčným ohněm? Inu, tohle podání znělo, ve srovnání s jeho předchozími slovy o Bohu, docela satanisticky. Ale radši to nekomentovala, ještě by se týpek urazil, nebo tak něco, pokud veří v toho Boha.
Apollón, Apollón... několikrát se jí to jméno rozlehlo v hlavě, jako ozvěna. Přišlo jí nějaký povědomí. Kde jen to už slyšela? Ale hnedle pár setin na to, jí to docvaklo. Kde jsi k takovým myšlenkám přišel? Od Apollyona. Kdo tě to naučil? Můj dobrý přítel Apollyon. Pstruh, no ovšemže! Nejprve jí tedy moc nešlo do hlavinky, jak by se zrovna tito, povahově naprosto odlišní jedinci, mohli spolu dát do řeči, ale i tak to bylo poměrně jasné. Apollón byl nejspíše Apollyon. Ta jména znějí skoro stejně.
,,Apollyon?" Zopakovala jeho jméno, aby se ujistila, že předtím se třebas přeslechla. A nebo to jméno nějak předtím smotal Pstruh? Kdo ví. A nebo jí tenhle podivín naschvál neprozradil své správné jméno. Možné bylo opravdu všecko.