Príspevky užívateľa

Aaale, Jakoby se nepoučil z poslední takovéto výpravy někam do neznáma a stejně se objevil tady - v noci. Sice bylo už skoro ráno, ale vyrazit na večer pryč z bezpečí bylo od Kariho s jeho zranitelností pěkně hloupé. Štěstí, že už za chvíli se nebude klepat strachy a konečně i se světlem půjde zpět domů. Nakračoval si to podél lesa a na co nenarazil. Vony tam stály zas nějaké ty stavení, co viděl i blízko Ignisu a byly i stejně rozbité, tedy alespoň mu přišlo, že to bylo rozbité, ale těžko říct, co to bylo. Dále tu také viděl obrovské kolo, které bylo ještě sic daleko, ale i přes to bylo ohromující. No málem by vkročil až mezi ty vzdálené budovy, ale v tom tam uviděl hýbající se oči. Něco se tam ukrylo mezi stíny a Kardanisise to vyděsilo k smrti. Už tak byl moc rozklepaný, ale přes to si našel odvahu, aby řekl. "H... h-alo?"

Tak jo, momentálně nastávala chvíle, ve které má Kardanisis více myšlenek, než slov. Vlastně on měl takové chvíle často, ale ne v přítomnosti někoho takového. Jak pak zjistila, že Kari přemýšlí o tom, zda mu chce ublížit? Že by z něj šel strach až cítit? No doufal, že ne. I když bylo podezřelé, že jako první větu řekla zrovna tohle a také by si nepřál, aby mu ublížila. Možná byla lepší ta první metoda. Měl bych jí říct, odkud jsem? Když jí řeknu, že jsem tulák, tak by toho mohla využít. Che! To svoje nechci ublížit, ať si říká někde jinde. Já jí stejně nevěřím. Za to, když jí řeknu, že mám za zadkem celej Ignis, možná už bude mít více nahnáno. Hm... "Jsem z... eee ehm..." Počkat! Ignis je odsud pěkně daleko, to je to samé, jako bych jí řek, že jsem prašivý tulák. Potřeboval v tuto chvíli jediné a to zalhat. Musí jí říct že je z blízka. "Z támhle té smečky. Je to blízko." Řekl a ukázal tlapou směr po řece. Po pravdě neměl sebemenší tušení, jestli tam v těch místech nějaké smečky jsou nebo kde jsou. Bylo to tu pro něj zcela neznámé. "Oh madam, já nejsem tak neschopný, abych se nemohl takhle sám v noci potulovat po okolí." Řekl tentokrát konečně mnohem sebevědoměji. Zrovna tenhle styl lhaní mu šel.

Aby si pravdu řek, taky ho to začínalo bavit. Vypadalo to, že se tu oba vlci skvěle bavili. Tak to bude na dlouho. Sice takto urážet tuláky byla zábava, ale nemohl takto marnit čas, když to stejně bylo zbytečné. "Nejsem arogantní, jsem jenom ten, co si nenechá líbit narážky od tuláka." Usmál se na něj a jeho hlásek od této chvíle zněl, jako by mu vyprávěl o tom, jak ho má rád. I tím ocasem sem tam mávl. "Zkušenost lovu není o inteligenci, ale o zkušenosti. Víš, já se nenarodil, jako všemohoucí." Aaa popošel pár malých krůčků k vlku, což dodávalo situaci správnou šťávu. Jen ho trochu zaskočila další věda, poněvadž to znělo, jakoby mluvil právě o Kariho sestře. No toto. Jestli to ale byla opravdu ona, tak je dobře, že mu to cosi sežrala. Dobře mu tak. "Ale kdepak. To ty by jsi neměl zapomínat na to, že jsi byl právě ty, kdo je tak neochotný, aby ani vlčeti lov neobjasnil."

No jen by se ho pokusila Clay okřiknout, on by jen čekal na příležitost, aby jí to mohl oplatit, však neuměl číst myšlenky a tak na to ani nemyslel. Myslel na to, jak mu to nejde a jak je veškerá snaha marná. "To je voprus." Zašeptal si sám pro sebe z nudy. Opravdu ho to nebavilo a nebylo divu, když nic neviděl ani neslyšel a dokonce ani necítil. Teď už jen pochodoval dokolečka a z toho naštvaného pochodování vzniklo dupání, což očividně vyplašilo další myš, která po jeho pár hlasitých krocích vyběhla z dírky zpoza jednoho kamínku. A Ejhle. Karimu se najednou vrátila nálada a vyrazil za ní. Byl tak blízko, že stačil jediný skok a měl ji. Tohle by měl někdy zopakovat.
Když držel tu myš ve svých spárech, šťastně začal třepat ocasem, ale při tom zapomněl ji usmrtit, aby nemohla utéct. Postavil se, napřímil se a začal s chloubami. "Podívejte, už jsem taky boRec a mám myš!" Když v tom se mu myška vykroutila ze sevření tlap a utekla pryč, zpět do nory. On už ji držel, ale on hlava děravá, kdyby jen nemyslel jen na to, jak se chce pochlubit, usmrtil by ji dříve a tak by mu utéct nemohla.

Teď už ale ten vystrašený výraz nedokázal zakrýt. Bylo děsivé, jak se přibližovala a on nevydržel hrát tak nezranitelného dlouho. Po každé, co se jen o kousíček přiblížila, on se posunul dozadu, aby si udržel tu bezpečnou vzdálenost. Však odvážná slova si ještě udržel při životě. Musel se bránit. "To určitě." Zašeptal si jen tak pro sebe. Asi dvakrát už jí zopakoval, že s jejich vlky se nikdy nerozpadnou a ona si stejně mele to své blůz. "Ovšem že ne milá paní, ale i kdyby, stále by to nebyl důkaz." Dodal a tentokrát už nasadil milejší tón, aby ji tolik neprovokoval. Bál se. "Přeci, jak bych vám měl jinak uvěřit, že opravdu jste taková vládkyně." Naposledy řekl a zase ucouvnul a následně polknul.

No jo no, padá, ale nemusela se aspoň segra bát, že je to cizinec, co ji napadl úmyslně. To by bylo horší. I tak ale pak začala nadávat, jak je tupý, aby na ni skočil. Ale! Neměla se za ním plížit uprostřed noci. Bylo mu hned jasné, že si ho všimnula jak vychází z úkrytu a šla ho pronásledovat a nebo jen hledat, poněvadž chyběl. "A ty nekřič, ještě na tebe dopadne opravdický nebezpečí, na nás oba." Pověděl, hned jak se začal vzpamatovávat z toho docela měkkého dopadu. "Co tu děláš ty?" No ovšem, jakoupak jinou odpověď by mohla od Kardanisise čekat. Však měl pravdu, on sic byl venku, ale to ona taky. On věděl odpověď na vlastní otázku a i přes to se zeptal, aby nemusel být vyslýchán jako první. "Nestalo se ti nic?" Konečně jej napadlo použít trochu slušnosti a zeptat se. U vlastních slov jí narychlo jen osahal kožíšek svou packou. Co si on pamatoval, jí o své magii ještě neřekl a jestli si na to ještě sama nepřišla, mohlo jí přijít osahávání trochu divné, ale on uměl packami čarovat a veškeré bolístky ji ihned přestanou bolet, pokud bolely. Pro jistotu takto packou prohrabával často i sebe, když ho něco bolelo, jenže na něj samotného to jaksi nefungovalo.

No do teď si myslel, jak je odvážný, jenže jakmile už uslyšel zvuk, ať už to byl jakýkoliv, ocas stáhl mezi tlapy a div si u toho neucvrnknul. Jenže nechtěl dát najevo svou slabost a už skoro automaticky zavrčel. To by snad udělal každý a tak i se staženým ocasem a ušima připlácnutýma k hlavě se začal bránit před tím bubákem, jehož pach byl natolik povědomý, že ho to až v nose zašramotilo. No než by si stihnul uvědomit, čí pach to byl, už letěl vzduchem, přímo na místo, kde uslyšel ránu a hned na to hlas své sestry, která ho tedy tolik vyděsila. Měla by se ale krýt, protože pokud neuhne, Kardanisis skončí přímo na ní a s velkou pravděpodobností se na ní rozplácne jakoby spadl z mnohem větší výšky. Jak nepříjemné tohle muselo být jak pro Kariho tak pro Klematis po jeho dopadu. V takové hromadě chlupů nechcete skončit.

Dorazil k tomuto stromu a stačil jediný pohled k tomu, aby si řekl, že tohle je to dokonalé místo. Celý strom mohl skvěle zapůsobit jako střecha nad hlavou a mezi kořeny, tak tam bylo spousty dobrých dírek na to, aby se mohl mezi ně schoulit do klubka a pohodlně usnout. Nejspíše to veselé poskakování měli v rodině, protože si stejně jako třeba jeho sestra Clay poskočil, když byl veselý a to teď udělal. Byl jistě velmi veselý, ale zároveň ho minutkami začínala kousat do zadku představa o tom, že je pryč od bezpečí a ve spánku je vlk nejzranitelnější. Neměl by se vrátit? Přesně tohle si občas řekl, ale ihned to ze sebe setřásl. Však jaké to nebezpečí by se vzalo na jeho území? Hranice kontroloval Darach a jistě ne jen on. Byl prostě uprostřed území a za hranice by nikdo chodit neměl. To by ho totiž stálo velmi draho!

Kdyby tak vlčice tušila, jak daleko se Kardanisis od bezpečí a své matky nachází. Už by z něj začínal ten strach a napětí pomalu slézat, jenže on kdesi blízko něj někdo promluvil. Kardanisis byl náhle leknutím bez sebe. Prudce se otočil na stranu, kde se daná osoba nacházela, vycenil své ještě malinké zoubky a zavrčel. "Ne, v žádném případě." Určitě to nebylo moc nápadné? Ono totiž bylo pravdou, že musel opravdu čenichat, aby se zorientoval, ale v tomto případě prostě musel zalhat. Cizí vlčici by nevěřil ani čumák před očima. Ouška měl teď trochu vyděšeně připlácnuté k hlavě, ale ocásek se snažil držet vysoko, aby dal nějak najevo, že se vlčice nebojí. Bohužel tohle nebyla pravda. Co horšího ho mohlo za cesty potkat, než potkat tuláka a uprostřed noci? No hrůza a děs. Co bude dělat? Šikanovat ho, mučit ho, urážet? I na jeho slušný pozdrav při tom všem zapomněl.

Dnes byl opravdu krásný den a Kari se se skvěle naladěnou náladou vydal mimo území, prozkoumávat neznámá místa. Jeho hlavním záměrem bylo přesně tohle. Prozkoumat co jde. Kardanisis chtěl znát každičký koutek v okolí své smečky a samozřejmě i území, jenže to už měl prozkoumáno a tak v tom případě chtěl znát i venek. Podařilo se mu při jeho průzkumu najít i tuhle zhrouceninu. Čert ví, kde se to tu vzalo, ale vypadalo to velmi podivně. Tak nepřirozeně. Tedy on ještě na nic takového nenarazil. Bylo to celé z kamínků a pachů tu také byla spousta. A mezi nimi se ale míhal i pach zcela čerstvý. Cítil malé zvířátko a to se rozhodl pronásledovat. Pach byl neuvěřitelně čerstvý, ale za to jemný a slabý. Myš to určitě nebyla a to se také dokázalo. Bylo očividné, že to, co Kari právě nedaleko od svých tlap na kamínku spatřil, bylo něco jiného. Bylo to do zelena zbarvené, bez žádné srsti a mělo to dlouhý ocas. Neříkalo se tomuto zvířeti náhodou ještěrka? No v každém případě chtěl tohle stvoření ulovit. Přikrčil se k zemi a připravil na skok. Zvíře bylo sic mrštné, ale Kardanisis mrštnější a chytřejší, protože zaůtočil zezadu. Chytil ještěrku tlapou za ocas a už se ji chystal vzít do tlamičky a následně zabít, aby ji mohl sníst. Rozhodně nechtěl jíst ještěrku za živa, to bylo moc nechutné a moc se to hemžilo. Zabít se mu to ale hned nepodařilo a místo toho se musel zděsit. On tomu ten ocas upadnul a ještěrka se i bez ocasu vydala dál od Kariho. Kardanisise to na chvíli zaskočilo a vyděsilo, ale instinktivně vyskočil znovu a tentokrát už ještěrku chytil a zabil. O tomhle se bude tedy horko těžko povídat s jinými vlky. Uvěří mu vůbec, že umí ještěrky prchat sic divně, ale i bez ocasu?

Takže... zrána se musel ale pořádně protáhnout, aby se trochu probral. Už za tu chvíli, co byl vzhůru stihnul dopochodovat do jehličnatého lesa, kde doufal, že si najde jídlo. Ano, jemu zatím myška stačila. Jen kdyby ji uměl ulovit. Jeho lov zatím vypadal, jako by lovil vlk s epilepsií hada, který utíká ze strany na stranu. Ovšem nelámal si tím hlavu. Však on se to naučí. Všechno, co mu nejde se jednou naučí, stejně, jako se naučil R a Ř. To ho naučila sestra Clay a používat nos se už taky skoro naučil. No rozhodně neztrácel po každém neúspěchu naděje. Našlapoval tímto lesem pomalu a jistě s čenichem u země. Možná se mu dnes konečně podaří ulovit pořádně vyžranou myš. To by panečku byla snídaně. Jenže do cesty se mu nepřipletl pach myši, ale někoho úplně jiného. Vlka, který páchl něčím jiným, než Ignisem! Že by tulák? A na území!

No dobrá, tohle už přehnal. Aby se zrovna Kari s jeho zranitelností vydával na večer až kamsi úplně mimo oblast Ignisu, tak to už přehnal. Jaké vlče by bylo tak hloupé, aby se zatoulalo takto daleko, bez dovolení někoho dospělého a ještě k nastávající noci? Pravda nějak si neuvědomil, že může jeho toulání zabrat tolik času a na cestu zpět se ocitne v úplné tmě, ale moc na tom, že by to udělal schválně a chtěl by si tím dokázat svou odvahu to příliš neměnilo. Kari se opravdu svižným krokem vracel zpět a sotva v tý tmě viděl nos před očima. Musel se teď v tom případě soustředit, aby mohl použít to, co ho máma naučila. Už jako maličký musel se zavázanýma očima přejít nějaký ten kousek lesa a spoléhat se na jiné smysly, než je zrak a teď se mu jeho tréningy konečně začínaly vyplácet. I ten nos už mu fungoval docela dobře a tak občas začenichal, aby si našel pachovou cestu zpět a vyhýbal se podezřelým věcem. Přeci takto v noci a sám byl mnohem zranitelnější, než jindy.

Už to byl velký kluk, to byla pravda, ale jeden si musel přiznat, že některé věci, které dělal byly na jeho věk a zranitelnost příliš riskantní. I tohle bylo poněkud odvážné od tohoto teprve skoro pubertálního hošánka. No rozhodl se si najít nějaké pěkné místečko na spaní tady venku. Ani on sám nevěděl, co v něm vzbudilo takový nápad, ale chtěl to udělat a strávit noc mimo úkryty smečky a ochranu dospělých. Občas si po nocích sám sobě stěžoval, jak mu vadí společnost jiných vlků, když to zrovna nepotřebuje, ale to nebyl jediný důvod, proč se teď uprostřed noci plížil trávou uprostřed území a snažil se něco najít. No to, že si chtěl vyzkoušet svou odvahu už by se dalo považovat jako důvod. Ne však, že by takovéto strašidelné zážitky plné adrenalinu vyhledával. On nebyl ten tip, co potřeboval všem okolo a i sobě dokazovat, jak je dobrej i když to tak často dosti možná vypadalo. Mu stačilo jen, že ho ostatní nevidí, jako blázna nebo pitomce a ani to by v něm možná nevzbudilo tu tendenci dokázat víc. Byl spokojený tak, jak vše bylo, jen nějaké drobnůstky mu trochu neseděly. Obtěžovat se ale přemýšlením nad těmito rozhodně nechtěl. Ne teď.

Měl se ještě hodně co učit a to šlo poznat už jen z téhle konverzace. Však každá smečka to měla očividně jiné a bylo těžké se k takovým informacím dostat že ano a tak si to tak za zlé nepokládal. Že to nevěděl. "Máte hodně zajímavé názvy Raite." A copak to dalšího slyšel? Ta slůvka Kariho trochu urazila. Neubránil se tomu trochu překvapenému pohledu, ale příliš se na něj nemračil. Nemohl být v pocitech moc nápadný přeci. "Neboj se, Nihil jistě není jediná smečka, po které by vlk toužil." Tak trochu jeho slova upravil a přetočil. Žít v Ignise bylo to nejlepší, co mohlo Kariho potkat a ne, že si bude tento vlček myslet, že je i něco lepšího, to teda ne. "To je fakt." No alespoň s tímhle souhlasil. I když ho tréningy s dospělými a máminy lekce do života moc nezamlouvaly, dělal to. "Jak říkám, jeto silná smečka, plná zdatných bojovníků jako jsem já. Je to tamtím směrem." Řekl a ukázal tlapou směr, odkud společně s mámou a sourozenci přišli. "Máme na území spoustu míst na prozkoumávání a taky řeku." Při slově řeka mu trochu zvadl pohled, protože si při tom vybavil jeden nepříjemný zážitek, ale jinak byl celý napřímený a nezapomněl se tvářit, že je na své území a smečku pyšný.

Když kari viděl ty pohyby před sebou a vůbec tu scénu, už instinktivně se vydal vpřed za Timem i zvířetem a za chvíli se i ukázalo, co to bylo. Bylo to nejspíše nějaké mládě králíka, akorát kořist na velikost těchto dvou chlapců, no když už byl téměř u nich, Timovi se zvíře vymotalo ze sevření a prchalo pryč. Přeci by to nebyl vlk, aby se ihned nerozběhl za zvířetem, ale sotva uběhl pár délek vlčího ocasu a už byl nucen to vzdát. zastavil se a jeho malé srdíčko jen rychle tlouklo a dech se ještě nějakou chvíli nechtěl zpomalit. Vlastně nad situací ani moc nepřemýšlel, všechno šlo jen podle instinktů a vlk se v takové situaci ani ovládat nestíhá. Až se trochu uklidnil, otočil se na svého nového kamaráda. Jistě, že mu nic nedával za vinu. Ani sám Kari v životě neulovil nic, většího, než je ještěrka nebo myš. Vlastně ani tu myš. Natož tak králíka, který má snad místo těla nějaký motor který pohání neuvěřitelné rychlé nohy. "uuh škoda, ale už jsme ho skoro měli."