Príspevky užívateľa

Stadleyho smíchu si nevšímal. Byl teď dost zabraný do své práce, práce nenápadnosti. To by jeho sestry koukaly, jak se Kari umí panečku schovávat. Ach ta schovávaná, Kariho oblíbená a jediná hra. Najednou se Kariho něco chytlo za kožich a leknutím málem vyletěl z kůže. Vyskočil reflexivně kousek dopředu, pak se rychle otočil a z hrdla se mu vydralo hlasité zavrčení. Srst na hřbetě teď byla celá zježená a uši připlácnuté k hlavě. Pak si ale uvědomil, že to byl jen Stadley a použil na něj stejnou zákeřnost, jako Kari na Stadleyho. Nic mu nehrozilo. "Heej. Ja šem še leknul." Pověděl mu naštvaně, ale s úsměvem na tváři. Šlo tedy vidět, že není opravdu uražený.

Upíral na ni pohled a snažil se tak nějak co nejrychleji vstřebávat to, co mu ukazovala se svým jazykem. Poslušně pak udělal přesně to. Dal jazyk na horní patro a spustil. "L!" Řekl a o chviličku později si uvědomil, že to bylo ještě horší, než naposledy. Zamračil se tedy co nejvíce to šlo. "To nejde!" Řekl uraženě. Tohle není fér, ségra jako už mluvit uměla a on byl stále pozadu. Takhle to opravdu nešlo. Byl naštvaný, ale dával to najevo zatím jen svým mračícím s obličejem. "Já š-se to pitomé R prostě nenaučím." Začínal už to pomalu vzdávat a na opakování svého r se vykašlal. Však v tu chviličku si znovu uvědomil, co řekl. "Ou" Pronesl své pocity nyní, když už se mu konečně to r podařilo.

A zase byl pryč z území. Tedy doufal, že tady nepotká žádného zlého cizince. To by bylo opravdu špatné. Nechtěl, aby to dopadlo, jako s některými konkrétními vlčky, na které však už nechtěl myslet. Nepotřeboval si zbytečně přivolávat špatné vzpomínky. Nechtěl si kazit náladu a tak se na to jednoduše snažil zapomenout. Kráčel si to tudy a ovšem jako vždy očichával každý kamínek a každý pařez či keř, prostě všecko musel prozkoumat. Jednou z mála výhod vlčat bylo, že byl tak malý a nenápadný. Popravdě ho dosti překvapovalo, že nějaké výhody má jakožto vlče, ale výhodou tohle bylo. A ne jen před vlky. Ta myška před ním si ho ani nevšimla hah. Nejspíše si jako predátora představovala mnohem většího vlka, ale Kari byl predátor jak vyšitej. Takže, jak to dělají dospělí. Pomyslel si. Přikrčil se úplně k zemi a pomaloučku se blížil k myšce, čistící si na vyvýšeném místečku srst. A za chvilku už si srst čistit nebudeš myško! Povídal jí v duchu. Kdyby to řekl nahlas, nejspíše by utekla.

No skvěle, teď tu společně i se sestrou oba stáli jak tvrdé Y a vystrašeně hleděli na objekt před nimi. Však Kari se na chviličku koukl na Clay. To ne! Už si představoval ten její zvědavý výraz a jak k tomu jde. Byl tedy připravený ji rychle popadnout za zátylek a odtáhnout od věci dál, ale to už nestihnul, protože ta věc začala jednat sama, tedy JEDNAT, tohle spíše byla reakce. Vážně to žilo a při prvním projevu nějakého zvuku sebou celý Kari cuknul. Takže to bylo živé a ne jen to. Bylo to vlče? Dítě! Jakési malé dítě. Jistě, že Kari už byl oproti tomuhle velký kluk, což mu dodávalo opravdu hodně sebevědomíčka. Oklepal se, aby setřásl svůj vyděšený výraz a udělal krok vpřed. "Co jsi zač, dítě?" Zeptal se opravdu nepřátelsky. A zase ten první dojem. Nepřešlo ho tohle už náhodou?

Konečně už byla řeka i na jeho dohled daleko. Vlastně i méně. Už jen pár pořádných dospěláckých skoků a už byl tam. Jen škoda, že ty dospělé packy ještě neměl. Při myšlence na to připlácl ouška k hlavičce. Jenže jakožto správný Kari to hned odhodil pryč a raději se radoval z toho, že si odpočine a napije se. Řeka však ani zdaleka nebylo to jediné, co v něm vzbuzovalo takové jiné pocity. On totiž uviděl i vlka. Tedy těžko říct, jestli to byl vlk nebo štěně, asi něco mezi. Když si toho cizince všiml, hned zpomalil. Nemohl si vzpomenout, že by tohohle někde viděl a to ho znervozňovalo. A však kdepak je ta jeho odvaha, kterou dokázal najít při své sestřičce. Že by ze sebe znovu udělal toho borce jako před Mikem? Ale to ne. Naposledy to dopadlo přímo katastroficky. Raději si jej bude všímat jen po očku a vyčká si, jestli o něj bude mít vlk zájem nebo ne. On rád nové vlky, tedy pokud nebyli zlí. Bylo divné, jak jako malý toužil po tom, poznávat nové vlky a teď už ho to trochu přešlo. Možná to bylo jen tím, jak narazil na jednoho velice nepříjemného cizince, ale těžko říct.
Tentokrát už méně jistým krokem si to mířil k vodě, sem tam se koukl po vlčku však nehleděl po něm nikdy dlouho.

Trošku stydlivě upřel pohled k zemi. Bylo mu z toho trapně. On uměl s a c, jenže ono to šlo mnohem líp, když to říkal samostatně, zatímco když se tohle objevilo ve slově, bylo mnohem obtížnější to vyslovit. Chviličku se tedy červenal, ale pak už začal mluvit. "Llr! Takhle?" Zeptal se a však bylo mu jasné, že to je úplně stejné, jako předtím, takže ne. Ovšem ještě než na to něco Clay řekne, musel se obhájit. "Ne já to umím, ale ve větách š-se to vyslovuje čpatně... teda Špatně." Pověděl jí se sklopenýma ušima. Nemohl se tím ale trápit dlouho a tak si to přestal v hlavě připomínat a prostě si řekl. I vona to neuměla. Já se to naučím. Aby si přiznal, zabíralo to. Takto povzbuzovat by se měl častěji.

Kari si to odtud zamířil k řece. Po tom neustálém pochodování po území, po tak velkém území už byl opravdu unavený. Potřeboval se napít. O té řece jistě že už dávno věděl, však kam jinam by se měl asi chodívat napít. Navíc se podle ní orientoval. Kdyby ta řeka touto oblastí netekla, netrefil by například zpět na území, když potkal Mika. Ahh na toho protivu nemohl ani pomyslet. Snad už se mu nepodaří narazit na žádného takto nepříjemného cizince. Cupital si to přes tyhle kopce pro něj ještě velice velké. Nožky už mu pomalu námahou klesaly a zakopávaly o každý menší předmět nebo vystouplé míto na zemi. Už ať si poklidně sedne a namočí si tlapky do chladné vody. Už se těšil.

Kari se uklidnil. Její učení mu moc nepomáhalo. Přeci to klasické zuřivé vrčení vycházelo z hrdla a ne z tlamy. To uměl už jako štěně. Vzpomínal si, když vystrašeně vrčel na Basila, ale to bylo jiné. Prostě vrčení a r bylo jiné. Nechápavě se proto zamračil. "Vllrr!" No jo, r to bylo, ale takové to nezkušené r. Prostě vydrané r, které znělo, jakoby ho říkalo nějaké malé děcko. Jistě, že ze sebe Kari rád dělal velkého kluka. On velmi toužil po tom, být velký. "Já še nebojím. Ču to umět! musíš mě naučit žíkat R a ž...ou." Zasekl se, protože se mu jeho pokus o R podařil. Začal by se ihned radovat, ale byl spíše v šoku, než by se radostně rozpohyboval a začal by skákat dokolečka.

Zůstal by šokovaně a vystrašeně stát na místě, ale to nedělal, protože sestra do něj pak vrazila a ovšem ho srazila k zemi. To bylo pro něj ještě větší šokem. No představte si, že se zastavíte před bubákem a někdo vás strčí přímo na něj. Přesně takové to měl. Bleskově se stáhl zpět Clay neClay, prostě se rychle stáhl dozadu. Samozřejmě kdyby viděl sestřičku blíže k té věci, stáhl by ji k sobě nebo za sebe. S vyvalenýma očima na objekt hleděl a na sestřina slova neodpověděl ani pohledem. Kdyby jen věděl, co to je, jistě by na to alespoň na obranu zavrčel, ale teď nevěděl co to je a tak se sotva odvážil zeptat. "C-co je to?" Černobílá věc trochu připomínala vlka, protože to bylo osrstěné, ale na druhou stranu by si pomyslel, že to je prostě šutr pokrytý černým mechem. Ne, vážně tam byly trčící šutry. Jenomže vono to dýchalo!

"Prozkoumáváme. Nevíme kam jdeme." Odpověděl jí s pyšně zbarveným hlasem. Vykračoval trochu svižným tempem a ani jednou při této chůzi nezakopl což bylo vážně pokrokem. Když do něj ale Clay žduchla, málem by to vybral čumákem do země, ale nakonec našel rovnováhu a vybral to. Zatím co sestra zdálo se, že dopadla přesně tak, jak chtěla aby dopadl on. Musel se tomu zasmát. "Jasně, chceš vidět jak se nebojím? Dívej." Řekl jí a rozběhnul se přímo vpřed někam do prázdna. Takto brzy ráno ještě byla trochu mlha a tak nešlo vidět na žádný konec louky. Jen rovná plošina bez žádných stromů, keřů, kamenů či podobně. Snažil se běžet stále stejně rychle, ale nehodlal běžet daleko, protože samozřejmě nechtěl ztratit sestru z dohledu. Však i kdyby nechtěl, tak moc daleko neběžel. Přímo před ním na zemi se totiž něco krčilo a bylo to živé! Prudce se před tím zastavil a ztuhle stál na místě.

Clay souhlasila a pak vytrhla čelenku Karimu z tlamy. Jen opatrně ji upustil, aby se neroztrhla a pak hned jak spatřil čelenku stejně jako na jeho hlavě tak na Clajiné hlavě, musel radostně zakňučet. Už jen to, že byli teď stejní bylo velice skvělé a do toho ta ségřina veselost. Vždyť to bylo až nakažlivé. Přestal však pak vrtět ocasem a znovu se hodil do klidu. Sice se zdál být klidný celou dobu, ale uvnitř byl na tom stejně, jako Clay. Takže, hluboce vydechnul a posadil se přímo naproti své učitelce. Neváhal a pak se dal do řeči. "lllL, jjj-lj a žžz-jžž..." Vypustil ze sebe. Jeho snaha o r a ř byla až vtipná. Tohle znělo, jakoby sem nalétlo hejno včel a bzučelo to okolo jejich hlav.

Tentokrát se ke Karimu objevování přidala i ségra. Jistě, že byl za její společnost rád, protože naposledy, když byl sám někde mimo území, moc dobře to nedopadlo. A tak se cítil více v bezpečí. Vůbec by si nepomyslel, že je na území nějaké jiné smečky, než je ignis, on vlastně ani nevěděl, že nějaké jiné smečky jsou. Od štěněte, které se sotva naučilo zapamatovat si celé vlastní jméno přeci nemůže vlk ani nic moc takového očekávat. Stále se učil no. I přes to, že už jednou tak daleko od území byl, se zákeřně na sestru podíval. "Bojíš se?" Ušklíbnul se na ni a jemně šťouchl do jejího boku.

Na vlče se už ani nepodíval. Byl na Kardu zlej a urazil ho dokonce několikrát. Možná byl trošičku citlivější, ale přeci u cizince, kterého nikdy v životě neviděl si to mohl dovolit. Po pád chvílích se dokonce i rozběhl. Chtěl být prostě co nejrychleji doma, tady se mu to nelíbilo. Jestli tu na venkově byli všichni vlci takoví, tak potěš koště. Teď honem honem zpět hlavně. Jeho zatím malé nožičky pádily domů a za Kardanisisem se pouze prášilo. Mnozí by si nepomysleli, že je nějak rychlý, ale na jeho velikost ano.

Při jeho slovech se musel na modráka zamračit. Che! Tak jako on už si tak moc přál být velký a vlk mu musel ještě připomínat přesný opak. Tohle není fér. Myslel si nabručeně. Škubnul pak hlavičkou jinam a už se rozhlížel bez zájmu o vlka všude, kam by se tak mohl schovat. Jistě, že to všude, kam se mohl schovat bylo to samé místo, kde se před tím schoval i Stadley. Kari znovu nahodil úsměv a rychle běžel se za onen šutr schovat. Dorazil na místo a schoulil se do malinkého klubíčka přitisknutý na kámen. Sám pro sebe se ještě pobaveně uchechtl. Však byla toto sranda přece. Proč by se nemohl trošičku zasmát?

Když už bylo hotovo, musel se na svou sestru překvapeně podívat. Ona mu za to snad chtěla něco dávat a vůbec, ona se ho na to ptala? No když už se tak zeptala. "Hmm. Naučíš mě jíkat l a ž." Vzal věneček do tlamičky a čekal na její odpověď. V jeho hlavě už si jenom představoval, jak začne vyšilovat, že ano. Avšak odpověď nemohl znát a tak si trpělivě počkal. Toto přeci musel umět, jako snad skoro všechno ostatní. To by panečku bylo, kdyby už uměl říkat r a ř a také, že se mu to možná brzy splní. Předpokládal, že ho to jeho sestřička naučí. Udělal na ni pak roztomilý úsměv, ale ne přímo psí oči, to by mu bylo trapné dělat na osobu stejného věku.