Príspevky užívateľa

Jessice se na chvíli ulevilo. Byla ráda, že vlk hnedle nevyžaduje, aby za tím nějakým Achillesem hned opravdu zašla. Do hlavy si ale poznamenala, že Achilles je nejspíše léčitel.
Když se tak zaposlouchala do způsobu reči černého vlka, došlo jí, že jestli je ona Beta, tak tohle čertisko s rohama, bude nejspíše Azarynský Alfa. Alespoň to tak vypadalo.
Na jeho starostlivá slova přikývla. Jestli má samotný Alfa takovou starost o smečku, kde se pak berou ty nehorázné absurdní tresty? A taky pravidla? No možná se tak mile choval jenom teď, před svou Betou. Ale zatím jí to tak nepřipadalo. Možná opravdu její rodiče občas některé z historek trochu přeháněly. Nebo se bývalý Ignis prostě jen posunul dopředu. Teď, když už se i jinak jmenujou... no to by ale pak nesedělo nedávné svědectví jednoho z Azarynských vlčat. ,,Předpokládám teda, že jsi asi náhodou dneska ještě Achillese neviděl, že? Přemýšlím, kde bych ho našla." Doufala, že zrovna, kde se kdo kdy nachází, Beta smečky vědět úplně přesně nemusí. A taky doufala, že Achilles není třeba nějaký starý léčitelský dědek, co by jen pořád zůstával zalezlý na jednom místě, protože pak by Jess asi byla trochu podezřelejší.
Hlavou sem tam kývala když mluvil o zásobách. ,,To je dobře. Když jsou stabilní zásoby, většinou je stabilní i smečka. To je základ," pronesla.
,,Nevím," pokrčila rameny, ,,radši se ujišťuju, že je všechno v pořádku."

Podezřívavý tón ji poměrně zarazil. Překvapeně na něj zamrkala. ,,Jistěže ne. Řekla jsem snad, že by s nimi bylo něco špatně?" Zamračila se a radši se ještě jednou zpětně zamyslela nad svými slovy. Ne, nepřišlo jí, že by řekla něco špatného. Nebo něco, co by vyznělo tak, že druhé soudí. ,,To jste mě asi blbě pochopil. Chtěla jsem jenom říct, že je fajn po dlouhé době potkat tuláckou duši." Zopakovala tedy tak, aby to vyznělo již lépe.
,,No, vlastně ani ne. Cestuju, kam se mi zrovna zachce. Tak teď to je Norest." Pokrčila prostě rameny. Nebyla v tom žádná věda, prostě ji napadlo se sem po dlouhé době podívat, tak to zkusila. Možná jen to, že se tady kdysi dávno potkali její rodiče, mohlo mít nějakou spojitost s tím, že se nacházela zrovna tady.
Vlkouš byl tedy velmi opatrný, to se mu musí nechat. Její maličký prank jí tak úplně nevyšel. No tak nic. Povzdechla si v duchu.
Když pochopila, že vlk jí tlapu nepodá, přitáhla si ji zase hezky k sobě. ,,Ne, odkud pocházím já, to zvykem není," přiznala, ,,ale procestovala jsem spousty odlišných míst a už jsem se s tímhle gestem párkrá setkala. Vlci to používají, když se představují a přijde mi to docela zajímavé a slušné." Vysvětlila tedy jedinci před sebou. Sice byl dle jeho slov vandrák, ale očividně neznal, co to je podání si tlapy. Ale Jess to nevadilo, bylo jí to fuk. Navíc i ona sama byla zmatená, když se s tímhle setkala poprvé.

Jess si odfrkla a znuděně přivřela oči. S tímhle jedincem opravdu nebyla moc zábava. Skoro jednoslovné odpovědi byly nezajímavé a nedalo se na to nijak navázat s další otázkou nebo větou. Jess se na něj zašklebila, jednou ze svých typických grimas. ,,No poslyš ty páprdo, hádám, že s tebou asi jeden moc zábavy nezažije, hm?" Pak se jí do čumáku zase dostal ten pach. ,,Azaryn co? Máš snad něco proti tulákům, že se se mnou nechceš bavit?" Osočila ho s další otázkou a podrážděně švihla ocasem, jako kdyby se jí to dotklo - no jenže nedotklo. Bylo jí naprosto ukradené, že vlček nemá zájem se s ní vybavovat. Ona se momentálně nudila a bavit se chtěla. Jenže tenhle týpek jí ke znuděné náladě zatím žel docela hezky přispíval.
Ptal se snad? Ano ptal se! Jess mu pouze slušně odpovídala. A to že byla občas až moc ukecaná přeci neznamenalo, že by byla hnedle hloupá. Kdepak, to ona nikdy!
,,No, myslím tím smečku. Neznáš už náhodou kazdičký centimetr vašeho území?" No, hranice prostě nebyly pro všechny. Jess byla v duchu cestovatelka, takže princip smeček zkrátka nemusela.
Týpek docela vypadal, že opravdu nemá zrovna náladičku na pokec. ,,Hele," začala, ,,já se jenom snažím nějak rozvést konverzaci, jestli jsi to nezaznamenal. Ale jestli o mojí přítomnost nestojíš, stačí říct. Mile ráda svou tuláckou zadel přesunu někam, kde to bude zajímavější."

V těle Asph

Doprovod? Ach jen to ne! Ať si kouká tenhle vlkouš jít hezky po svým, ještě by ji odhalil. ,,To je od tebe sice hezké, ale nebudu tě zdržovat od povinností. A zas tak hrozné to zatím není, nezabije mě to, a nechci plácat zásobami." Pronesla větu, která docela dávala smysl. Prostě ho jenom zdvořile odmítla ne? Na tom není nic zas tak hrozného. I když, pokud bude trvat na doprovodu, možná by z něj alespoň mohla vytáhnout nějaké užitečné informace. ,,Ale děkuju za starost. Kdyžtak za Achillesem zajdu, kdyby se mi udělalo hůř." Ujistila ho.
Ach... jeho poslední věta ji zarazila, ale nic na sobě nedala znát. V podstatě se toho v duchu tak trochu zalekla. Takže moment... Beta??? Z Jessicy Ór Kolgrafiir, nezávislé osamostatněné vlčice, teď jako byla Beta smečky? No fuj, tolik povinností a zodpovědnosti za ostatní! To Jess vůbec nechtěla. Ať si to ta kytičková zrůda vezme zpátky! Jess chtěla zpátky svůj pruhovaný kožich a dlouhé nohy. A taky hlavně volnost. Ovšem když už se dozvěděla tuhle šťavnatou novinku, nedalo jí to a musela pokračovat, aby zjistila ještě víc! Od toho tu přece taky byla. Pro výzvy, jako byla právě tahle.
Na jeho slova s Betou už jen přikývla. Nechtěla se v týhle lži nimrat o nic víc, než bylo třeba.
,,Nevíš, jak jsme na tom momentálně se zásobami? Teď už by se naštěstí mělo vše zlepšit, když přichází jaro." Pronesla, aby nadhodila jiné přijatelné a hlavně bezpečné téma. ,,Bude více potravy i bylinek," dodala ještě, dokud měla co.

,,To máš pravdu." Pokynula hlavou. Líbilo se jí, že tenhle vlkouš nediskriminuje tuláky. Některé smečky to totiž dělaly poměrně rády. Například, když někdo záměrně tuláky vraždil, že?
,,Na to zjistit, co je tvůj sen, máš ještě dost času, neboj," ujistila ho. Má na to koneckonců celičký život. Natož pak někdo takto mladý! Ovšem nebyla si moc jistá, jak to funguje u nich ve smečce. Jestli tam mají nějaké zaměření a jestli si ho musejí vybrat již v brzkém věku, nejspíš na to toho času bude mít poměrně míň. Ale doufala, že snad alespoň nějakou svobodu tam mají.
,,A třeba ne. Třeba tam zůstaneš. Co se stane, stane se, je to tak?" Věděla, že s tímhle nejspíš souhlasí. Je to přeci dle něj v rukou božích. To Bůh rozhodne, co se s ním stane. Jess tomu sice nevěřila, ale tento prcek očividně ano.
,,No vidíš, tak třeba jsi jeho schopnosti podědil. Třeba ti prospěje, stát se medikem." Objasnila prckoj.
Jeho další slova jí teda pěkně překvapila! Vůbec by nečekala, že z něj vypadne něco takového. Nadzvedla na něj obočí. ,,Z kamene? To ti říkají?" No co si budeme, znělo jí to pěkně absurdně! Zrovna v Norestu je teda asi možných dost věcí, ale aby se z kamene zrodil život? To bylo panečku vskutku zvláštní. A jestli si někdo radši vymyslel tuhle nesmyslnou historku s kamenem, než aby přiznal, že má vlčata z tulákem... pak už v Azarynu Bůh opravdu není. ,,Ve vaší smečce asi tuláky zrovna v oblibě nemají, co?" Měla silnou tendenci, zeptat se ho, jestli to je právě jeho smečka, která v Norestu zabíjí tuláky. Azaryn a Ignis sice znělo úplně jinak, ale kdo ví, co vše se za ten čas mohlo změnit.
Chvilku se zamyslela, jak mu podat odpověď na otáku, ohledně čokla. Nejprve jí vůbec nedošlo, že tady žádné čokly neznají. Dlouhou chvíli se nacházela v místech, kde znal psy a vořechy snad každý vlčí ťulpas. Ale tady to bylo jinak. Žádná lidská populace, tudíž taky žádní psy. Bylo to svým způsobem lepší. ,,No... čokl je něco jako falešný vlk. Vypadá podobně ale zároveň úplně jinak. Tváří se, že je vlk, ale často ani neumí lovit. Většinou žije s lidmi a," zarazila se a hodila po Pstruhovi očkem, ,,Už ti někdy někdo řekl, co jsou to lidi?" Docela o tom pochybovala. Tady byla v Norestu - v divočině, kde moc vlků nejspíše lidi neznalo. Ani Jess je neznala zas tak dobře, ale byla za to ráda. Už jen ten kousek, co za tu dobu cestování poznala, jí stačil. Udělala si o nich pěkný obrázek, možná trošku přišperkovaný, ale stačilo to.

V těle Asphodelle

Jessice se ani trochu nelíbilo, že během chvilky narazila na dalšího vlka. Copak dneska nemají nějakou lepší práci, než se s ní vybavovat? Bylo to otřesné. Sice jí díky tomu v žilách proudil adrenalin, ale to vzhledem k situaci, kde se nacházela, nebylo vůbec příjemné. ,,Taktéž zdravím." Pokynula vlkovi hlavou na pozdrav. Bude se z tohohle muset zase nějak vykroutit. Naštěstí už jednu takovou lež, která se dala krásně sníst i s navijákem, dneska použila. ,,Ále, jen se jdu někam projít, dneska mi nějak není moc dobře," vysvětlila nejpřesvědčivěji, jak jen mohla a zároveň nasadila lehce znavený výraz. ,,A cestou snad i obhlídnu hranice, abych alespoň udělala něco užitečného." Odpověděla a doufala, že vlkouš ji už nechá na pokoji. Tak trochu doufala, že obhlídnout hranice, jako tahle kytičková vlčice, snad může. Spoléhala tedy na to, že tady snad nějaké debilní pravidlo na to, kdo kontroluje hranice, není. Ale u téhle smečky jeden nikdy nevěděl! Koneckonců, co se doslechla, tak tady týraly vlčata hladem. Jak nechutné.
V duchu se zamračila nad jeho další otázkou. Jestli něco hledá? Ježiš a co by jako měla hledat? Rychle v hlavě tvořila možné návrhy, co mu na to říct. ,,Jestli něco hledám? Hm, řekla bych že ne, proč se ptáš?" Položila naopak otázku ona jemu. ,,A kam máš namířeno ty?" Zeptala se a nahodila na tvář menší úsměv, aby ho přesvědčila, že rozhodně není důvod ji podezřívat.

Stále zírala oněměle přímo před sebe s vykulenýma očima na svou sestru. Vlna starých vzpomínek ji pohltila asi stejně, jako voda z řeky Hel, která se k Jess právě snažila doplavat. A Jessica, místo toho, aby se třeba pokusila sestře nějak pomoc, nebo se jednoduše teleportovala na druhou stranu břehu řeky, jen udiveně sledovala výjev před sebou. Srdce se jí rozbušilo o něco rychleji a uši přitiskla váhavě k hlavě. ,,C-co... j-jak... co tady děláš?" Vypadlo z ní nakonec a ze srdce jí spadla bůhvíproč obrovská úleva.
Pak se konečně po chvíli dokázala vzpamatovat. Narovnala se, na tváři se jí objevil nevěřícný úsměv a oči se jí zalily dojetím. ,,Jeseš to fakt ty? Ježiš, tak ráda tě zase vidím!" Zvedla nadšeně ocas a několikrát svou sestru nedočkavě obešla, aby se přesvědčila, že se jí to celé jenom nezdá. Pak do ní přátelsky šťouchla čumákem. ,,Kde se tady bereš?" Nedokázala se přestat usmívat, ach tolik jí všichni z rodiny chyběli!

Upřímně Jess docela potěšilo, že konečně narazila na někoho, kdo nazapáchal smečkou. Byla to příjemná změna, poněvadž až doposud, zde zatím narazila pouze na samé smečkové vlky. A ne že by je Jess hnedle soudila, ale... potkat nějakou tuláckou duši, po tak dlouhé době, byla příjemná změna.
I proto se na něj mírně pousmála se svým klasickým, napůl křivým, úsměvem. ,,No, žádný konkrétní důvod k tomu sice moc není, ale jednoduše řečeno, ráda po dlouhé době vidím někoho, kdo hnedle nesmrdí smečkou." Přiznala druhému vlkoušovi.
Vyslechla si jeho slova a asi v půlce nadzvedla s lehkým zájmem obočí. ,,Vandrák, jo? No já jsem Jessica. Jessica Ór Kolgrafiir, abychom byli přesní." Chvilku nechala mezi svými slovy pauzu, když přemýšlela, co dále tomuhle cizinci říci. Sice ho neznala, ale hnedle jí byl tisíckrát sympatičtější, než ten hnědej vořech, co se před Jess nedávno naparoval a představil se jí jako král všech kytiček. ,,A vlastně, abych pravdu řekla, taky mám dost cestovatelskou duši. Norest jsem naposledy navštívila asi někde v pubertální části mého života, a teď se tady, po dlouhé době, ocitám zase. Ani nevím proč, ale minule jsem to tu moc neprozkoumala, tak třeba mě zde nyní uchvátí něco nového." Pokrčila jednoduše rameny. ,,Mimochodem, těší mě, Remusi." Kývla vlkoušovi na pozdrav a natáhla k němu v přátelském gestu tlapu, aby si s ní třeba potřásl. Ovšem v duchu jí hrál na tváři lišácký úsměv s plánem, jak si z vlkouše udělat o něco lepší den.

Pruhovaná vlčina si hnedle všimla pěkného kusu látky, co měl zde přítomný na sobě. ,,Pěkný hábit." Poznamela proto, a s úsměvem se ušklíbla. ,,Kde jsi k němu přišel, máš ho proti zimě?" Navalila na něj pár svých otázek. Inu čím jiným by taky měla okořenit tuto konverzaci, že?
Po chvilce se Jess do čumáčku dostal vlkův odér. ,,Ach provětrat hlavu, někam mimo smečku nebo tak? Musí být vyčerpávající zůstávat zavřený jen na jednom místě. Nemám pravdu?" Nadzvedla pobaveně obočí.
,,Já jsem si kousek odtud našla docela pěkné skromné místo na přenocování. Tak jsem se rozhodla si na chvíli protáhnout ztuhlé svaly. A taky provětrat hlavu stejně, jak si zmínil." Ach ano, provětrat se, proběhnout, protáhnout, cokoliv, jen hlavně pořád neležet na jednom místě! To se pak totiž některým vlkům, jako byla také zrovna Jess, dostávaly do hlavy nechtěné myšlenky či vzpomínky. A těm čelit tahle vlčice většinou odmítala. Radši preferovala pohyb, než vlezlé nepříjemné myšlenky.

Jess si prozatím nevšimla, že by někdo přicházel, a tak jen dál chlemtala vodu z rozvířené řeky.
Teprve po pár okamžicích zvedla zrak s líně přivřenýma očima. Zarazila se s hlavou stále napůl nakloněnou k vodě. Oči se jí rozšířily, polkla poslední lok vody a několikrát zamrkala. Tohle musel být snad sen. S tlamou napůl otevřenou hleděla přes řeku tváří v tvář jedné ze svých sester. Tak tohle byl určitě, jistým způsobem, pořádný šok.
Hlavu jí zaplnily vzdálené vzpomínky na jejich společné dětství a na celou jejich rodinu. Celým tělem jí projela vlna štěstí, ale následně taky paniky. Jess nevěděla co dělat. Naposledy ji viděla, když byly obě ještě rozbouřené puberťačky s touhou po adrenalinu a širším poznání. Opravdu tohle teď byla její sestra?
Jess věděla, že se teď na Norestu dějí prazvláštní věci, ale... kde se tady proboha vzala zrovna ona?
Obě na sebe civěly jako vyvorané myši, neschopné jediného slova. Po všech těch letech Hel Ór Kolgrafiir stála přímo naproti ní. ,,Hel?" Prolomila nakonec dlouhé ticho Jess váhavým chraplavým hlasem.

,,To je jasný. Když ne nikdo jiný, tak alespoň nějaká zbloudilá tulačka, co?" Uchechtla se. Ovšem, kde jinde měl ten chudák hledat pochopení, když ho smečka odmítala? Nebylo se čemu divit, že si ho hledá u tulačky, jako je právě Jess.
Překvapeně zamrkala. ,,Tak to je vskutku pěkný sen." Uznala. ,,To ti přeju, ať se ti to vydaří. Medikové jsou smečce vždycky přínosní. A vlastně nejenom smečce. Medikové se hodí všude." Léčitelé byly většinou velmi žádaní, jen co je pravda! Ale také se k nim jistě vázala i velká zodpovědnost. Kolikrát třeba i přímo za životy ostatních, že? S tím ho ale teď Jess strašit nehodlala. I když zrovna Pstruh by si z toho pravděpodobně moc nedělal, poněvadž to vypadalo, že se smrtí, se již smířil po svém.
,,Jó, tak to mu teď už určitě je líp. Jestli se takto trápil, tak je dobře, že tomu už tak není." Souhlasila s drobcem.
Neexistuje? Že prý jeho máti neexistuje hm? Jak zvláštní. Kdo ví, jak to tam celé vůbec má. Třeba se ho jeho máti prostě vzdala už v útlém věku, kdo ví.
,,A čemu věříš?" Teď to byla otázka na jeho máti, ne konkrétně na Boha, ale přebrat si to ovšem mohl jak jen chtěl. Ovšem, že věří v Boha, už Jess věděla.
,,Taky mě těší, Pstruhu." Pousmála se s úšklebkem. ,,No, máš pravdu, zrovna Flíček by se asi nechtěl jmenovat nikdo. Zní to jak jméno pro ňákýho čokla."

,,Jak je to možný? Ach, to kdybych byla já sama věděla!" Postěžovala si cizí vlčině.
,,No, tak to máme asi stejný." Konstatovala trochu znuděně. Jess taky lovila, chodila a přežívala. Prostě normální život tuláka, ne? Nic víc, nic míň.
Na vlčinu civěla s rozšířenýma očima. Já ti rozumim!!! Chtělo se Jessíně halekat za hory daleko, ale zatím zůstávala zticha, poněvadž, kdo ví, co z vlčiny nakonec vyleze? ,,Ach ano, počkej! Mně se totiž stalo totéž!" Vyřkla a chápavě zírala na vlčinu před sebou. ,,Já normálně nevypadám takhle zarostle! Jsem normální rudá vlčice. A rozhodně nejsem obrostlá tímhle veškerým plevelem." Odfrkla si podrážděně, když objasnila situaci. Taky se pro jistotu ještě podívala po svých tlapách, tak jako to udělala tulačka. Tlapy však stále zůstávaly nezměněné. ,,Jo a taky normálně rozhodně tolik nesmrdím!" Natáhla k vlčici tlapu, aby si klidně ráčila přičichnout. ,,Cítíš to? Smečka! Proč smrdim jako plevel a smečka?" Ach jaká to hrůza, že?
,,Jo, Jo! Já jsem taky zrovinka pila z řeky!" Kývala zběsile hlavou, až se na ní rostliny třásly.
,,Já jsem Jessica. Jessica Ór Kolgrafiir." Představila se zpětně.
Pak se na chvíli zastavila a zakroutila hlavou. ,,Voltaire bohužel neznám. A tebe nejspíš taky ne. Na plese jsem nebyla, jsem tady jenom krátce." Přiznala.
,,Kdysi jsem teda už Norest navštívila, ale moc dlouho jsem tady stejně nevydržela."
Tyjo v téhle době na Norestu není snad nikdo sám sebou! Sotva Jess po dlouhé době strčila tlapu na území Norestu, a už se všechno zdálo být nanejvýš šílené. Nic tady není normální! Smečky, ale ani vlci, všichni se jednoduše zbláznili.

Jess sledovala, jak srnec mizí v dáli. Ty hnědé nevinné oči, kterými na ni hleděl těsně předtím, než na něj zaútočila, se jí vryly do paměti.
Odfrkla si, až se jí z čumáku odpařil malý obláček páry.
Nechala si dobrovolně upláchnout snadnou kořist. Že by snad Jessica Ór Kolgrafiir projevila slabost? Pft kdepak. Tomu se říkalo přece jinak. Soucit bylo to pravé slovo, ne?
Sice moc nevěděla, co si teď sama o sobě myslet, ale radši to nechala plavat. Její myšlenky stejně během chvilky vyrušila slova cizího vlka.
Hodila po něm rychlý pohled. ,,I vám." Oplatila ze slušnosti, aby se neřeklo.
,,Ne tak docela." Přiznala, ale dál už to pitvat nehodlala.
Jakmile vlček přišel blíže, jeho pach jí napověděl, že nejspíše nebude z žádné ze zdejších smeček. ,,Vy asi nebudete členem některé smečky, mám pravdu?" Zeptala se a nahodila maličký úsměv. Když už zde byla možnost, možná by nebylo od věci, vyzjistit si od tohoto jedince pár užitečných informací.

Jak si tak procházela zdejší okolí, náhle se v jejím zorném poli objevil nějaký vlček. Byl to vlastně první vlkouš s křídly, na kterého v Norestu narazila. I když ona je pravda, že až tolik těch vlků zase Jess nepotkala, aby mohla porovnávat. Ale co už.
Rudá vlčice přiklusala blíž, aby se s nově příchozím seznámila. Nic jiného koneckonců na práci teď stejně neměla. ,,Zdravíčko cizinče." Pozdravila vlka s poměrně milým úsměvem na tváři, když došla až k němu. ,,Kampak máš namířeno?" Optala se slušně a doufala, že zrovna tento vlkouš nebude mít problém s tím, že mu Jess hnedle ze začátku tyká.

Už to byla chvilka, co se ocitla na území Norestu. Potkala pár zajímavých či nezajímavých vlků a nějak si prostě žila. Lovila si potravu sama pro sebe, hledala úkryty, jenom sama pro sebe... všechno záviselo jenom na ní a jejích schopnostech. Všechno probíhalo ostatně tak, jako vždycky. Nikdy se moc dlouho nezdržela na jednom místě a raději se posunula dál, aby více prozkoumala okolí. Vždycky ji to bavilo, ale poslední dobou začínala přemýšlet, že možná by se jí občas hodila nějaká společnost. Vzácně přemýšlela taky nad svou rodinou, která se zdála být vzdálená odtud kilometry daleko.
Nikdy by si to nepřiznala, ale někdy se cítila... trochu osaměle. Ale takové myšlenky většinou rychle hodila za hlavu a radši místo toho šla něco dělat. Jako právě teď. Pozorovala rozvodněnou řeku, kde se sem tam mihotaly ryby. V duchu bojovala s rozhodnutím, jestli má zkusit nějakou ulovit. Ale nakonec usoudila, že si radši ponechá suchý kožich, než aby si ho namočila pro pár ryb plných kostí.
K průhledné hladině se tedy sehnula jen, aby trochu uhasila žízeň.