Príspevky užívateľa

Pohrdavě otevřel tlamu. Co prosím? Div, že vzteky nevybouchnul v tuto chvíli. Nevěděl, kdo je ta Fiorina a popis vlčete se svítícími vlasy mu sic někoho už připomínal, ale nevzpomněl si do detailů na nikoho takového, ale uvědomoval si, že s tímhle tónem naráží jistě na nějaké špatné vlky, kterými Kari rozhodně nebyl. Tedy alespoň skoro vždy takový nebyl. I slovo nudný věděl, co znamená. "Nejsem!" Znovu po vlčeti prskl. "Ne!" Dobrá, takže tohohle mohl připsat do seznamu nepřátel. Kdyby už měl více zkušeností, kdyby už byl trochu starší a měl by více rozumu, po vlčeti by skočil s vyceněnými tesáky. Jen štěstí, že Kari i jako štěně a i jako starší má a bude mít tu trpělivost a nervy na to, to neudělat. Rozhodně nechtěl s tímto nepřítelem tady trávit nějaký čas. Už ať je znovu u své rodinky a v bezpečí smečky no ne? Tam mu přišlo, že jsou vlci, na které narazil úplně jiní. Otočil se zadkem k vlčeti, zvednul ocásek vysoko a začal si to mířit zpět. "Sbohem, podivíne."

Kari byl donucen začít znovu vrtět ocáskem. Tohle ho bavilo. Hry byly super a schovka tak ta byla úplně nejvíc doko no ne? Hlavně, když při ní prováděl takové zákeřnosti. Vesele se zachichotal, ale pak se hned zamračil. "Čo je žákežnej?" Zeptal se. Aa další slůvko, které ve slovní zásobě ještě neměl. Proto byla přeci potřeba ho tam mít. Chtěl už být veliký, aby tohle všechno uměl. Hlavně to chození. Ani nepočkal na jeho odpověď a začal poskakovat na místě. "Teď ty, teď ty!" Těšil se, až se bude moct schovat.

A teď se blíží k tomu, aby Kariho nazval namyšleným vlčetem jako nějaká jiná vlčata, která vlastně ani neznal! Pravda, ještě to neřekl, ale řekl, že se k nim Kari blíží. Vrátil se ale k tomu, nad čím by měl přemýšlet. S tím mu odpověděl na otázku. "Tak to tvoje je moč kl-Rátké." Pověděl tentokrát svou reakci. Normálně by to bylo takové to jé hezké jméno, ale teď byl naštvaný. Tedy alespoň naštvaný být chtěl. Nakonec se neubránil a na jeho tvářičce se začal pomalu objevovat psí smutný pohled, ale hned, když si uvědomil, že vypadá smutně, zatřásl hlavou a pak nahodil znovu ten uražený zlý výraz. "Ne!" Prsknul po štěněti. Nechtěl být namyšlený. A ani asi teď nic nepředstíral, proto ho tato konverzace tolik urážela. A hlavně jeho jméno bylo pravdivé. Maximálně tak by mohl vlčeti odpustit to, že je legrační, ale to by neudělal. Teď k té přezdívce. Hm to se mi bude hodit. Nic mu na to ale neodpověděl. Jen zamračeně stál. Cizí vlci byli moc špatní na kamarádění se. Oni se nebáli vlka urazit nebo co? Prostě se to Karimu nelíbilo. Radši měl zůstat na území a plést věnečky pro Clay nebo hrát na schovávanou se Stadleym.

Podíval se na něj překvapeným a zároveň uraženým pohledem. Tak jeho jméno je dlouhé? Che! Ten vlk byl divný. Byl to vůbec také ten ignisán? Na to se musí ještě zeptat. "Ne!" Řekl nejdříve a ještě nepříjemněji, než před tím. "Není dlouhé. Jak še jmenuješ?" Snažil se být nepříjemný. Taková urážka. Upřímná, ale urážka. "Co je to pž-žez-řezdívka?" Zakoktal. Další slovo, které neznal. Tedy třeba se ho naučit jen doufat, že má to vlče dostatečné nervy na to, mu to říct. Jestli ne, tak to kamoši nebudou, to opravdu ne. Kardanisis se nechtěl bavit s cizím vlčetem, které nevonělo jako ignisán a do toho všeho odmítalo Kardanisise něco nového naučit. Už tak vypadalo nesympaticky. Nejdříve Karimu říká, že je jako legrační, pak dokonce, že Kari má dlouhé jméno.

Štěstí, že už byl z myšlenek trochu více vzhůru. Tohle se mu stalo poprvé, že se takhle zamyslel a vypadal jako totální idiot, ale moc mu to nevadilo. Nebyl to problém toho druhého vlčete. "Ne." N tuhle otázku nechtěl odpovídat. Tohle bylo to nejjednodušší. Snad tomu vlku došlo, že na to prostě nechce odpovídat. Druhá otázka už byla trochu jiná, ale to si uvědomil až po tom, co znovu řekl řekl "Ne." Pak se na chvíli zaseknul. Počkat tohle je už lepčí. Tedy konec hraní si na borce a při tom blbce. Teď už ho to nebavilo. Napnul hruď a dal svou hlavičku pyšně vysoko. Ach ano, až tak byl na sebe hrdý, že se konečně naučil r a taky že si vzpomněl na celé své jméno. "Jsem KaRdanisis daffodil de SiniSteR Kishonikai."Zněl až jakoby se svou výslovností chlubil. Sice se v tom jméně sem tam zaseknul a nebo zakoktal, ale zvládnul to. Byl šikovný, maminka by byla pyšná.

Když se Clay vrátila s další takovou kytičkou, měl už před sebou menší hromádku modrých rostlin. Vlastně bylo jedno, jestli do toho zaplete ty samé nebo sem tam i jinou kytku no ne? Proto někdy uškubnul i jinou a jestli se bude nebo nebude Clay líbit ho až tak moc nezajímalo.
Neuběhlo dlouho a Kardanisis zatřásl ocasem a usoudil, že... "To by mohlo štačit." Pověděl jí a uchopil stonky do tlamy a začal je zaplétat pomocí tlap. Pěkně jedna přes druhou tak, jak to dělal u toho svého věnce. "Šleduj a uč se." Musel k tomu dodat. Pak i ona naučí něco jeho a on už věděl moc dobře co. On si o to hodlal říct o tom žádná.

Už jako malý byl zvyklý ještě se zalepenýma očkama najít svou mámu, aniž by použit oči nebo uši. Používal svůj nos, ale v téhle situaci pravdou bylo, že si to neuvědomil. Nedošlo mu, že by mohl takhle hledat v tomto případě. Však jeho to jednou napadne. Prozatím hledal pouze očima. Jelikož tu bylo docela dost šutrů, díval se za každý a snažil se co nejrychleji. Za jedním z těch kamenů se mu po nějakých těch chvílích podařilo zpozorovat kousek modré srsti. Sám pro sebe se musel zákeřně ušklíbnout. A mám ho. Pomyslel si. Měl by ještě chvíli předstírat, že ho nemůže najít, jako to dělal u své sestry? No tak to ne, v tomto případě to dělat nemusel. Nenápadně se připlížil ke kamenu tak, aby se ocitl vlku za zadkem. Postavil se na zadní, což bylo velmi těžké. Však hned na to mohl spadnout a dopadl přímo na Stadleyho. "Baf!"

Kari si stoupnul na místo, kde stál před tím vlk a počítal. Byl rád a trochu překvapen, že ho Stadley počítat nechal. Jeho sestra Clay většinou když něco chtěla, v tomto případě kdyby chtěla počítat, Kardanisise by k tomu v životě nepustila. Ne tedy, že by to myslela vážně nebo že by byla tak zlá, ale ona byla ze všeho až moc nadšená no ne? Však Karimu to ani trochu nevadilo. Byla to přece jeho milovaná sestřička tu nehodlal ani v duchu sám se sebou pomlouvat. Vytrhnul se ale už z těchhle hlubokých myšlenek a dal se do počítání. "Jaz, či, ďva, pampejiška, zajíc, stlom, deset. Uč jdu!" Když dopočítal, otočil se směrem, kterým se mohl vlk schovat. No jeho sestra se schovávala o mnoho jednodušeji. Tak, aby ji Kari hned našel, ale přeci nemohl dospělé vlky srovnávat s jeho sestrami, oni byli ve všem lepčí v tom už měl jasno. Začal tedy hledat.

Cože?! Tak on se tady snaží být drsnej a štěně mu řekne, že je legrační. No toto. Copak byl až tak špatný herec? To bylo ale nemožné! Kardanisis to s těmihle věcmi přeci uměl nebo snad ne? Možná z toho vyroste a jednou bude jak veliký, tak i bude umět skvěle mluvit a hrát. Teď mu bohužel šlo jen pletení kytek a používání skoro zbytečné magie. Mnoho vlkům to mohlo pomoci to ano, ale jak to mohl Kari, ten který se ještě s ničím vážným nesetkal, vědět. Byl zvyklí na zbytečnosti. Nebyla snad zbytečnost napravovat po své sestře zvadlé kytky, které by stejně dorostly někdy zase samy? Vlastně ho z ničeho nic tak napadlo. Co kdyby si zkusil položit packu na svou bouli? Fungovalo by to? Přesně to také udělal. Mohl by se druhému štěněti pozdávat až moc zamyšlený až trochu bláznivý. Normálně se přece zdravý vlk nechytal za hlavu a nehleděl při tom do blba. Hned pak tlapku ale sundal, protože to zdá se nefungovalo na něj. Vraťme se tedy k tématu. "Nejsem!" Uraženě a napyšněně natočil hlavu na stranu. Na následující jeho větu odpověď však neznal a tak se to rozhodl vyřešit rychle. Prostě... "Ne!" Málem by zapomněl na své slušné vychování, ale teď se musel vžít do role, která se mu tak trochu nepodařila. Proto hodil vychování na chvíli za hlavu.

Ten záškleb mu oplatil. Tak bylo vidět, že má štěně už více vědomostí možná i zkušeností, než Kari. Vždyť ono už umělo r! A dokonce se u toho nemusel ani zbytečně zasekávat. Tak to ne, to tedy bude muset Kari trénovat, aby už byl také tak dobrý v mluvení. Stejně jako v tom jedení a spaní. Zdálo se sice, že tady byla jeho výška naprosto dostatečná, ale přeci dospělí byli mnohem, mnohem větší. Což on chtěl ovšem také. A ejhle, vlče promluvilo. "Ne, jen ty vejl... ee teda vejráš!" Prsknul po štěndu sice tak trochu umíněně, ale nenápadně si mávl pobaveně ocasem. Musel být přeci ten lepší. Vlastně mu celé tohle někoho silně připomínalo, ale to už bylo zcela zbytečné pátrat v paměti.

Přišel ke Clay a přátelsky jí oblíznul na čele. "To š-se naučíš." Ačkoliv si nebyl svými slovy vůbec jist, řekl to celkem jistě. Nehodlal si tím ale lámat hlavu. Vždyť to nedělalo v blízké době žádný velký problém. I kdyby tu nebyl on, aby rostliny opět uzdravil, jistě by se znovu zazelenaly samy. Jako když se i vlku stalo nějaké zranění, za nedlouho se to zahojilo. Třeba taková jeho boule na hlavě. Ani nevěděl, kde k ní přišel, ale rozhodně to každopádně bolelo méně, než když se probral po tom fláknutí klackem. Počkat... Klacek? Jak se mu mohla vkrást myšlenka s klackem, když... No to je jedno. Vytrhl se z myšlenek a raději se rychle vydal za sestrou, hledající nějaké kytičky. Samozřejmě po cestě šlapal do jejích škaredých stop a napravoval je. Narazil při tom na jednu takovou hezkou. Byla modrá, jako Clajiny skvrnky na čumáku. "Podívej, co taková? Najdeme jich víč."

Oklepal ze sebe nepříjemné pocity ještě z toho leknutí a pak už nahodil sebevědomější výraz. Kdyby nebyl takovým hercem a rád, tak by začal vesele vrtět ocasem a vyzívat na hru, ale to ne. Chtěl si zkusit tenhle přístup. Ach ano, potkávání nových vlků byla zatím zábava. "Nazdaj-r! Čo vejRáš?" Nebyl si moc jistý sice tím, co ono vejráš znamená, ale nějak tak zhruba věděl, kde to použít a vlastně si ani nemohl vzpomenout, kde se tohle naučil používat. Prostě se mu to líbilo a tak proč to nepoužít? Ovšem také musel zdůraznit jeho nově naučené písmeno R. Mít se svými sourozenci dobrý vztah bylo prostě jen samá výhoda. Tedy alespoň zatím. Nevěděl přece, jaké nevýhody se mohly naskytnout někde v budoucnosti.

Už si jí moc všímat nechtěl. Byl zanedbaný svou prací a to napravování těch suchých rostlin. Sestra se ho ale na něco zeptala a tak se od toho pochodování sem a tam za každou zvadlou kytičkou zastavil a podíval se na ni. "Děláš nepožádek, muším ho uklidit." Odpověděl a pustil se znovu do práce. Nebylo to nic těžkého. Stačilo jen šlápnout na ty nemocné a ihned mu začaly rostliny růst kolem tlap a nádherně se zelenat. Vypadalo to teď podobně, jako když maminka vyrobila rostlinou čelenku pro Kardanisise, aby mu zakryla oči. Jen poněkud jiné, protože rostlinky nevyrostly, ale jen se postavily a zazelenaly do původního možná trochu lepšího stavu. Čelenky ale uměl teď už udělat hezčí. Na těch jeho byly zapletené kytičky různých barev a tvarů, což bylo prostě lepčí a hotovo. "Pak ti vylobím čelenku." Už měl to nejbližší okolí hotové a tak se pousmál na sestru. "Můžeš se postavit." Pochodovat za ní a napravovat to za cesty bylo mnohem snazší, to jen stačilo chodit v jejích stopách. Horší bylo když musel napravovat nějaké vyšlapané místečko.

Nespal dlouho, protože, když se probudil, slunce bylo ještě na obloze. Chvíli měl jen hlavu položenou na zemi a rozhlížel se jen očima. Později se pokusil zvednout celou hlavu, aby zjistil, kde je ten vlk. Však nikde ani živáčka. Co se stalo? Ptal se sám sebe. Pamatoval si totiž z příhody jen takové útržky, ale nebylo to nic příjemného. Rozhodl se to neřešit a jen se staženým ocasem zmateně se postavil. V tom ho příšerně zabolela hlava. Že by byl jen nešika a někde se bouchnul do hlavy, když odcházel zpět do nižších částí území? Že by vlk ani nevěděl o tom, co se Kardanisisovi stalo? Byl opravdu zmatený a i přes to, že se snažil na to nemyslet, ho to stále a stále nutilo hrabat v paměti. Však ja si někdy vzpomenu. Snad. Říkal si v duchu, aby se uklidnil. Byla to nepříjemná situace, tím si byl jist.

Kardanisis se rošťácky ušklíbnul. Teď bylo na čase říct svůj dokonalý plán. "Lehni na žáda a ani se nehni dokud ti nežeknu." Promluvil vážně a čekal na její reakci. Ještě rychle odpověděl na ten zbytek. "A ne nepoznal. Nikdo ja sam haha!" Zavrtěl ocasem pyšně. Ach jak on byl šikovný. Jeho pacičky a tlamička už dokonce plést věnce uměla.
Takže super, teď bude mít dokonalou možnost napravit ten nepořádek, co za sebou Clay nechala. Pokud si ovšem lehne tak, jak jí řekl, ale vsadil by se, že to jeho sestra pro věneček udělá. Alespoň v blízké vzdálenosti to po ní opraví. Na ty zvadlé květiny se nedalo prostě dívat. A ano, už od mala věděl, jak svou magii používat. Od první vyléčené rostlinky už to šlo samo.